Kostelík v horách

Je fascinující jak z daleké minulosti občas vystupují obrazy postav, kterým si myslím že rozumíme. K těmto jezdcům co každoročně pendlují mezi žhavou přítomností a slavnou minulostí dozajista patří náš druhý český mučedník sv.Václav. 28.září si tradičně v 10.00 připomeneme jeho osobnost v Kostelíku v horách. Ponejprv odsloužíme akafist k jeho poctě, poté zapějeme svatováclavský chorál a nakonec budeme účastni hodokvasu a zpěvu lidových písní. Také zkontrolujeme roční přírůstek památné lípy zasazené v jubilejním roce 2018. Ano, již čtvrtým rokem je tu s námi a my s ní, žije navzdory mnohé nepřízni a my s ní. Jste tedy zváni do světa, který není tak daleko od reality.

Dnešní příspěvek nebude o kostelíku v horách, ale o jednom kříži, který byl vztyčen v jesenických lázních tuto sobotu 11.září. Proč o tom psát? Jednak to byla povedená chvíle, jednak bylo přítomno množství lidí, kteří chodí i na naše akce a jednak je dobré vidět jak to dělají i jinde. Smyslem onoho dne bylo vrátit na své místo to, co tam kdysi bylo. Tedy sourozenecký kříž umístit na skalku asi 3 km od lázní. Kříž vážil notně přes 100 kilo a jeho nosiči prokázali vůli i sílu v horském terénu. Pouze sedmkráte po trase odpočívali při jednotlivých (zdvojených) zastaveních křížové cesty. Průvod za křížem byl impozantní, asi o síle několika set lidí, kteří v něm nacházeli svoji sounáležitost s tradicemi. Tříhodinové putování bylo zakončeno jeho instalací a vysvěcením. A co je na tom to nejzajímavější? Celou akci vymyslel a zhruba rok postupnými přípravnými kroky realizoval pouze jeden člověk ( pochopitelně za dopomoci druhých) pan Kamil Zajíček řečený Zuco. Je potěšující, že jednotlivci mohou svým zaujetím měnit podobu reality, v tomto případě k lepšímu. Inspirujme se.

Mít účast na pouti, není jen procházka krajinou či modlitba mezi čtyřmi světovými stranami, ani pouhý součet turismu s náboženstvím. Je to všechno výše uvedené, ale umocněné něčím navíc. Tím navíc by mohla být tak trochu tajuplná věta, která zazněla na naší sobotní pouti - Jdi tam nevím kam, přines to nevím co. Vskutku i když topograficky víme, že jsme šli hornolipovským trojúhelníkem, tak ve skutečnosti naše nitro každým okamžikem hledá své souřadnice. I když jsme věděli o přínosnosti putování, tak jeho benefit je mnohdy slovy nepopsatelný. Jisté je, že asi  čyřicítka "rodinných" příslušníků se za "objednaného " počasí vydala vstříc plavbě oceánem průzračného vzduchu, který plnil naše plíce. V nich také zůstaly vzorky akafistu, který oslavoval přírodu a jejího Stvořitele. Téma rodiny bylo na jednotlivých zastaveních podrobováno zkoumání, aby pak v závěru bylo konstatováno, že jsme k životu v ní "odsouzeni", podobně jako ryba k životu ve vodě. Je to nebezpečné, náročné, ale krásné a smysluplné plavat s ostatními členy tohoto základního východiska naší existence v onom "rodinném" moři. V něm vám všem přeji vítr do plachet a nezapomeňte s nadějí očekávat neočekávatelné.     

Od pondělí máme na i uvnitř kostelíku tradiční výzdobu před poutí. Autorkou je osvědčená paní učitelka Věra Šustrová a základním materiálem je nepřekonatelná sláma. Venkovní motiv je ve tvaru kříže a stylizací blízký monstranci (darochranitelnici). Uvnitř v centru kostelíku jsou spirálovitě stočené a dozdobené klasy obilí. Obilí či potažmo zrno je prvotřídním duchovním symbolem. Z Bible víme, že nezemřeli zrno v půdě, tak z něj nevyroste něco klasově bohatšího. Anebo pole už je zbělené ke sklizni, ale ženců je málo. Zkrátka byť je naše současná civilizace okouzlena digitalizací, tak mám za to, že v podvědomí máme stále přítomny více obrazy našich zemědělských předků než produkci ze Silikonového údolí. Proto je snad pohled na žluté oBilé, daleko více vzrušující než na iPod, protože v něm vidíme život ( je z věčného cyklu : zrno - mouka - chleba - jídlo - radost). Tedy krásně prostá výzdoba kostelíku nás složitě vede k dokonalé jednoduchosti. A tak je to skoro se všemi věcmi.    

Rostou okurky a je tedy okurková sezóna a nemělo by se nic moc díti. A je to tak dobře, neboť velké dějinné události nedělají většinou dobře malým, okamžikem žijícím lidem. Přesto jsou ty běžné dny často zpestřeny milým člověčím kořením. Když občas zajdu do kostelíku zkontrolovat stav svící, čistotu podlahy a čistotu svého srdce, tak často potkám zajímavé homo sapiens. Kupříkladu tuto sobotu odpoledne před hodinou náboženství, přišla přepestrá skupinka - katolík, bývalý pravoslavný, řecko-katolík a katolík s láskou k židovství. V přírodě takovou druhovou pestrost na jednom místě jednoduše neuvidíte. A ten krásný hodinový rozhovor s nimi, prostě radost existovat. Tu samou sobotu dopoledne jsem potkal v kostelíku dva cyklisty jedoucí až z Krnova, promyšlenou poznávací trasu po zajímavých, méně známých místech Jesenicka. Jedním z bodů jejich itineráře byl i náš památník. Oba byli vysocí, ale ten jeden byl přímo mluvící velikán ( jistě nad 220cm), trochu připomínal památný smrk v naší dolině. Jak jen lidé dokážou být velcí. Vzrůstem i slovním projevem.  Den předtím, natáčela v kostelíku ČT pro pořad Toulavá kamera. Byli tu naposledy před sedmi lety v období naší rozestavěnosti a nyní byli velmi příjemně překvapeni viděním i děním v lipovském šestiúhelníku. A dnes když jsem otevřel ČD magazín 8/2021, který je zdarma k dispozici v každé nádražní budově, tak tam na straně 18, v rubrice poznej Česko pěšky, je krásná pozvánka do Rychlebských hor. Z ní dobrá polovina je o našem kostelíku Proměnění Páně. Tak jsem vskutku rád, že ty malinké události nás postupně a takřka nehmatatelně proměňují do trochu lepší podoby, do které zatím nevstoupila velká doba. V sobotu jste zváni na malou pouť.        

Jde-li člověk po rovině, je to jistě snadnější než pohyb v horském terénu. Zato jdeme-li přes kopečky nahoru a dolů můžeme zažít pocit lidského údělu, klesáme a zase stoupáme. Hory jsou holt v tomto duchovnější. Je-li to pravda, tak to vyzkoušíme již v sobotu 21.srpna, kdy v 10.00 u kostelíku začíná tradiční pouť hornolipovskými lukami. Půjdeme po ověřené cestě z minulého roku pokojným takřka tanečním tempem, kdy nám do tříhodinového kola bude vyhrávat orchestr složený z cikád, ptactva nebeského a ostatní zvučné žoužele. Šťastných třináct zastavení s modlitbou a krátkým slovem bude v tomto roce zaměřeno k tématu rodiny v úzkém i v tom nejširším slova smyslu. Loni mnozí z vás přišli ve stylovém oblečení, proto máte-li v šatníku něco tradičních textilií tak neváhejte a provětrejte. Po skončení pěších tří kilometrů budeme občerstveni našimi dary tohoto léta, a také vaše produkty k posvěcení si můžete přinést v košíku. Léto budiž pochváleno a poutníci s ním. Jste srdečně zváni.   

Už je tady, se všemi svými vnady. Teploty jsou středozemní, louka dnes na sv. Aloise, jak praví lidová pranostika, je k posečení neboj se, a prázdniny neodbytně klepou na dveře. Právě v tento čas jsem si vzpomněl na jinou moudrou větu, že nejlepší věci jsou zadarmo. Nevěříte? Tak poslouchejte. Okolo kostelíku v minulém týdnu ve vzdálenosti asi 10 m směrem jižním vyrostl neobvyklý útvar asi půl metru vysoký a přibližně  devět metrů dlouhý. Malinko připomíná svým tvarem čerstvě zasypaný hrob, ale v reálu skrývá věci, které jsou vskutku zadarmo a všechny byly k mání nedaleko památníku. Co to tedy je? V jižní Číně, kde je nedostatek kvalitní zeminy a přebytek šikovných lidí, kdysi dávno přišli na způsob jak udělat záhon z místních zdrojů. A my jsem to udělali po nich. Z klacíků ze starých smrků z blízké hromady se udělá základ, na ně se dá obalová vrstva týden posekané zapařené trávy (měla teplotu neuvěřitelných 60 stupňů), další vrstva je z roční odstáté opět kostelíkové trávy a závěrečná je z kompostéru vytvořená zemina. Vše udusáno a vytvarováno do již zmiňovaného prostorného "hrobu".  Na něj se kladou ze shora i všech boků semena ( jak o tom snil na Hané Jiří Wolker) a takový nadzemní záhon poté má vydržet plodit až šest let než se celistvě promění v rodnou matku zem. V jeho tvorbě byla ukryta obrovská radost nejen z toho, že byl zadarmo (jeden z největších zdrojů pozitivních emocí v naší české kotlině), ale především z dotýkání se materiálů, které jsou zdánlivě k ničemu. Kdo si dnes cení trávu, klacíky a zeminu. Byla to velkolepá alchymie z níž sice aurum nevyjde, ale ty vedlejší produkty při jeho hledání jsou jak doufám k nezaplacení.    

Jak praví zkušenost, nakonec je všechno trochu jinak než si představujeme. Což je mnohdy to nejlepší co nás může potkat. Takže zdánlivé černé se mění v přijatelné bílé a naopak. Černobílé zbožné vlaštovky si předevčírem dostavěly na kostelíku své luxusní hnízdo s orientací na východ a zdálo se, že je o potomstvo postaráno. Vše bylo bílé. Včera však moderní materiály zvítězily nad matkou přírodou a hydrofobní omítka neunesla tíhu hnízda, které se gravitací poroučelo k zemi. Vše bylo černé. Naštěstí v hnízdě ještě nebyla vajíčka, natož mláďata. Bílá se začíná vracet do hry. Dnes technologicky poučené vlaštovky staví svůj příbytek na našem domě pod dřevěným, osvědčeným trámem. Bílá barva sílí. Je krásné sledovat kolem sebe, ty tahy prozřetelnosti na věčné šachovnici světa, kde naše figurky táhnou tu na černá a onde na bílá políčka. Přeji skvostné potěšení ze hry, dokonce i v případě patu a matu, neboť ta hra kolem nás za to stojí.

Přiznám se, již od dětství mám vlaštovky rád a to z důvodu, že byly pro mě symbolem prázdnin u babičky na vesnici. Vůni kravského hnoje, štěbetání vlaštovek a to letní teplo si spolehlivě pamatuji ještě po padesáti letech. Včera kroužil nad kostelíkem, ne zrovna krátkou dobu černý čáp. Krásný jedinec s elegantním provedením plachtil nad střechou svatyně, až jsem měl skoro dojem, že si tam na střeše chce postavit hnízdo. Asi to byla silná myšlenka, protože dnes ráno pod stříškou kostelíku pracovala v černo-bílých montérkách četa vlaštovičáků na stavbě svého hnízda. Prví emoce byla odmítavá, co to bude za svinčík pod jejich příbytkem. Ale ta druhá rozhodující, mě přenesla do situace před třemi lety. V podkroví našeho domu jsme na neobývané půdě nechali přes léto otevřená okna a tam se po 10.000 tisících kilometrech letu z Afriky, usídlili tito poslové lepších časů. Nechali jsem je tam celé léto, ale příští rok jsme půdu zobytnili a milí štěbetaví tvorové měli už smůlu. Ale co se tehdy nestalo, otevřeným oknem do kuchyně vletěla vlaštovka, zcela klidně se posadila na bidýlko od nádoby na grogrovou hořčici a několik minut si stěžovala na naše hanebné uzavření půdy. O obsahu jejich slov nešlo pochybovat. Stáli jsme s manželkou asi tři metry od ní a nevěřícně zírali na tu vyřídilku. Tedy pochopitelně uznáte, že potomky této rétoricky zdatné čeledi pod střechou kostelíku ponecháme. Jediným problémem bude, zda se jim podaří nalepit svoji směsici slin a bahna na moderní hydrofobní omítku, kterou tam máme. Držím jim palce, neboť jejich počet u nás stále klesá, je zřejmě méně hmyzu a tradičních zemědělských usedlostí. Jedna vlaštovička jaro nedělá, však radostí je zvěčnělá.    

Neboli čtvrt tisíce, tolik je, jak jsem vysledoval obvyklý průměrný počet návštěvníků našich webových stránek za den. Nedávno jsem si vás plasticky představil. Přísně sociologicky vzato, bude vás asi daleko více žen než mužů. Inu nejsme stránkami o auto-sport-alko tématice a také předpokládám, že nás čtou více zralé dámy. Samozřejmě rád bych se mýlil, ale netuším co vzrušujícího by mohlo být pro generaci mileniálů na dění u kostelíku. S velkou pravděpodobností se převážně jedná o obyvatele bývalého okresu Jeseník a také si troufnu říci, že to bude někdo, kdo v minulosti byl na našich akcích. Takže milí návštěvníci na druhém konci internetové sítě, děkuji vám za vaši věrnost naší maličké stránečce. A vy nevěrní naši ne sledovatelé, kteří víte, že příjem  internetových stránek je návykový a tudíž ne příliš bezpečný, tak vězte, že já sám vám rozumím, neboť si k ozdravění dopřávám informační půst přibližně polovinu dní v roce. Je to výborná medicína k nepřeplnění se nekonečnými informačními steaky. Všem vám přeji dobrý půst i dobrou chuť.