Kostelík v horách

Máme rádi hádanky, protože tříbí naši mysl a odkrývají něco z reality, co nám bylo zatím zahaleno. Nadpis dnešního příspěvku je tedy hádankovitý, jak jinak v této tekuté době, kdy se hůře drží něčeho pevného. Pohádka o chytré horákyni (tedy obyvatelce hor?), která je známá tím, že dokázala ke králi přijít/nepřijít, oděná/neoděná s darem/nedarem, je navýsost pohádkou dnešní. Jsme u tradičního 11.11., tedy dne Válečných veteránů, před podobným dilematem. Nevím jak za tři týdny bude strašidlo Coronavirové (osobně mám raději Cantervilské) kvílet hornolipovským údolím a jak si budou počínat naši exekutivní Krotitelé duchů. Každopádně na onu středu 11.11. v 16.00 u otevřeného pomníku Obětem válek nedaleko konečné autobusu budeme sloužit panychidu. Pokud to aktuální situace dovolí, tak budeme konat i další obvyklé věci u pomníku a v Magacíně. Vir je latinské slovo, které pokud si dobře pamatuji znamená v překladu muž. Tak se tedy mužně postavme malému viru, který doufejme zmizí ve víru naší odolnosti a chytrosti.     

I tato slova jsme dnes zpívali ve známém chorálu, který kdysi byl jednou z našich nejznámějších písní. Ještě než jsme se v 10.00 sešli, tak jsem měl trochu obavy. Zvací rituály z předešlých akcí jsme na tuto václavskou příliš nepoužívali. Říkal jsem si, koronavirus roste, zima roste, bude déšť - to všechno se opravdu 28.9.2020 dělo, ale přesto snad i silou našeho zemského patrona přišlo akurátních 28 českých pánů, paní a pacholat. Akafist (chvalozpěv) byl však odměnou za překonání námi neovlivnitelných těžkostí a se svojí nadčasovou aktuálností měl v sobě hojivou sílu Slova. Po jeho skončení jsme u kostelíku setrvali ještě hodinu a z přinesených kulinářských darů štědrých lidí jsme mohli pod vnější střechou dokončovat započatá velká chrámová slova o strastech a slastech života.    

V pondělí 28.9. na státní svátek se sejdeme v 10.00 v kostelíku na již tradičním akafistu k poctě sv.Václava. Kostelík je již od srpnové pouti nazdoben krásně jednoduchou výzdobou z dílny již emeritní paní učitelky Šustrové. Kromě oslavných modlitebních hymnů, svatováclavského chorálu v první části, se v druhé polovině našeho dopoledne oddáme zpěvu lidových písní a podzimní gastronomii. Samozřejmě zapálíme svatováclavský oheň a budeme doufat v přízeň zářijové klimatické vlídnosti. Jistě bude prostor k rozhovorům a přirozenému i nadpřirozenému setkávání, k němuž jste vítáni. 

Bylo 22.8.2020, čas 10.00 a u kostelíku se sešlo 35 poutníku, aby tři hodiny svého času věnovali tomu nejpřirozenějšímu v lidském životě. Chůzi a modlitbě. Vskutku jít jen tak krajinou, krok za krokem, nikam nepospíchat nebýt otrokem, ani času... jak zpívá skupina Trabant ve své půvabné písní. Její slova nás pomyslně provázela krásným slunečným dnem, posléze lehce oblačným s osvěžujícím větrem. Významná skupina přítomných nových chodců vzešla ze setkání 8.8. při svěcení aleje v jesenických lázních. Tito byli většinou bosí a zdatní i při nesení standart, které charakterizují naši pouť. Začátek se odehrál tradičně v kostelíku, kde jsme požehnali velké množství přinesených darů léta a poté se vydali do posvátné geometrie hornolipovského trojúhelníku. V něm jsme stihli požehnat na Dianových loukách i místním včelkám, najít na trase malou chobotnici, dvě ztracené a zázračně nalezené náušnice a spoustu dalších podivuhodností. Někteří účastníci také na sobě měli kroje a lidové obleky čímž se nejenom trefili do aktuálních módních trendů, ale především do podstaty pouti. Tou je návrat ke kořenům - nejen těch textilních, ale i niterných. Blaženě unaveni po 180 minutách chůze v horském terénu jsme se osvěžili u výchozího a zároveň konečného bodu. Mnozí zde ještě setrvali dobrou hodinu při spřádání myšlenek na další společná setkání. Ten den jsme vskutku poznali pravdivost hesla  ateisty Zdeněka Korčiána - "Bohu díky, za Jeseníky" a v tichosti pomyslně dozpívali onu bakelitovou píseň... a bylo mi jako bych se vrátil domů k mámě, která tu dlouho a trpělivě čekala na mě...           

Včera bylo pokoseno celé okolí kostelíku, všechny rostoucí byliny padly pomocí sekačky, která je zároveň mulčovala a zachovala na svém místě. Nechávali jsme je co nejdéle vykvést, aby hmyzí bratrstva měla co jíst. A nejen oni, kupříkladu takový pcháč má spoustu olejnatých semen, které lákají krásně barevné stehlíky. Je to estetický zážitek vidět jak pestrý okřídlenec přistane na vrcholku stvolu, ohne ho až k zemi a tiše hoduje. Či zdatný srnec, který každé ráno startuje právě pastvou u kostelíku. Rostliny jsou možná z našeho pohledu jen tráva, která zbytečně rychle roste. Ale dáme-li si čas a námahu sledovat ji během čtyř měsíců co si u nás rostla, tak nám to bohatě vrátí. Především ve vědomí neustálého proměňování krásy v různorodost všeho co nás obklopuje. Už se těším na srpnovou pouť oceánem nesčetných trav v moři horského vzduchu.   

Milé děti jakéhokoliv věku, při slově prázdniny se nám jistě sbíhají sliny. Je totiž léto, volný čas, lesní jahody a mnohé další. Ale z fyzikálního i jiného hlediska, každé prázdno touží být naplněno, takže je dobré, když jsou to nejen prázdniny, ale i plniny. V těchto dvou měsících je kostelík stále otevřený a zaplněný, v 18.00 v něm sloužíme ve všední dny různorodé akafisty. A především v sobotu 22.8. v 10.00 odtud vyjdeme na tradiční pozvolné pěší putování po hornolipovských lukách s jednotlivými zastaveními. Tříhodinový příděl slunce, vzduchu a modliteb je nejlepším lékem pro naše těla i duše. Takže i vaše dvě bosé nohy mohou plout travou a nedbale míjet levá pravou, za tělesnou i duchovní potravou. 

Ano, právě tolik nás bylo dnes na panychidě za oběti válek, dva chybějící do limitu 15 zatímních možných na bohoslužbě, byly pobodáni včelami, ale přijeli alespoň na chvilku před začátkem. Den vítězství, den osvobození má v sobě ukryt tichou radost. Z toho, že náš národ přežil (a nemusel), z toho, že přes závěje obrovského válečného utrpení se prodrali mnozí nesmírně stateční a udělali přítrž ničícímu zlu. Májové jitro bylo slunečné, kolem kostelíku voněl koberec žlutých pampelišek, který svou nádherou pomyslně děkoval vojákům z doby před 75 lety. Při bohoslužbě byla čtena jména válečných zajatců, zněly písně, které tehdy pozvedaly duše k odvážným činů. Také se prostorem nesly mnohé verše ruských básníků oné doby - " Já vím, že nemám ani špetku viny na tom, že z války nepřišli i jiní, že zůstali tam, v nevrátivé řece nepřátelé i kamarádi, o tom nemluvím, nemohl jsem jim nijak pomoci, já vím, neomlouvám se, ale přece, přece, přece ..."  Celé setkání se neslo v důstojném, poklidném rytmu s vědomím pravdivosti slov dagestánského básníka Gafurova - Jestli vystřelíš na minulost z pistole, budoucnost vystřelí na tebe z pušky.  

Jeden z nejkrásnějších dnů v jednom z nejbarvitějších měsíců se blíží. Ano, zatím vždy jsme si v našem kostelíku připomínali konec 2.světové války. Letos nás do úzkých malinko zahnala jistá epidemie. Přesto se v sobotu 9.května v 10.00 v kostelíku sejdeme, abychom při panychidě četli jména válečných zajatců, modlili se za jejich věčnou paměť, něco málo zazpívali. Při bohoslužbách může být dle předpisu maximálně 15 přítomných, naše setkání tedy bude štíhlé, ale o to atraktivnější. Můžete-li, tedy přijďte, spolu uvineme věneček z díků, písní a vůní jara. Je nám třeba pamatovat na věci minulé, aby nás nespletla přítomnost. 

Nadpis není provokací ke koronavirové situaci posledních dní, ale sloganem, který volali naši předkové při vynášení smrtky. I my jsme se ve včerejší neděli přidali k jejich hlasu a přece jenom tu smrtku takřka podle plánu ze vsi vynesli. Bylo to bezpečné, šli pouze rodinní příslušníci a i náš směr nebyl jako obvykle do vesnice, ale do lesa. Nicméně slova byla skoro úplně stejná jako v předešlých letech a i úkony kamenování, zapálení a utopení byly autentické - kameny duněly, plameny hořely a voda topila. Dnes jsem se díval na počty přírůstků nových nakažených za neděli v Česku, bylo jich 115, což je za poslední větší období daleko nejméně. Tak nevím, jestli jsme v lese odvedly dobrou "práci", nebo včerejší přírůstek měl být nulový. Každopádně naše dvě nejbližší masové akce - tedy velikonoční tvoření a májový konec války vzhledem k trvajícímu "výjimečnému" stavu v obvyklé podobě neuskutečníme. Ale samozřejmě kostelík je stále otevřen a slouží k bohoslužbám a také k individuálním modlitbám návštěvníků.        "Ty moje rouško, jak zdobíš mi ouško, jsi lepší než rubáš, a pohřební guláš."

Mocná paní realita nás svým virovým klíčem trochu uzamkla v domácím prostoru. I kostelík má ve svých dveřích méně procházejících návštěvníků, nicméně prostory našeho nitra pro věci "nadpozemské" můžeme uzamknout jen mi sami. Ověřeným paklíčem, který již takřka 2 000 let odemyká komůrky našich srdcí je tzv. Ježíšova modlitba. Modlíme se ji spolu s dalšími každý den ve 21.00 až do 21.15, každý sám doma a přece propojeni slovy navzájem. Kolik nás je? Deset, tisíc či víc to není až tak podstatné. To klíčové je, že uzdravuje. Nevím jestli od viru, ale jistě léčí naší slabou víru od spoléhání se jen na sebe, od zbytečných nároků či od ničivého pohodlí. A to není zas tak špatná nemocnice. Jaká jsou tedy ta tajemná modlitební slova. Velmi jednoduchá : "Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nad námi hříšnými a svým světem." Při pomalém, pravidelném a pokojném opakování nám za čtvrthodinu přejdou do krevního řečiště a v našem srdci odvedou svou práci. Nevěříte, tak tedy vyzkoušejte. Věříte, tak tedy praktikujte. I to je jedna z odpovědí na aktuální otázky našich dní.