Kostelík v horách

Posledních pár dní konečně více prší a tak i cestujících ke kostelíku je poméně. Dnes dopoledne za lehkého deštíku jsem spatřil v odpočinkové zóně před památníkem dosud neviděný úkaz. Je tam již třetím rokem nainstalovaný stojan pro cyklisty a jejich "koně". Má trošku atypický tvar větší hokejové brány a tak všichni majitelé kol o něj opírají své miláčky z různých stran a úhlů, jak jim to jejich tvořivost velí. Je to však proti idee původního záměru, kdy ony velocipédy měly být za sedlo zavěšeny na horním dřevěném břevnu. O to větší byl můj úžas, když jsem mezi kapkami deště spatřil, jak jsou tři kola vzorně zavěšena tak, jak architekt pan Kaněk zamýšlel. Řekl jsem si, že té osvícené rodince musím jít do kostelíku poděkovat. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem je spatřil. Jednalo se totiž o již zmíněného pana architekta a jeho blízké. Sám si navrhl a sám správně používá. Poté jsme spolu žertovali, že by měl být u stojanu na kola umístěn mnohastránkový návod na použití, který podle zákona má mít každý spotřebič. Ono by to nebylo od věci i pro mnoho našich životních úkonů a činů, takové manuály s osvědčenými postupy vedoucími ke správným rozhodnutím. Není nakonec i takový manuál umístěn přímo v kostelíku a nemá snad několik tisíc stran a oprávněnost dva tisíce let?

Můj milý nepodceň tu dálku cesty k nebi, vždyť správně jít je nám všem zapotřebí. 

Každý máme rádi trochu jinou barvu, dokonce je možná situace, kdy barva pro nás poměrně nevýrazná a nepreferovaná najednou oslní. Dnes se podařilo u kostelíku absolutně zvítězit bílé. Byla to záplava nad sníh bělejších květů pustorylu (nepravého jasmínu), který vytvořil ze dvou keřů vysokou světlou stěnu. Oko nemělo šanci a bylo chyceno do sítě utkané z tisícovek poměrně velkých okvětí. To jsou okamžiky, které nás přesvědčují, že se světem je všechno v pořádku. Dodávají totiž skrze oko sílu krásy, která se usazuje jako jemný prach někde v komnatách našeho srdce a chrání tkaninu duše před natrhnutím. Bílá ovšem vítězila i za pozdního soumraku, kdy kolem keřů poletovalo množství svatojánských mušek s nezbytnými svítilničkami ozařujícími vyhasínající den. Až půjdete kolem, zastavte se na chvilku, ta nejobyčejnější ze spektra barev vám předvede neobyčejné představení. Pustoryl je právě na svém zdobném vrcholu, jak jen se dobro dokáže převléknout, jen aby nás zaujalo.

Co vůně jen a svit se dobro k nám jen line, snad přemůže pach a stíny nehostinné.

Tak dnes je první celý prázdninový den. Není možné, aby za dvanáct až šestnáct let školní docházky, pojem prázdniny v nás nevyhloubil jámu či jamku, která spolehlivě na dva měsíce pojímala okolo tekoucí letní radost. A ty ozvěny školního volna jistě v nás i po desetiletích stále rezonují. Vzpomněl jsem si na to, když jsem ráno otevíral kostelík a maně si připomenul slova autora pondělního akafistu metropolitu Trifona - Děti milujte chrám Boží, je to nebe na zemi. My všichni jsme jistým způsobem stále děti, které milují pocit volnosti (to je význam slova spása) a touží se mít jako v nebi. A vskutku je nepracovní sobota, vůkol je ticho jako v kostele, ptactvo oslavuje jako andělský chór Stvořitele, jasné slunce září. A člověk si tak snadno odečte půl století svého života a vězí alespoň na pár okamžiků v čase prázdnin, v nebi na zemi. Jsou před námi celé dva měsíce, celá věčnost.

Volno na nebi i na zemi je ctěno, ono touží být námi přioděno.

Co bychom byli bez pravidel, jsou odvozena od slov správný, pravdivý, tedy životem odzkoušené. Je dobré je znát a hrát kupříkladu podle nich fotbal, také není na škodu se jimi řídit v silničním provozu atd. Jejich občasné porušování jsou výjimky potvrzující právě ta pravidla. Včera jsem přišel na jedno letní pravidlo či spíše  přišlo ke mě. V minulém příspěvku ten opěvovaný nádherně rozkvetlý mák vydržel v květu pouhopouhý jediný den. Velké bílé okvětní lístky opadaly a zůstala tvořící se makovice. To pravidlo zní - krása velmi rychle pomíjí a proměňuje se, tak ji tedy žíznivýma očima lokejme dokud trvá. Za ta léta co jsme na světě, toto pravidlo více než často nedodržujeme neboť zapomínáme na pravdu, že budeme-li se ho držet, tak v pravý čas ono radostí podrží nás. Tak je to povšechně s těmi pravidly vůbec.

Pravidla nám jednou vše splatí nastokrát, jsme blázni nechceme-li se jim vzdát.

Jak se rodí děti, tak to tak nějak muži tuší a ženy ví. S představou jak se rodí zázrak, to však může být složitější. Přátelé byl jsem dnes ráno skoro u tohoto tajemství. Ale pěkně po pořádku. Za dva měsíce bude srpnová pouť ke které již od prvopočátku zdobí kostelíkové prostory, zevnitř i vně, paní učitelka Šustrová a dělá to znamenitě. Vlivem času, povětrnosti a ptactva jsou zdobné klásky či obsahy makoviček roztrušovány do dolní žulové dlažby. A tady pokračuje ten div. Drtivá většina ze semínek je pozřena, či se vlivem nepříznivých podmínek neuchytí. Avšak toto jaro, se jedno nevím z kolika semínek máku, zázračně v žulové škvíře prodralo na svět. Vložilo do svého růstu všechno a právě dnes za jitra, asi metrový mák poprvé rozkvetl. Pro někoho banalita, pro dalšího vítězství života v kamenné poušti. Budete-li u jihovýchodní stěny památníku, tak ten zázrak krásy dozajista uvidíte také. Nuže sejme něco plného života i do našeho okolí a třeba se jedno z tisíců rozprostřených dobrých zárodků ujme. Zázraky se i díky pouti občas dějí.

Jdi sadit semínka ať sklizeň nastane, pak vpravdě zjistíš, co je krásné a co ne.

Je smutnou pravdou, že jsem se v posledních třech týdnech na stránky kostelíku nedíval. Až včera večer při psaní nového příspěvku mi maně padl zrak na počítadlo návštěvníků našich stránek. Ta číslovka v nadpisu vskutku hovoří o prolomení bájné hranice půl milionu vizit mediálního kostelíku. Jistě nic světoborného, takový počet vygeneruje lepší jůtuber za den, ale přece jen to potěšilo. Milovníkům statistik dodám, že jsem včera dále četl o 7 711 zvědavých za měsíc, 238 za den a 5 online. Můžeme-li číslům věřit, tak pravidelných každodenních sledovatelů je okolo dvou set. To už je malá virtuální vesnička. Takže milí spoluvenkované, děkujeme za vaši každodenní práci při sledování našich aktivit a slibuji, že se polepším a budu také denní sledovatel toho, co se tu v Horní Lipové u kostelíku vlastně děje.

Jak můžeš, zaměřuj své počítání k spáse, vždyť všechno konání se ukončí zde v čase!

Každé pondělí se v kostelíku modlíme akafist plný díkůvzdání "Sláva bohu za vše", který nás také doprovází srpnovou poutí. Ten dnes sloužený byl už ve skoro prázdninovém duchu, krásně uvolněný, ve kterém z vyřčených slov vyvěraly jejich hojivé obsahy. Letošní pouť bude opět za přítomnosti pěveckého sboru Rovina, takže se můžeme těšit na kroje, které notují a jak pevně doufám nejenom na tělech hanáckých pěvců. Loni mnozí z poutníků sebrali textilní odvahu a přišli protiproudově v archivním oblečení. Srpnovou novinkou bude mladá, čerstvě odpromovaná psycholožka, která svou diplomovou práci psala na téma hojivých účinků přírody na člověka. Tento název navýsost koresponduje s tématem našeho putování hornolipovskými loukami. Budeme tak, na jednotlivých zastaveních, jejími prvními klienty v té nejčarovnější ordinaci na světě. S trochou nadsázky je možno říci, že slečna psycholožka bude mít svoji primici a jistě nám udělí i silné novopsychologické požehnání. Modlitba, zpěv a konejšivé slovo, to je trojice, která má moc léčit nejen ve žhavém prázdninovém měsíci. Tedy my všichni, kterým jde o duši za pochodu, se jistě uvidíme v sobotu 23.8. v 9.30. Za dva měsíce se tak znovu a znovu budeme učit děkovat.

Když Bohu děkuješ jen někdy tu a tam, jsi ještě poplaten svým lidským závorám.

Pomíjivá je tvářnost světa, krása odchází a je po ní veta. Tato věta nezní na první přečtení příliš povzbudivě, snad ani na to druhé nevyzní lépe. Přesto je v těch pár slovech skryt klíč, kterým se dají odemknout mnohé zámky. Když před dvěma týdny náš pan starosta na Den vítězství přinesl ohromnou kytici k poctě osvoboditelů, tak měla mezi přítomnými patřičný úspěch. Dnes když jsme ji dávali již vykrásněnou na kompost, kde dosluhuje a mění se v zeminu, tak v mysli vytane, že i ti padlí vojáci mají podobný cyklus. 8.5. jsme u nového dubového kříže citovali jedno japonské přísloví - "Není krásnějšího květu nad třešňový, není krásnějšího člověka nad vojáka." Krása muže není ani tak v jeho slušivé uniformě jako spíše v možnosti položit svůj život v boji za něco lepšího. Samotná válečná mašinérie jistě v sobě neukrývá věci nad kterými jásáme, ale přesto jsou tam velké záblesky skutečného života balancujícího na hraně smrti. Právě ta vyostřenost mezních situací totiž tříbí nitro člověka a samozřejmě ho zároveň  i poškozuje. Kytky jako i vojáci všech válek odcházejí a přece po nich zůstává krásná vzpomínka a slova díků. Nevzpomínat by bylo stejné jako je nechat umírat znovu a nezlobte se, já mám kytky i vojáky rád.

To všechno je jen hra, co v nás realita koná, děj v rouše stvoření si vymyslela ona.

Máte to také tak, že jste občas fascinováni slovy. Mají totiž v sobě ozvěny a významy, jež nemůže žádný jednotlivec plně do hloubky pochopit, přesahují nás, jazyk je totiž kolektivní tvořivý proces. Je to alchymie všech kdo slova používají, a ta mají moc utvářet svět a přetvářet životy těch, kdo jim vládnou. Dnes mě ohromilo slovo solidarita, je odvozeno z latiny a má význam - pevný, celistvý. Samozřejmě slovo je dáno kontextem konkrétní životní situace. Může nastat nečekaně, třeba když jsem se dopoledne podíval na účet Kostelíku v horách, abych zaplatil panu Ingrovi, za jeho odvedenou práci na kříži u kostelíku. A tu tam naskočila jména dvou dam, která vládnou slovem solidarita, jenž přispěly na květnovou událost. Jedna z nich dokonce posílá ze svého nadbytku každý měsíc solidní, pevnou částku. Ve staré dobré Byzanci se tamní měna nazývala právě slovem solidus. Z ní pochází výraz solidní či soldát, tedy voják, který za svoji službu dostává plat. My v Kostelíku v horách žádný plat nedostáváme, ale přesto býváme odměněni vaší náklonností k tomu co produkujeme. Tedy děkujeme všem přispěvatelům věcí hmotných i nehmotných za jejich lidskou celistvost, která občas převládá nad  úzkým zaměřením pouze ke svému prospěchu.

Hranice solidarity, ty nikdo nevytýčí, a její rozsáhlost v nás, ubohost hravě ničí.

Závěrečná třetina našeho utkání s časem, s minulostí a pamětí se 8.5. odehrála v Magacíně u Kovárny. Naše řady od kostelíku tam byly posíleny novými milovníky zpěvu. Kapacita sálu byla zaplněna a ta hodina melodií byla velmi dobře investovanou. Před deseti lety na tom samém místě zněly emblematické písně 2.světové války, které jsme více či méně znali všichni. Ty z minulého čtvrtku pro změnu neznal skoro nikdo. A protože jejich text byl opravdu hutný, bylo nutno je bedlivě vnímat a velmi se soustředit. Jak bylo na úvod řečeno, leckde se drží minuta ticha k poctě vojáků, u nás v Horní Lipové jsme drželi hodinu mlčení, kterou doplňovali nesmrtelné věty obou interpretů. Bylo to komorní, bylo to pietní avšak občas i veselé, tak jako sám život. Jak dopadl výsledek zápasu po všech třech našich třetinách? Chtělo by se napsat, že jsme po těžkém boji vyhráli, ale zkušenost nám říká, že zápas o pravdu stále ještě v našich nitrech pokračuje a že nikdy neskončí. A tak tedy na viděnou při dalších důležitých přenosech z našich klání.

Člověk bydlí v sobě sám, je domem svého bytí a nikdy nemůže svou pravdu opustiti.