Kostelík v horách

Mocná paní realita nás svým virovým klíčem trochu uzamkla v domácím prostoru. I kostelík má ve svých dveřích méně procházejících návštěvníků, nicméně prostory našeho nitra pro věci "nadpozemské" můžeme uzamknout jen mi sami. Ověřeným paklíčem, který již takřka 2 000 let odemyká komůrky našich srdcí je tzv. Ježíšova modlitba. Modlíme se ji spolu s dalšími každý den ve 21.00 až do 21.15, každý sám doma a přece propojeni slovy navzájem. Kolik nás je? Deset, tisíc či víc to není až tak podstatné. To klíčové je, že uzdravuje. Nevím jestli od viru, ale jistě léčí naší slabou víru od spoléhání se jen na sebe, od zbytečných nároků či od ničivého pohodlí. A to není zas tak špatná nemocnice. Jaká jsou tedy ta tajemná modlitební slova. Velmi jednoduchá : "Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nad námi hříšnými a svým světem." Při pomalém, pravidelném a pokojném opakování nám za čtvrthodinu přejdou do krevního řečiště a v našem srdci odvedou svou práci. Nevěříte, tak tedy vyzkoušejte. Věříte, tak tedy praktikujte. I to je jedna z odpovědí na aktuální otázky našich dní.    

Jak jistě víte dveře našeho kostelíku jsou stále otevřené pro příchozí, kteří tak vstupují do sakrálního prostoru. Někteří ze zvědavosti co to tam skrýváme, jiní se zájmem o historii či další s potřebou vyřknout svá slova k nebesům. Bývají okamžiky, kdy člověk je realitou ponoukán svá slova plná proseb volat a doufat v odpověď. Dnes odpoledne v době koronavirové nejistoty zaparkoval u kostelíku mercedes nebývalé krásy, z něho vystoupily tři starší osoby a setrvaly v kostelíku jistý čas. Posléze u automobilu jsme společně hovořili o důvodu jejich návštěvy. Byly to obavy. Jeden z velmi mocných mužů tohoto regionu zcela pokorně projevil svou křehkost v blízkosti možného nebezpečí. Společně jsme zjistili, že ať už jsme mocní či ne mocní, všichni máme podobné tužby o dlouhém životě, setrvalém zdraví, stálosti vztahů... Leč mnoho z toho, není často v naší moci a tak v dobách mimořádných (jako je i ta naše) můžeme přicházet do otevřených kostelů a kostelíků a tam hovořit, mlčet či přít se s něčím co nás přesahuje. Ať už hořící a k nám hovořící epidemie dopadne jakkoliv, vždy je naděje, že něco málo z této učebnice věčnosti zaslechneme, drobátko pochopíme, trochu si zapamatujeme a alespoň ždibíček uskutečníme.     

To nikdo z nás přesně neví, ale mít své plány, které nás vedou k cílům je potřebné. Schůze našeho spolku Kostelík v horách vytýčila směr a tedy popatřme kudy bárka našeho snažení může plouti. Jsou to všechno trasy již známé z minulých plaveb. 4.4. v sobotu ve 14.00 budeme vynášet smrtku. 11.4. v sobotu v 9.00 budeme velikonočně tvořit a v 11.00 společně zpívat. 9.5. v sobotu v 10.00 k 75.výročí konce 2.světové války budeme sloužit panychidu a vzpomínat na válečné útrapy. 22.8. v sobotu v 10.00 se vydáme na srpnovou pouť lipovskými lukami. 28.10 v sobotu v 10.00 budeme svatováclavsky slavit akafistem a zpěvem lidových písní. 11.11. ve středu v 16.00 je den válečných veteránů u pomníku s panychidou a posezením v Magacíně. 24. a 31.12. ve čtvrtky bude tradiční vánoční zpívání. Samozřejmě vše může být trochu jinak, jak pevně doufáme ještě lépe než si představujeme. 

Je prosinec a zrovna ten poslední, tak v nás všechno prosí o další dobré dny. Toto bylo pomyslné heslo posledního silvestrovského setkání v roce 2019 v našem kostelíku. Všude byla tma do které se nesly slova díkůvzdání za celých minulých 365 dnů k našemu zužitkování. A věru bylo za co děkovat, podrobněji budeme referovat po schůzi spolku Kostelík v horách na konci ledna. Po skončení modliteb se nás asi 25 zpěváků pustilo do koledování a písněmi jsme vlastně pokračovaly dalšími pramínky do řeky chvály končícího roku. Altová flétna v rukou doktora Procházky nám vždy udala hudební směr a my jsme se jím vydaly do říše muziky a stále ještě vánočního tajemství. Asi patnáct přítomných dětí se svícemi v rukou mezi jednotlivými koledami vzpomínalo na své oblíbené pohádky a vánoční příběhy. Čas v takové společnosti kráčí jinak než obvykle, snad trochu důstojněji, jistě slavnostněji a bezesporu smysluplně. Tedy radujme se, veselme se, narodil se v té chvíli Ježíšek rozmilý...      

...Včera byl pěkný čas. Tak zní slova semaforského hitu ze 60.let minulého století. Přesněji řečeno, včera neděle nebyla, ale byl pěkný štedrovečerní čas a radost jako v neděli. Ráno bylo omyto celonočním očistným deštěm a my jsme mohli v 11.00 s pohledem na zasněžené Obří skály pozvedat své hlasy k nebesům. Přišlo neuvěřitelných 70 ctitelů vánoc, opozdilci se nevešli, někteří pěli jen chviličku, další rozprostřeli své hlasy na délku několika koled, ale většina na skoro 90 minut věnovaných staré hudbě a archivním příběhům. Ten největší a nejkvalitnější příběh byl z roku nula a mnohým jeho ochutnávka zabalená do filmů, koled a knih našeho dětství sladce chutnala. Samozřejmě společný zpěv mimo pěvecké sbory se dnes příliš nepěstuje, ale o to cennější je poznání, že i když včerejší ad hoc vzniklé těleso netrénovalo, tak výsledný hudební efekt byl takřka zázračný. Ano vánoce jsou plné divů, krásných kouzel a nevyřčených tajemství. A tak slovy autora jedné parafrázované zimní písně : Ani k stáru, ani k stáru, ani k stáru, nemám o koledách páru, nemám páru. A když mi chladem líčka zblednou, dal bych si je ještě jednou, ještě jednou... Tak se tedy staň, přesně za týden na silvestrovskou noc v 17.30 na slyšenou.     

Když jsem včera 24.11. večer zamykal kostelík, tak mi to nedalo a zvedl jsem zrak a uviděl tisíce hvězd nad hlavou. Byla totiž velmi dobrá viditelnost a do mysli se mi vkradla slova známé vánoční písně "stojím v prázdném kostele, hvězdy nad hlavou". Představoval jsem si, že jsem v observatoři (kostelík ji se světlíkem trochu připomíná), kde pracovník hvězdárny ke každé planetě, kometě či vesmírnému tělesu sděluje své poznatky a příběhy s nimi spjaté. Před zhruba dvěma tisícovkami let mudrci od východu také sledovali záři jedné výrazné hvězdy a ta je dovedla do jednoho malého provinčního, ospalého městečka. Našli tam na seně Dítě, které výrazně vstoupilo do dějin všehomíra a jehož sláva hvězd se dotýká. Nuže pojďme také po stopách starého tajemného příběhu, který vyzpíváme  koledami v úterý 24.12. v 11.00 dopoledne a v úterý 31.12. v 17.30 večer. Na silvestra v 17.00 budeme také před zpěvy děkovat za celý rok 2019 v celé jeho spletitosti a kráse. 

Latinské slovo vetus (znamená starý) dalo základ vzniku slova veterán, tedy starý voják. Jedna orientální moudrost praví - nenič nic co je nové a opravuj vše co je staré. O to jsme se snažili i v pondělí 11.11. Nový byl sloužící panychidu otec Rafael ze Šumperku, který svým mocným hlasem volal stará, dobrá slova modlitby k duším zesnulých i přítomných. Nové bylo i čtení z memoárové literatury, konkrétně z knihy Leningrad, anglické historičky Anny Reidové, pojednávající o heroické době let 1941-1944. Deníky přeživších blokádníků byly plné hrůzy, hladu a utrpení - tedy všeho co válka poskytuje plnými hrstmi. Je hodnotné číst příběhy dávno zašlé události, abychom nezašli na našich novodobých cestách do slepých uliček. Přítomných asi 40 ctitelů staré historie a nového martinského vína se poté odebralo do Magacíny k nejstaršímu lidskému úkonu, kterým je hodování. Tomuto rozměru člověčího údělu rozumíme všichni bez ohledu na vzdělání, víru a politické preference. Skvělé pokrmy, lahodná vína, příjemná a družná atmosféra po celé více než dvě hodiny trvající hostině ve vyhřáté Magacíně. To jistě muselo občerstvit mysl vzpomínajících a vystavět v jejich obrazotvornosti most mezi minulostí a přítomností, mezi válkou a mírem, rozumem a citem. A tedy nezbývá než se těšit na co nejčastější procházky po tomto imaginárním mostu na kterém nejsme sami, který je vystavěn našimi předky, budován námi a dostavován poučenými potomky.   

Na podzim listí tak krásně umírá, praví klasik. Najít něco pozitivního na válečném umírání je velmi těžké, ne-li nemožné, ale přesto se o to pokusíme v pondělí 11.11. v 16.00 v Horní Lipové u památníku obětem válek. Setkáme se na tradičním vzpomínkovém podvečeru ke dni válečných veteránů. V době kdy den pozvolna mizí budeme sloužit obvyklou panychidu za přítomnosti JDG a těch přítomných, kteří mají paměť v pořádku. V druhé části večera se přemístíme do Magacíny u Kovárny ke svatomartinskému posezení, kterému vévodí přinesené pokrmy zúčastněných. Tuším, že to bude již po jedenácté, kdy si tento památný den připomínáme, nejen kvůli minulým válečným obětem, ale především kvůli své důstojné současnosti. 

Mnoho návštěvníku našeho kostelíku je udiveno, že je otevřen od slunka východu (někdy i dříve) do slunka západu (zamykáme vždy podstatně později). V oné otevřenosti je vyjádřena představa, že chrámy mají sloužit nejen v době bohoslužeb, ale i v čase neomezeném. Tato představa se zhmotňuje většinou takřka každý den, kdy těsně po rozednění přichází z Horní Lipové jeden návštěvník rozsvítit svíci pro svůj den. Naopak po setmění přijíždí z Dolní Lipové druhý muž, který v kostelíku usedne a činí dobré pro svou duši. Je to snad dáno i tím, že jsme lokalizovaní na "konci světa" a s tímto vědomím okolitého klidu, měnící se divukrásné přírody si mohou oba tito "abonenti" dopřát. Co si pod tím slovem dopřát představit? Nevím přesně, nevidím do duší a nevyptávám se. Ale jisté vysvětlení mi bylo dáno v červenci skupinkou asi osmi nedaleko ubytovaných turistů z Povážské Bystrice, kteří pravidelně v podvečer celý týden chodili na svoji "dvacetiminutovku" do kostelíku. Tam seděli, tam mlčeli a bylo jim dobře. Pokud tedy to  ticho vydržíte, tak je tam v prvotřídní kvalitě od rána do večera.   

Kníže Václav, jako jedna z mála věčných osobností naší historie, dodnes stále ční z minulosti a přesahuje svým legendárním životem i životy nás současných lidí. A v  jeho vladařské přítomnosti jsme se nakrátko v kostelíku ocitli, v minulém sobotním dopoledni, i my. Chvalozpěv křesťanského východu (akafist) k jeho poctě vanul v našich uších, pronikal do srdce a zasahoval mysl. Pro mnohé, kteří slyší prvně poetické a metaforické akafistní výrazy, je často nesnadné poddat se rytmu chvalozpěvu a souběžně vnímat celou svou bytostí padající jemný déšť blahodati obsažený v něm. Tedy dle našeho ustrojení se někomu zdá časně krátký či naopak nekonečně nekonečný. Loni zasazená nedaleká svatováclavská lípa přežila všechny nástrahy prvního roku svého žití, zapustila kořeny do slezské země a jistě jí dělal dobře chorál, který jsme kolem ní zpívali. Zpěv zněl také později kolem ohniště, kde asi třicítka hrdel střídavě pěla, pila starou medovinu a ochutnávala nové václavské klobásky. Dvě hodiny zasvěcené hlavnímu patronu naší vlasti jsou minulostí, ze které ovšem můžeme nabíjet do pomyslných bojů naší každodennosti již výše zmíněné prověřené patrony a mířit k vyšším cílům.