Kostelík v horách

Nedá mi to, se nepodělit o dnešní dovětek k sobotní akci. 6.5. jsme slavili v kostelíku osvobození a dnes 8.5. při pohledu do kalendáře si asi deset našich spoluobčanů přečetlo, že je právě Den vítězství. A tudíž by u památníku mělo něco být, ano vskutku deset lidiček od osmdesáti po osm let (nebo opačně) se krásně spletlo a postávali u kostelíku a čekali co se bude dít. Jedna rodinka byla dokonce přesvědčena, že přijede tank, žel jsem se jich nezeptal zda čekali T-34, Abrams nebo Armatu. Síla datumu je prostě převeliká a magnetizující. Proto v příštím roce uskutečníme naši oslavu svobody ve středu 8.5. v 11.00, když by se zase někdo chtěl zmýlit. S jistou netrpělivostí čekám, kdo přijde zítra 9.5 na nejtradičnější datum oslav, nic se tím přece nedá zkazit, neboť trojité připomenutí konce války je vždycky lepší a moudřejší než žádné. Děkuji tedy všem kdo přišli, přicházejí a budou přicházet, památník je totiž pro všechny a je stále otevřený, a tak by to mohlo být i s námi.

Je pravdou, že chci-li pít, pak moudře jednat budu a správně přiložím svá ústa k pípě osudu.

Včera 6.května byl velký sobotní den neboť měl v sobě to, co ostatní dny vždycky nemají. Na setkání k připomenutí konce 2.světové války se totiž koncentrovali krásní lidé (vnitřně) s historickou pamětí a smyslem pro díkůvzdání. Díkůvzdání je slovo, které je možná trochu archaické (archa kdysi zachraňovala) ale dokáže přinést na duši neobyčejný rozměr smyslu a následné radosti. Mám za to, že nás více než třicet přítomných to vnímalo podobně. Půl hodiny před začátkem akce u kostelíku postávali tři vojáci v uniformách, kteří přijeli z velké dálky a jak sami řekli - nemohli jsme dnes zůstat doma. Posléze připochodovala i javornická garda s krásným českým praporem a pomalu začali přicházet i "civilisté". Jako poslední se přihnal od vlaku z Olomouce Mirek Buráň, aby po skončení pietního aktu opět ihned odjel zpět do krajské metropole. Tomu říkám obětavost. Po položení věnců a květin (zvláště ta od pana starostu byla působivá) jsme sloužili obvyklou panychidu se čtením jmen válečných zajatců zvěčnělých a "živých" na stěnách našeho památníku. Poté zněla působivá britská poezie o nutnosti mužných vlastností v tomto světě a také ukázka z ruské knihy o děsivosti válečných útrap. Závěr byl vyplněn společnou komunikací a stolováním pod již nepršícím nebem. To co jsme pevně konali mělo veliký smysl, zvláště v dnešní době tekutých názorů a postojů.

Je škoda vojáků všech, vzácných zesnulých. Dí moudrý : mrtvi jsou jen v očích bláznových.

Již od samotného založení kostelíku se každoročně v slavné květnové dny setkáváme abychom ... Proč se vlastně setkáváme? U každého ta motivace může být trochu jiná. Jeden přijde, protože byl zvyklý pravidelně 78 let oslavovat v květnu konec války. Další proto, že je volno a u nás se pořádá akce. Třetí má prostě prostory kostelíku rád a tak nemůže chybět. A u čtvrtého se všechny předchozí motivy mísí. A je to tak dobře, protože vše výše napsané je pravdivé. Ovšem největší a základní pravdou je skutečnost, že bez tehdejšího osvobození bychom tady z největší pravděpodobností nebyli. A to už je pádný důvod proč v sobotu 6.května v 11.00 přijít do kostelíku v horách a poděkovat. Děkování je v poslední době takovou nepopulární disciplínou, ale je v olympijských kruzích (tedy tam nahoře) jednou z nejvíce ceněnou kategorií. Co nás tedy v máji čeká a nemine? Na úvod položíme květiny díků, zazpíváme tradiční vojenskou píseň a následně začneme sloužit panychidu za válečné zajatce zvěčněné na stěně památníku. Přitom budou znít známá jména asi 1 500 vojáků spjatých s Jesenickem. V rámci sobotní chvilky poezie uslyšíme anglickou báseň Rudyarda Kiplinga z roku 1895 pod krásným názvem Když. Děkuji Mirkovi Buráňovi  za upozornění, že stále existuje a může k nám promluvit. V próze poté zalistujeme v knize největšího znalce ikon 20.století Leonida Uspenského a ocitneme se v dramatické době občanské války v Rusku před sto lety. Poté se na minutu odmlčíme a po opuštění kostelíku a války se občerstvíme životu sladkou medovinou a jinými dobrotami. Máte něco lepšího v sobotu dopoledne na práci? 

Dvé smysluplných slov mám na zřeteli stálém, ven z Babylonu válek a tam v mírový Jeruzalém.   

Stává se někdy, že přijde souběh lidí, času a momentů, které v srdci člověka odkryjí radost, která v něm ukrytá vězí. Čtyři hodiny dnes dopoledne takovými odkrytými byly. A začínalo to celkem nevinně. Lidé, kteří něco umí konat svýma rukama nás přišli učit jejich dovednostem - p.Šustrová, p.Zbranková, p.Halková, p.Šimíková, p.Čeladníková a jediný muž p.Čeladník. Nabídka tedy byla, a i poptávka asi 80 příchozích byla uspokojována. Počasí nebylo valné, několik stupňů nad nulou, vůkol sníh a mlha, prostě bílá sobota nejbělejší. A v této složité konstalaci se rodila viditelná radost na tvářích přítomných. Děti všeho věku se při tvorbě symbolů jara a vítězství nad smrtí dostali nad obvykle plynoucí čas a zastavili kolo ve kterém se točí běžné věci. Ne že by vyrobili něco epochálního, ale v tom obyčejném proutí, lýku, pedigu, vajíčku a korálku uviděli symbol, znak věcí vyšších. Jak to můžu dokázat? Právě onou hmatatelnou radostí, která není vyvolána alkoholem, ale jen dotekem s podstatou bytí. Po dvou tvořivých hodinách jsme poté prožili destruktivní půlhodinu, kdy jsme v nezvyklý čas (ale kdy je ten nejsprávnější?) vynesli smrtku ze vsi a jako obvykle ji natřikráte usmrtili. Průvod k potoku byl neobyčejně mohutný a zvláště děti byli krásnými pachateli onoho trestního činu. Po okamžité amnestii jsme se vydali s nejodvážnějšími houstnoucí mlhou k památnému smrku a omyti velikonoční vodou vyšli snad občerstveni do dnů příštích. Všem osmdesáti statečným patří díky, velké díky šesti instruktorům lidové dovednosti a megalo eucharisto tvůrci ves míru.

Svět dnes probuzen byl mocí tvořivou, a v dovednosti obnoví zas padlou slávu svou. 

Je pro nás čas nepřítelem nebo bratrem? Těžko říct. Záleží na jakou rychlost života jsme nastaveni a co je pro nás důležité. Máme-li tempo, jak se vpraví v jedné prastaré knize - chůze kojících žen a kráčejícího dobytka - tak sice nebudeme v cíli ani první, ani druzí, ale zato nám neutečou důležité okamžiky. Čas bratření s bílou sobotou 8.4. se pomalu blíží a s ním i okamžik našeho tradičního velikonočního tvoření. Již v 9.00 na nás u kostelíku čekají laskaví učitelé lidových dovedností a s nimi budeme plést pomlázku, malovat vajíčka, vyrábět panenky z lýka a další krásné věci. Ona sobota má vždy působivou atmosféru přicházejícího vítězného jara, které vytlačuje loučící se zimní čas. Jaro je tvořivé, v přírodě vidíme gejzíry barev, tvarů a vůní. To je také pro nás připraveno. V 11.00 se vydáme pozvolným pohybem k památnému smrku (je mladý 200 let) v naší Dlouhé dolině a na jednotlivých zastaveních prožijeme teplo ohně, pevnost kamene, pohyblivost vody, rychlost větru a ještě něco navíc. U jednoho z nejstarších stromů na Jesenicku si načerpáme velikonoční vodu a jí omyti se vrátíme čistější do hlubin bytí, které je nám ještě vyměřeno. Vezměte s sebou svá srdce.

Buď bratře bytostný, když celý svět se zřítí, tu padne náhodnost a obstojí jen žití. 

Tajemná slova v nadpisu, nám vyjevují památnou skutečnost, kterou nosíme v sobě - "každému jeho nebe". Tato tři slova  pravděpodobně chtějí říci, že každý po něčem touží, stává se touto touhou a dříve nebo později se mu ona touha splňuje. To je jistě výborná zpráva. Teď už zbývá jenom toužit po "správné" věci, neboť v opačném případku touhy po "nesprávném", se stáváme součástí katastrofy. Tolik filosoficko-teologický úvod. V postním čase se v okolí kostelíku často procházím s kocourem domácím, on šťasten na svobodě se raduje z přírody vůkol a já zatím pozvedám zrak nahoru. A tam přátelé, nad kostelíkem plují roztodivná oblaka jako loďky v oceánu věčnosti. Vítr neustále mění každou sekundou originální horní svět. Krása nesmírná. A tato atmosférická proměna mnohdy vyvolává psychickou proměnu, uvnitř nerada se měnícího člověka, který si následně říká - Vše plyne, vše pomine neboť to vidíme na vlastní oči. Tak je to s naším zakoušením radostí, ale i starostí, štěstí či smůly, dobra i zla... Tak je to zkrátka se vším. Patron našeho památníku a kostelíku Nektários Eginský říkával, že chrám (kostel, kaple, kostelík...) to je nebe na zemi, neboť jsou tam více přítomna tajemství, která na jiných místech (např. Tesco, montovna, spalovna...  ) nejsou tak viditelná. Čím to je? Možná, že člověk u (v) kostelíku je jako čisté zrcadlo,  neboť tam odráží lépe to, co je nad námi. Přeji všem návštěvníkům památníku ten luxus času k pohledu do oblak, kvalitní hadr na pročištění vnitřního skla a trochu postního štěstí. Taky po tomto toužíte v našem dolním světě? 

Nač za moudrostí plout, tam někde do zámoří. Když její vznešenost, se nad tebou právě noří.    

Za pravdu je různá sazba - jednou pomník, jindy vazba. Kdo ji řekne dřív než včas, tomu pravda zlomí vaz. 

Přiznám se, ke své vlastní škodě, že matematiku jsem nikdy příliš nemiloval, při humanitní orientaci to tak někdy žel bývá. Ale v nadpisu uvedený příklad zase zvládnu hravě spočítat a dokonce i s něčím navíc. Čísla, protože jsou dokonalá, totiž můžou mít v sobě ukryty i lidské příběhy. Minulý týden jsem se v místní nemocnici u jedné takové počtové his-story ocitl. Povídal jsem si s patrně nejstarší pacientkou (99 let) v tom čase ležící v okresní léčebně. Bydlí v Lipové, není již příliš chodící, ale velmi dobře myslící. Někdy je to opačně daleko tragičtější a nejen ve špitále. Chvíli jsme spolu špitali o společných zájmech a tu naše blízké téma nečekaně přišlo. Tato takřka stoletá dáma, má vždy možnost jednou měsíčně spolu s pečovatelkou vyjet z bytu do nedalekého "světa". Otázka zdravotnice zní - Tak kam dnes pojedeme? Skoro stabilní odpověď bývá - No přece do kostelíku. Auto před ním zastaví, paní přesedne do vozíku a asi hodinu je v našem šestiúhelníku. Tam to ve svém nitru zvládá na jedničku. Její vypočítaná stovka let může tedy mít příchuť kostelíku. V předchozím jubilejním příspěvku byla napsáno, že desetileté dítě nekonečně daleko více dává (sčítá) než bere. Dnešní matematický příklad je toho lidsky vyřešeným výsledkem.  

Věda věd ukryla před světem své nejvnitřnější taje, jsou nedostupny všem jen láska proniká je.

Ptáte se, kdože je tím desetiletým dítětem? Nikdo jiný než kostelík a památník v horách. Právě před dekádou se uskutečnilo svěcení základního kamene za přítomnosti paní zimy, českého rozhlasu, místních patriotů a metropolity Kryštofa. Ona neuvěřitelně moudrá myšlenka mít kostelík jako místo bohoslužebné a zároveň válečně pietní se přesně v ten únorový den začala rodit. Byl to krásný rok trvající porod na jejímž konci bylo a je doufám, že šťastné a pokojné dítě. Hodně toho ve svém dětském věku zažilo a obdrželo a také snad ještě více dalo. Pomalu vyrůstá, učí se, raduje se a je občas, zvláště v poslední době i smutné. Ale jde stále kupředu levá i pravá, zpátky ni krok a možná mu k obveselení zanedlouho přibude i sourozenec. Tedy milý oslavenče, přejeme ti do další desetiletky hojnost Božího požehnání, otevřenost pro všechny ve dne i v noci a jak říkáme - Mnohá a blahá léta. Děkujeme ti, že jsi.

Chci býti kostelíkem, jejž věčná moudrost staví, já v ní a ve mně zas má ona pokoj pravý.        

Minulý pátek jsme sloužili v kostelíku bohoslužbu, ve které se v prosbách opakují velmi často, spojitá slova - za mír a pokoj. Je to dáno tím faktem, že nemáme-li příliš pokoje ve své duši, tak většinou se neděje mír ani ve "vyšších správních celcích". Dle zkušenosti, posvátná slova byť pronášená se silným nábojem, ne vždy prorazí obranné valy mocných tohoto světa. A tak někdy dochází k naší rezignovanosti na věci žádoucí a dobré. Nicméně trpělivé modlitební míření na cíl, jimž je jistě pokoj v našem nitru a mír ve světě, přináší vždy svůj výsledek. Mířím-li takto denně, stává se ze mně velmi dobře vycvičený občan, který ví co je v současnosti důležité a co méně. Také si z nás druzí tak často "nevystřelí", protože je máme na mušce dobra zaměřeny dříve než oni nás. Od pátku je v kostelíku vlevo u vchodu  nainstalován triptych Andělé války (psali jsme o něm již dříve) a u něj neobyčejně silná modlitba sv.Nikolaje Srbského : "Žehnej mým nepřátelům ó Pane". Tedy, pokud se chvíli při návštěvě památníku zadíváte na onu válečnou malbu, zapálíte u ní svíčku a pomalu se odvážně pomodlíte modlitbu za nepřátele, tak se z vás můžou stát míroví štváči, kteří míří na mír a dřív nebo později ho trefí.  

Jen rámus, rachot, hřmot, víc válka neuslyší a snadno oloupí ji, jen ti v mysli tiší.