Kostelík v horách

Mnoho návštěvníku našeho kostelíku je udiveno, že je otevřen od slunka východu (někdy i dříve) do slunka západu (zamykáme vždy podstatně později). V oné otevřenosti je vyjádřena představa, že chrámy mají sloužit nejen v době bohoslužeb, ale i v čase neomezeném. Tato představa se zhmotňuje většinou takřka každý den, kdy těsně po rozednění přichází z Horní Lipové jeden návštěvník rozsvítit svíci pro svůj den. Naopak po setmění přijíždí z Dolní Lipové druhý muž, který v kostelíku usedne a činí dobré pro svou duši. Je to snad dáno i tím, že jsme lokalizovaní na "konci světa" a s tímto vědomím okolitého klidu, měnící se divukrásné přírody si mohou oba tito "abonenti" dopřát. Co si pod tím slovem dopřát představit? Nevím přesně, nevidím do duší a nevyptávám se. Ale jisté vysvětlení mi bylo dáno v červenci skupinkou asi osmi nedaleko ubytovaných turistů z Povážské Bystrice, kteří pravidelně v podvečer celý týden chodili na svoji "dvacetiminutovku" do kostelíku. Tam seděli, tam mlčeli a bylo jim dobře. Pokud tedy to  ticho vydržíte, tak je tam v prvotřídní kvalitě od rána do večera.   

Kníže Václav, jako jedna z mála věčných osobností naší historie, dodnes stále ční z minulosti a přesahuje svým legendárním životem i životy nás současných lidí. A v  jeho vladařské přítomnosti jsme se nakrátko v kostelíku ocitli, v minulém sobotním dopoledni, i my. Chvalozpěv křesťanského východu (akafist) k jeho poctě vanul v našich uších, pronikal do srdce a zasahoval mysl. Pro mnohé, kteří slyší prvně poetické a metaforické akafistní výrazy, je často nesnadné poddat se rytmu chvalozpěvu a souběžně vnímat celou svou bytostí padající jemný déšť blahodati obsažený v něm. Tedy dle našeho ustrojení se někomu zdá časně krátký či naopak nekonečně nekonečný. Loni zasazená nedaleká svatováclavská lípa přežila všechny nástrahy prvního roku svého žití, zapustila kořeny do slezské země a jistě jí dělal dobře chorál, který jsme kolem ní zpívali. Zpěv zněl také později kolem ohniště, kde asi třicítka hrdel střídavě pěla, pila starou medovinu a ochutnávala nové václavské klobásky. Dvě hodiny zasvěcené hlavnímu patronu naší vlasti jsou minulostí, ze které ovšem můžeme nabíjet do pomyslných bojů naší každodennosti již výše zmíněné prověřené patrony a mířit k vyšším cílům.   

V sobotu 28.září, kdy je státní svátek, si připomeneme našeho zemského patrona sv.Václava. Setkáme se se v kostelíku v horách v 10.00 abychom si připomenuly naše kořeny a spjatost s minulostí. Na úvod zazní akafist (chvalozpěv), který v sobě obsahuje jak vděčnost této věčné osobnosti, tak naše prosby o časná dobra. Letošní akafist je z tvorby Tomáše Františka Krále a zazní v našem prostředí poprvé. Po svatováclavském chorálu půjdeme zkontrolovat stav nedaleké památné lípy, která již rok zdobí okolí našeho chrámu. A nakonec se uchýlíme k nedalekému ohništi s přístřeškem a zapálíme václavský oheň u kterého, tak jako loni zapějeme společně některé naše lidové písně. Zkusme tedy věnovat malou část volného dne pamatováním na podstatné a jako předkrm přijměme ukázku ze sobotního akafistu - Raduj se, pečeti českých panovníků. Raduj se, správce korunovačního klenotu. Raduj se, snoubenče země české. Raduj se, blažený otče národa českého.  

Na tradiční pouti ke svátku Proměnění Páně je dobré, že se koná v srpnu, kdy v přírodě vedoucí štafetu pomalu předává léto podzimu. Sobotní den byl v lehkém oparu, teplota měla optimálních 24 stupňů a asi čtyřicítka odhodlaných poutníků po posvěcení darů tohoto léta vyšlo pod vedením o.Rafaela z kostelíku. Vpředu kříž za ním standarty, kněz a poté lidé v průvodu, to bylo obvyklé uskupení po celé tři hodiny trvání pouti. Každé jednotlivé zastavení ze třinácti mělo svoji svébytnou atmosféru vyvolanou četbou z akafistu, utvořenou pohledem na neustále se měnící krásu okolité krajiny a pochopitelně mikrosvětem každého pozorného účastníka. Probíhající čas, rostoucí únava, lehký hlad a žízeň jsou přesně ty faktory, které mohou v nitru člověka utvořit prostor pro setkání s tím co nás přesahuje. Co si z pouti její účastníci odnesli je vždy tajemstvím, jistě jinak ji vnímá desetiletý človíček na prázdninách a jinak osmdesátiletý člověk na prahu věčnosti. Ale společná všem je vůle dojít, vykonat oběť a znaven se vrátit opět na výchozí místo v kostelíku. Tam již došedší po závěrečném požehnání byli odměněni sladkostmi a slanostmi či tekutinami různého typu. A tak se můžeme snad již těšit na příští srpnovou sobotu, kdy půjdeme opět po trochu jiné trase, ale jistě se stejným zápalem.

Putování, putování pěšáků přes kopce, tomu nikdo nezabrání, Pánbůh to takto chce.     

Přesnější by spíše bylo pojď na putování. Protože, když se v současnosti řekne slovo pouť, pokud se tedy někomu něco vybaví, tak nejspíše cukrová vata, hudba a stánky s občerstvením. Občerstvení našeho hornolipovského putování bude v podobě takřka tříhodinového pohybu v místních lukách a v co nejvíce minutovém ponoru do duchovního rozměru poutníků. Na trase budeme mít 12 zastavení léta v podobě akafistu Sláva Bohu za vše s krátkými promluvami. A samotná sobotní cesta bude mít podobu trojúhelníku se začátkem v našem kostelíku a dalšími dvěma vrcholy u kapličky nad Dívčí skalou a kapličky na Pyšné louce. Tedy start a cíl našeho srpnového snažení bude v sobotu 24.8. v 10.00 v kostelíku, kdy na úvod požehnáme darům tohoto milostivého léta. Samozřejmě si můžete přinést i své košíky s plody ovocnými, zeleninovými, bylinkovými či medovými k požehnání a které si po skončení putování odnesete do svých domovů. Těšíme se také na slavnostní výzdobu našeho chrámu, vaše koncentrovaná nitra a končetiny obuté či neobuté.

Pouť to je pralátka utkaná z příběhů, chvíli je na slunci pak zase ve sněhu, chce býti svlečena na žhavou sobotu, krajinou vláčena v srpnovou golgotu. 

Dobrá mysl nevyřeší všechny vaše problémy, ale naštve tolik lidí, že stojí za to si ji udržet. Na tento citát Jana Wericha jsem si dnes vzpomněl u kostelíku při schovávání korálků. Ano i takovou pracovní náplň má kněz. Již druhým týdnem máme s dětmi takový malý přívesnický táborek. Dopoledne obvykle jdeme na nějakou tůru a odpoledne máme náboženství na jejímž konci, abychom cvičili pozornost hledáme skleněné korále různých barev. A právě při ukrývání jednoho bižuterního skvostu jsem nemohl přehlédnout rostlinný skvost rostoucí přímo u kostelíku. Keřík Dobromysly tam zářil svoji nafialovělou barvou a voněl prázdninami. Byl takřka obalen snad dvacítkou motýlů asi tří druhů a nespočetnou armádou drobného hmyzu. Ten keř hořel životem a snad i zastínil nedaleko rostoucí svůdné dlouhonohé štíhlé francouzské levandule. Byl typicky český, dalo by se v příměru říci krev a mléko. Plné květy vyrůstající z chudičké země. Zasažen krásou jsem krátkou chvíli pozoroval v průměru půlmetrový keřík, který ozářen poledním sluncem byl ztělesněním léta a dokonalosti. Teď už vím, že moudrý klaun měl pravdu, tento obraz Dobromysly stojí za to si udržet. Apropó zítra budou děti u kostelíku hrát v 18.00 klauniádu se zpěvy pod názvem David a Goliáš aneb tajemství zrajícího sýra. Jste zváni k ochutnávce se všemi svými smysly.   

Jaké jsou hlavní přednosti tohoto měsíce u kostelíku? Dvěma slovy vyjádřeno - ticho a krása. Nejsou ještě prázdniny a tak zde není tolik turistů a jejich ševelu a v červnu je síla přírody nejmocnější a nejčarovnější. Louka před památníkem je nyní jako pestrobarevný perský koberec. Takovou druhovou rozmanitost jsme tu snad ještě neměli. Každý rok je onen koberec tkán z trocha jiných rostlinných ingrediencí, je zrozen jak z navátých semínek, tak i z přinesených floristických krasavců. Po ranní jitřní bohoslužbě ve sluncem zalitém chrámu člověk vyjde ven a spatří barevný zázrak - nafialovělé, namodralé, bělostné, žluť v několika odstínech, oranžová s červenou a pochopitelně zelená na všechny způsoby. Jak se neradovat z této exploze duhy dopadlé na zemský povrch. A k vytvoření tohoto divu stačí jen jediné, nekosit trávu předčasně. Je těžké odolat představě krátce střiženého angličana, který "musí" být takřka v každé zahradě. Je praktický, úhledný, ale mrtvý. Ovšem necháme-li narůst louce čupřinu, tak nás odmění pohledem na dokonalost Boží či chcete-li přírody. To nemluvím o tísících zástupcích hmyzí říše, která se na květy lačně  vrhá z neplodné zelené pouště pravidelně sekaných povrchů. Věru nám hmyzu na zemi ubývá, tož zachraňme v luční arše alespoň některé. A co teprve když zafoukne vítr, tak stébla trav počnou tančit, jsou jako mořské vlny, přelévají se sem a tam. Ticho a krása, více nám netřeba.    

Již v samotném názvu měsíce je obsažena jeho podstata a tu jsme si v sobotu vychutnali všemi smysly. V pátek před a v neděli po celý den lilo a mezi tím sluneční jas a radost. Ta se odvíjela od exteriéru kostelíka, který byl zaplaven v historii dosud největším přídělem pampelišek. Zelené pozadí a v něm se nekonečně houpaly žluté bárky a jako třešnička na dortu 20 metrů od památníku kvetla bílo růžově jabloň, která pamatuje ještě jeho apoštolské veličenstvo císaře Františka Josefa I. Oči se nemohli odtrhnout od té sytosti a dokonalosti. V 10.00 se tradiční třicítka přítomných ponořila do děkovného oslavného víření. Válka skončila, jsme osvobozeni a jsme na straně vítězů - to byl hlavní pramen historické radosti onoho dne. Pan Janas rekapituloval své badatelské úspěchy, konzul Ruské federace p.Terentěv kladl věnec a my jsme k tomu pěli tklivou kozáckou píseň. Poté se otevřely dveře chrámu a uvnitř začala panychida za oběti válek sloužená novoknězem o.Rafaelem Moravským z nedalekého Šumperku. V kulturní části vzpomínkového dne jsme z nového zpěvníku válkou inspirovaných písní (pečlivá práce p.učitelky Šustrové) společně pěli melodie s vůní střelného prachu, prokládané četbou úryvků z vybraných knih. Závěr patřil jednoduché vojenské gastronomii - aperitiv v podobě domácí slivovice, hlavní menu - bavorská retribuční klobása (velká a opravdu plná kvality), nápoje - pivo Šerák (na stejnojmennou horu je od kostelíku vidět) a domácí rybízová štáva, zákusek - sváteční ořechovo-skořicový věnec. U jídla bylo možno si promluvit s panem konzulem, místostarostou Lipové p.Kaňou či s představitelem Národní domobrany p.Obrtelem a dalšími. Tříhodinová komorní akce ukázala, že v jejím obsahu si takřka každý mohl najít svoji "řeč" a jí vyjádřit díky vojákům z doby před 74.lety. Nezapomínáme.   

Povědomí o válce člověk tak nějak podvědomě odsouvá ze své mysli. Podobně jako návštěvu zubaře, zkoušení ve škole či jiné ne dvakrát příjemné věci. Nakonec ale stejně k lékaři a pedagogovi musíme. Konec poslední války si připomínat nemusíme, ale můžeme a náš spolek to činí velmi rád. Nejinak tomu bude i v sobotu 11.května, kdy se sejdeme v 10.00 v prostorách památníku válečných zajatců v Horní Lipové. Tohoto aktu paměti se účastní většinou jen několik desítek lidí, kteří prostě svou přítomností vyjadřují poděkování osvoboditelům a obětem apokalyptického běsnění. Na úvod položíme věnce na prostý lipovský mramorový kámen, poté odsloužíme panychidu za oběti války. Novinkou bude zpěvník písní s válečnou tématikou připravený péčí p.učitelky Věry Šustrové, ze kterého přezpíváme mnohé písně. Po skončení oficiální části se občerstvíme jednoduchou, ale výživnou stravou. Také zkusíme jak přesná je naše muška při střelbě ze vzduchovky. Samozřejmě bude i příležitost k rozhovorům se zahraničními hosty a přítomnými osobnostmi. Hrdliččin zval ku návštěvě hlas ...  

Nebojte se, nadpis není z cyklu ničení křesťanských kostelů, které je v módě už 2000 let. Jedná se o výbuch vnitřní radosti nad příchodem jara a ještě něčeho navíc, které jsme oslavili tuto sobotu. Počasí bylo více než slunečné, panovalo teplo jako v Řecku, a před kostelíkem se na čtyřech řemeslných stanovištích vystřídalo okolo osmdesátky příchozích. Bylo fascinující sledovat jejich zápal při tvorbě velikonočních atributů. Pokud bychom zavřeli oči, tak bylo možno slyšet ťukání při výrobě píšťalek, hotové tam-tamy. Pan Voženílek, který dbal na jejich výrobu hned při té první utrpěl řeznou ránu, ale statečně celé tři hodiny dále vyučoval této dovednosti. A samozřejmě také odhodlaně pletl pomlázky spolu se zájemci o pondělní koledování. Dle statistiky se letos 78% mužské populace nezúčastní velikonoční pondělní pomlázky. Hanba nám. Paní učitelka Šustrová šustila neúnavně lipovým lýkem a vytvářela s učedníky ozdobné postavičky. V závěru dokonce již lýko došlo, takový byl zájem o její kurs. Příští rok objednáme více této strategické suroviny. Velikonoční vejce, snad hlavní symbol svátků byl tradičně v režii paní Čeladníkové. Vajíčka svítila barvami a na ně nanášený vosk kouzlil jak tradiční tak i neobvyklé ornamenty. Paní Zbranková byla u pedigového stanoviště a dotvářela pestrost sobotní nabídky. Úderem jedenácté hodiny se kostelíkem rozléhaly majestátné zpěvy spirituálů z připravených zpěvníků, kterých letos bylo nějak málo na padesáti členný ansámbl. Mezi jednotlivými melodiemi jsme četli z knihy příběhů sepsaných životem v různých duchovních tradicích. Celé dopoledne intenzivních zážitků, rozhovorů a tvorby mělo poklidný průběh a snad zanechalo v našich nitrech trosky smutku po hornolipovské radostné velikonoční explozi. P.S. Úžasné bylo i spektrum příchozích - při tvorbě se vrátil do svých dětských let i náš nový lipovský místostarosta se ženou. Aktivně bylo přítomno asi pět emeritních vysokoškolských pedagogů, několik bývalých i současných ředitelů různých institucí na Jesenicku, tři praktičtí lékaři, místní paní knihovnice, jedna spisovatelka, jedna známá fotografka a hlavně velký houf dětí... Také věkové složení šlo skrze celé spektrum. Od osob v prenatálním stavu až po velmi čilé seniorky s rytmem v těle. Poděkování patří pochopitelně všem co nechtějí, aby velikonoce v budoucnosti byly jen záležitostí skanzenů a výstavních síní.