Kostelík v horách

V našem údolí začal poznenáhlu panovat letní čas. Ten sebou jako družinu dvořanů přivádí rostlinstvo, které začátkem června prožívá svůj pomyslný vrchol. Kvetou nám v ulici Pod kaštany stromy stejného jména, k nim se přidává klokočí a bílou tóninu dotvářejí stovky možná tisíce kopretin před kostelíkem. I když jsme louku již jednou kosili, tak ty hrdě vztyčené kopretiny byly ušetřeny. Důvod? Jsou majestátně krásné a přímo zvou k rozjímání. Svými hlavičkami se totiž neznatelně otáčejí za sluncem, zdrojem své energie a života. Nu i naše hlavy mají tu příležitost patřit na to co je životodárné. Fascinující na této flóře je i jejich vzpřímenost, nesou svou životní roli rovně. Jak inspirující. Dále jsou tyto bílé květiny obestřeny křehkostí asociující pomíjivost krásy. Ne jinak jsme i my takto utvořeni. Co je v rostlině je i v člověku a snad, až se to skoro bojím napsat, co je v člověku, je i v rostlině. Ať nám to spolu v té vesmírné kráse nesmírné jde k duhu.

Věz krása světlo je, čím o ten jas více dbáš, tím stále skvostnější tělo, duši máš. 

Nedá mi to se nevrátit ještě jednou k naší oslavě osvobození v Horní Lipové. V jednom z minulých příspěvků bylo psáno, že lze elegantně vyřešit česko-německý nesoulad táhnoucí se nejméně od poslední války. Nuže zvolíme jako příklad naši lipovskou rodačku paní Miládku ( to je ta z partyzánské rodiny ) a jednoho německého muže jménem Thomas ( to je ten co měl dědečky s těmi působivými přilbami ). A oba dva někdy před více než třiceti lety pojali dnes tak často skloňované slovo smíření tím nejlepším a nejjistějším způsobem. Prostě se do sebe zamilovali, vzali se a vytvořili rodinu. Jako v každé rodině to bylo jednou lepší, podruhé horší, ale předpokládám, že ani jedna strana v krizi nechtěla vyhladit tu druhou. Proto také jejich rodina trvá, mají společného uměleckého syna a zdravě realistické náhledy na současnost v Německu i Česku. Takže onen recept na soužití rodin a států je v náklonnosti, jestliže tam láska není, tak je to uměle vytvářené dílo, které pod náporem času a reality pravděpodobně nevydrží. Paní Miládka s Thomasem nám loni i letos zabezpečili předměty a tematiku pro setkání v kostelíku 8.5. Jsem ale opravdu velmi zvědav s čím přijdou v roce 2027. Je to podivuhodná rodina.

Kdo Lásku za ženu si vzal, pak v tentýž den, i smysl světa byl jemu zasnouben.  

Člověku většinou dělá dobře, když se o něho někdo zajímá. Kupříkladu je žádoucí když se mládenci interesují o slečny a opačně. Jsou však situace, kdy není o co stát, kdo z nás má třeba radost z nemocí, daní či tajné policie? Do této neradostné kategorie patří i sto let starý výrok jednoho moudrého muže, který zní "možná se o válku nezajímáme, ale ona se zajímá o nás". Je to vtipné a pravdivé, ale přeci jenom, kde my se s opravdovou válkou blíže můžeme potkat. Dobře, máme zde z východu množství lidí, z nichž je část uprchlíků před válkou. Ano, můžeme se dívat ve zprávách na šarvátky v Persii. Ale nějak osobněji, kromě drahých energií, předrahé armády či ideologického tlaku to člověka nezasahuje. Tak to jsem si myslel až do soboty 9.5., kdy tyto vzdálené geopolitické hry se přetavily do blízkých lidských údělů. Někde na Dombase ve středu 6.5. v brzkých ranních hodinách jede šofér místních VAK s automobilem plným nafty, které vypadá přesně jako vojenské. Přiletí jeden dron a vyhasne jeden lidský život. Jeho maminka, dcera a syn pak onoho 9.5. stojí v kostelíku v horách, kde spolu sloužíme pohřební obřady za zesnulého Alexije. Smutek, slzy, bezradnost stoupají spolu s modlitbami vzhůru do prostoru, kde tušíme, že není ani stesku, ani vzdechu, ale život je nekonečný... Mohu vám říci, že je to po této zkušenosti velký rozdíl v náhledu na realitu a na to kam ji interesy mocných chtějí dovést. Pak mírové úsilí, zdá se je pro nás skoro otázkou života a smrti.

To není bohatství, co moudrý pilně střádá, co k míru nevede, to za své nepokládá.

Včera 81 úderů zvonu krátce po jedenácté hodině odstartovalo podivuhodnou oslavu osvobození naší vlasti. Režii jsme takřka celou nechali v rukou Prozřetelnosti, neboť jsme museli v programu trochu improvizovat. Což nutně nemusí být vždy na škodu věci. Den předem se večer totiž omluvil vladyka Izaiáš ze zdravotních důvodů a také naše želízko v hudebním ohni, paní učitelka ze ZUŠ. Ta celý týden posílala sms jak se jí horší hlasová dispozice až nakonec úplně vyhasla. Čestní vojáci také ve frekventovaném čase 8.5. si nebyli jisti zda do nějaké Horní Lipové vůbec dojedou. Prostě "skvělá" výchozí situace. Ráno na teploměru 6 stupňů, lehká mlha a drobný deštík. Ideální čas být od toho osvobozen. Nicméně těsně před jedenáctou se obvyklých 40 "nedemobilizovaných" účastníků sešikovalo kolem kostelíku. A potom to začalo odsýpat. Přijel pan starosta Lipové s nejkrásnějším věncem v okrese a těsně po něm bylo zdálky slyšet hukot vojenské techniky a ze zatáčky se objevil přední oddíl 4. Ukrajinského frontu s protitankovým kanonem a posádkou asi 12 skvěle vycvičených rudoarmejců. Byla radost slyšet rázné povely a také trojici čestných výstřelů. Zvláště další asi třicítka přišedších turistů byla nadšena z velkolepé podívané. Po úvodním proslovu zaměřeném na vděčnost a nesamozřejmost dnešní existence našeho národa, zazněly v průběhu dopoledne tři básně s válečnou tematikou z pera písničkáře Jaromíra Nohavici. Při nich obecenstvo ani nedýchalo. Před sloužením panychidy za padlé jsme vyslechli partyzánský příběh o paní Aleně Koňaříkové a její dcera přišedší z Německa nám zapěla působivou vlasteneckou píseň Červená, modrá a bílá jsou barvy země mé. Dokonalou tečkou bylo tradiční pohoštění v podobě prvorepublikových chlebíčků a zákusků obětavě dovezených v ranních hodinách milými dárci. Dle mého skromného úsudku, to bylo jedno z nejpovedenějších májových setkáni v kostelíku v horách. Lidé byli vnímaví, naladění a schopní zaměřit svou pozornost na minulost, která ještě ani zdaleka neminula.

Kdo o minulost nestará se, má příliš nízký byt, než aby mohl vše a nad vším Prozřetelnost zřít.

Pokud mě paměť neklame ( a ona čím dál častěji klame), tak každé naše setkání ke konci války, kromě samotného faktu radosti z osvobození mělo svoje zvláštní téma. Loni to kupříkladu s trochou nadsázky, byla přeměna vojenských přileb na plechové nočníky, tedy využití militárií na pediatárie. Letos k nám opět nečekaně - přišla tematika partyzánská. Osobně jsme si jako děti po skončení vyučování stabilně hráli na "Němce a partyzány", bývali to velmi líté přestřelky s předem očekávatelným koncem. Museli jsme jít psát úkoly. Již za necelý týden v pátek 8.5.budeme opět svědky staré dětské hry, kdy na příkladu přítomné paní Miládky ze staré partyzánské rodiny si ukážeme jak se elegantně dají řešit konflikty obou zúčastněných stran. Ty příběhy s dobrým koncem mám totiž v poslední době čím dál více rád.

Kdo žije, plodů zla se stále odříkaje, ten jaktěživ se na krok nehnul z ráje.

Jeden z našich nejznámějších básníků K.H.Mácha o tom vůbec nepochybuje, že večerní máj je lásky čas. Rád bych k tomu dodal, že dopolední máj je zase vděčnosti čas. Neboť si pravidelně 8.5. připomínáme osvobození naší vlasti a to v sobě generuje naše letošní páteční setkání v kostelíku v horách v 11.00. Za přítomnosti biskupa olomoucko-brněnského Izaiáše nejprve odsloužíme akafist a později panychidu za semleté válkami. Jak jsme zvyklí, následovat bude memoárová četba a také umělecký zpěv či doprovodní vojáci. K čemu takové naše setkání vlastně je? Nevyprodukujeme při něm nic na posílení HDP české ekonomiky, ale snad osobní HDP (hrubý děkovný produkt) každého z nás se může notně zvednout. Neboť zapomeneme-li, na dnes již tolik nepřipomínaný fakt, že kdyby 2.světová válka dopadla opačně, tak by potomci jednoho z našich nejznámějších sudetských Němců K.H. Franka také slavili. Ale tento májfest by byl žel bez přítomnosti českého obyvatelstva, z jednoho prostého důvodu. Neexistovali by jsme. 

Jen otevřeš-li zrak, uvidíš pravdu na sta mil, ne když jen po krtčím ses hledět naučil.

Přes dva měsíce nebylo na stránkách kostelíku nic napsáno. Ó jaká hanba nám. Vlastně jsem tam v tomto období dával dva příspěvky, které se však neuložili vinou kolísavého internetového připojení v naší Dlouhé dolině. Ach ty pohraniční popovoďnové telekomunikace. Jak jsem je měl dopsané a chtěl je uložit, tak smazáno bylo. Což mě trochu rozlobilo, člověk něco napíše ze svého srdce a technika to smázne ajncvaj. Takže se přísun informací k vám trochu přerušil. Co se dělo u kostelíku přinesu v příštím příspěvečku, takže to šedesátidenní vakuum prosím promiňte. Jako hojivou náplast přijměte pozvání již na zítřejší sobotu 11.4. kdy v kostelíku v 19.00 budeme slavit pravoslavné velikonoce. Je to svátek svátků a jestli pravoslavní něco umí, tak jsou to především oslavy, z toho také vzniklo naše označení pravo slavní. Můžete si vzít na posvěcení pokrmy do košíku, uvařená vajíčka na závěrečné ťukání. Ale hlavně přesvědčení, že společně prožitá hodina ve velmi dobré společnosti Muže, který prošel branou smrti a po třech se vrátil zpět, nás může uvést do světa, kde alespoň komunikace v podobě modliteb funguje skvěle.

Kristus vstává z mrtvých, a proto oslavujme ho, z hrobu vyjde po svých, a tak uvítejme ho. 

Zastávám zatím empiricky neověřenou hypotézu, že vše vůkol nás je naplněno radostí. To znamená, že jakákoliv věc či slovo má v sobě potenciál, chcete-li božskou jiskru, která při správném zacházení, je schopna vznítit v našem nitru požár radosti. Při slově požár se nám většinou vybaví negativní pocit ohrožení. Také radost ve své jednoduchosti nám bývá podezřelá, nějak se nehodí do běžného účelového života. Přesto jak praví moudří, je to radost, která vyjevuje podstatu života. Dnes jsem po kratší viróze vyšel ke kostelíku a kde se vzala, tu se vzala, stála vedle mě paní Radost. Ničím jsem si tu krasavici nezasloužil, ale přesto na mě významně kývla, abych šel k ní blíž. A tu došlo k nepředstavitelnému, ohnivě políbila moje rty a ty začaly vyslovovat slova, která byla dobrá. Co dobrá, vše kolem se náhle jevilo vynikající, zázračné a určené ke vzdávání díků. Ten časový úsek žel netrval v řádu hodin, ale spíše minut, přesto byl opojný. Takový průnik svaté radosti zanechává po sobě spáleniště našich četných starostí. Nuže milí spolužháři, zapalujme, hořme a neuhašujme ten nemnohý zázračný čas, kdy k nám proniká podstata velkého budoucího uspořádání všech věcí.

Hle radost z nebe dnes níž k zemi poklesá, kdo zvedne ji, tak změní zem na nebesa.

Je těžké určit, kdy pro nás končí vánoce. Z toho vnějšího pohledu to může být s dojedeným štědrovečerním kaprem, či s posledním rozbaleným dárkem nebo s pohádkou, kterou máme svázánu se svátky. Ovšem úplný konec pro nás bývá většinově spjat s odstrojením hlavního symbolu vánoc což je stromeček. A právě ten jsme v kostelíku včera odstrojovali a to za náhodné asistence dvou turistek, které náruživě vše fotili. Asi se jim ten duch odcházejících vánoc líbil. Zvláště figurky betléma ukládané do krabice měli svou lidovou působivost, budou si tam jedenáct měsíců spát, aby po probuzení opět nadchly. Tak jsem si přitom říkal, jestli také neodkládáme a možná zbytečně do lahvičky zapomnění právě onoho vánočního ducha. Jehož hlavní podstatou je, jak už víme, neustálé přivtělování toho nejlepšího z "made in ježíšek" do naší 365 denní všednosti. Proto titulek dnešního příspěvku nemusí být nutně pravdivý. Záleží jen na nás, budeme-li mít tu velkou pozornost při hledání otisků vánočního razidla v nesváteční realitě. Přeji všem tu nevýslovnou radost z celostátní pátrací akce.

Až vánoce já najdu si, a ony mě přijmou si, pak budou tisíckrát nebesa nebesy.

V našem kostelíku dýchá historie a to především druhoválečná, od které nás dělí více než osmdesát let. V historii lidstva je to jen malý drobný krůček, ale pro žijící v letech 1939-1945 to byl mnohdy pořádný běh na život a na smrt. Ti co v něm klopýtli nebo byli klopýtnuti mají své pomníčky, to v lepším případě, jinak na nich mnohdy roste pouhá tráva. I když traviny miluji, tak přece jen vzpomínková tabule na kamenné mohyle je něco, co svědčí o oněch časech a lidech v nich. Právě před rokem jsme počali s přípravou pomníčku nedaleko Vidnavy, jenž byl realizován a poté vysvěcen vladykou Izaiášem přesně 8.5.2025. To pietní místo se prostě povedlo, je nedaleko městečka, na kraji lesíku s působivým výhledem na louku. Když už být někde pohřben, tak tam je to vskutku krásné. Nebo spíše bylo. Jistí nekulturní vandalové na počátku tohoto roku zde trochu řádili. Tabule se jmény dvou desítek vojáků je pokroucena, kolem místa pohozeny odpadky. Člověk si maně klade otázku, co na tom pomníku s křížem může vadit. Jistě mohla to být pouhá opilecká eskapáda, či jen mladická radost z ničení, ale žel to může mít i sofistikovanější pozadí. Ideologie mizení, ať už přichází odkudkoliv, má tendenci to s čím nesouhlasí odstranit. V naší kotlině s tímto smutným fenoménem máme a jistě i budeme mít velké zkušenosti. Avšak jaká škoda, ceduli znovu vyrobíme a osadíme, ale vymizení úcty k zesnulým, kteří se pod pomníkem nacházejí je škodou na kterou doplatíme všichni. Ne nějakým právním postihem, ale atmosférou neúcty, která nás dříve či později paralyzuje. Spor o historii je totiž vždy sporem o budoucnost. A tak se to zřejmě na tomto světě děje stále.

Smutek moudrým nevadí, věc příteli je prostá, jsou připraveni vždy mít takového hosta.