Kostelík v horách

Tak toto byla slova mé ženy, když jsem včera v podvečer šel zapálit svíci do kostelíkové hvězdy. Opravdu, vítr nám žalostně kvílel v domácím krbu a venku bral napadané sypké sněhové vločky jako písek na poušti. Po pár krocích jsem se ocitl v bílé mrazivé zšeřelé pustině, která mění poryvy větru své obvyklé, pro oči navyklé tvary. Kolem kostelíku vmžiku vyrůstají malé duny, návětrné strany jsou vyhlazeny do vybroušena a ty druhé roztodivně zvrásněné. Oči se pasou tou energií pouhého urychleného vzduchu. Fučící silák je vskutku sochař, který v plenéru zdobí již tak krásnou okolní přírodu znamením čarovné dočasnosti. A tak člověk pomalu vychází ze svého racionálního "vězení", které mu říká, je přece zima, schovej se blázne, a slastně se noří do poletující "fantazie" oslepující běloby. I tímto počinem může lépe přijmout fakt, že bílá barva je odpradávna barvou smrti, ale i skvoucí proměny a nekonečného vzkříšení. Protože tuší, že pod přikrývkou mrznoucí vody se nám již připravuje, dnes neviditelně, jarní tryskající "gejzír" života. Příroda je velká a zkušená distanční učitelka. Po takovém barvitém večeru, jsem dnes ráno při odemykání kostelíku uviděl i jiný možný obrázek reality. Řidič obrovitého kládového tahače, který jel do lesa za výdělkem, na takto zaváté cestě sjel do příkopu. Možná, že se také kochal okolitou "poezií" a opustil asfaltovou cestu jako pan doktor Skružný z Vesničky. Ale ty následující dvě hodiny, co tahal svého skoro převráceného "koně" na pevnou zemi, mu takřka jistě znechutili většinu básnických sbírek. Je to škoda, protože i takto svět přichází o básníky.      

Některá česká slova svou jadrností ve mě vzbuzují nadšení. K nim bezesporu patří i ono v nadpisu. V něm na první poslech rezonuje něco spjatého s duchovním světem (kříž+žal), ovšem pravdou zůstává, že toto slovo vzniklo spíše z ruského "čakrýžiť" což znamená řezat nebo krájet.  Včera jsme chtěli dárkem potěšit jednu z návštěvnic kostelíku (kde máme spoustu křížů a odkládá se zde žal) a tak jsme našli doma poslední zbytek jablečných křížal z neuvěřitelně plodného roku 2018. A tento takřka archeologický nález měl prapočátek v prastaré jabloni (odhaduji její stáří kolem stovky let), která se nachází asi 50 m západně od kostelíku na kraji lesa v polostínu. Je to starý dobrý vysoký strom, jenž na jaře překrásně kvete, ale který jsme od roku 2005 viděli rodit pouze před třemi lety. To však stálo za to. Ukázalo se, že v tomto pradědečkovi je nečekaná spousta života. Byl obsypám narezlými plody odrůdy "kožuch", které svítili ze zeleně listoví jako lampiony. Tehdy v polovině října jsem vzal trháček a kus po kusu s náležitou obřadností snášel 300 gramová jablíčka z výše na pevnou zem. Opravdu tak obrovité exempláře jsem neviděl ani v Kauflandu. Když uvážíme, že ta jablůňka je nehnojená, nestříkaná, neošetřovaná a přesto podala tak špičkový výkon na hranici svých dřevních možností. Úroda byla nevídaná a posléze z ní bylo nasušeno 20 plných čtyřlitrových skleněných lahví. Ale ten proces tvorby bych vám přál. To člověk takhle sedí v kuchyni, v pravé ruce přeostrý francouzský Opinel, a pokojně řeže a krájí šťavnaté plody ze stromu poznání dobrého a zlého. Je to úchvatně monotónní rytmická činnost, při které muž zapomene na okolní svět a je vnořen do prapodstaty těch nejjednodušších věcí. Poté se syrové křížaly vydají na cestu do sušičky, aby nakonec dosychaly na kachlových kamnech. Vzniklé mumifikované asi čtyřcentimetrové srpky jsou barvy krémově meruňkové. Vůně je příjemně moštová a chuť vyváženě sladko-kyselkavá. Moudří Japonci zjistili, že stálým pohybem prstů při krouhání křížal jsou předobře stimulovány obě mozkové hemisféry (věda potvrzuje to, co naši předkové při této činnosti zažívali). Nezbývá než doufat, že nový majitel sousední usedlosti bude mít dostatek trpělivost při čekání na další úrodu za 12 let.        

Dnes kolem kostelíku proudilo množství těla tužících turistů na běžkách, kterým toto sportovní cvičení zjevně dělalo dobře. Trénovat však můžeme i naše nitro aniž bychom zvedli své zadečky od nezavirovaných monitorů. Jedním z takových zkušených "reprezentačních" trenérů je i zesnulý Ind Anthony de Mello, SJ, jenž ve své knize "K pramenům" má celou řadu působivých cvičebních "sestav". Ty může praktikovat úplně každý (křesťan i žid, muslim i ateista, zdravý a nemocný), kdo má chvilku času, trochu pozornosti a špetku vytrvalosti. Níže uvedený text je dobré si pomalu přečíst, nechat na sebe působit, dobře ho "přežvýkat" a po spuštění dovnitř také patřičně "strávit". A samozřejmě dle možností trénovat s jistou četností. Proč jsem si ho vybral? Jednak jsem ho ráno četl, ale především je jistým způsobem spojen s naší kostelíkovou "duchocvičnou". Možná přijdete na to jak. Nuže, zde je - "Hledám zdroje osvěžení, výživy a léčení, která má duše, tak jako mé tělo, neustále potřebuje... V samotě a tichu jsem zase celistvý - mé já je mi navráceno. Snažím se tedy utišit slova a myšlenky tak, že si uvědomuji všechny okolní zvuky nebo pocity ve svém těle nebo svůj dech... Láska člověka aktivuje a posílí. A tak si vybavuji a znovu zažívám chvíle, kdy jsem se cítil milován, ceněn a bylo o mne postaráno. A sám sebe vidím, jak v lásce vycházím do ulic za přáteli, za všemi potřebnými, za každou žijící bytostí... Tvořivostí člověk ožívá. Jak se projevuje v mém životě?... Klid a léčení mi poskytují mé kořeny v přírodě. Vybavuji si, co se děje, když jsem v harmonii se zemí a oblohou, s horami, řekami, moři a vůbec s přírodou, s mnoha jejími náladami a cykly... A vše nacházím v modlitbě, jenž je pro mne vůní i potravou, domovem, ochranou i lékem. Vybavuji si časy modlitby : okamžiky, kdy křičím zoufalstvím, dny, kdy v radosti vzdávám díky, chvíle klidu, blízkosti, obdivu. A odříkávám modlitbu, píseň či báseň, kterou jsem si zamiloval, kterou si přeji mít v životě stále po boku a kterou má ústa pronesou, až budu umírat."

Co myslíte je lepší život do patnácti let nebo do stovky? Na první dobrou bychom si řekli, že o správnosti odpovědi nemůže být pochyb. Ovšem, kdybychom si vzali titulek dnešního příspěvku k srdci, tak už ta odpověď nemusí být tak jasná. Někdy za méně času, dokáže být život prožit intenzivněji, zvláště je-li protkán barvitými setkáními. Na jedno takové jsem si dnes vzpomněl při krmení sýkorek pár desítek metrů od kostelíku. Na vzrostlé jívě u rybníčku jsme před lety přivázali jako krmítka kokosové ořechy (z dálky vypadají jako mumifikované hlavy v divošských zemích) do kterých s nástupem tvrdší zimy pravidelně sypeme slunečnicová semínka. Odměnou nám je početné hejno desítek sýkorek, kteří jako prvotřídní manekýni defilují před naším oknem. I když se jedná o běžného ptáka, v naší vlasti jsou jich miliony, svojí žluto-černo-bílo-modrou nádherou okouzlují oko a svými vlastnostmi učenlivostí a bojovností dávají příklad. Před dvěma lety jsme s mojí paní, při mínus třinácti stupních celsia stáli u kostelíku, když tu bylo odkudsi zblízka slyšet těžce identifikovatelný zvuk. Zvědavě jsme pátrali "odkud a co", až nás sluch přivedl k okapovému svodu, kde bylo ono nezvyklé epicentrum. Otevřeli jsme čistící sběrač a tam nahmatali a posléze spatřili načepýřený exemplář vyluzující charakteristické syk, syk , syk. Sýkora zřejmě nahoře sjela okapem (už jsou tam zábrany) jako bobista až dolů a neměla tu schopnost se vrátit na svobodu. Chvilku po osvobození spočinula v dlaních a poté se připojila ke svým souputníkům. Zůstalo nám po ní na ruce trochu hnojiva a v mysli okamžik krásného setkání s tímto pěvcem, ale i radost z připomenutí si slov právě prožité staré moudrosti - "Kdo zachrání jeden život, zachrání celý svět". Dovětek - Nejstarší okroužkovaná sýkorka byla odchycena ve věku 15 let a úmrtnost v prvním roce jejich života je 61%. My lidé se ale máme.                 

Někdo má za to, že vánoce končí štědrým dnem, další si myslí, že 7.ledna a jiný, že konec vánočnímu času vůbec nepřísluší. Patřím do třetí kategorie, neboť dary dostávám permanentně i když o většině z nich vůbec nemám sebemenší tušení. Když některý z nich náhodou naleznu vůkol sebe, propadám velké a dětské radosti. Jeden takový nezapomenutelný dárek jsem si připomněl po skončení loňského vánočního zpívání, kdy jsme se s pár vytrvalými šli ještě projít naší Dlouhou dolinou, ony dva kilometry k takřka dvousetletému památnému smrku. Kudy tedy vede cesta k věčnému dárku pod stromečkem? Tam za třemi mostky se žlutozeleným zábradlím. Když od toho třetího půjdete asi 250 metrů, tak po pravé straně, blízko potoka uvidíte asi 70 cm vysoký pařez. Zde je třeba se přesně zastavit, udělat vpravo v bok a pomalu zvedat svůj zrak velmi svažitým průsekem mezi buky. Když naše oči dospějí k horizontu uvidí statný strom. Co je na tom zvláštního? Nejdříve vůbec nic, ale když jsem tuto přírodní scenérii před lety poprvé uviděl, okamžitě jsem byl políben múzou představivosti a začal si zpívat píseň Václav Neckáře z roku 1966 - "Stín katedrál, půl nebe s bůhvíčím...svůj ideál, sen, co si dávám zdát... ". Opravdu je tam úzká a velkolepá lesní katedrála s bočním žebrovím štíhlých buků a úplně nahoře s katedrou (křeslem) v podobě majestátného buku. Slyšel jsem nepřetržitý zvuk ševelících varhan protékajícího potoka a sborový zpěv ptactva nebeského. Viděl sluneční svit pronikající namodralou vitráží oblohy, cítil kořeněnou vůni kadidla stoupající z tlejícího opadaného listí. Dokonalý dárek od toho, který jistě často na křeslo usedá, aby když my se díváme na Něj, tak on nám z katedry pohled opětoval. Opět a opět.       

Mám rád známou větu z prvorepublikového období - vzduch je naše moře - mířící na to, že jsme sice malý stát, ale aviatická plocha nad námi je takřka nekonečná. Znovu jsem ji slyšel před lety trochu pozměněnou od jedné devadesátileté dámy, která má (měla, ten minulý čas se mi vždy tak těžko píše) svou rekreační dřevěnku v našem údolí hned za viaduktem. Její věta zněla, "jezdím sem k vůli tomu oceánu vzduchu" a měla pravdu, na kterou občas my místní zapomínáme. Je mi pravidelně připomenuta při vystupování z vlaku na hornolipovském nádraží, kdy pražský či olomoucký vzduch, co si přivážím v plících, je podroben nemilosrdné zkoušce kvality. Pouhé jedno nadechnutí lehce vychlazeného místního hutného "speciálu" dává jasně najevo, kde je hlavní či krajské místo v ovzduší. Jak tento náš "korunovační klenot" využít? To je otázka, kterou jsem si delší dobu kladl. Odpověď přišla sama před léty. Jednou ráno na podzim, jsem se k pravidelnému otevírání kostelíku zapomněl obléci (samozřejmě pyžamo jsem měl) a účinek chladivého a více než svěžího vzduchu byl okamžitý. Od té doby tento ranní rituál praktikuji denně, ať je srpen či leden, mínus či plus, jasno či nejasno. Člověk se touto pravidelnou "koupelí" v oceánu vzduchu cítí výrazně lépe na těle i na duši. Takže mě kostelík, jako správný pedagog, učí odolnosti nejen modlitbou, ale i vzdušnou "hygienou", což obé nemusí být v dnešní covidobě k zahození. Nejlepší věci jsou zadarmo.      

Tradice podobně jako ona zbraň ze 14.století je něco, co brání člověka před různými nebezpečenstvími. Patnáct let co chodím na Tříkrálovou sbírku je už slušná tradice a proto letos zapomenout chodit, by bylo tak trochu rizikové. Vyzbrojen tedy tradicí, posvěcenou bílou křídou a cukry s kalendáříčky, jsem včera na léta navyklé domy, psal ono znamení naděje K+M+B 2021. Můžu říci, že nikdy to nešlo tak dobře, možná to bylo i tím, že se nevybírali peníze a jak říkají jidiš hovořící lidé, dělalo se to "lišma". Tedy bez zjevného praktického efektu, "pouze" pro radost. Onen nápis totiž představuje nejen zkratku jmen tří králů (mágů, hvězdopravců) ale také první latinská písmena sousloví - Kristus žehnej tomuto domu. A to bylo také nejhlubším důvodem nedělní pochůzky obcí. Přinést alespoň kousek viditelného znamení vánočního času nejen do dveří, ale snad i kus za ně. První písmena byla pochopitelně vepsána nad vchod do kostelíku v horách, kde duch tradice má svou domovskou adresu a jemně píše po kostrbatých linkách lidských životů.     

Takto zní nejaktuálnější verze staré písně, kterou jsme vždy zpívali 1.ledna, při koledování Horní Lipovou. Tento rok se koleduje pouze virtuálně, tzn. můžete zaslat svůj peněžní obnos buď formou DMS KOLEDA 30, 60 nebo 90 na čísle 87 777 nebo na číslo charitního účtu 66008822/0800 variabilní symbol 77708008. Také jsou povolena místa, kde je obvyklá pokladnička umístěna a kde můžete nevirtuálně přijít a podpořit svými prostředky dobrou věc. O tom, že Tříkrálová sbírka je skvělá myšlenka není třeba od roku 2000 (kdy u nás začala) vůbec pochybovat. Vaše peníze pomáhají nespočetnému množství těch, kteří si nemohou pomoci sami. Jedna taková reálná pokladnička na vás čeká i u nás v kostelíku, takže kdykoliv můžete přijít a do ní něco vložit (průměrná darovaná částka je dle mých zkušeností 200 Kč). Hned vedle pokladničky je vánoční zpěvník s nalistovanou Tříkrálovou koledou, která má 32 slok, a tu si můžete za odměnu zazpívat sami v tichém majestátném prostoru. Takže již předem velmi děkujeme za vaši ochotu darovat a zpívat ... štěstí,zdraví vinšujem vám...      P.S. V tomto roce trvá sbírka od 1.1. až do 24.1. 

Jsem usedl k počítači, abych se znovu potěšil. S čím? S krásným včerejším posledním dnem roku. V kostelíku jsme sloužili díkůvzdání za končících 365 dnů, tedy přesněji 8 760 hodin, které i když se to nezdá, ve své většině byly nádherné. Chrám byl ozářený světlem svící (nemáme v něm žárovky, Edison se asi obrací v hrobě). Především ikony s kovovým okladem jako věčná zrcadla vyzařovaly do tmy lesk sváteční doby. V kostelíku se podobně jako v nás mísilo světlo s temnotou a do tohoto vizuálního představení se přidávali děkovné hlasy přítomných. Na našich obrovitých okenních sklech mráz vykouzlil nebývalou záplavu bílých orientálních dekorů zrozených pouze z vodní páry a mínusové teploty. Po 40 minutách akafistu jsme chtěli přistoupit k naší "koronavirové" bezpečné jedné koledě a jít domů na pohádku Pyšná princezna. V tom se otevřely dveře a do vánočního šestiúhelníku vešlo několik skutečných princezen. Pár mladých žen se svými dětmi putovali pěšky z Jeseníku do kostelíku, byli tady i loni, a tak si řekli, že to zkusí i v letošním "morovém" ovzduší. Pyšná princezna počkala a my poddaní svého Krále jsme pěli hodinu k poctě novorozeného betlémského kralevice. Opět jako řízením odněkud, nás bylo akorát povoleně zpívajících a neodpustili jsme si na závěr zanotovat část písně z oné pohádky z roku 1952 - ...ten kdo s námi nezpívá, ten už umřel za živa...         

Vrátil se den, kdy písně zní, mou dobrou zprávu hlásej, zpívej v čas vánoční... Tento text sváteční písně od Spirituál Kvintetu se včera ukázal být tak pravdivý. V čase, kdy nebesa nebíle plakala štěstím (nepoeticky řečeno pršelo), že vydává lidem toho, který je Bezejmenný a zná každého z nás po jméně, se stala událost. V 11.00 se nás v kostelíku, jako tehdy v Betlémě, spontánně sešlo 9+1 (slušné bydlení) povolených zpívajících. Zněly vánoční koledy a písně jako v předešlých letech, akustika v nenaplněném kostelíku byla uchvacující a ti kteří museli přijít, koncentrovaně a dezinfekčně pěli celému vesmíru tu dobrou zprávu, že je tu s námi Bůh (+1), který je takřka za všech okolností Pozitivní a je prostě Jednička. Neúčastníci, milí neševci, nebuďte smutní, omezeně zpívat se dá všude a to neomezené množství zimních písní. Na závěr dobře temperované hodiny, jsme si připili svařeným "čajem" a vizionářsky pohlédly do příštího vánočního zpívání 2021. V mlze věku budoucího byl vidět zaplněný kostelík, zněly melodie doby Božího narození a také verše Františka Kožíka, který každoročně po více než 50 let, vždy k poctě zlatého data 24.12., napsal jednu báseň. Ochutnejme kousek dortu z jedné z roku 1954 - "Nade všechno miluji to stříbro zvonku, zamženého šťastným dětským dechem, svíčky hodin sálající zbožným spěchem, něhu ozdob na vánočním stromku. Mraznou hvězdu na nebeském čele, milenecké ticho bílých parků, záři ulic plnou příštích dárků..."  Již teď se na ně a na vás těším.