Kostelík v horách

V jeden den jsme u nás měli tři návštěvy, naštěstí krátké, intenzivní a podnětné. Dnes o té první. Byla krásná svou nečekaností a člověk když takovou vítá, si většinou před otevřením dveří klade otázku. Co s návštěvou přijde, co spatřím? Ona žena co stála v chodbičce přinesla na velikonoční tvoření ( sobota 19.4. ) něco od své maminky. Byla to scenérie z Golgoty vyvedená ve dřevě s postavičkami hlavních aktérů, kteří byli stvořeni z kukuřičného šustí. Lehkost, světlost a dovednost z té lidové tvorby přímo čišela. Vytvořené dílko je ze stejných umných rukou již starší paní, která pro kostelík v lednu vytvořila z téhož materiálu betlém k dalším vánočním svátkům. A představte si, mám teď na svém velkém pracovním stole vystaveno obé. Tak vánoční tematika zcela organicky přechází do nadcházející doby velikonoční. Ten zimní vtělený a narozený Bůh tedy směřuje do svého jarního účelu, zemřít a poté vstát z mrtvých. Jak se na tyto dva výjevy dívám, ony se zároveň dívají na mě a je nám spolu dobře. Jedna nečekaná návštěva a co dobrého způsobí. Nuže navštěvujme se.

Že všichni jedno jsou, tím také dáno je, že každý člověk sám se v jiných spatřuje.

Čas jitra je jako stvořený pro velké věci. Když se člověk ráno probouzí, tak může být vše nové, ještě dnem neokoukané a neošoupané. Dnes když nám byl opět posunut čas a ráno přišlo s šedesáti minutami dříve, tak do mé mysli skrze uši vešla i velká radost. Byla ještě odcházející tma a tak ten první denní vjem byl akustický. Slyšel jsem obrovský chorál produkovaný desítkami různorodých interpretů. Jistě již tušíte, že se jednalo o věčný pěvecký sbor ptactva nebeského. Bylo to jednoduché, bylo to dokonalé, bylo to nádherné. A tak jsem si v duchu řekl, že pokud se i příště setkám s takovou trojicí vlastností ( v jakémkoliv převleku), tak se budu muset zastavit, posečkat a nechat se tím neskutečným gejzírem omývat nejméně 5 minut. Je to ta nejúčinnější, nejlevnější a zároveň nejdůležitější léčba naší duše. Je to terapie velkolepou skutečností, která má ve své ordinaci nepřetržitý provoz. Nebojte se i její nadstandardní péče je hrazena vyšší mocí, stačí vejít do připravené čekárny.

Vše volá, zpívá ti a zve tě k nebi blíž, a ty jsi mrtev, když hlas lásky neslyšíš. 

Přesně za měsíc bude 19.dubna, den nazývaný také jako bílá sobota, pár hodin před událostí která je v duchovní sféře nejdůležitější v našich zeměpisných šířkách. Budou totiž velikonoce. Zkusím vás na ně pozvat od konce. V kostelíku, který bude v 19.00 ještě plný denního světla se sejdeme k posvěcení paschálních pokrmů na velikonoční jitřní bohoslužbě. Ta po hodině končívá za temného soumraku, ve kterém září světla svící a i naše obličeje radostně vyjevují skutečnost zmrtvýchvstání. Naše první setkání však bude ráno v 9.00, kdy u kostelíku tradičně přivítáme milovníky tvořivosti, kteří nás budou učit dovednostem, které k velikonocům odedávna patří. Letos máme zatím přihlášen rekordní počet školitelů s pestrou nabídkou. Poté asi v 11.00 vyjdeme průvodem s trochu opožděnou smrtkou, kdo by však nechtěl, aby se mu smrt opozdila, že? Na konci naší cesty bude stará smrt definitivně poražena obvyklým trojitým usmrcením. To bude ale úleva. Posléze ještě poputujeme trochu po vrstevnici výše, abychom u památného smrku načerpali živou a mladou velikonoční vodu. V rámci celého dopoledne v ten správný čas budou také znít zpěvy písní od Spirituál kvintetu. No a k tomu všemu bude zažehnut u kostelíku jedinečný paschální oheň. To bude den, kdy vskutku budeme noví.

Pascha je žár i ohniště, já uvnitř temným kovem, leč Kristus - tinktura mne prožhne v stavu novém.

Celý lidský život je vystaven vnějšímu otiskování všeho kolem nás do našich vnitřních dějů. Je to tak trochu alchymie, kdy z nesourodých denních jevů jako je ranní postávání na zastávce, přes pracovní proces, po vaření večeře, vzniká jistá esence dne. Někdy stačí velmi málo, ale to malinko jako katalyzátor je schopno proměnit nesení tíhy dne v radost. Dnes jsem šel v podvečer zamknout kostelík trochu dříve než obvykle a při vstupu do něj bylo zřetelně přítomné měkké světlo blízkého úplňku. Je to úplně jiná záležitost než sluneční svit, který je ve své nádheře až oslnivý. Světlo luny je nenápadnější, třeba i pokornější a při těchto úvahách jsem putoval zrakem po interiéru památníku. A v tom to přišlo. V rohu chrámu se vlivem lomu světla přes prosklenou střešní konstrukci  promítlo na stěnu, jako v kině na plátno, zřetelně viditelné obrovské srdce. Tu samou scénu jsem v našem šestiúhelníku za uplynulých 10 let viděl několikráte ve dne při slunečním svitu, ale toto noční představení ve ztemnělém chrámu bylo jedinečné. Právě prožíváme postní období před velikonocemi, kdy se připravujeme na svátek svátků ve kterém světlo nakonec vítězí nad tmou. Je to čas většinou různorodých těžkostí, které nás mají pročistit, otužit a dovršit. Kdo z nás však tu tíhu má rád? A když často umdléváme, tak můžou přijít právě takové drobné otisky světla v noci, které dokážou nadzvedávat váhu, kterou neseme. Co je vaším dnešním katalyzátorem?

Své světlo do duší vtiskl Bůh podle svého slova, blažen kdo jak v bavlnce tu vzácnost v sobě chová.

Co se dá prožít za 120 minut? Je to tak zhruba délka naší bohoslužby či trvání divadelního představení. Dnes takhle dlouho natáčela v kostelíku Česká televize. Byla zde již párkrát a tentokrát bylo důvodem návštěvy nám takřka neznámé divadelní uskupení s krásným názvem Klaunika. On totiž Zdeněk Korčián byl jeho členem a televizní štáb se tedy jal mapovat i další Zdeňkovi aktivity, ke kterým výsostně patřila i výstavba kostelíku. Den byl dnes jako stvořený pro kameru a proto se v únorovém chladu točily záběry. Některé se musely opakovat, protože v polovině natáčení na chvilku za mrak zacházelo slunce a ono by to dle nich nevypadalo dobře. Tak jsem si při tom filmování trochu víc uvědomil, že při troše fantazie i my můžeme mít v našem žití pocit, že nás někdo natáčí. Nebylo by od věci mít přesvědčení, že jsme pod stálým záběrem věčného Kameramana, protože bychom byli v našich denních minutách pod tvořivým napětím. Padaly by otázky - hraji svou roli dobře, byl ten můj výstup v třetím dějství sehrán poctivě a s plným nasazením? Také by se daly nevydařené scény znovu opakovat až k jejich dokonalosti. A být pak ve střižně svého života a ty nepovedené scény prostě vynulovat. To by byla sladkost Ono pak to duchovní snažení může mít s televizní tvorbou spoustu zajímavých podobností. Nakonec, když už se štáb balil, jsme se s panem režisérem předběžně domluvili na jednom překvapení, které se snad stane realitou v kostelíku 8.5. tohoto roku. To dohodnuté prostě neuhodnete.

Med k máslu jez a jen tak se dozvíš, jak je to dobré, a zlé vždy správně odlišíš.

Kdysi bylo spočítáno a určeno, že člověk má pět smyslů - zrak, chuť, čich, hmat a sluch. Které však používáme v nestejné intenzitě, ale jsou okamžiky, kdy třeba popelka mezi smysly nás dlouho nečichanou vůní přivede do dávné historie, kdy jsme se s ní setkali poprvé. Tak přímo někdy smysly pracují. Dnes ráno při odemykání kostelíku jsem řádně provětral všech pět lidských pomocníků. Velikán zrak se sytil jasností slunce, které na včera padlém sněhu kouzlilo tisíci démanty. Nos neomylně nasával vůni mrazivého vzduchu a úplně opájel průdušinky v těle. Neodolal jsem a nabral si také porci bílé prašanové zmrzliny, takovou chuť si prostě nekoupíte. Ruka co poté brala v kostelíku za kliku začala vlhká krásně přimrzat ke kovu, chvála hmatu že včas ucukla. A nakonec byl sluch vystaven jitřnímu vyzvánění zvonu jehož zvuk se tříštil v okolí jak moře o útesy. Je skvostné, že nám smysly fungují a vysávají z reality alespoň část kouzel, která v ní tkví. Co jiného nám zbývá než za vše děkovat. Ale za ten zvuk zvonu, který v lidském těle nastaví tu správnou vibraci, tak za ten děkuji speciálně. Zněl mi totiž jako svatební vyzvánění.

Jak zvláštní oddavky, když Pán krásy tisíceré, si duši člověka, dnes za choť s láskou bere.

Ano, kostelík v horách je plně přítomen teď a tady v našich kopcích. To jsem si dnes tak nějak plněji uvědomil, když jsem vyšel po překonané viróze po čase na čerstvý vzduch. Kromě prvotřídního kyslíku v plících bylo během půlhodiny mého venčení k vidění i několik návštěvních skupinek, kdy každá z nich po vstupu dovnitř měla svůj rozdílný rituál. První zapálila svíčku a zřejmě se velmi soustředěně modlila, druhá spíše četla texty v památníku a třetí jen letmo prozkoumala interiér. Jak jsme my človíčci rozdílní, ale přesto někteří máme neodbytný důvod se ponořit do tajemství hledání lidského přesahu. Dnes sice foukal vítr, padal lehce sníh a v mrazivosti aktuálního vesmíru se přesto často otvírají dveře kostelíku a stále znovu se opakuje možnost zázraku. Zázraku setkání sám se sebou, s přírodou a pro ty nejšťastnější i s absolutnem. Poté co jsem se dívajíc prošel, se můj zdravotní stav tak nějak zlepšil. On ten léčebný potenciál totiž proudí všude vůkol nás. Uzdravujme se přátelé.

Tak příliš se nám dává z proudu dění bohatého, že v něm je mnohem víc než můžem píti z něho.

Plánování je jednou z výsad lidské mysli, která projektuje své potřeby a zájmy kupředu v čase. Jak to s nimi nakonec skončí ukáže až realita dnů, ty neživotaschopné záměry se nenarodí, ty druhé mají šanci nás obohatit. Tedy přečtěte si plán co v kostelíku tento rok zamýšlíme uskutečnit. Započneme velikonočním tvořením v obvyklou bílou sobotu, tentokráte 19.4. K navyklým činnostem tohoto dne plánujeme i některé novinky. O měsíc později ve čtvrtek 8.5. si připomeneme 80.výročí osvobození naší vlasti, kdy toto jubileum opět trochu vylepšíme. Letní putování našimi lukami započne v sobotu 23.8. a i letos bude spojeno se zpěvy. Den válečných veteránů budeme slavit v úterý 11.11., ale tentokráte nikoliv u pomníku obětem válek, ale u kostelíku v nové režii. Závěrečná vánoční setkání budou v obě středy 24. a 31.12. na tradičním místě. Tolik plán 25. To jsou jen ty stěžejní události, ale kromě nich je před námi množství dopředu neplánovaných a neočekávaných věcí, které se jistě budou dít a o kterých vás budeme pravidelně informovat. Nuže napadá vás něco nezvykle tvořivého?

A kdyby zemřít měl ten plán tisíckrát, ví v pravdě k životu smí zas po tisící vstát.

Vánoce jsou minulostí, ať žijí vánoce. V tomto zdánlivém protimluvu je vyjádřen obsah dnešního dne, kde jsme v kostelíku a doma odstrojovali vánoční spirálový stromek. Zítra to totiž bude 40 dní od začátku vánočního cyklu jenž bývá ukončen svátkem Obětování Páně. Ono to samotné odstrojování má v sobě jistou obřadnou slavnostnost podobnou jako při strojení stromku. Člověk při něm trochu rekapituluje, čím se za ty čtyři desítky dnů posunul dopředu či dozadu. Dnes mi v mysli vyvstala neodbytná otázka. Jestli je smyslem vánoc vtělení boha do naší lidské přirozenosti, tak co se do mě vtělilo za těch uplynulých 960 hodin. Musím konstatovat, že tam byli okamžiky velmi světlé, ale i dosti tmavé, vrcholky i propasti. Takže to božské co se ve mě občas rodí je střídáno samovolnými  potraty téhož. Nicméně ten epochální rozměr vánočního času, kdy jsme vystaveni průniku vyšších sil do nás, tak ten jsem si nenechal vzít. Proto volám spolu s polepšeným panem Scroogem v nesmrtelné Dickensově Vánoční koledě - ať žijí vánoce. Ať žije v nás po celý rok ten okouzlující duch vánoc, který nám říká - hochu (děvče) snaž se v sobě vybudit to nejlepší co ti padá z hůry a umenšit to co tě stahuje do podzemní propasti. Když se nám to bude dařit alespoň trochu, tak můžeme slavit fušku vtělení dobra každý den. A kdo z nás nerad slaví?

Oč snažší zdá se mi je vzmachem k nebi spěti, než s tíhou poklesků drát se dolů do podsvětí.

Je to jistě podezřelý titulek, nejlepší věci, kdo by je nechtěl. Ale kolik ty nejlepší věci asi tak stojí, když jsou opravdu nejlepší. Může si je našinec vůbec v dnešní době dovolit? Vysvobodím vás  z těchto svíravých otázek. Můžeme si je dovolit úplně všichni a vůbec nic nestojí. Jak to můžu dokázat? Jedině pravdivým příběhem. Před pár dny se u nás zastavila jedna vzdálená známá s větší krabicí ve které byly naukládány postavičky vytvořené z kukuřičného šustí a měly podobu hlavních postav vánočního příběhu. Při pohledu na ně se duše raduje. Do kostelíku nám tak přibyl nádherný betlém vyrobený rukama a srdcem maminky oné známé. Předběžně jsme se domluvili, že maminka nám občas dovytvoří postavičky další a tak snad za mnoho let bude v kostelíku vystavován jedinečný slezský betlém, který bude spolu s námi růst. Je dobré, že jsou mezi námi tvořiví lidé, kteří svým umem dělají radost sobě i svému okolí. Dokud se pracuje rukama, tak tato země má ještě šanci. Nejlepší věci a lidé jsou totiž zadarmo i když je za nimi pořádný kus práce. To je jedno z tajemství královského života.

Jsem skryté království, mé srdce trůnní sál a duše královna a tvořivost je král.