Kostelík v horách

Závěrečná třetina našeho utkání s časem, s minulostí a pamětí se 8.5. odehrála v Magacíně u Kovárny. Naše řady od kostelíku tam byly posíleny novými milovníky zpěvu. Kapacita sálu byla zaplněna a ta hodina melodií byla velmi dobře investovanou. Před deseti lety na tom samém místě zněly emblematické písně 2.světové války, které jsme více či méně znali všichni. Ty z minulého čtvrtku pro změnu neznal skoro nikdo. A protože jejich text byl opravdu hutný, bylo nutno je bedlivě vnímat a velmi se soustředit. Jak bylo na úvod řečeno, leckde se drží minuta ticha k poctě vojáků, u nás v Horní Lipové jsme drželi hodinu mlčení, kterou doplňovali nesmrtelné věty obou interpretů. Bylo to komorní, bylo to pietní avšak občas i veselé, tak jako sám život. Jak dopadl výsledek zápasu po všech třech našich třetinách? Chtělo by se napsat, že jsme po těžkém boji vyhráli, ale zkušenost nám říká, že zápas o pravdu stále ještě v našich nitrech pokračuje a že nikdy neskončí. A tak tedy na viděnou při dalších důležitých přenosech z našich klání.

Člověk bydlí v sobě sám, je domem svého bytí a nikdy nemůže svou pravdu opustiti.

Prostřední, druhá část dění slavného dne 8.5. se odehrávala u kostelíku, kde přesně v 11.00 zaznělo 80 úderů zvonu a přeneslo nás po časovém mostě o 80 let pozpátku. Středem oslav se stal nový dřevěnný kříž, který stojí mezi třemi rostoucími třešněmi a toto ovocné stromoví evokovalo staré japonské přísloví - Není krásnějšího květu nad třešňový, není krásnějšího člověka nad vojáka. Vskutku voják je krásný především tím, že ať dobrovolně či nedobrovolně je schopen položit svůj život, pro doufejme vyšší věci. Na druhé straně biskupem Izaiášem vysvěceného kříže jsou uvedeny počty padlých a tedy krásných vojáků osvoboditelů. Je jich tam uvedených hned z pěti zemí a podobně i ve čtvrtek nás tam bylo padesát zúčastněných z pěti národností. Byli tam i zástupci poraženého Německa, kteří si přinesli dva předměty, které více než tisíce slov dokáží svou němou řečí promluvit. Před třemi tisícovkami let měl v Izraeli prorok Izaiáš velkou vizi a v ní viděl budoucí mírovou skutečnost, ve které se meč překovává v radlici. Tento motiv je k vidění před budovou sídla OSN v New Yorku. A tak pan Thomas Kemmerer držel ve své pravici přilbu svého dědečka sloužícího v Luftwaffe a v levici nočník, který po válce z nedostatku materiálu vyráběli v Německu právě z takových přileb. Síla toho vizuálního obrazu byla nesmírná. Při následné panychidě v nedalekém lese kácely stromy a dunění padlých kmenů souznělo se vzpomínanými padlými vojáky. Symbolů v tomto dni nebylo zrovna málo.

Rus, Ukrajinec, Čech, Srb a Němec, bylo nás tam národností pět, a přece žádných problémů na nás bylo nevidět.

Čeština je malebný jazyk, když chce ponížit kopec tak řekne kopeček, když je kříž malý tak je z něj křížek. To změkčení velkého v malé je nám dáno, snad proto že jsme spíše menší národ. Památníček co jsme 8.5. světili ve Vidnavě měl být památníkem, ale jak už to tak bývá, mocná skutečnost rozhodla jinak. Na počátku všeho byl únorový mail od ing. Knotka, který se opatrně ptal co si myslíme o tom, zda na místě hrobu 23 sporných vojáků vztyčit kříž. Odpověděl jsem po jistém přemýšlení, že je to výborný nápad a tak jsme zadali výrobu monumentálního osmiramenného dřevěného kříže panu Ingrovi, který byl právě u nás na návštěvě. Také započala tvorba cedule formátu A3, kde jsou jména zesnulých veteránů a stručný vysvětlující text. Nicméně po jisté době, když obé bylo ve výrobě, nám někteří místní badatelé a nadregionální historici trochu oponovali onen kříž. Důvodem bylo, že asi 40% jmen bylo neslovanských a tedy zřejmě nepravoslavných a tak by ten kříž nebyl k nim až tak přesný. Nuže po jistém tvůrčím pnutí jsme poslechli hlas reality a místo kříže zvolili na připomínku prostý kámen s cedulkou. Pár dnů před inaugurací fosílie však naštěstí pan Ingr zjistil, že na již vytvořené ceduli jsme zapomněli v textu odstranit zmínku o kříži. Co teď, novou cedulku již časově k datu nestihneme. Nyní vstupuje do našeho maličkého příběhu prozřetelnost, neboť v ten samý trochu rozpačitý den, k panu Ingrovi přichází sousedka a nabízí mu krásný kamenný černý kříž, který náš zachránce velmi citlivě spojil s památečním kamenem. Ta paní ho měla v šopě přes deset let a předtím se dlouho válel v pangejtu. Dokonalá režie. A tak nakonec bylo vše zachráněno. Ve Vidnavě sice nemají nový kříž, ale zato křížek s podivuhodným příběhem. Některým skutečnostem se prostě nedá vzdorovat. Mnohé vojáky, kříže a zapomenuté křížky prostě nechceme, ale oni přesto svou mocí vypučí a překvapí.

Kříž - hloubka moudrosti a šíře milosti a výše všemoci a délka věčnosti.

Je dvacet tři lidských životů hodně nebo málo? Statisticky v rámci státu je to zlomeček, ale v rámci rodin zesnulých je to vlastně vždy předůležité. Jsou-li pro nás tito zesnulí cizí, tak je to statistika, jsou-li to "naši", tak je to tragédie. Ve Vidnavě jsme ve čtvrtek právě osudy 23 vojáků vzpomínali. Posuďte jejich příběh sami. Pocházeli ze zemí bývalého SSSR a když začala v roce 1941 Velká vlastenecká válka, tak se buď jako němečtí zajatci, či dezertéři, či z vlastního rozhodnutí stali příslušníky tzv. HiWi, tedy pomocných jednotek wehrmachtu. Chtěli si jako všichni zachránit svůj život a nějak to v té válce doklepat do konce. Leč ocitli se ve vidnavském lazaretu a zde zemřeli začátkem roku 1945 na nakažlivé choroby. Pro Němce to byli příslušníci méněcenné rasy a tak je ani nepohřbili na hřbitově. Po květnu pro vítěznou stranu to byli zrádci bojující na straně nepřítele. A tak se nad nimi z pochopitelných důvodů na 80. let pomyslně zavřela voda zapomnění. Ano vskutku pokud by výsledek 2.světové války dopadl opačně, tak by jsme jako národ neexistovali a tedy oněch 23 vojáků by přispělo k urychlení naší likvidace. Byli to tedy naši nepřátelé. Zároveň však platí jedno důležité civilizační pravidlo, že mrtvý nepřítel již není nepřítelem. A každý zesnulý by měl mít svůj označený hrob. V tomto případě jako memento, že obrovitý vír války vtahuje do svého středu množství nejednoznačných osudů, které přeskládává podle své logiky, kterou my neproživší můžeme těžko chápat. 

Kdo je můj nepřítel? Když všichni jdeme k témuž cíli, kde v Bohu by všichni jedno byli.

Letošní oslavy osvobození v našem pojetí bychom mohli rozdělit na třikrát. Pomyslnou první třetinu zápasu jsme odehráli jako hosté ve Vidnavě. Přesněji řečeno asi 800 metrů od ní směrem na Velké Kunětice je malý lesík s loukou a na jejich rozhraní bylo místo M. Iniciativou ze zdola, tam vyrostla kamenná mohyla s cedulkou oznamující jména 23 pochovaných vojáků z jara 1945. Javorničtí dělostřelci byli na místě ve čtvrtek jako první, posléze dorazili i zástupci místní obce, několik občanů, dva písničkáři a biskup Izaiáš s doprovodem. Bylo slunečné chladno, jakoby symbolické atributy života a smrti. To místo je krásné svou odlehlostí a snad i velmi decentně vyvedený památníček s křížkem spíše obohacuje všudy přítomnou přírodu.  Působivé byly také zde znějící písně v češtině a ruštině, které neuvěřitelně přesně vystihovaly osudy vojáků. Po panychidě jsme s místními lidmi hovořili o spletitých osudech tohoto místa z nichž nejpůsobivější byla slova jedné ženy o tom jak se zde chodívali po válce modlit řádové sestry i místní pan farář, který tu na lavičce odešel na věčnost. Ještě bych se tam chtěl vrátit. Věčná paměť jim všem.

Vše žije roste tu, zda mohu klidně snést, že mnoho mrtvých dosud zapomenuto jest.

Blíží se již den D, či den první, kdy před osmdesáti lety něco děsivého skončilo a zároveň začalo odpočítávání nové skutečnosti. Lidé na vítězné straně jásali a i my slyšíme ozvěnu jejich radosti i dnes. Dnes pan truhlář Ingr, na nový jubilejní kříž před kostelíkem, připevnil zezadu malou nenápadnou ceduličku. Která vypočítává počty padlých při osvobozování naší vlasti a tak nějak statisticky ukazuje co je mnohdy cenou za vítězství a kdo tu útratu zaplatil nejvíce. Stojí tam také slova Bulata Okudžavu, která však každý může pochopit trochu jinak. Ta slova zní - "Dluhy jsou splaceny a spory ukončeny..." Vnímám je jako fundament, hlavní myšlenku mírového soužití států i jednotlivých lidí. Jestli nikomu nic nedlužím a on mě, tak žádné spory snad ani nemohou vzniknout. Okudžava je mistr slov na kterých záleží a tak se již těším jak budou znít pozítří, kdy jejich zpěv může trochu překrýt naše nepovedené války. Obávám se však, že více reálný v našem světě je text jedné lidové moravské písně - "Běda mě hříšnému jsem dlužen každému a najviac jednému, Pánu Bohu svému." Vlastimil Rédl tuto píseň zpívá zvláště podmanivě.

Tak jako z jedničky se noří čísla mnohá, tak všechno stvoření kdys vyprýštilo z Boha.

Cestování vlakem nabízí kromě pohodlí také nepřeberné množství překvapivých setkání, které v autě těžko můžete zažít. Kupříkladu to dnešní mající jistou vazbu na naši čtvrteční oslavu konce války. Do kupé k nám přistoupila rodinka s maminkou, synem, dcerkou a otcem. Podle řeči rusky hovořící Ukrajinci. Tedy nic v posledních letech zvláštního. Bylo velmi poučné sledovat jejich tatínka, muže okolo třicítky, vypracované postavy, na textilu se symbolem trojzubce a s nášivkou jedné speciální jednotky ozbrojených sil. Choval se ke svým dětem neobyčejně mile a s péčí jako by je dlouho neviděl. Situaci pozměnil brzdící přijíždějící vlak, který svým silným zvukem pánovi zřejmě něco prožitého evokoval. Jako kouzelným proutkem asi na minutu ztuhnul, přivřel oči a po jejich otevření se ztrnule díval do dáli. Poté opět naskočil do rodinného modu. Měl jsem z toho smíšené pocity lítosti spojené s obavami. Tak jakoby z minulosti vystoupil obraz traumatizovaného vojáka, který byl ale zcela aktuální. Možná i proto je dobré si připomínat války minulé a uvažovat co nejpřesněji o těch současných.

Div divů je, že zář má původ v temnotě a život ve smrti a něco v nicotě.

Včera podvečer přivezl pan truhlář Ingr i se synem velmi těžký a velmi záslužný kříž. Ano dřevěné dílo je hotovo. První setkání s ním člověku vyrazí dech, ta obrovitá hmota celulózy, když je náležitě opečována, je ve své prostotě nádherná. Řeknete si, co na kříži může být tak překvapivého. Je to sice nejznámější symbol planety, ale zároveň každý kříž je jiný, jako i my neseme své rozdílné a přece v mnohém podobné kříže. Dnes ráno pan Ambrozi s dalšími dvěma seniory za hodinu kříž instalovali a zabetonovali. Byla radost tu řemeslnou dovednost sledovat. Mám za to, že + u kostelíku vypadá, jako by tam patřil odjakživa. Prostě se proto v dubu kdysi narodil a rostl, aby v sobě zpřítomnil hlavní tajemství kosmu - že oběť vytváří příčinu. Dá se před ním stát či sedět a nasávat velikonoční mystérium. Ave crux, spec unica. 

Svou vlastní obětí je Bůh, když s ním se sžívám, je přírodou, krásou i křížem a v nich odpočívám.

Snad se shodneme na tom, že nejdokonalejší zvuk je ticho. Mezi druhé nejdokonalejší lze počítat bzučení včelek a čmeláků pod kvetoucím klokočím, kde právě sedím a píšu, či neutuchající zurčení potoka u kostelíku nebo předení kocoura na lavičce. Bronzovou medaili by pak mohl obdržet lidský zpěv, pochopitelně až po ptačím. Ty všechny tóny budeme moci slyšet již za týden 8.5. v 11.00 při oslavě Dne vítězství. A v onen čtvrtek se také k tomu přidá přítomný zpěv člověka, přesněji dvou mužů a  dotkne se něčeho, co v tu chvíli překoná zvuky přírody. Bude se zpívat o vděčnosti, která je pamětí srdce. Okudžava a Vysockij, ovlivněni válečnou vřavou, od svých písňových začátků až do své smrti, pěli o událostech z před osmdesáti lety. Nemohli jinak, neboť to téma mělo a i dnes má osudovou přitažlivost. V jejich hlasech ve zkratce ožívají myšlenky, která mají nadčasovou platnost - člověk se svými "obyčejnými" starostmi se ocitne v turbulentní době, která mnohé zpřehází a přeskládá. A na příběhu opravdového člověka pak je, to vše znovu "smontovat". Své hlasy těmto dvěma ruským bardům na den konce války propůjčí jejich milovníci Jiří Vondrák a Aljoša Kudrjancev, kteří nás nejen v 11.00 u kostelíku, ale především ve 12.00 v Magacíně seznámí s nejznámějšími písničkáři 2O.století na východ od Prahy. Velmi se těším na neopakovatelné průvodní slovo interpretů ke skladbám.

Když z míry nevyvede tě bitva ani nepřátelé, pak v písni vítězné ses člověkem stal cele.

Jistě jste v titulku poznali výrok velkého ruského spisovatele F.M.Dostojevského, který chce zjevit skrytou pravdu o blahodárnosti krásy vůkol nás. Její třpyt dnes zabrousil i do kostelíku. Ve 13.00 letního času, tedy ve 12.00 normálního času se jako obvykle při slunečním svitu otisklo na stěnu obrovské srdce. Tento stínový jev byl však povýšen neboť o stěnu opřený pouťový kříž se přesně ocitl ve středu srdce. Dvojitý úder krásy se spojil do jednoho radostného okamžiku, který povyšuje naše běžné dny na podivuhodné. Dostojevský jako znalec lidských srdcí, ke svému výroku dodává, že krása lásky zachrání svět. Lásky jako ochoty pomoci či jisté oběti. Tento rozměr výroku východního beletristy se také dnes večer zhmotnil. Při úvaze o pohoštění na 8.5. v Magacíně jsme uvažovali o tradičních staroměstských trubičkách, které by byli doplněny chlebíčky. Volal jsem na dvě výrobny a nikde to nebrali. A právě před hodinou volala z Německa naše známá, paní Milada Kermerer, a bez jakéhokoliv úvodu řekla, že je známá svými proslulými chlebíčky a že nám je vyrobí a sama se zúčastní květnových oslav v Horní Lipové. Musel jsem se smát její ochotě pomoci, když předtím telefonátem vůbec nic netušila o naší chlebíčkové nouzi. Těším se na její chlebíčkovou manu. Německo gastronomicky nade všecko. 

Tím opojnější jsou dny, krásou lásky vzatí, čím odevzdaněji se člověk v ní noří a tratí.