Aktuality
Příspěvky
Chvála laviček
31. 5. 2021
Dnes byl nádherný den. Je to poměrně banální konstatování, ale zjišťuji, že v poslední době mi ke štěstí stačí vyslovené maličkosti. Dovolte mi, abych tedy jednu maličkost vyslovil. Poslední májový den jsem kroužil se severskými holemi kolem kostelíku po stále stejném obvodu, sytil se krásou kulminující přírody a žasl, že vůbec ještě žasnu. Po asi 45 minutách jsem se posadil na jednu ze čtyř laviček, které u památníku slouží pocestným. A začal objevovat polozapomenutý nenápadný půvab laviček. Člověk, je-li v pohybu, tak jsou často v pohybu i jeho myšlenky. Když se zastaví, tak začnou brzdit i mnohé vnitřní pochody a on se náležitě zklidňuje. Ovšem, když se poté ještě posadíme (jsme řádně usazeni), skoro mám chuť říci zakořeněni, tak se někdy začne měnit naše širší rozpoložení. Pohyb, čas a rychlost, alespoň na nedlouho, tak nejsou našimi pány a my ochutnáváme jiný rozměr bytí. A k tomu jsou právě vymyšleny lavičky, jsou to pomyslné červené karty, které nás posílají ven z velkého hřiště tohoto světa do ticha zákulisních kabin. Ona totiž lavička, to není jen taková lecjaká věc a s tímto zorným pohledem, jsou vůbec nějaké obyčejné věci? Kupříkladu na jedné lavičce jsem požádal kdysi jednu slečnu o ruku. Tu lavičku vidím stále, jako by to bylo včera a konec konců, tu ruku mám vedle sebe také. Nuže, je-li to možné usedněme na "naše" lavičky, ať už jsou kdekoliv a občas zastavme náš "osobní" vlak v té správné zastávce. Šťastnou cestu "dřevěnou" třídou.
Noc kostelů
25. 5. 2021
Na obrazovce svého počítače mám tapetu znázorňující pohled ze shůry na kostelík, přilehlé lesy a masiv Šeráku. Pan fotograf Neuwirth, ještě než se proslavil, tak velmi pěkně zachytil místo, kde stojí náš památník. A právě v něm se již tento pátek uskuteční celorepubliková akce zvaná Noc kostelů. Již více než desetiletí je asi tisícovka sakrálních staveb u nás na jednu noc otevřena veřejnosti právě v poslední pátek v měsíci máji. Motem tohoto roku je citát ze žalmu 104,20 - "Přivádíš tmu, noc se snese, celý les se hemží zvěří." Je to věta jako vystřižená na Horní Lipovou. Pouliční osvětlení tu září spoře, les se dere všude vůkol nás a o zvěři ani nemluvě. Každý kostel si připravuje nějakou vlastní aktivitu, kupříkladu v Brně-Líšně budou žehnat domácím zvířatům, jinde mají koncert a druzí vás vezmou na kostelní věž. To my necháme celou noc otevřeno (normálně je otevřeno od slunka východu po západ) a příchozí se může posadit a dívat se přes sklo (v čase po půlnoci) na příchozí nedomácí zvířata. Může poslouchat koncertní árie ticha, které nepřetržitě v tomto čase mlčí a ti nejodvážnější se dokonce mohou i pomodlit a tím zakusit rozkoš věty - Když se (opravdu) modlím jsem Bůh. Neboť Bůh je kromě jiného i modlitbou. Přeji hodnotné pátečně-sobotní vše.
Nic neznamenající něco
25. 5. 2021
Jak titulek praví, může být nic co něco znamená, ale také i opačně, něco co neznamená nic? Jistě může platit obojí a obé ze svých životů známe. Včera jsem kupříkladu dostal jednu zpětnou vazbu v podobě dopisu, ve kterém je vyjádřeno poděkování za akci k připomenutí si konce války, kterou jsme konali dne 8.5. Na velmi tenkém papíře, který skoro nic neváží, bylo uvedeno něco, co vytváří oporu naší činnosti. To klíčové slovo, které černě svítilo z bílého papíru je paměť. Představuji si paměť jako sval, který když není používán tak atrofuje, nefunguje a nakonec si jeho uživatel klade otázku, k čemu mi ten úd vlastně je? Není mi spíše na překážku. Vyjádřit smysl věcí a slov snad nejlépe či nejtrvanlivěji možná dokáží básníci. Znovu se nám však do mysli dere obvyklá otázka, vždyť ty básně jsou takové těžko užitečné nic. Odpověď však může znít i takto - dobrá báseň je především velké, kosmické něco, má totiž v sobě průraznost malého množství slov a to s velkým potenciálem. Posuďme třeba kousek od národního umělce Františka Hrubína, právě o konci války a paměti :
Vy mrtví spíte hluboko a my tu jako vaše stíny,
žijeme jenom na oko, na druhé straně hlíny.
Vy mrtví spěte, spěte dál! Po mnohých kabát máme dosud.
Vnuk z jeho kapes vysypal, na svoji dlaň váš osud.
Příval života
15. 5. 2021
Stojí-li člověk na břehu moře, tak je nutně fascinován velkými příbojovými vlnami. Ten pohled bere dech, nabíjí energií a dává zapomenout na vše neživotné. Podobný pocit je možno zažít i poslední týden u kostelíku. Jen co jsme minulou neděli vynesli smrtku, tak byla, alespoň v našem údolí odblokována zátka a jarní příval života nás začal zaplavovat jako rozbouřené moře. Bylo to mávnutí kouzelného proutku, zeleň na zemi i při stromech takřka hodinu od hodiny intenzivněla a hrála nepočítaně odstínů. Z vlhké matky země se počaly rodit žluté pampelišky a nesčíslné chóry ptactva vyhrávají své dokonalé symfonie od rána do večera. Zlatisté slunce tahá z povrchu země neuvěřitelné vějíře podivuhodností, kterými se kochá naše nitro a je naplněno nefalšovanou blažeností. Co víc si můžeme přát, Kristus na Paschu vstal z mrtvých a naše česká kotlinka povstala ze zimního království do předletního císařství. Radujme se, veselme se.
Jak těm vojákům asi bylo
13. 5. 2021
Tak přesně takovou otázku jsem si kladl včera večer. Jak těm zajatým vojákům na Jesenicku před více než 76.lety bylo. Blížil se konec války, každý měl svoji strategii jak přežít a zároveň věděl, že skoro nic nezávisí na něm. Včera večer jsem na stránky kostelíku napsal o našem sobotním pietním setkání a v poslední větě jsem na klávesnici něco špatně zmáčknul a ono to celé zmizelo. Nejdřív jsem byl na sebe naštvaný, ale potom jsem si řekl, co je to proti skutečným problémům. Takže přijměte druhý, dnes úplně jiný pokus. Mnozí z tehdejších vojáků byli také zmáčknutím kohoutku zmizeni, bez možnosti si ten život dát ještě jednou. Ta neocenitelná neopakovatelnost zázraku zvaného život byla pravým důvodem setkání 8.5. v kostelíku. Ti co se stali zemí a travou, jak pevně doufám slyšeli svá čtená jména při zádušní panychidě. Po jejím skončení si náhle zjevivší múza v podobě prózy nalistovala stránky z knihy anglického zajatce J.H.Greaslyho s příhodným názvem Zpívají ptáci i v pekle? Odpověď na tuto otázku je stále otevřená, pro někoho ano, pro někoho ne. V úryvku byl hlavní hrdina konfrontován s propagandou, která se jako had začala obepínat okolo jeho duše, málem jí podlehl. Až pohled do reality mu vrátil potřebný nadhled a úsudek. Ta mrška propaganda od století do století stále s námi kráčí a vábí svojí zvučnou melodií. Po próze následovala její rodná a dle mého krásnější sestra poezie. František Hrubín v době protektorátu napsal, z celé své tvůrčí síly, válečný opus pod názvem Stalingrad. Líčí v něm zdařilými poetickými obrazy rozhodující okamžik 2.světové války, onu megabitvu na Volze. Působivě se vynořuje z hlubiny věků protektorátní úzkost a na druhé straně mimořádná role těch co nepoklekli před zlem. Opět nesmírně aktuální poselství. Sešlo se nás na státní svátek okolo třiceti nelhostejných k souvislostem historie a našich životů. Je to samozřejmě málo, ale kolik je tak akurát? Vždyť mnohdy stačí jedinci, aby nesli pochodeň paměti jakoukoliv stmívající se dobou. Velkou radost ze setkání měla i přítomná zástupkyně RF, mladá paní atašé Sofie, která byla nadšená krásou našich hor i lidí. Věčná paměť těm, kteří se zasloužili o naši svobodu.
Na vědomost se dává
3. 5. 2021
Všem milovníkům života, historie, kultury a piety, že již tuto sobotu 8.5. v 11.00 se uskuteční v našem památníku a kostelíku tradiční májové setkání. Nebudeme stavět májku, ale vzpomínat na dny před 76-lety, kdy přízrak válečného šílenství byl na dlouho z Evropy odehnán. V panychidě budeme modlitebně připomínat jména válečných zajatců, zvěčněných na stěnách památníku. Zazní také verše let vzdálených a jistě dojde i na memoárovou literaturu. Závěr bude patřit obvyklé sladké tečce. V jubilejním minulém roce se vzpomínka na osvobození pro širší veřejnost nekonala a tak letos doufáme, že nám žádné epidemiologické, ideologické či idiotické vlivy nebudou překážet.
Omlouvám se!
15. 4. 2021
V poslední době stále padá sníh. Máme ho tu aktuálně okolo půl metru a vypadá to, že ho bude přibývat. Dnes když jsem u kostelíku odhazoval sníh z blízkého tisového živého plotu a ona dřevina byla pod pěknou zátěží, tak jsem si s hrůzou uvědomil, kde je ta chyba v počasí. My jsme totiž zapomněli (nestihli) vynést smrtku. Je to poprvé v novodobé historii, kdy tento symbol zimy nebyl vynesen v obvyklém termínu. Krásná smrtka již měsíc tiše odpočívá v naší šopě, připravena zemřít spolu se zimou. A my jsme na ni jako na smrt zapomněli. A vědecká meteorologie nám to v polovině dubna pěkně vrátila. Tedy se velmi zdvořile omlouvám všem, kteří trpí bílou záplavou a slibuji, že tuto sobotu bude Smrtholka a tedy i zima ze vsi vynesena. Ukáže se tedy, jak to vlastně je s účinností naší lidové tradice. Ale přesto přese všechno, ten bílý sníh je přenádherný. Užijme si ho, s velkou pravděpodobností už tu dlouho nebude.
Velikonoční události
28. 3. 2021
Někdy je to k zlosti, když události, nejsou jak by měli, kam jsme to dospěli? Vypadá to, že i druhé velikonoce od zrození velkého Kovidu nebudeme společně velikonočně tvořit a zpívat. Nicméně je to znovu na nás, jak onu "nevyžádanou" dlouhou šanci uchopíme. Příští sobotu, den před západními velikonocemi, budou brány kostelíku otevřené a zpěvníky v obvyklou dobu nachystané pro individuální muzicírování. V jednom spirituálu se krásně zpívá ... Kam chci tam půjdu, co chci budu číst, až se k nám právo vrátí..., je až neuvěřitelné, že tyhle písně měli svou platnost kdysi dávno v USA, trochu později v ČSSR a také dnes jim rozumíme. Obávám se, že jsou prostě nadčasové. Tak jistě uznáte, že by bylo dobré tyto věčně zelené songy, nenechat zežloutnout, natož opadat. Vždyť ještě není podzim.
Ticho a zvuk
18. 3. 2021
V okolí kostelíku se na první poslech takřka stále rozléhá majestátné ticho, co taky jiného takřka na konci světa (míněno prostorově, ne časově). Dá se říci, že člověk zde stojící, ve svém dechu Ticho dýchá. Jsou to opojné chvíle pro naše duchovní plíce a až hmatatelně je cítit jak ono Ticho okysličuje naši krev. Bezesporu je tedy ticho velmi zdravé a tudíž i drahé. Je to převzácné zboží, které ve městech není pomalu k mání a poslední exempláře se vyskytují na odlehlých místech podobných našemu údolí. Samozřejmě i zvuk má svoji patřičnou hodnotu i u nás. Vzpomínám si, když jsme se zde přistěhovali, tak jsem asi první tři dny stále vnímal monotónní uklidňující zvuk hukotu blízkého potoka. Potom si na něj ucho zvyklo a tento zvuk tak pro mě přestal existovat. Nevím jestli je to dobře, protože před lety jsem v prodejně s CD držel v ruce "Meditační zvuk horského potoka", které jsem si skoro koupil. V poslední chvíli jsem si uvědomil, co blázním, když to u kostelíku mohu poslouchat živě 24/7. Tak jsem si uvědomil, že zvuk i ticho mají svoji hodnotu při patřičném soustředění na ně. Že se mohou vhodně doplňovat a dávat sobě navzájem vyniknout. Kupříkladu takové, těsně pod otevřeným oknem, nepřeslechnutelné podmanivé velehlasité troubení jelena v říji se dá vychutnat jen na pozadí ticha a může to být i ve tři hodiny ráno jako onehdy na podzim. Či při jednom uzamykání kostelíku jsem se v něm na chvíli posadil a v tom začal déšť, který ze ševelení přešel do bubnování centimetrovými kroupami do střechy a proskleného světlíku. Decibelů bylo jako při rockovém koncertu, ale to ticho, které nastalo po jeho ohlušujícím konci bylo skoro jako čerstvě narozené. Inu budiž oslaveny ty kontrasty, díky kterým si můžeme mnohé řádněji vychutnat.
Vyrobme si smrt-ku
14. 3. 2021
Trochu provokativní název příspěvku má za cíl připomenout hned několik věcí najednou. To, že jsme mnohdy spolutvůrci své předčasné smrti svým konáním (strava) či nekonáním (pohyb) je statisticky dokázáno podobně jako, že slunce vyjde každé ráno. Jsme mnohdy jakoby puzeni či fascinováni tím co nám neprospívá a rádi tančíme onen pověstný tanec se smrtí a jen doufáme, že hudba hned tak nepřestane hrát. Totiž, když umlknou tóny, a už se nehraje gavota, tak jsme na konci pozemského života. Jsou samozřejmě různé fígle jak na kmotřičku vyzrát. Oblíbený je trik Pandrholy s dubovým sudem, ale kde ho rychle vzít? Také Kostěj Nesmrtelný měl svůj život dobře ukryt na ostrově Bujan. Ale kdo nás tam dnes při okresní uzávěrce pustí, že? Tak nezbývá než problém smrti vyřešit tradiční cestou, jako naši předci vždy 14 dnů před velikonocemi. Stejně jako loni vynášení smrtky ze vsi nebudeme dělat společně, ale zkusíme to individuálně. Každý si doma ze slámy, sena či chvojí může takovou, byť i malou smrtholku vyrobit. Je to velká zábava, zvláště jsou-li poblíž děti či vnuci. Fantazie při jejím zrodu může být popuštěna, vždyť i když je jen jedna, tak má miliardy různých odstínů. Vyberme si ten náš a trénujme, jednou se nám to bude hodit. Na internetu je pro inspiraci spoustu říkadel a postupů k tomuto lidovému zvyku a dají se pochopitelně aktualizovat jak to vždy umí Zdeněk Korčián. Na závěr vynesení smrtky někam daleko, ji nezapomeňte kamenovat, zapálit a hodit do vodní plochy. Toto trojí folklórní "vraždění" je velmi uklidňující, zvláště v současné době. Tak tedy v sobotu 20.3. v odpoledních hodinách nezapomeňte, vždyť ona na nás taky nezapomene.
1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21 | 22 | 23 | 24 | 25 | 26 | 27