Kostelík v horách

Většina z účastníků našeho 11.11. ví, že každý rok věnujeme trochu jinému ideovému obsahu. Za ta léta jsme četbou prošli memoáry první i druhé světové války a co kdychom zkusili pro změnu válku občanskou. Letos je to již 90.let, kdy byl ve Španělsku započat konflikt mezi legitimní republikánskou vládou a frankistickými povstalci. Nemohu nevzpomenout jak jsem coby desetiletý hoch fascinovaně hleděl na dopis s poměrně velkou známkou. Na ní byl obraz Pabla Picassa. One surrealistická změť částí těl z vybombardované Guerniky se vojenskou pečetí vpálila do mysli kluka, který si tak rád hrával na vojáky. Že to není hra, ale utrpení, zmar a smrt se přesvědčíme již tuto středu v 16.00 v kostelíku v horách. Budeme totiž číst z knihy držitele Nobelovy ceny Ernsta Hemingweye s příznačným názvem  "Komu zvoní hrana." Tento literární skvost psaný úsečným a takřka dokumentárním stylem během tří dnů, v nichž se děj odehrává, dokáže čtenáře zbavit dětských iluzí o kráse uniforem. Celá ta americká válečná reportáž je uvedena pamětihodnými a nepříjemně pravdivými slovy anglického básníka a kněze Johna Donna - "Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny. Jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj. Smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě."

Můj příteli, buď si jist, kdo pravdu nežije, by tisíc roků žil, přec pořád mrtvý je.

Přicházející podzim ukončuje příznivé počasí v našem údolí, ale zdaleka ne činnost v kostelíku. Je velmi působivé při ranních modlitbách vidět jak se východní slunce prodírá skrze vitrážový kříž a při večerních jak ním prostupuje bledé světlo luny. To obojí člověka naplňuje radostí, že ať se děje cokoliv, tak kostelík a nebeská tělesa i jejich Hybatel jsou na svých místech. Na tom správném místě v kalendáři je i dobré datum 11.11. kdy v 16.00 uctíme spolu s vladykou Izaiášem památku válečných veteránů. Opět zde bude panychida za jejich duše, něco memoárové četby pro naše duše a snad i něco dobrého pro naše těla. To letité lipovské květnové a listopadové snažení ukazující prstem na křehkost mírové současnosti pokračuje a bude pokračovat stále, neboť chtivé mocnosti válečné jsou stále přítomné. Takže se snad uvidíme, ne na flamberských polích, ale u našeho kostelíku s vlčími máky na klopách.

Jen jedno moudrý zná a hledá : dobro samo, a bláznu přemnohé a malé jen je známo.

My lidé jsme povětšinou bytosti, které mají rády věci pod kontrolou. Kontroluji, tedy můžu situaci jaksi ovlivňovat, trochu nasměrovat, zkrátka dám tam svoji pečeť. Nicméně naše letošní pouť, která před týdnem skončila, tak na tu jsme kontrolní mechanismy uplatňovali jen stěží. Tradiční zpěváci z Roviny měli 22.8. sborovou dovolenou a byli úplně jinde, než by jsme je rádi viděli. Jako alternace byla navržena myšlenka zpěvu spirituálů. Ale klíčová hudební osoba se těsně před poutí zranila. Takže jsme písňové vložky  vyškrtli. Jaké bylo překvapení, když do kostelíku na úvod pouti přišla skupina deseti žen, která průvod celé tři hodiny doprovázela duchovními a lidovými melodiemi. Další překvapení bylo meteorologické. Předpověď počasí byla krajně nepříznivá, déšť ještě časně ráno bubnoval do střechy kostelíku, ale na samotné putování bylo sice větrno, poměrně chladno, jednou lehce pršelo, ale jinak bylo nádherné počasí. Třetí překvapení bylo návštěvnické. Přes všechny obtíže se nás na úvodní slova akafistu sešlo přes padesát pěšáků. Kromě tradičního jádra, které se za 12 let konání poutě vyprofilovalo, tak dobrá polovina byla nových, svěžích a dosud neochozených duší. Překvapení většinou nemám příliš rád, ale ona sobotní trojice jako by nám byla poslána z nebe. Děkuji za všechno..

Když člověk nic nehledá a ocitne se v řádu pěším, pak v chůzi stane se, čímž lze jen být, sám vším.

Jako hoch z města jsem každé prázdniny trávil u babičky na vesnici. Jak to tam bylo jiné, poklidnější a s jinými věcmi než u nás ve městě. Kupříkladu takový řetěz, těžko na sídlišti objevíte, zato na venkově měl svoji funkci něco či někoho přivázat. Pamatuji si jak jsem takový exemplář poprvé potěžkal v ruce a jak nejvíce mě fascinovaly jednotlivé kroužky celého řetězce. Dnes jako starší hoch jsem stejně uchvácen slovy, které vypuštěny do světa se různě řetězí, aby se pak ve svůj čas dostaly nazpět k počátku jejich vyslovovatele. A nyní k jádru věci. Před rokem k nám do kostelíku přijel na kole jeden mladý muž až z dalekého Náchoda si prohlédnout památník. Pohovořili jsme o věcech vůkol nás a cyklista odjel směrem k jižní Moravě. Před čtvrt rokem u kostelíku jsem potkal jeho bývalou dívku z východních Čech a při řeči byla pozvána na srpnovou pouť. Nu a včera telefonoval onen cyklista, že přijede se svou "staronovou" dívkou na naše sobotní putování lipovskými loukami a jestli nechceme den přední s přípravou pomoci. Krása, jak se jedno pronesené slovo o pouti vrací řetězcem událostí a vztahů ke svému domovskému místu. Mám rád ty vypuštěné bumerangy, stačí jen je pozorně chytit.

Svá slova nebesům a zemi člověk dal, a Kovář zručný je v řetěz věčný vytepal.

Někdy nenápadný půvab nahodilostí dokáže velké věci. Jako třeba tohle pondělí. Člověk vychází z domu, aby v okresním městě něco zařídil a tu zastaví auto a v něm nekrojovaný člen hanáckého souboru Rovina. Je to tentýž muž, který loni 5 minut po skončení pouti vytáhl ze svého vozu sadařské náčiní a jal se krášlit stromy u kostelíku. Déja vu se přesně po roce zopakovalo, ale akorát to bylo před a ne po našem putování. Byly to poučné tři hodiny, při kterých jsme se nořili do tématiky jak napravovat růst té které dřeviny. Zde něco poodstřihnout, tam porozvázat, onde zkypřit a zbylé nechat růst PánuBohu pro radost. A samozřejmě i pro radost nám. Možná tyto zásady pěstění vegetace platí i pro náš vnitřní či duchovní život. Tak jsem zvědav co za týden při kráčení lipovskými lukami v sobě poodstřihneme, jak rozvážeme co nás dusí či zkypříme co je v srdci dobrého. Nuže nástroje k našemu růstu v podobě známého akafistu jsou připraveny.

Za osum dní zas kráčení se chystá, kdo s námi jde ten neztratí se dozajista.

Jistě jste si jako děti hráli hru na schovávanou, kde při přibližování k cíli se mohlo napovídat slovy přihořívá. Při blížícím se termínu naší pouti, můžeme směle použít novotvar s podobným významem připoutívá. No a včera se notně připoutilo neboť ve středu kostelíku se objevila první část tradiční srpnové výzdoby. Je s podivem, jak z ne více než deseti obyčejných rostlin, kterých bychom si jednotlivě někde na poli či louce pravděpodobně vůbec nevšimli. Tak z těchto nenápadných zástupců flóry, dokáže imaginací nadaná hlavička při zapojení šikovných ručiček, vytvořit krásu krás. Je to barevně jemně sladěno, pevně do sebe spojeno, takže to na první pohled vypadá na jednoduché dílo. Na druhý pohled, ale mysl pozorovatele neomylně rozpozná desítky hodin sběru materiálu, desítky hodin usilovné práce než opus přijde na svět. Zkrášlovat svět, to je možná krédo autorky poutní výzdoby paní učitelky Věry Šustrové. To je také i jeden z motivů naší pouti 22.8., nacházet krásu podél naší životní cesty. Už teď se na ni těším.

Kdo uzří krásu zářit, dnes tak jako kdysi, věř že si jej Bůh, k věčnosti vyvolí si.

Ptát se dětí školou povinných, co je nejkrásnější na světě, je poměrně zbytečné. Oni studentíci ví a vyznávají, že prázdniny. A co je na prázdninách nejkrásnější? Za sebe mohu říct jako věčný student, že to nej je pomalý pohyb vpřed lukami, v teplém počasí se zraky upřenými na horizonty hor. Je v tom esence léta, podstata duchovního snažení - být v pohybu, neustrnout. I proto každoročně vcházíme do hornolipovského trojúhelníku na pouť. Nejde to jinak než být součástí pohybu vesmírných těles a měnící se krásy nesmírné vůkol nás. Proto při chůzi někde hluboko v nitru děkujeme, za vlastní existenci, za velkolepou jednoduchost života v nesčetných složitostech bytí. I letos jste všichni tvorové zváni na sobotu 22.8. kdy v 10.00 vyrazíme na obvyklou tříhodinovou trasu v níž se dějí věci nevídané. Mám rád ten nemnohý náš průvod seřazený za křížem, ve kterém jdeme křížem krážem slezskými horami. Zastavují nás pouze texty z akafistu Sláva bohu za vše a zpěv starých písní. Co si víc můžeme v tom osmém měsíci přát. 

Je lehké nebesa svou chůzí dobývat, když s láskou popojdeš, sám Bůh se musí vzdát.

V našem údolí začal poznenáhlu panovat letní čas. Ten sebou jako družinu dvořanů přivádí rostlinstvo, které začátkem června prožívá svůj pomyslný vrchol. Kvetou nám v ulici Pod kaštany stromy stejného jména, k nim se přidává klokočí a bílou tóninu dotvářejí stovky možná tisíce kopretin před kostelíkem. I když jsme louku již jednou kosili, tak ty hrdě vztyčené kopretiny byly ušetřeny. Důvod? Jsou majestátně krásné a přímo zvou k rozjímání. Svými hlavičkami se totiž neznatelně otáčejí za sluncem, zdrojem své energie a života. Nu i naše hlavy mají tu příležitost patřit na to co je životodárné. Fascinující na této flóře je i jejich vzpřímenost, nesou svou životní roli rovně. Jak inspirující. Dále jsou tyto bílé květiny obestřeny křehkostí asociující pomíjivost krásy. Ne jinak jsme i my takto utvořeni. Co je v rostlině je i v člověku a snad, až se to skoro bojím napsat, co je v člověku, je i v rostlině. Ať nám to spolu v té vesmírné kráse nesmírné jde k duhu.

Věz krása světlo je, čím o ten jas více dbáš, tím stále skvostnější tělo, duši máš. 

Nedá mi to se nevrátit ještě jednou k naší oslavě osvobození v Horní Lipové. V jednom z minulých příspěvků bylo psáno, že lze elegantně vyřešit česko-německý nesoulad táhnoucí se nejméně od poslední války. Nuže zvolíme jako příklad naši lipovskou rodačku paní Miládku ( to je ta z partyzánské rodiny ) a jednoho německého muže jménem Thomas ( to je ten co měl dědečky s těmi působivými přilbami ). A oba dva někdy před více než třiceti lety pojali dnes tak často skloňované slovo smíření tím nejlepším a nejjistějším způsobem. Prostě se do sebe zamilovali, vzali se a vytvořili rodinu. Jako v každé rodině to bylo jednou lepší, podruhé horší, ale předpokládám, že ani jedna strana v krizi nechtěla vyhladit tu druhou. Proto také jejich rodina trvá, mají společného uměleckého syna a zdravě realistické náhledy na současnost v Německu i Česku. Takže onen recept na soužití rodin a států je v náklonnosti, jestliže tam láska není, tak je to uměle vytvářené dílo, které pod náporem času a reality pravděpodobně nevydrží. Paní Miládka s Thomasem nám loni i letos zabezpečili předměty a tematiku pro setkání v kostelíku 8.5. Jsem ale opravdu velmi zvědav s čím přijdou v roce 2027. Je to podivuhodná rodina.

Kdo Lásku za ženu si vzal, pak v tentýž den, i smysl světa byl jemu zasnouben.  

Člověku většinou dělá dobře, když se o něho někdo zajímá. Kupříkladu je žádoucí když se mládenci interesují o slečny a opačně. Jsou však situace, kdy není o co stát, kdo z nás má třeba radost z nemocí, daní či tajné policie? Do této neradostné kategorie patří i sto let starý výrok jednoho moudrého muže, který zní "možná se o válku nezajímáme, ale ona se zajímá o nás". Je to vtipné a pravdivé, ale přeci jenom, kde my se s opravdovou válkou blíže můžeme potkat. Dobře, máme zde z východu množství lidí, z nichž je část uprchlíků před válkou. Ano, můžeme se dívat ve zprávách na šarvátky v Persii. Ale nějak osobněji, kromě drahých energií, předrahé armády či ideologického tlaku to člověka nezasahuje. Tak to jsem si myslel až do soboty 9.5., kdy tyto vzdálené geopolitické hry se přetavily do blízkých lidských údělů. Někde na Dombase ve středu 6.5. v brzkých ranních hodinách jede šofér místních VAK s automobilem plným nafty, které vypadá přesně jako vojenské. Přiletí jeden dron a vyhasne jeden lidský život. Jeho maminka, dcera a syn pak onoho 9.5. stojí v kostelíku v horách, kde spolu sloužíme pohřební obřady za zesnulého Alexije. Smutek, slzy, bezradnost stoupají spolu s modlitbami vzhůru do prostoru, kde tušíme, že není ani stesku, ani vzdechu, ale život je nekonečný... Mohu vám říci, že je to po této zkušenosti velký rozdíl v náhledu na realitu a na to kam ji interesy mocných chtějí dovést. Pak mírové úsilí, zdá se je pro nás skoro otázkou života a smrti.

To není bohatství, co moudrý pilně střádá, co k míru nevede, to za své nepokládá.