Kostelík v horách

Když jsem včera 24.11. večer zamykal kostelík, tak mi to nedalo a zvedl jsem zrak a uviděl tisíce hvězd nad hlavou. Byla totiž velmi dobrá viditelnost a do mysli se mi vkradla slova známé vánoční písně "stojím v prázdném kostele, hvězdy nad hlavou". Představoval jsem si, že jsem v observatoři (kostelík ji se světlíkem trochu připomíná), kde pracovník hvězdárny ke každé planetě, kometě či vesmírnému tělesu sděluje své poznatky a příběhy s nimi spjaté. Před zhruba dvěma tisícovkami let mudrci od východu také sledovali záři jedné výrazné hvězdy a ta je dovedla do jednoho malého provinčního, ospalého městečka. Našli tam na seně Dítě, které výrazně vstoupilo do dějin všehomíra a jehož sláva hvězd se dotýká. Nuže pojďme také po stopách starého tajemného příběhu, který vyzpíváme  koledami v úterý 24.12. v 11.00 dopoledne a v úterý 31.12. v 17.30 večer. Na silvestra v 17.00 budeme také před zpěvy děkovat za celý rok 2019 v celé jeho spletitosti a kráse. 

Latinské slovo vetus (znamená starý) dalo základ vzniku slova veterán, tedy starý voják. Jedna orientální moudrost praví - nenič nic co je nové a opravuj vše co je staré. O to jsme se snažili i v pondělí 11.11. Nový byl sloužící panychidu otec Rafael ze Šumperku, který svým mocným hlasem volal stará, dobrá slova modlitby k duším zesnulých i přítomných. Nové bylo i čtení z memoárové literatury, konkrétně z knihy Leningrad, anglické historičky Anny Reidové, pojednávající o heroické době let 1941-1944. Deníky přeživších blokádníků byly plné hrůzy, hladu a utrpení - tedy všeho co válka poskytuje plnými hrstmi. Je hodnotné číst příběhy dávno zašlé události, abychom nezašli na našich novodobých cestách do slepých uliček. Přítomných asi 40 ctitelů staré historie a nového martinského vína se poté odebralo do Magacíny k nejstaršímu lidskému úkonu, kterým je hodování. Tomuto rozměru člověčího údělu rozumíme všichni bez ohledu na vzdělání, víru a politické preference. Skvělé pokrmy, lahodná vína, příjemná a družná atmosféra po celé více než dvě hodiny trvající hostině ve vyhřáté Magacíně. To jistě muselo občerstvit mysl vzpomínajících a vystavět v jejich obrazotvornosti most mezi minulostí a přítomností, mezi válkou a mírem, rozumem a citem. A tedy nezbývá než se těšit na co nejčastější procházky po tomto imaginárním mostu na kterém nejsme sami, který je vystavěn našimi předky, budován námi a dostavován poučenými potomky.   

Na podzim listí tak krásně umírá, praví klasik. Najít něco pozitivního na válečném umírání je velmi těžké, ne-li nemožné, ale přesto se o to pokusíme v pondělí 11.11. v 16.00 v Horní Lipové u památníku obětem válek. Setkáme se na tradičním vzpomínkovém podvečeru ke dni válečných veteránů. V době kdy den pozvolna mizí budeme sloužit obvyklou panychidu za přítomnosti JDG a těch přítomných, kteří mají paměť v pořádku. V druhé části večera se přemístíme do Magacíny u Kovárny ke svatomartinskému posezení, kterému vévodí přinesené pokrmy zúčastněných. Tuším, že to bude již po jedenácté, kdy si tento památný den připomínáme, nejen kvůli minulým válečným obětem, ale především kvůli své důstojné současnosti. 

Mnoho návštěvníku našeho kostelíku je udiveno, že je otevřen od slunka východu (někdy i dříve) do slunka západu (zamykáme vždy podstatně později). V oné otevřenosti je vyjádřena představa, že chrámy mají sloužit nejen v době bohoslužeb, ale i v čase neomezeném. Tato představa se zhmotňuje většinou takřka každý den, kdy těsně po rozednění přichází z Horní Lipové jeden návštěvník rozsvítit svíci pro svůj den. Naopak po setmění přijíždí z Dolní Lipové druhý muž, který v kostelíku usedne a činí dobré pro svou duši. Je to snad dáno i tím, že jsme lokalizovaní na "konci světa" a s tímto vědomím okolitého klidu, měnící se divukrásné přírody si mohou oba tito "abonenti" dopřát. Co si pod tím slovem dopřát představit? Nevím přesně, nevidím do duší a nevyptávám se. Ale jisté vysvětlení mi bylo dáno v červenci skupinkou asi osmi nedaleko ubytovaných turistů z Povážské Bystrice, kteří pravidelně v podvečer celý týden chodili na svoji "dvacetiminutovku" do kostelíku. Tam seděli, tam mlčeli a bylo jim dobře. Pokud tedy to  ticho vydržíte, tak je tam v prvotřídní kvalitě od rána do večera.   

Kníže Václav, jako jedna z mála věčných osobností naší historie, dodnes stále ční z minulosti a přesahuje svým legendárním životem i životy nás současných lidí. A v  jeho vladařské přítomnosti jsme se nakrátko v kostelíku ocitli, v minulém sobotním dopoledni, i my. Chvalozpěv křesťanského východu (akafist) k jeho poctě vanul v našich uších, pronikal do srdce a zasahoval mysl. Pro mnohé, kteří slyší prvně poetické a metaforické akafistní výrazy, je často nesnadné poddat se rytmu chvalozpěvu a souběžně vnímat celou svou bytostí padající jemný déšť blahodati obsažený v něm. Tedy dle našeho ustrojení se někomu zdá časně krátký či naopak nekonečně nekonečný. Loni zasazená nedaleká svatováclavská lípa přežila všechny nástrahy prvního roku svého žití, zapustila kořeny do slezské země a jistě jí dělal dobře chorál, který jsme kolem ní zpívali. Zpěv zněl také později kolem ohniště, kde asi třicítka hrdel střídavě pěla, pila starou medovinu a ochutnávala nové václavské klobásky. Dvě hodiny zasvěcené hlavnímu patronu naší vlasti jsou minulostí, ze které ovšem můžeme nabíjet do pomyslných bojů naší každodennosti již výše zmíněné prověřené patrony a mířit k vyšším cílům.   

V sobotu 28.září, kdy je státní svátek, si připomeneme našeho zemského patrona sv.Václava. Setkáme se se v kostelíku v horách v 10.00 abychom si připomenuly naše kořeny a spjatost s minulostí. Na úvod zazní akafist (chvalozpěv), který v sobě obsahuje jak vděčnost této věčné osobnosti, tak naše prosby o časná dobra. Letošní akafist je z tvorby Tomáše Františka Krále a zazní v našem prostředí poprvé. Po svatováclavském chorálu půjdeme zkontrolovat stav nedaleké památné lípy, která již rok zdobí okolí našeho chrámu. A nakonec se uchýlíme k nedalekému ohništi s přístřeškem a zapálíme václavský oheň u kterého, tak jako loni zapějeme společně některé naše lidové písně. Zkusme tedy věnovat malou část volného dne pamatováním na podstatné a jako předkrm přijměme ukázku ze sobotního akafistu - Raduj se, pečeti českých panovníků. Raduj se, správce korunovačního klenotu. Raduj se, snoubenče země české. Raduj se, blažený otče národa českého.  

Na tradiční pouti ke svátku Proměnění Páně je dobré, že se koná v srpnu, kdy v přírodě vedoucí štafetu pomalu předává léto podzimu. Sobotní den byl v lehkém oparu, teplota měla optimálních 24 stupňů a asi čtyřicítka odhodlaných poutníků po posvěcení darů tohoto léta vyšlo pod vedením o.Rafaela z kostelíku. Vpředu kříž za ním standarty, kněz a poté lidé v průvodu, to bylo obvyklé uskupení po celé tři hodiny trvání pouti. Každé jednotlivé zastavení ze třinácti mělo svoji svébytnou atmosféru vyvolanou četbou z akafistu, utvořenou pohledem na neustále se měnící krásu okolité krajiny a pochopitelně mikrosvětem každého pozorného účastníka. Probíhající čas, rostoucí únava, lehký hlad a žízeň jsou přesně ty faktory, které mohou v nitru člověka utvořit prostor pro setkání s tím co nás přesahuje. Co si z pouti její účastníci odnesli je vždy tajemstvím, jistě jinak ji vnímá desetiletý človíček na prázdninách a jinak osmdesátiletý člověk na prahu věčnosti. Ale společná všem je vůle dojít, vykonat oběť a znaven se vrátit opět na výchozí místo v kostelíku. Tam již došedší po závěrečném požehnání byli odměněni sladkostmi a slanostmi či tekutinami různého typu. A tak se můžeme snad již těšit na příští srpnovou sobotu, kdy půjdeme opět po trochu jiné trase, ale jistě se stejným zápalem.

Putování, putování pěšáků přes kopce, tomu nikdo nezabrání, Pánbůh to takto chce.     

Přesnější by spíše bylo pojď na putování. Protože, když se v současnosti řekne slovo pouť, pokud se tedy někomu něco vybaví, tak nejspíše cukrová vata, hudba a stánky s občerstvením. Občerstvení našeho hornolipovského putování bude v podobě takřka tříhodinového pohybu v místních lukách a v co nejvíce minutovém ponoru do duchovního rozměru poutníků. Na trase budeme mít 12 zastavení léta v podobě akafistu Sláva Bohu za vše s krátkými promluvami. A samotná sobotní cesta bude mít podobu trojúhelníku se začátkem v našem kostelíku a dalšími dvěma vrcholy u kapličky nad Dívčí skalou a kapličky na Pyšné louce. Tedy start a cíl našeho srpnového snažení bude v sobotu 24.8. v 10.00 v kostelíku, kdy na úvod požehnáme darům tohoto milostivého léta. Samozřejmě si můžete přinést i své košíky s plody ovocnými, zeleninovými, bylinkovými či medovými k požehnání a které si po skončení putování odnesete do svých domovů. Těšíme se také na slavnostní výzdobu našeho chrámu, vaše koncentrovaná nitra a končetiny obuté či neobuté.

Pouť to je pralátka utkaná z příběhů, chvíli je na slunci pak zase ve sněhu, chce býti svlečena na žhavou sobotu, krajinou vláčena v srpnovou golgotu. 

Dobrá mysl nevyřeší všechny vaše problémy, ale naštve tolik lidí, že stojí za to si ji udržet. Na tento citát Jana Wericha jsem si dnes vzpomněl u kostelíku při schovávání korálků. Ano i takovou pracovní náplň má kněz. Již druhým týdnem máme s dětmi takový malý přívesnický táborek. Dopoledne obvykle jdeme na nějakou tůru a odpoledne máme náboženství na jejímž konci, abychom cvičili pozornost hledáme skleněné korále různých barev. A právě při ukrývání jednoho bižuterního skvostu jsem nemohl přehlédnout rostlinný skvost rostoucí přímo u kostelíku. Keřík Dobromysly tam zářil svoji nafialovělou barvou a voněl prázdninami. Byl takřka obalen snad dvacítkou motýlů asi tří druhů a nespočetnou armádou drobného hmyzu. Ten keř hořel životem a snad i zastínil nedaleko rostoucí svůdné dlouhonohé štíhlé francouzské levandule. Byl typicky český, dalo by se v příměru říci krev a mléko. Plné květy vyrůstající z chudičké země. Zasažen krásou jsem krátkou chvíli pozoroval v průměru půlmetrový keřík, který ozářen poledním sluncem byl ztělesněním léta a dokonalosti. Teď už vím, že moudrý klaun měl pravdu, tento obraz Dobromysly stojí za to si udržet. Apropó zítra budou děti u kostelíku hrát v 18.00 klauniádu se zpěvy pod názvem David a Goliáš aneb tajemství zrajícího sýra. Jste zváni k ochutnávce se všemi svými smysly.   

Jaké jsou hlavní přednosti tohoto měsíce u kostelíku? Dvěma slovy vyjádřeno - ticho a krása. Nejsou ještě prázdniny a tak zde není tolik turistů a jejich ševelu a v červnu je síla přírody nejmocnější a nejčarovnější. Louka před památníkem je nyní jako pestrobarevný perský koberec. Takovou druhovou rozmanitost jsme tu snad ještě neměli. Každý rok je onen koberec tkán z trocha jiných rostlinných ingrediencí, je zrozen jak z navátých semínek, tak i z přinesených floristických krasavců. Po ranní jitřní bohoslužbě ve sluncem zalitém chrámu člověk vyjde ven a spatří barevný zázrak - nafialovělé, namodralé, bělostné, žluť v několika odstínech, oranžová s červenou a pochopitelně zelená na všechny způsoby. Jak se neradovat z této exploze duhy dopadlé na zemský povrch. A k vytvoření tohoto divu stačí jen jediné, nekosit trávu předčasně. Je těžké odolat představě krátce střiženého angličana, který "musí" být takřka v každé zahradě. Je praktický, úhledný, ale mrtvý. Ovšem necháme-li narůst louce čupřinu, tak nás odmění pohledem na dokonalost Boží či chcete-li přírody. To nemluvím o tísících zástupcích hmyzí říše, která se na květy lačně  vrhá z neplodné zelené pouště pravidelně sekaných povrchů. Věru nám hmyzu na zemi ubývá, tož zachraňme v luční arše alespoň některé. A co teprve když zafoukne vítr, tak stébla trav počnou tančit, jsou jako mořské vlny, přelévají se sem a tam. Ticho a krása, více nám netřeba.