Pod nejvyšším bodem Rychlebských hor, stranou od civilizačního ruchu se nachází malebná obec Lipová-lázně. V její části Horní Lipová, v místě zvaném Dlouhá dolina je místo, kde spolek Kostelík v horách postavil pravoslavný chrám (kostelík) a současně památník válečným zajatcům z doby 2. světové války.
Smyslem našeho počínání je připomenout jména asi 6000 anglických, francouzských, polských a ruských zajatců, kteří v letech 1939 až 1945 pracovali, trpěli a umírali na Jesenicku. Polovina z nich pocházela ze zemí bývalého SSSR a po skončení války je čekal tragický osud tzv. vojenských zrádců a jejich stopy končí obvykle ve stalinských gulazích.
Prostory architektonicky zajímavého chrámu, zasvěceného svátku Proměnění Páně a sv. Nektariu Eginskému, slouží nejen k duchovním účelům, ale nacházejí zde místo (na skleněných tabulích) i jednotlivá jména zapomenutých zajatců. V současné době se badateli, panu Janasovi, podařilo shromáždit již 1400 jmen – osudů. V květnu 2015 jsme prostor památníku doplnili o jména padlých místních obyvatel z doby 1. a 2.světové války.
Samotná stavba chrámu-památníku započala v letních měsících roku 2013 a byla dokončena v srpnu 2014, s náklady asi 2,2 milionu korun.
Vzniklý památník se tak stal jedním z mála míst naší vlasti, ve kterém se příběh válečných zajatců připomíná a zároveň prvním pravoslavným chrámem postaveným ve Slezsku. Prostory kostelíku se přirozeně staly místem setkávání turistů i místních obyvatel při spolkových akcích (viz AKTUALITY).
Okolo chrámu-památníku současně vznikla přírodní odpočinková zóna s nádhernými výhledy na vrcholové partie pohoří Jeseníků.
Architektonické řešení je dílem architektů Jindřicha Kaňka, Vilmy Kaňkové a Vojtěcha Koudelky.
Libor Kratochvíla a Zdeněk Korčián
Stará archa
18. 3. 2024
Je-li něco archaického, tak se nám vybaví většinou cosi starobylého, zasloužilého, ale také možná i základního. Když rozkliknete tento trochu dlouhý youtoubový odkaz - https://www.youtube.com/watch?v=BuKbbfv1XaA#utm_content=organic&utm_term=star%C3%A1%20archa%20spiritu%C3%A1l%20kvintet&utm_medium=hint&utm_source=search.seznam.cz , tak k vám připluje po vlnách spirituálů jeden z nejpůsobivějších s krásným názvem Stará archa. Právě touto písní startujeme velikonoční zpívání na bílou sobotu. Má v sobě obrovskou porci naděje, která říká, že i když se zdá, že je vše pohlcováno záplavami hlouposti, malosti či přímo zla. Tak máme-li kocábku dobře stavěnou a směr a cíl, tak na tu záchrannou horu můžeme doplout. Samozřejmě každý si pod spasitelnou archou představí něco jiného a i ten azimut může být přepestrý avšak je vždy výhodné tu starou dobrou záchrannou loď mít. Takže milí námořníci, vzhůru na palubu, dálky volají a tak ať nám tato původně píseň černých otroků pomůže z naší současné hypotékové, lízingové, geopolitické, inflační a kdoví jaké ještě nesvobody. Nebojme se ji i přes vlastní hlasový hendikep zazpívat, neboť je chytlavá, chytí nás a nepustí. Na těchto tónových základech můžeme stavět.
Tak líbá svoboda co kupředu plout nutí, má tváře překrásné a spoustu sladkých chutí.
Pozvánka na velikonoce
2. 3. 2024
Letošní počasí přímo pádí k jarnímu probuzení, které je zřetelné takřka všude kolem nás. Tradičně proto budeme na bílou sobotu 30.3. mít u kostelíku velikonoční tvoření, které se tam koná snad už od jakživa. Zrovna v dnešní MF Dnes psali o tom, že lidové tradice v Olomouckém kraji slábnou, neboť lidé se drží od sebe více na "distanc" a mladí virtuálně na displeji obdivují "tradice" naprosto jiné. Tak takhle v Horní Lipové tedy ne. Ono totiž držet v ruce vrbové pruty a tvořit z nich pomlázku, která bude v pondělí sloužit, je počin, který na TikToku sice uvidíte, ale neprožijete. Tak je tomu i s kraslicemi, korálkami, lipovými panenkami a dalšími dovednostmi, které na nás již od 9.00 budou tiše čekat. Je to něco, co si přece moderní dobou nenecháme ukrást. Naopak, to sobotní dopoledne nám může být klidně jakákoliv doba ukradená.
Svět vždycky za vesny se obnoví a vzkřísí, tou nejjarnější tradicí co byla živá kdysi.
Dvě reality
21. 2. 2024
Dnešní nadpis není o prodeji dvou domů, jak by naše uvyklé vnímání v nadpisu dešifrovalo. Ale je o mnohdy zastřeném faktu, že náš pozemský svět je možným průnikem světů viditelných i neviditelných .V dospívání jsem byl fascinován tvorbou ruského spisovatele N.V. Gogola, který v 19.století dokonce dvakráte navštívil lázně v Jeseníku. Jeho povídka s názvem Vij byla tehdy pro mě trochu (velmi) hrůzostrašná a jednalo se v ní o tom, že jistý bohoslovec Choma Brut měl mít modlitební stráž ve vesnickém kostelíku u rakve zemřelé dívky. Ta byla tak trochu (velmi) čarodějka a proto si kolem sebe z bezpečnostních důvodů namaloval posvěcenou křídou ochranný kruh. Kdyby se v něm ten kyjevský seminarista vydržel modlit, tak by to celé noční martýrium přežil. No nestalo se tak. Proč vám onu postavu z 19.století připomínám? Předevčírem večer jsem šel do kostelíku jako obvykle na noční uzamčení a v ztmavlém chrámu se najednou ze ztemnělé oblohy vyloupl přes prosklenou kopuli kruh svítícího měsíce. Ten přesně obkružil prostor kolem ikony sv, Nektária a já se v kročením dovnitř ocitl v posvátném ochranném kruhu, který nám světci poskytují. To co běžně většinou nevidíme se vlivem luny stalo zjevným. Když se spojí dvě reality a vy stojíte na správném místě, tak ten svět vůbec vypadá trochu (velmi) nadějně. A proto jak zpívá Jan Werich - seďme klidně na židli, čtěme bibli (knihy) tam to všechno je.
Kdo světlem z hůry v duchu z kruhu vyšvihne se, ten zajisté i v poušti světa si své nebe nese.
Když ne teď, tak kdy
18. 2. 2024
Heslo v nadpisu je velmi praktické, neboť nás nutí opravdu něco zavčas v životě realizovat. Ne si říci ono časté, vždyt' to počká, ale čekací doby bývají mnohdy nekonečné. Dnes kupříkladu přišla do kostelíku jedna mladá žena, která nebyla přítomna na vánočním konci roku při zpěvu koled. Vážnější úraz ( na koni ) jí v tom zabránil, ale nezabránil okamžitému nápadu zpřítomnit si štědrý den právě teď. Velká příležitost se objevila. A vskutku jednu koledu jsme si zazpívali a tak jsme tomu umírajícímu času dali malou resuscitaci. Povedla se, pacientka měla radost a ta jak známo usnadňuje proces hojení a nejen povrchových ran. Zkusili jsme spolu oživit i loňskou pouť, neboť návštěva na ni často vzpomíná, ale hlavně na příběhy Anthony de Mella, které ji lemovali. A jakoby náhodou se objevila i druhá příležitost v podobě přítomné Mellovy knihy "K pramenům", která poputuje s rekonvalescentkou do její domoviny. Tuto neděli tedy byly dárky i koledy a když vám povím, že kolem právě procházel kůň z minulého příspěvku, tak to byl velmi povedený kouzelný průnik slavnostního do každodenního. A kdyby se to nestalo právě teď, tak už teda nevím kdy jindy. Určitě to máte s těmi kouzly taky tak.
Kdo druhé kouzly napájí a sytí v dnešním čase, ten tam na věčnosti Beránka Božího pase.
Bílý jezdec a černý kůň
6. 2. 2024
Dnešní nadpis je vypůjčený z pohádky od Karla Šiktance a právě jeho dva protagonisté bývají tak třikrát týdně k vidění u kostelíku. Objevují se kdy sami chtějí, dá se s nimi i promluvit a když jsem je před měsícem poprvé spatřil, právě shůry padal bělostný sníh na černou koňskou hřívu. Bylo to jako zjevení. Bílý jezdec je ve skutečnosti jezdkyně, která však na koni nesedí, ale ho pouze vede. Nebo snad on vede ji? Ten kůň je totiž starý, je mu okolo 28 let a potřebuje se pouze procházet a radovat se z pohybu, byť jen nepatrného. Vodička již také není nejmladší a je na ní vidět, že svého zvířecího druha miluje a tak oba kráčí pomalu tím naším údolím a je jim dobře. Proč o takové jednoduché věci vlastně píšu? Protože ten jejich vztah je podmanivý, paní by sice mohla sedět v klidu doma v jesenickém bytě, avšak kůň by bez pravidelného pohybu již zřejmě cválal ve věčných pastvinách a tak tu svou vůli k životu dali dohromady. Jejich stáří tak má svoji nespornou krásu a oči pozorovatele se od pohledu na tuto dvojici nemůžou odtrhnout. Sláva všem, kdo umí stárnout tím, že nezapomenou umění milovat svět i sebe.
Jak zvláštní sňatek, když svět krásy tisíceré, si naši duši za choť s láskou bere.
Pohlédni k obloze
3. 2. 2024
Na krásy exploze. Vskutku všude kolem nás neustále vybuchují granáty krásy a my k nim často býváme hluší a slepí. Tato dělostřelecká příprava začíná hned brzy ráno a jsou to vskutku velké a dunivé rány. Kupříkladu dnes, když jsem odemykal kostelík, tak nad mou hlavou se to velkolepé "bojové" divadlo odehrálo ve vzduchu. V krátkých časových intervalech nad památníkem prosvištělo několik sledů nejmodernějších husích letek, které byli zformovány do různých formací. Jedna byla ve tvaru písmene V, další vytvářela nedokonalé Z a poslední pro mě nejdražší písmeno F. Nebeská abeceda byla na promenádě. To vše za ohlušujícího křiku opeřenců, který jakoby vábil jaro do našich končin, a přitom všem se ti tvorové drželi neutrální letové linie sever-jih. Jak je dobré občas zvednout hlavu a nechat se unést tou jedinečností každého okamžiku, který před námi poznenáhlu prchá spolu s divokými husami neznámo kam. Právě teď a právě tady je náš život a pokud v něm nejsme v zákopu jako pozorní bojovníci, tak ty šrapnely nádhery nás nezasáhnou a tak jen z těží zemřeme na krásu ( ne jako ti Brazilci ve fotbale). My všichni jednoho krásného či škaredého dne jistě zesneme, tak ať ten neustálý časový proces směřující k vrcholu našeho života stojí za to první.
Krása aby zachránila tvé žití musí mřít, a ty chceš bez smrti si život zasloužit?
Zpět do budoucnosti
1. 2. 2024
Ač je to k nevíře, tak dnes jsem se vrátil asi z hodinového výletu do budoucnosti. Začalo to velmi nenápadně. U kostelíku mi padl zrak na památnou lípu, kterou jsme jako čtyřletou zasadili v roce 2018 k výročí republiky. Pamatuje tedy něco okolo deseti let a v ten okamžik počítání jsem pocítil nápad. Vydal jsem se proto na futurologický pochod do vedlejšího Rybího údolí, kde na louce stojí parádní lípa, která toho opravdu hodně pamatuje. Asi třicetkrát tolik než ta naše, má zřejmě barokní kořeny a je působivá nejen tím, že stojí v travách osaměle, ale především svým ustrojením. Její mnohé větve totiž klesají takřka až k samé matičce zemi. Jsou porostlé vlivem klimatu mechy a lišejníky a dá se s nimi dokonce pozdravit po lidsku. Ano podal jsem spontánně větvi ruku a potřásl jí na pozdrav. Byl to zvláštní pocit, neboť ty větve jsou pružné a vskutku věrně simulují člověčí pozdrav. Za třista let zřejmě s lípou u našeho památníku komunikovat nebudu, tak jsem si to 1.2.2024 vyzkoušel na nečisto u sousedního stromu, ale řeknu vám, rád bych se do té budoucnosti vrátil zpět. Přesně tak, jak zpívá Hana Hegerová ve své geniální písni - Bože můj, já chci zpět. Pusťte si jí, potěší vás, jak jenom ona umí.
Když v mysli své pozlatil jsi dřevo lipové, tak tělo v kterém jsi již čas nerozklove.
Rovina
29. 1. 2024
Toto slovo nám může asociovat mnohé, kupříkladu terén bez výčnělků, nebo slovní otevřenost, či pěvecký sbor z Hané. S tím třetím jsem se potkal minulou sobotu v Magacíně, kde jeho členové pěli táhlé rovinaté melodie. Vrátilo mě to o deset let zpátky, kdy ještě v nedostavěném kostelíku provizorně uspořádali malý koncert. Nebudu zapírat, byl jsem při tom velmi dojat. Každý z nás pocházíme z nějakého kraje odkud vědomě či nevědomky naši předkové, tedy i my, nasáváme pospolitě génia loci, DNA místa či prostě historii toho společenství. Vše se tak do nás propisuje a při vhodném spouštěči (kupříkladu hudbou) jsme tak nějak čitelnější a autentičtější. Ony pomalé písně z největšího etnografického regionu u nás, aktivovali mé hanácké geny a tak jsme se s panem principálem předběžně domluvili, že v sobotu 24.8. na naší pouti budou přítomni nejen ve skvostných vizuálních krojích, ale hlavně svou podmanivou muzikou. Na rovinu vám tak říkám, že spatřit Rovinu v našich horách bude jistě zážitek. Překlad písní z hanáčtiny do češtiny bude simultánně zajištěn. Debe decke tak dobře belo.
Hudba je má míza, ní se zelenám a kvetu, je nutná jako voda, zdroj růstu a vznětů.
Energie mládí
28. 1. 2024
Je známou věcí, že zralý organismus již nedisponuje takovým elánem a vitalitou. Má své cenné zkušenosti a jistou statičnost, která občas potřebuje vhodné impulsy ročníků později narozených. Přesně to se mi stalo na konci minulého a začátku tohoto roku. Dva mladí lidé, kteří mají vztah k historii a především k dnes nepříliš známé postavě pravoslavného kněze Vladimíra Petřka, uskutečnili svůj energetický výboj směrem k Horní Lipové. Nejprve pár slov k dnes již svatořečenému otci Petřkovi. Ročník 1908, pocházející z početné vlastenecké moravské rodiny, studoval teologii v Srbsku a v roce 1942 byl kaplanem v katedrálním chrámu v Praze. Ano, tam kde byli ukryti výsadkáři, kteří provedli atentát na říšského místodržícího. Jistě jste viděli tři filmy na toto téma a tak víte své, nicméně v nich nebylo takřka nic o úloze jejich pravoslavných ukryvatelů v kryptě. Naše mladá dvojice se rozhodla toto informační vakuum v podvědomí současníků zaplnit. Nechali s požehnáním vladyky Izaiáše napsat (namalovat) ikonu novomučedníka, která se právě teď dotvořuje v Řecku a také sami píší akafist (chvalozpěv) k poctě před pěti lety svatořečeného otce Vladimíra. To vše konají ve svém volném čase a za své finance. Některé postavy z minulosti prostě dokáží promluvit i k moderním lidem tak mocně, že se oni dávají do pohybu. Tento dynamismus se zřetelně projeví i ve středu 8.5. , kdy se tradičně sejdeme v památníku, abychom oslavili Den vítězství. Novou ikonu vysvětí biskup Izaiáš a budeme také sloužit akafist ke sv.novomučedníkovi. Přítomni kromě obvyklých hostů budou také příbuzní otce Petřka a dokonce i biskupa Gorazda, tedy obou obětí nacistické okupace. A protože v tomto roce je pravoslavná Pascha až 5.5. tak vše budeme slavit v tomto mimořádném čase. Od postavení kostelíku v roce 2014 to bude asi nejvýznamnější událost s ním spjatá. Mládí vpřed. Pokud si chcete něco nastudovat dopředu, tak v kostelíku je k přečtení nejlepší český komiks roku 2019 s názvem Článek II., který pojednává o osudech otce Vladimíra v kritickém roce 1942. Je to působivých 138 stran o člověku, který chtěl zastavit zlo.
Víš jak obchází tě zlo každou chvilku, a padneš když dostane se ti na kobylku.
Novoroční inventura
21. 1. 2024
V prvních dnech nového roku se v obchodech tohoto světa konají mnohé inventury a i my si dovolme malou rekapitulaci věcí prošlých. Tato kontrolní myšlenka ke mě dorazila dnes, kdy za jedinečného zimního počasí jsem proti směru hodinových ručiček asi stokrát s holemi v ruce obcházel kostelík. A s každým obkruženým šestiúhelníkem se v mysli objevila postava či událost (spjatá s památníkem), která vystoupila z propasti zapomenutého loňského času. Byl to pro nás rok vskutku bohatý, paradoxně čím větší byla inflace, tím více věcí se uskutečnilo. Pod stříškou visí nový krásně znějící zvon. Naproti vchodu se tyčí tři zasazené vzrostlé třešně a pod nimi majestátný stůl a bytelné odpočivadlo s posezením a stojanem na kola. Vevnitř chrámu na nás hledí působivá nová ikona sv.Nektária a leskne se nové bohoslužebné náčiní. Jsou tam mnohé zajímavé knihy. Tolik přírůstků jako loni snad předtím nikdy nebylo. Akce, které pravidelně lákají své účastníky se již staly tradičními. Za tím vším jsou konkrétní lidé, reálné peníze a hlavně chuť tohoto místa, kterému se jen těžko odolává. "Obávám se", že i letos budeme hojně památník "obohacovat", zatímní lednové nápady roku 2024 tomu napovídají. Co to konkrétně bude se dozvíte v následujících dnech.
Co dáváš světu, tím v duchu bohatneš, vždyť poponesl tě kus k nebi, tam kam chceš.