Kostelík v horách

Vždy před srpnovou poutí přichází krásný čas umývat v kostelíku okna. To se stalo i v tomto týdnu a je třeba říci, že čistota věcí kolem nás, má jistou schopnost inspirovat "čistotu" i v nás. A když jsem si po skončení zvelebovací akce ta velmi průhledná okna zálibně prohlížel, tak jsem zvedl zraky výše a ve stropním žebroví jsem spatřil letité pavučiny. Byla to velká výzva vzít rozkládací hliníkový žebřík, vysunout ho na maximum a stoupat vysoko nahoru, kde od postavení památníku nebyla lidská bytost. Vyzbrojen koštětem a vlhkým hadrem jsem kazil živnost pavoukům a také stíral osmiletý prach z topidel a horních škvír. Nebylo to tak "strašné", jen se člověk nesměl dívat dolů, ale hlavně jen před sebe a občas nahoru. A je to jako v našem životě - před sebe a občas nahoru. Bylo fascinující stírat osmileté vrstvy a s nimi i čas, který je tam kladl. Hlavou mi probleskovaly jednotlivé letité události prožité v kostelíku a bylo to zároveň takové "archeologické" upratování paměti. Již se těším na budoucnost, co zas čas naklade prachu na těžko přístupná místa, a až někdy to vše úlevně setřu. Prachu i čistotě zdar.

Kdo čisté vědomí si stále (ú)klidem chrání, ví co je radostné a slastné hodování. 

Podle zpráv z tisku se měl ve středu 13.7. ve 20.37 dostavit super úplněk. Nic jsem v ten čas na obloze neviděl neboť bylo u nás zataženo, ale i tak jsem médiím důvěřoval, že se tak stalo. Již den předtím jsem, nevěda nic o středečním úkazu, šel ve 22.15 zavřít do kostelíku okno a uviděl jsem přímo položený na Šeráku, obrovský zářící měsíc. Vypadalo to, jako by se kutálel směrem k Ramzové a vskutku měl nadměrnou velikost přehuštěného balónu. Řekl jsem si, že i ten vesmír má rád výrazné světelné předměty a tak jsme chvíli na sebe hleděli, on na mě a já na něho. Byla to vpravdě krása nebeská, od které se těžko odtrhával zrak. Ve středu jsem si tu vizuální rozkoš chtěl zopakovat, ale příležitost se již nedostavila. Tak mě měsíc  poučil o tom, že nemáme čekat na středy, když jsou tu úterý a také, že skoro vše je super (nad, výše), když to tak chceme přes mnohé mraky vidět.

Luna v rouchu světelném ti dává světlo časné, když zmizí nezoufej, že také svět ti hasne.       

Nelze se pohybovat tímto světem aniž bychom neutržili na duši nějaké ranky či rány. Naše zranění jsou spíše chronického než akutního charakteru a jako léčba na delší neduhy, nám jsou předkládány již stovky let účinné prostředky zvané poutě. Ta naše se bude konat v příštím měsíci, přesněji v sobotu 20. srpna v 10.00. Kdy se srazíme u kostelíku v horách, jak pevně doufám se sluncem, s nedozírnými objemy čirého vzduchu a krásou okolité přírody. Čeká nás kratší tříhodinové, pomalé putování hornolipovskou krajinou, která na 14 zastaveních bude plynule přecházet do krajiny našeho ministerstva nitra. Je to vždy malý div, když se necháme svýma opotřebovanýma nohama vést po stále svěžím povrchu země. Jako vždy a ve všem, jde i v pouti o to nejcennější co máme, Deo duši.

Proč chůzí vstřebávat, ten svět až do únavy? Kdo nechtěl by si dojít, pro korunu slávy.    

Před pár dny, když jsem přicházel ke kostelíku jsem si nemohl nevšimnout krásně se vlnící naší státní vlajky, která je nedaleko od vchodu do památníku. Tráva okolo ní je patřičně vysoká a tak takřka nebyla vidět její tyčková základna, ale jakoby se textílie vznášela sama ve větru. Tento republikový symbol mě již dlouho přitahuje gravitací naší složité minulosti. Je v ní totiž přítomen extrakt identity obyvatel české kotliny. Proto si jí vážím, byť skoro nic nehmotní. Původně byla před osmi lety zakoupena v Lídlu před květnovým MS v hokeji jako pomůcka pro fanoušky. Syn když byl malý, byl v ní při sledování sportovních klání zabalen jako bourec morušový v kokonu. V jeho rukou byla svědkem mnohých našich vítězství a samozřejmě i proher. Jak už to tak v životě chodí. A dnes si vlaje směrem tam, odkud vítr fouká. Je dobré dívat se na onu modro-červeno-bílou standartu právě v současnosti, kdy se někteří apokalyptičtí jezdci pokoušejí odemykat stáje, kde jsou jejich koně. Doufejme, že dokážeme víc, než jen fandit zabalení do trikolory.

Je mnoho vlajek i mnohá blaženost, kéž bych jen v jediné byl neustálý host.   

Právě jsem se vrátil z akafistu, který sloužíme v kostelíku ve všední dny v 18.00 a tam jsem nabyl přesvědčení, že je na světě krásně, ale... Až na ty křovinořezy. Některé technické vynálezy lidstvo posouvají dále, některé ho udržují na stejné úrovni, ale  je mnoho těch které lidstvo myslím si degradují. Po dnešním akafistu (chvalozpěvu) jsem pevně přesvědčen, že do poslední jmenované kategorie křovinořez zcela jistě patří. K věci samotné. Začátek chvalozpěvu byl ideální, otevřeným kostelíkovým oknem se dovnitř linuly vůně louky a trylky ptáků, v dáli šuměl potok a my se k té dokonalosti přidávali svými hlasy. Když tu horní soused natůroval svého žínajícího miláčka a opojná vůně spalovacího motoru zaplnila okolí. Inu zavřeli jsme okno a zcela se soustředili na posvátný text. Vcelku se to dařilo, občas mně v hlavě probleskly scénáře jako z 19.století, kdy dělníci z manufaktur ničili strojovou výrobu, která jim brala práci. Toto pokušení jsem překonal stálým opakováním v mysli - trpělivost, trpělivost... Právě jí tě chce ten křovinořez naučit, tak se z toho hochu raduj, vždyť školné je zcela zdarma. Ano, začalo to fungovat, mysl se ponořila do rytmu duchovního. A hle ke konci akafistu jsem již hluk neslyšel, otevřel jsem okno, opravdu horní soused dokosil. Ten úchvatný kontrast náhle panujícího ticha. Srdce se raduje a jásá. Když tu spodní soused začal napodobovat toho horního a jeho křovinořez byl ještě údernější. Teď už jsem se musel začít smát. Bůh nás opravdu miluje a dává nám nepřeberně svých vyučovacích lekcí, a někdy nás doučuje i po škole. Na světě je přece jenom krásně (bez ale).

Tak málo jen a máš být věčným blahem živ. Mám radu jedinou, buď velmi trpěliv.   

Dnešní titulek je víceúčelový. Jednak zdraví právě se dívajícího 300 000-cího návštěvníka našich webových stránek a vinšují mu dobrý svatodušní den. Ale především tato vysoká číslovka mapuje počet vjemů možných k získání v okolí kostelíku. Včera jsem jich totiž ten samý počet napočítal. Posuďte sami. Už jenom ten pohled na nepokosenou louku (kdo kosí trávník jednou týdně se velmi ochuzuje), ta barevná pestrost, výškové rozdíly různých květenství, vlnění travin ve větru a myriády tvorů v nich. Do toho orchestrion složený z různorodého ptactva, vůně měříků a kupovité mraky nad hlavou. A takto bych mohl ve výčtu pokračovat velmi dlouho. Co však bylo v tuto neděli mimořádné - nafialovělé bodláky obletované jako v  závoji pestrým hmyzem a s lehkými houfy průzračných mušek. Ta hlavní exploze nádhery však přišla zanedlouho, kdy malý slezský kolibřík s dlouhým sosáčkem (entymologicky toho živočicha neznám) rotoval jako vrtulník nad bodlákem (který měl parametry orchideje) a přitom se opíjel nektarem. Takových nezapomenutelných zážitků je na naší louce vskutku přesně třista tisíc. Pokud nevěříte, přijďte si je spočítat.

Příroda, to jsou nebesa a chceš-li míti nebe, pak velkou vnímavost sám musíš pojmout v sebe.    

Tak takovou větu jsem už dlouho potřeboval slyšet. Byla vyřčena ústy jednoho sedmdesátiletého muže, když seděl poblíž kostelíku a díval se na sluncem zalitou louku, vstřebával zpěv ptáků a oběma plícemi vdechoval lipovský jarněletní vzduch. Někdy stačí pár obyčejných slov, abychom si uvědomili tu obrovskou možnost, alespoň na chvilku okusit chuť rajskou. Nic světa borného k tomu nebylo zapotřebí, jednalo se o vhodnou kombinaci faktorů, které více nebo méně obklopují každého z nás. A ten člověk, umělec to řekl a ono se to ve mně stalo.  Nebyl jsem v ráji, ale spíše ráj byl ve mně. Je v tom nějaký rozdíl? Ten bělovlasý chlap se jmenuje Otmar Oliva, seděl na té lavičce asi čtyři hodiny a mlčel, chvíli povídal, trochu telefonoval a hlavně vnímal. Ano, je to ten autor pontifikálního křesla pro papeže ve Vatikánu a spousty dalších výrazných artefaktů. V pátek 10.6.v 19.00 si s ním můžeme popovídat ve Vinckově kavárně v lázních o umění života.

Ráj v duši mé je tak, jak ona sama v ráji. Nic víc a nic míň nenajdeš v tomhle kraji.  

Tak jsme obdrželi 1.prosince 2021 na topolových deskách namalovaný triptych pod názvem Andělé války. Daroval je kostelíku jeden dříve narozený výtvarník Jan Křtitel Čuřík a samotné dílo vzniklo v roce 1996. Na prostředním obrazu je vyhotovena Bohorodice s dítětem a nad ní jsou dva vojáci v maskáčových uniformách, jako oni andělé války. V levém zobrazení triptychu je naříkající žena v muslimském oděvu s dítětem a nad ní opět dva příslušníci ozbrojených sil. V pravém křídle triptychu je rezignovaná africká žena znovu s dítětem a nad ní jak jistě tušíte jsou dva bojeschopní muži. Jak umělec v průvodním dopise sdělil byl  k Andělům války inspirován etnickými válkami na Balkáně a v Kongu. Od prosince darované dílo odpočívalo na naší půdě, ale včera bylo umístěno v kostelíku před kovaným ikonostasem. Zjistil jsem totiž a v tom je ta potíž, že andělé (poslové) války poletují stále kolem nás, dnes jsou v muslimském oděvu k vidění výrazně v Jemenu, v Africe je tradice četných bojů také dodržována a pochopitelně i my v Evropě nezůstáváme pozadu. Jak nám malíř upřesnil, předlohou k Bohorodici mu tehdy posloužila 16ti letá studentka Markéta z ulice a dítě ztvárnil ad hoc zapůjčený kojenec Davídek. Vše je totiž reálné. Tak až navštívíte kostelík a památník tak popatřte na onen triptych, kterému se v pravoslaví říká deesis, což značí přímluva. A zkusme se tedy přimlouvat za to co komu libo, ale hlavně za snížení počtu andělů války v našem okolí pokud možno na nulové stavy. 

Ta děvka válka se krví smrti zpíjí, já z krve paschální zde věčný život žiji.        

To není název nového amerického filmu z církevního prostředí o osudech atraktivní farnice. Ale stav, který je často k vidění, když sloužíme v kostelíku bohoslužby. Máme doma (přesněji ve sklepě) tři kočky domácí - babičku, dceru a vnoučka. Z nichž jak už to tak bývá je nejzbožnější právě ta babička. Jakmile totiž začneme sloužit, tak krásná bíločerná Bára přiběhne ke kostelíku, kde se uvelebí na blízké lavičce či přímo na chrámovém schodu a otevřeným oknem naslouchá průběhu mystéria. Když bohoslužba skončí a my vyjdeme ven, tak si jde po svých. Samozřejmě můžete namítnout, že kočky bývají fixovány na blízké lidi a i kdybychom šli do kotelny, tak by před ní na nás čekala. Je to jistě možné vysvětlení, ale mě se onen příběh o zbožné kočkovité šelmě zdá přeci jenom více pravdivější. Ony ostatní dvě naše kočky totiž nejdou v babiččiných šlépějích a kdo ví jestli jsou vůbec pokřtěny. Taky si někdy dokážete popustit uzdu své fantazie, když sedíte na koni imaginace a jedete na ostrov kde rostou housle.  

Kdo neví, nežádá a nemá, nechce nic. Ten ví a má a chce a žádá mnohem víc.   

Jistě, každý den může být takovým, stačí se jen správně dívat. A my se dnes, tedy v současnosti dívali, ne do budoucnosti, ale do minulosti vzdálené od nás 77 let. Je to zhruba průměrný věk dožití našeho občana, takže si tu časovou vzdálenost dokážeme snadno představit. Ano, před těmito dvěma sedmičkami končila 2.světová válka a my si to v kostelíku na tradičním setkání připomínali. Čím vším? Slovem, květinami, zpěvem, modlitbou, jídlem, ale především vzpomínkami. Po úvodním přivítání třiceti hostů, zazněla stará kozácká píseň Černý havran, při které v oblacích nad námi působivě kroužili dva dravci. Následovala čestná salva javornických gardistů a panychida za zesnulé padlé a válečné zajatce v kostelíku. Následně jsme četli krátkou pasáž z nesmrtelné Haškovi knihy o potížích, s jediným správným názorem, které měl Švejk v hostinci U kalicha. Při závěrečném sladkém pohoštění jsem nabyl v rozhovorech s přítomnými nezlomného dojmu, že stále ještě jsou lidé, kteří dokáží ctít cenu svobody přinesenou desetitisíci vojáky na našem území. Děkuji oněm vojákům i těm přišedším hostům, že udělali to co měli.

Má svoboda je bez pochyb jedinečně cenná, když krví vaší byla v květnu vykoupena.