Kostelík v horách

Včera bylo pokoseno celé okolí kostelíku, všechny rostoucí byliny padly pomocí sekačky, která je zároveň mulčovala a zachovala na svém místě. Nechávali jsme je co nejdéle vykvést, aby hmyzí bratrstva měla co jíst. A nejen oni, kupříkladu takový pcháč má spoustu olejnatých semen, které lákají krásně barevné stehlíky. Je to estetický zážitek vidět jak pestrý okřídlenec přistane na vrcholku stvolu, ohne ho až k zemi a tiše hoduje. Či zdatný srnec, který každé ráno startuje právě pastvou u kostelíku. Rostliny jsou možná z našeho pohledu jen tráva, která zbytečně rychle roste. Ale dáme-li si čas a námahu sledovat ji během čtyř měsíců co si u nás rostla, tak nám to bohatě vrátí. Především ve vědomí neustálého proměňování krásy v různorodost všeho co nás obklopuje. Už se těším na srpnovou pouť oceánem nesčetných trav v moři horského vzduchu.   

Milé děti jakéhokoliv věku, při slově prázdniny se nám jistě sbíhají sliny. Je totiž léto, volný čas, lesní jahody a mnohé další. Ale z fyzikálního i jiného hlediska, každé prázdno touží být naplněno, takže je dobré, když jsou to nejen prázdniny, ale i plniny. V těchto dvou měsících je kostelík stále otevřený a zaplněný, v 18.00 v něm sloužíme ve všední dny různorodé akafisty. A především v sobotu 22.8. v 10.00 odtud vyjdeme na tradiční pozvolné pěší putování po hornolipovských lukách s jednotlivými zastaveními. Tříhodinový příděl slunce, vzduchu a modliteb je nejlepším lékem pro naše těla i duše. Takže i vaše dvě bosé nohy mohou plout travou a nedbale míjet levá pravou, za tělesnou i duchovní potravou. 

Ano, právě tolik nás bylo dnes na panychidě za oběti válek, dva chybějící do limitu 15 zatímních možných na bohoslužbě, byly pobodáni včelami, ale přijeli alespoň na chvilku před začátkem. Den vítězství, den osvobození má v sobě ukryt tichou radost. Z toho, že náš národ přežil (a nemusel), z toho, že přes závěje obrovského válečného utrpení se prodrali mnozí nesmírně stateční a udělali přítrž ničícímu zlu. Májové jitro bylo slunečné, kolem kostelíku voněl koberec žlutých pampelišek, který svou nádherou pomyslně děkoval vojákům z doby před 75 lety. Při bohoslužbě byla čtena jména válečných zajatců, zněly písně, které tehdy pozvedaly duše k odvážným činů. Také se prostorem nesly mnohé verše ruských básníků oné doby - " Já vím, že nemám ani špetku viny na tom, že z války nepřišli i jiní, že zůstali tam, v nevrátivé řece nepřátelé i kamarádi, o tom nemluvím, nemohl jsem jim nijak pomoci, já vím, neomlouvám se, ale přece, přece, přece ..."  Celé setkání se neslo v důstojném, poklidném rytmu s vědomím pravdivosti slov dagestánského básníka Gafurova - Jestli vystřelíš na minulost z pistole, budoucnost vystřelí na tebe z pušky.  

Jeden z nejkrásnějších dnů v jednom z nejbarvitějších měsíců se blíží. Ano, zatím vždy jsme si v našem kostelíku připomínali konec 2.světové války. Letos nás do úzkých malinko zahnala jistá epidemie. Přesto se v sobotu 9.května v 10.00 v kostelíku sejdeme, abychom při panychidě četli jména válečných zajatců, modlili se za jejich věčnou paměť, něco málo zazpívali. Při bohoslužbách může být dle předpisu maximálně 15 přítomných, naše setkání tedy bude štíhlé, ale o to atraktivnější. Můžete-li, tedy přijďte, spolu uvineme věneček z díků, písní a vůní jara. Je nám třeba pamatovat na věci minulé, aby nás nespletla přítomnost. 

Nadpis není provokací ke koronavirové situaci posledních dní, ale sloganem, který volali naši předkové při vynášení smrtky. I my jsme se ve včerejší neděli přidali k jejich hlasu a přece jenom tu smrtku takřka podle plánu ze vsi vynesli. Bylo to bezpečné, šli pouze rodinní příslušníci a i náš směr nebyl jako obvykle do vesnice, ale do lesa. Nicméně slova byla skoro úplně stejná jako v předešlých letech a i úkony kamenování, zapálení a utopení byly autentické - kameny duněly, plameny hořely a voda topila. Dnes jsem se díval na počty přírůstků nových nakažených za neděli v Česku, bylo jich 115, což je za poslední větší období daleko nejméně. Tak nevím, jestli jsme v lese odvedly dobrou "práci", nebo včerejší přírůstek měl být nulový. Každopádně naše dvě nejbližší masové akce - tedy velikonoční tvoření a májový konec války vzhledem k trvajícímu "výjimečnému" stavu v obvyklé podobě neuskutečníme. Ale samozřejmě kostelík je stále otevřen a slouží k bohoslužbám a také k individuálním modlitbám návštěvníků.        "Ty moje rouško, jak zdobíš mi ouško, jsi lepší než rubáš, a pohřební guláš."

Mocná paní realita nás svým virovým klíčem trochu uzamkla v domácím prostoru. I kostelík má ve svých dveřích méně procházejících návštěvníků, nicméně prostory našeho nitra pro věci "nadpozemské" můžeme uzamknout jen mi sami. Ověřeným paklíčem, který již takřka 2 000 let odemyká komůrky našich srdcí je tzv. Ježíšova modlitba. Modlíme se ji spolu s dalšími každý den ve 21.00 až do 21.15, každý sám doma a přece propojeni slovy navzájem. Kolik nás je? Deset, tisíc či víc to není až tak podstatné. To klíčové je, že uzdravuje. Nevím jestli od viru, ale jistě léčí naší slabou víru od spoléhání se jen na sebe, od zbytečných nároků či od ničivého pohodlí. A to není zas tak špatná nemocnice. Jaká jsou tedy ta tajemná modlitební slova. Velmi jednoduchá : "Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nad námi hříšnými a svým světem." Při pomalém, pravidelném a pokojném opakování nám za čtvrthodinu přejdou do krevního řečiště a v našem srdci odvedou svou práci. Nevěříte, tak tedy vyzkoušejte. Věříte, tak tedy praktikujte. I to je jedna z odpovědí na aktuální otázky našich dní.    

Jak jistě víte dveře našeho kostelíku jsou stále otevřené pro příchozí, kteří tak vstupují do sakrálního prostoru. Někteří ze zvědavosti co to tam skrýváme, jiní se zájmem o historii či další s potřebou vyřknout svá slova k nebesům. Bývají okamžiky, kdy člověk je realitou ponoukán svá slova plná proseb volat a doufat v odpověď. Dnes odpoledne v době koronavirové nejistoty zaparkoval u kostelíku mercedes nebývalé krásy, z něho vystoupily tři starší osoby a setrvaly v kostelíku jistý čas. Posléze u automobilu jsme společně hovořili o důvodu jejich návštěvy. Byly to obavy. Jeden z velmi mocných mužů tohoto regionu zcela pokorně projevil svou křehkost v blízkosti možného nebezpečí. Společně jsme zjistili, že ať už jsme mocní či ne mocní, všichni máme podobné tužby o dlouhém životě, setrvalém zdraví, stálosti vztahů... Leč mnoho z toho, není často v naší moci a tak v dobách mimořádných (jako je i ta naše) můžeme přicházet do otevřených kostelů a kostelíků a tam hovořit, mlčet či přít se s něčím co nás přesahuje. Ať už hořící a k nám hovořící epidemie dopadne jakkoliv, vždy je naděje, že něco málo z této učebnice věčnosti zaslechneme, drobátko pochopíme, trochu si zapamatujeme a alespoň ždibíček uskutečníme.     

To nikdo z nás přesně neví, ale mít své plány, které nás vedou k cílům je potřebné. Schůze našeho spolku Kostelík v horách vytýčila směr a tedy popatřme kudy bárka našeho snažení může plouti. Jsou to všechno trasy již známé z minulých plaveb. 4.4. v sobotu ve 14.00 budeme vynášet smrtku. 11.4. v sobotu v 9.00 budeme velikonočně tvořit a v 11.00 společně zpívat. 9.5. v sobotu v 10.00 k 75.výročí konce 2.světové války budeme sloužit panychidu a vzpomínat na válečné útrapy. 22.8. v sobotu v 10.00 se vydáme na srpnovou pouť lipovskými lukami. 28.10 v sobotu v 10.00 budeme svatováclavsky slavit akafistem a zpěvem lidových písní. 11.11. ve středu v 16.00 je den válečných veteránů u pomníku s panychidou a posezením v Magacíně. 24. a 31.12. ve čtvrtky bude tradiční vánoční zpívání. Samozřejmě vše může být trochu jinak, jak pevně doufáme ještě lépe než si představujeme. 

Je prosinec a zrovna ten poslední, tak v nás všechno prosí o další dobré dny. Toto bylo pomyslné heslo posledního silvestrovského setkání v roce 2019 v našem kostelíku. Všude byla tma do které se nesly slova díkůvzdání za celých minulých 365 dnů k našemu zužitkování. A věru bylo za co děkovat, podrobněji budeme referovat po schůzi spolku Kostelík v horách na konci ledna. Po skončení modliteb se nás asi 25 zpěváků pustilo do koledování a písněmi jsme vlastně pokračovaly dalšími pramínky do řeky chvály končícího roku. Altová flétna v rukou doktora Procházky nám vždy udala hudební směr a my jsme se jím vydaly do říše muziky a stále ještě vánočního tajemství. Asi patnáct přítomných dětí se svícemi v rukou mezi jednotlivými koledami vzpomínalo na své oblíbené pohádky a vánoční příběhy. Čas v takové společnosti kráčí jinak než obvykle, snad trochu důstojněji, jistě slavnostněji a bezesporu smysluplně. Tedy radujme se, veselme se, narodil se v té chvíli Ježíšek rozmilý...      

...Včera byl pěkný čas. Tak zní slova semaforského hitu ze 60.let minulého století. Přesněji řečeno, včera neděle nebyla, ale byl pěkný štedrovečerní čas a radost jako v neděli. Ráno bylo omyto celonočním očistným deštěm a my jsme mohli v 11.00 s pohledem na zasněžené Obří skály pozvedat své hlasy k nebesům. Přišlo neuvěřitelných 70 ctitelů vánoc, opozdilci se nevešli, někteří pěli jen chviličku, další rozprostřeli své hlasy na délku několika koled, ale většina na skoro 90 minut věnovaných staré hudbě a archivním příběhům. Ten největší a nejkvalitnější příběh byl z roku nula a mnohým jeho ochutnávka zabalená do filmů, koled a knih našeho dětství sladce chutnala. Samozřejmě společný zpěv mimo pěvecké sbory se dnes příliš nepěstuje, ale o to cennější je poznání, že i když včerejší ad hoc vzniklé těleso netrénovalo, tak výsledný hudební efekt byl takřka zázračný. Ano vánoce jsou plné divů, krásných kouzel a nevyřčených tajemství. A tak slovy autora jedné parafrázované zimní písně : Ani k stáru, ani k stáru, ani k stáru, nemám o koledách páru, nemám páru. A když mi chladem líčka zblednou, dal bych si je ještě jednou, ještě jednou... Tak se tedy staň, přesně za týden na silvestrovskou noc v 17.30 na slyšenou.