Kostelík v horách

Jako hoch z města jsem každé prázdniny trávil u babičky na vesnici. Jak to tam bylo jiné, poklidnější a s jinými věcmi než u nás ve městě. Kupříkladu takový řetěz, těžko na sídlišti objevíte, zato na venkově měl svoji funkci něco či někoho přivázat. Pamatuji si jak jsem takový exemplář poprvé potěžkal v ruce a jak nejvíce mě fascinovaly jednotlivé kroužky celého řetězce. Dnes jako starší hoch jsem stejně uchvácen slovy, které vypuštěny do světa se různě řetězí, aby se pak ve svůj čas dostaly nazpět k počátku jejich vyslovovatele. A nyní k jádru věci. Před rokem k nám do kostelíku přijel na kole jeden mladý muž až z dalekého Náchoda si prohlédnout památník. Pohovořili jsme o věcech vůkol nás a cyklista odjel směrem k jižní Moravě. Před čtvrt rokem u kostelíku jsem potkal jeho bývalou dívku z východních Čech a při řeči byla pozvána na srpnovou pouť. Nu a včera telefonoval onen cyklista, že přijede se svou "staronovou" dívkou na naše sobotní putování lipovskými loukami a jestli nechceme den přední s přípravou pomoci. Krása, jak se jedno pronesené slovo o pouti vrací řetězcem událostí a vztahů ke svému domovskému místu. Mám rád ty vypuštěné bumerangy, stačí jen je pozorně chytit.

Svá slova nebesům a zemi člověk dal, a Kovář zručný je v řetěz věčný vytepal.

Někdy nenápadný půvab nahodilostí dokáže velké věci. Jako třeba tohle pondělí. Člověk vychází z domu, aby v okresním městě něco zařídil a tu zastaví auto a v něm nekrojovaný člen hanáckého souboru Rovina. Je to tentýž muž, který loni 5 minut po skončení pouti vytáhl ze svého vozu sadařské náčiní a jal se krášlit stromy u kostelíku. Déja vu se přesně po roce zopakovalo, ale akorát to bylo před a ne po našem putování. Byly to poučné tři hodiny, při kterých jsme se nořili do tématiky jak napravovat růst té které dřeviny. Zde něco poodstřihnout, tam porozvázat, onde zkypřit a zbylé nechat růst PánuBohu pro radost. A samozřejmě i pro radost nám. Možná tyto zásady pěstění vegetace platí i pro náš vnitřní či duchovní život. Tak jsem zvědav co za týden při kráčení lipovskými lukami v sobě poodstřihneme, jak rozvážeme co nás dusí či zkypříme co je v srdci dobrého. Nuže nástroje k našemu růstu v podobě známého akafistu jsou připraveny.

Za osum dní zas kráčení se chystá, kdo s námi jde ten neztratí se dozajista.

Jistě jste si jako děti hráli hru na schovávanou, kde při přibližování k cíli se mohlo napovídat slovy přihořívá. Při blížícím se termínu naší pouti, můžeme směle použít novotvar s podobným významem připoutívá. No a včera se notně připoutilo neboť ve středu kostelíku se objevila první část tradiční srpnové výzdoby. Je s podivem, jak z ne více než deseti obyčejných rostlin, kterých bychom si jednotlivě někde na poli či louce pravděpodobně vůbec nevšimli. Tak z těchto nenápadných zástupců flóry, dokáže imaginací nadaná hlavička při zapojení šikovných ručiček, vytvořit krásu krás. Je to barevně jemně sladěno, pevně do sebe spojeno, takže to na první pohled vypadá na jednoduché dílo. Na druhý pohled, ale mysl pozorovatele neomylně rozpozná desítky hodin sběru materiálu, desítky hodin usilovné práce než opus přijde na svět. Zkrášlovat svět, to je možná krédo autorky poutní výzdoby paní učitelky Věry Šustrové. To je také i jeden z motivů naší pouti 22.8., nacházet krásu podél naší životní cesty. Už teď se na ni těším.

Kdo uzří krásu zářit, dnes tak jako kdysi, věř že si jej Bůh, k věčnosti vyvolí si.

Ptát se dětí školou povinných, co je nejkrásnější na světě, je poměrně zbytečné. Oni studentíci ví a vyznávají, že prázdniny. A co je na prázdninách nejkrásnější? Za sebe mohu říct jako věčný student, že to nej je pomalý pohyb vpřed lukami, v teplém počasí se zraky upřenými na horizonty hor. Je v tom esence léta, podstata duchovního snažení - být v pohybu, neustrnout. I proto každoročně vcházíme do hornolipovského trojúhelníku na pouť. Nejde to jinak než být součástí pohybu vesmírných těles a měnící se krásy nesmírné vůkol nás. Proto při chůzi někde hluboko v nitru děkujeme, za vlastní existenci, za velkolepou jednoduchost života v nesčetných složitostech bytí. I letos jste všichni tvorové zváni na sobotu 22.8. kdy v 10.00 vyrazíme na obvyklou tříhodinovou trasu v níž se dějí věci nevídané. Mám rád ten nemnohý náš průvod seřazený za křížem, ve kterém jdeme křížem krážem slezskými horami. Zastavují nás pouze texty z akafistu Sláva bohu za vše a zpěv starých písní. Co si víc můžeme v tom osmém měsíci přát. 

Je lehké nebesa svou chůzí dobývat, když s láskou popojdeš, sám Bůh se musí vzdát.

V našem údolí začal poznenáhlu panovat letní čas. Ten sebou jako družinu dvořanů přivádí rostlinstvo, které začátkem června prožívá svůj pomyslný vrchol. Kvetou nám v ulici Pod kaštany stromy stejného jména, k nim se přidává klokočí a bílou tóninu dotvářejí stovky možná tisíce kopretin před kostelíkem. I když jsme louku již jednou kosili, tak ty hrdě vztyčené kopretiny byly ušetřeny. Důvod? Jsou majestátně krásné a přímo zvou k rozjímání. Svými hlavičkami se totiž neznatelně otáčejí za sluncem, zdrojem své energie a života. Nu i naše hlavy mají tu příležitost patřit na to co je životodárné. Fascinující na této flóře je i jejich vzpřímenost, nesou svou životní roli rovně. Jak inspirující. Dále jsou tyto bílé květiny obestřeny křehkostí asociující pomíjivost krásy. Ne jinak jsme i my takto utvořeni. Co je v rostlině je i v člověku a snad, až se to skoro bojím napsat, co je v člověku, je i v rostlině. Ať nám to spolu v té vesmírné kráse nesmírné jde k duhu.

Věz krása světlo je, čím o ten jas více dbáš, tím stále skvostnější tělo, duši máš. 

Nedá mi to se nevrátit ještě jednou k naší oslavě osvobození v Horní Lipové. V jednom z minulých příspěvků bylo psáno, že lze elegantně vyřešit česko-německý nesoulad táhnoucí se nejméně od poslední války. Nuže zvolíme jako příklad naši lipovskou rodačku paní Miládku ( to je ta z partyzánské rodiny ) a jednoho německého muže jménem Thomas ( to je ten co měl dědečky s těmi působivými přilbami ). A oba dva někdy před více než třiceti lety pojali dnes tak často skloňované slovo smíření tím nejlepším a nejjistějším způsobem. Prostě se do sebe zamilovali, vzali se a vytvořili rodinu. Jako v každé rodině to bylo jednou lepší, podruhé horší, ale předpokládám, že ani jedna strana v krizi nechtěla vyhladit tu druhou. Proto také jejich rodina trvá, mají společného uměleckého syna a zdravě realistické náhledy na současnost v Německu i Česku. Takže onen recept na soužití rodin a států je v náklonnosti, jestliže tam láska není, tak je to uměle vytvářené dílo, které pod náporem času a reality pravděpodobně nevydrží. Paní Miládka s Thomasem nám loni i letos zabezpečili předměty a tematiku pro setkání v kostelíku 8.5. Jsem ale opravdu velmi zvědav s čím přijdou v roce 2027. Je to podivuhodná rodina.

Kdo Lásku za ženu si vzal, pak v tentýž den, i smysl světa byl jemu zasnouben.  

Člověku většinou dělá dobře, když se o něho někdo zajímá. Kupříkladu je žádoucí když se mládenci interesují o slečny a opačně. Jsou však situace, kdy není o co stát, kdo z nás má třeba radost z nemocí, daní či tajné policie? Do této neradostné kategorie patří i sto let starý výrok jednoho moudrého muže, který zní "možná se o válku nezajímáme, ale ona se zajímá o nás". Je to vtipné a pravdivé, ale přeci jenom, kde my se s opravdovou válkou blíže můžeme potkat. Dobře, máme zde z východu množství lidí, z nichž je část uprchlíků před válkou. Ano, můžeme se dívat ve zprávách na šarvátky v Persii. Ale nějak osobněji, kromě drahých energií, předrahé armády či ideologického tlaku to člověka nezasahuje. Tak to jsem si myslel až do soboty 9.5., kdy tyto vzdálené geopolitické hry se přetavily do blízkých lidských údělů. Někde na Dombase ve středu 6.5. v brzkých ranních hodinách jede šofér místních VAK s automobilem plným nafty, které vypadá přesně jako vojenské. Přiletí jeden dron a vyhasne jeden lidský život. Jeho maminka, dcera a syn pak onoho 9.5. stojí v kostelíku v horách, kde spolu sloužíme pohřební obřady za zesnulého Alexije. Smutek, slzy, bezradnost stoupají spolu s modlitbami vzhůru do prostoru, kde tušíme, že není ani stesku, ani vzdechu, ale život je nekonečný... Mohu vám říci, že je to po této zkušenosti velký rozdíl v náhledu na realitu a na to kam ji interesy mocných chtějí dovést. Pak mírové úsilí, zdá se je pro nás skoro otázkou života a smrti.

To není bohatství, co moudrý pilně střádá, co k míru nevede, to za své nepokládá.

Včera 81 úderů zvonu krátce po jedenácté hodině odstartovalo podivuhodnou oslavu osvobození naší vlasti. Režii jsme takřka celou nechali v rukou Prozřetelnosti, neboť jsme museli v programu trochu improvizovat. Což nutně nemusí být vždy na škodu věci. Den předem se večer totiž omluvil vladyka Izaiáš ze zdravotních důvodů a také naše želízko v hudebním ohni, paní učitelka ze ZUŠ. Ta celý týden posílala sms jak se jí horší hlasová dispozice až nakonec úplně vyhasla. Čestní vojáci také ve frekventovaném čase 8.5. si nebyli jisti zda do nějaké Horní Lipové vůbec dojedou. Prostě "skvělá" výchozí situace. Ráno na teploměru 6 stupňů, lehká mlha a drobný deštík. Ideální čas být od toho osvobozen. Nicméně těsně před jedenáctou se obvyklých 40 "nedemobilizovaných" účastníků sešikovalo kolem kostelíku. A potom to začalo odsýpat. Přijel pan starosta Lipové s nejkrásnějším věncem v okrese a těsně po něm bylo zdálky slyšet hukot vojenské techniky a ze zatáčky se objevil přední oddíl 4. Ukrajinského frontu s protitankovým kanonem a posádkou asi 12 skvěle vycvičených rudoarmejců. Byla radost slyšet rázné povely a také trojici čestných výstřelů. Zvláště další asi třicítka přišedších turistů byla nadšena z velkolepé podívané. Po úvodním proslovu zaměřeném na vděčnost a nesamozřejmost dnešní existence našeho národa, zazněly v průběhu dopoledne tři básně s válečnou tematikou z pera písničkáře Jaromíra Nohavici. Při nich obecenstvo ani nedýchalo. Před sloužením panychidy za padlé jsme vyslechli partyzánský příběh o paní Aleně Koňaříkové a její dcera přišedší z Německa nám zapěla působivou vlasteneckou píseň Červená, modrá a bílá jsou barvy země mé. Dokonalou tečkou bylo tradiční pohoštění v podobě prvorepublikových chlebíčků a zákusků obětavě dovezených v ranních hodinách milými dárci. Dle mého skromného úsudku, to bylo jedno z nejpovedenějších májových setkáni v kostelíku v horách. Lidé byli vnímaví, naladění a schopní zaměřit svou pozornost na minulost, která ještě ani zdaleka neminula.

Kdo o minulost nestará se, má příliš nízký byt, než aby mohl vše a nad vším Prozřetelnost zřít.

Pokud mě paměť neklame ( a ona čím dál častěji klame), tak každé naše setkání ke konci války, kromě samotného faktu radosti z osvobození mělo svoje zvláštní téma. Loni to kupříkladu s trochou nadsázky, byla přeměna vojenských přileb na plechové nočníky, tedy využití militárií na pediatárie. Letos k nám opět nečekaně - přišla tematika partyzánská. Osobně jsme si jako děti po skončení vyučování stabilně hráli na "Němce a partyzány", bývali to velmi líté přestřelky s předem očekávatelným koncem. Museli jsme jít psát úkoly. Již za necelý týden v pátek 8.5.budeme opět svědky staré dětské hry, kdy na příkladu přítomné paní Miládky ze staré partyzánské rodiny si ukážeme jak se elegantně dají řešit konflikty obou zúčastněných stran. Ty příběhy s dobrým koncem mám totiž v poslední době čím dál více rád.

Kdo žije, plodů zla se stále odříkaje, ten jaktěživ se na krok nehnul z ráje.

Jeden z našich nejznámějších básníků K.H.Mácha o tom vůbec nepochybuje, že večerní máj je lásky čas. Rád bych k tomu dodal, že dopolední máj je zase vděčnosti čas. Neboť si pravidelně 8.5. připomínáme osvobození naší vlasti a to v sobě generuje naše letošní páteční setkání v kostelíku v horách v 11.00. Za přítomnosti biskupa olomoucko-brněnského Izaiáše nejprve odsloužíme akafist a později panychidu za semleté válkami. Jak jsme zvyklí, následovat bude memoárová četba a také umělecký zpěv či doprovodní vojáci. K čemu takové naše setkání vlastně je? Nevyprodukujeme při něm nic na posílení HDP české ekonomiky, ale snad osobní HDP (hrubý děkovný produkt) každého z nás se může notně zvednout. Neboť zapomeneme-li, na dnes již tolik nepřipomínaný fakt, že kdyby 2.světová válka dopadla opačně, tak by potomci jednoho z našich nejznámějších sudetských Němců K.H. Franka také slavili. Ale tento májfest by byl žel bez přítomnosti českého obyvatelstva, z jednoho prostého důvodu. Neexistovali by jsme. 

Jen otevřeš-li zrak, uvidíš pravdu na sta mil, ne když jen po krtčím ses hledět naučil.