Aktuality
Příspěvky
Doba je ahistorická, žijeme současností
12. 11. 2021
To jsou slova jednoho našeho historika o tom ,že nás dění včera a předevčírem příliš nezajímá. Jednoduše nevíme proč se přehrabovat v historii, když současnost je tak napínavá. Vskutku dnešek nás natahuje na pomyslný skřipec více a více aniž si toho mnohdy všímáme. A tak trochu při tomto "mučení" trpíme, ale co je to proti mnohým skutečným utrpením z minula. Včera jsme na Dni veteránů četli ze vzpomínek občana Dolní Lipové z prvoválečné fronty. Zima, vlhko, hlad, zranění a smrt. Tato pětice nerozlučných spojenců všech vojáků byla i jemu velmi dobře známá. Co je proti tomu naše utrpeníčko. Krátký projev zazněl včerejším stmívajícím dnem i od našeho předního sociologa Petra Hampla, který by se dal vměstnat do slov - ve válkách nevítězí žádná strana, ale vítězí válka. A že ty země, které mají paměť a vztah ke svým válečným předkům, jsou na tom mentálně lépe. Vzácnou příležitostí byla i panychida sloužená biskupem Izaiášem, která přirozeně vedla k sounáležitosti s našimi zesnulými. Vůni střelného prachu a tedy i atmosféru pomyslného bojiště přinesla čestná salva javornické gardy, která byla tradičně přítomna. Přítomno bylo i něco málo pod 50 těch, kteří nejsou ahistoričtí a nežijí pouze současností a za zatím historicky nejteplejšího Dne válečných veteránů nezůstali doma. Vzpomenuty byly i osudy původního pomníku padlým za 1.světové válce, který byl vytvořen přesně před sto lety a "žil" na svém místě pouze čtvrtstoletí, kdy byl "nahrazen" ideově vhodným u kterého se setkáváme doposud. Po skončení času u pomníku jsme se navzájem hostili donesenými lahůdkami v penzionu Kovárna, kterou nám velkoryse zapůjčil její majitel. Magacínu měl totiž v částečné opravě a tak jsme nemohli naplno rozvinout přednosti velkého sálu plánovaně pozvaným Pražským hradním orchestrem. Doufám, že příští rok uvidíme a uslyšíme toto znamenité těleso v Horní Lipové. Ještě zpět ke gastronomii, tento rok byl zatím rekordní v přinesených pochutinách a je zřejmé, že ženy ( a jeden muž) kulinářky svou kvalitou neustále rostou. Tedy jaké může být poučení z připomínaných dějin - čím více víme o všelijaké minulosti, tím více si můžeme radostněji vychutnat jedinečnou současnost. A to za to stojí přeci.
Smrt je básník vám dojde časem
5. 11. 2021
V titulku uvedená slova se dají najít v působivé písni Hany Hegerové s příznačným názvem Lebka. Je o posledních věcech člověka a s ironickým humorem nám ukazuje z jak "pevného" materiálu jsme my lidé utvořeni. Listopadový čas je pro tuto melodii a myšlenkové ovzduší konečnosti jako stvořený. Občas míváme v kostelíku rozloučení se zesnulými v různých formátech. Od klasických pohřebních obřadů, přes panychidy k výročí odchodu z tohoto světa až k tichému zapalování svíček v prázdném kostelíku. Také osudy zde vzpomínaných lidí bývají podivuhodné. Většinou je jim společné to, že nemají vyhraněnou církevní domovinu. Byly někde pokřtěni, jinde sezdáni a tuhle pohřbeni. Typičtí poutníci po absolutnu, tu z důrazem na energie (neplést si s ČEZ), na to že něco je (takzvaní něcisté), také ti jimž bylo v mateřských církvích nějak "ublíženo". A jejich pozůstalí cítí, že odchod na věčnost by měl mít jistý důstojný rámec. Samozřejmě stačí dát urnu do obýváku a časem ji přesunout do hrobečku, ale pohřební rituál je tu i k zvládnutí období truchlení, tedy především pro nás zatím živé. Snad i proto je v našem památníku spotřeba svíček v jedenáctém měsíci výrazná, prostě potřebujeme vzpomínat a přemýšlet, proč nám dojde (doufejme) až časem, že smrt je básník.
Střešní kříž
29. 10. 2021
Když jsem nedávno v jednom příspěvku psal o tom, že má-li někdo nápady jak něco v kostelíku vylepšit, tak jsem netušil, že věci se dají do pohybu tak rychle. Jeden muž měl za to, že by kostelíku na jeho vrcholku slušel kříž. On tam totiž byl původně navržen architektem Kaňkem, ale trochu jsme se obávali na něm sedícího ptactva a jejich následného trusu na prosklené stříšce. Onen jeden muž pravil, že na tyto ochranné účely jsou na kříže dány jemné bodlinky, které unaveným ptákům nedovolí usednout. A když poté dodal, že by to i zvětší části zaplatil, tak jsme našli společnou řeč. Jak je to někdy jednoduché. Minulý týden u kostelíku onen muž spolu s dalšími byl, vylezlo se na střechu, pokusně se odmontovala špice a vše se proměřilo k výrobě nerezového řeckého kříže. Pod špicí byla spousta hnízd vos, jinak bylo vše v pořádku. Tedy budeme se těšit na výslednou třešničku na dortu a její osazení. A skoro se už bojím napsat, máte nějaké zajímavé nápady...
Červenám a to právě znamená
28. 10. 2021
Je sklonek socialismu a píseň dua Bartošová a Sépéši pod názvem "Červenám" je megahitem. Je sklonek kapitalismu a ona stará píseň se znovu vynořila z mého hudebního zapomnění a to vzhledem ke středě 24.listopadu. Před rokem jsem o této celosvětové akci psal i na stránkách, které právě čtete. Pro připomenutí, je to tzv. Červená středa (červená pro barvu krve) připomínající pronásledované lidi pro svoji víru, z nichž mnozí prolévají i svou vlastní krev. Od loňska nepřetržitě hoří v hornolipovském kostelíku červené svíce jako znamení solidarity s více než 60% obyvatel naší planety, kteří nemají takové štěstí jako my. Letos bychom se poprvé sešli v našem památníku 24.11. v 18.00, kde v pásmu modliteb, čtení a zpěvu zazní naše souznění s těmi nesvobodnými. Pravděpodobně budeme ona nadpisová slova "Červenám a to právě znamená" vnímat úplně jinak než interpreti písně před více než třiceti lety. Touto akcí sice nebudeme tak populární jako oni, ale je třeba některé věci dělat. Ostatně květnová Noc kostelů, začínala kdysi také pozvolna a dnes je to fenomén. Je oheň v srdci prázdnoty, jsi v prázdnotě to Bože ty?
Luna bílá
23. 10. 2021
Je-li něco úplného (holistického), tak nás to trochu navádí k dokonalosti. S něčím takovým se pochopitelně nesetkáváme zase tak často. Jsou to spíše okamžiky než něco stálého, trvanlivějšího. Teď k věci. Ve středu byl v Horní Lipové viditelný úplněk měsíce. Šel jsem právě zamykat kostelík a luna se naplno opírala do jeho zdí. Když svítí slunce tak pozlacuje, měsíc více postříbřuje a ono měkké bílé světlo nutilo se na chvíli zastavit. Oči přikovány k realitě viděli porci nebeské many v podobě nevšedního záření. Zdánlivé nic proměnilo prostor kolem v mistrovský obraz. Člověk měl chuť, podobně jako kdysi jistý čínský malíř, když dokončil své dílo, vejít do svého obrazu a ztratit (najít) se v něm. V tu chvíli jsem si vzpomněl na asi dvacet let starý článeček jednoho teologa a zároveň historika umění, který hovoří o nočním nasvícení chrámu reflektory (jak to známe z mnoha kostelů) jako o díle ďáblově. Říká ve své úvaze, že takový kostel je jako výkladní skříň obchodu, který se snaží tímto upoutat na sebe pozornost a takto vykřičeně nabízet své zboží. Pokračuje větou, že reflektorem nasvícený svatostánek již nikdy neuvidíme ve svitu měsíce. Ve středu jsem ho pochopil, měl naprostou pravdu, je propastný rozdíl mezi světlem elektrickým a světlem božím (měsíčním). Jistě reflektor naprosto osvětluje noc co noc, stále dokola, je to spolehlivé, bezpečné a rutinní. Kdežto nám nejbližší planeta má úplněk občas, musí se mnohdy prodrat mraky, tedy chce to trpělivost, ale ten ulovený "originální" obraz je aukčně nedocenitelný neboť je dokonalý. Přijďte za měsíc na měsíční úplňkovou noc na číhanou. Stojí to za to.
Kamarádka lípa
19. 10. 2021
Tedy přesněji jedná se o památný strom (vysazený v r.2018) rostoucí nad kostelíkem již třetím rokem. Lze vnímat strom jako druha životem? No jistě, víme že naši předkové sázeli při narození potomka stromy a ony souzněly s lidskými životy. Strom je nad veškeré pochybnosti živou bytostí, ale snad nás k svému tichému životu příliš nepotřebuje. To jsem si myslel až do dnešního dne. Lípa si rostla za pletivem (chránič před místním jelenem), byla ponořena do své fotosyntézy a do nesekané bio trávy. Jednou jsem se snažil tu trávu odstranit, ale když jsem přitom počínání narazil na vosí hnízdo v zemi, převaha hmyzu byla absolutní. Lípa si od té doby žila zcela na divoko. Dnes přijel vůz s krotitelem bujných dřevin panem Zajíčkem. Před týdnem mi volal, že si všiml nevýslovné zanedbanosti oné lipovské krasavice a že s tím jako emeritní zahradník něco provede. Provedl. Pokud zítra, pozítří, popozítří půjdete kolem, zjistíte, že popelka lípa se změnila na princeznu. Tráva byla vysekána, zemina kol ní zkypřena a zamulčována. Zatlučené tři opěrné kůly podepírají nové vyšší pletivo a boční výhonky ze spodku kmene byly náležitě upraveny. Ano, poznal jsem, že stromy potřebují někdy nás a my vždycky stromy. Je třeba poděkovat pachateli dobrých skutků panu Zajíčkovi, který se nejenže na minulý stav našeho národního stromu již nemohl dívat, ale hlavně příkladně realizoval svůj nápad. Jaké jsou vaše nápady co se týkají kostelíku? Klidně na toto téma pište či volejte. Člověk sám mnohé nevidí a tak se dozví od lidí, že přátelit se s rostlinami, je skoro jako s vámi.
Pochodem vchod
12. 10. 2021
Tomuto povelu rozumí každý muž co prošel základní vojenskou službou. Sám jsem ho vyslechl v řádu tisíců a nyní po letech budí spíše nostalgické pocity z mládí než cokoliv jiného. Asi jinak na tento povel vzpomínali přímí účastníci bojů v obou světových válkách, zřejmě jako na něco, co je přibližovalo frontové linii a potenciální smrti. Tato slova budeme moci všichni slyšet ve čtvrtek 11.11.2021 v Horní Lipové u památníku obětem válek nedaleko konečné autobusu. Neboť velitel Javornické dělostřelecké gardy jimi uvede do pohybu své vojáky. Ano, opět po roce se sejdeme, abychom pomyslně bojovali na straně našich předků "jejich" války. Vždy, když u památníku sloužíme panychidu za zesnulé bojovníky, čteme z memoárové literatury či zpíváme hymnu a recitujeme patřičnou poezii. Tak se mě, tu více, tu méně zmocňuje pocit sounáležitosti s dědy a pradědy. Je v tom jisté kouzlo, které alespoň na čas povolává jindy mrtvou historii k životu. Síla správně zvoleného slova může být tedy ohromná. Přijďte se o tom přesvědčit i vy v 16.00 onoho sychravého podzimního dne. Po opuštění zážitků válečných se přesuneme, pochodem vchod či krok sun krok do penzionu Kovárna, kde nás přivítají zážitky gastronomické, je totiž sv.Martina a husy či mladé víno budou jistě k mání. V jednoduchosti - čím více a dobrého si sami tradičně přineseme, tím více se sami tradičně odměníme. Tak zní rozkaz přímé úměry.
Krása je to, co ze života zbývá
6. 10. 2021
To je panečku nadpis. Kde jsem k němu přišel? Prostě jsem jednou seděl v kostelíku a dopřál jsem si pohledu skrze jeho mnohé prosklené stěny. Vidět skrz něco, je možná naším skrytým přáním. Prokouknout věci či lidi. To jistě neumím, ale čeho jsem si všiml byla okolitá, celý rok se měnící příroda, viděná z kostelíku. Ten včerejší pohled na nedávno zelené listy, které nyní ve zlatavých odstínech silný vítr honí po obloze, mi dal uvidět. Že máme na sklech každý den, ba co každou minutu, vymalované fresky, které se stále úchvatně mění. Tato jedinečná výzdoba interiéru, na niž pracuje kolektiv geniálních umělců, sdružených pod názvem "Příroda". Bezplatně tvoří neustále a skrytě své obrazy, sochy ba i tóny či vůně. Co ze vší té přehršle inspirativních vjemů nakonec zbývá? To co si uchováme v mysli, čím se v neútěše živíme, co nás udržuje. No není to nakonec právě ta pohřešovaná krása, na jejímž plášti se leskne její věrná družka pravda?
Krása je to co ze života zbývá, touha co nenasytí ji skýva, šperk co námi se přiodívá, lampa co temnota ji nepohřbívá.
Alarm
4. 10. 2021
Neboli poplach. Ano, v kostelíku máme namontované signalizační zařízení, které se při rizikovém jednání rozezní. Kupříkladu vstoupíme-li do neodkódované oltářní části či zvedneme-li ikonu na dřevěném podstavci. Většinou při zvuku sirény se jdu na "pachatele" podívat. Bývají krásně rozpačití, od slov "já na nic nesahal" po obranné "že se nic nestalo". A opravdu alarm s kamerovým systémem je zatím jako pevný obranný val, nikomu se přes něj nechce. Tuto neděli mě alarm vylákal k paní sousedce přes kopec, která svým rodičům přišla ukázat kostelík. Následných 40 minut bylo odměněno krásným vzájemným rozhovorem o přemíře témat. Při odchodu z památníku jsem potkal na lavičce před ním sběratele kaštanů a zároveň vařiče marmelád a opět se rozproudila více minutová debata nejen o sběru plodů podzimu. A hned na to, zastavilo poblíž auto s lidmi a se zašmodrchaným lidským problémem, který jsme rozvazovali. Takže jeden falešný poplach spustil řadu pravých setkání, které by samovolně nenastali. Co se všechno během jedné hodiny u nás v horách někdy neděje. Chválím tě silný zvuku.
Pršelo, jen se lilo
1. 10. 2021
Již jsem začínal mít takovou nezdravou představu, že na našich akcích bývá vždy krásné počasí. Člověk si na ni zvykne, skoro si myslí, že uplatňuje nějaký nárok daný čímsi. A poté přijde léčba realitou, a prší a to ne jemňoučce, ale tak jak má, když už, tak pořádně. Přesně tohle se stalo v úterý na svatováclavském setkání v Horní Lipové. Ještěže střecha kostelíku i její okapy fungují a tak naše pětadvacítka vešla pod chrámový deštník. Kromě ohně jsme programově uskutečnily vše. Akafist (chvalozpěv) byl historickou i lidskou sondou do našich niter, ve kterých jak doufám mnohé z vyřčeného rezonovalo. Majestátný chorál (tentokráte ne u lípy) zněl jako při intronizaci věčného vládce zemí koruny české. Skoro nedošlo na lidový zpěv (někteří měli hlasovou indispozici), ale prapor této múzy odvážně zvedl Mirek Buráň a tak byl i etnografický rozměr naší pospolitosti naplněn. Gastronomie po skončení vnitřního programu se přenesla na kostelíkový ochoz, chráněný metrovým přesahem střechy. Kde bavorské klobásky, koláčky přinesené paní Voženílkovou a Dianovou, spolu s medovinou byli pěkně v suchu a všechny se přenesli do útrob přítomných. Tedy naplněni na těle i na duchu jsme takřka dvě hodiny trávili v družném společenství s naším hlavním zemským patronem. Stálo to za to.
1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21 | 22 | 23 | 24 | 25 | 26 | 27