Kostelík v horách

Tak jsem si včera broukal před příchodem do kostelíku tuto skvostnou nadpisovou píseň dvojice Svěrák - Uhlíř a když jsem otevřel do něj dveře, písnička tam byla zhmotněná. Na židlích seděl postarší (proč se nebát použít ten krásný výraz - starý) manželský pár (měli k devadesátce), kteří zářili spokojeností. Prostě k tomu právě jsoucímu devátému měsíci patřili. V roce 2013 zde byli poprvé, ještě v pouhých neomítnutých zdech bez střechy a teď se po devíti letech kochali dozrálou stavbou. Něco málo o sobě vyprávěli s poklidnou dikcí v hlasu, která měla konejšivý podzimní ráz. Žertovali jsme, že další návštěvu provedou za dalších devět dlouhých roků, kdy jim bude pěkných  97. Zlehka protestovali, že se jich to již týkat nebude neboť tento věk není pro každého. A tu jsem jim maličko oponoval, protože dva dny předem jsem vedl dialog právě, s bez tří let, stoletou dámou, které to skvostně myslelo, měla smysl i pro černý humor a neuvěřitelně si pamatovala. Jistě, nevíme zda si ještě této noci nevyžádají naše duše, jak stojí psáno v jedné radostné knize, ale k té mýtické stovce si někdo z vás, kdo čte tento text jistě cestu najde. A třeba si v tomto požehnaném stáří, za onoho září, vyjde ke kostelíku, posadí se a bude zářit spokojeností. V tom se otevřou dveře a ...

Z koho léta září a čistý je jak kdysi, ten může zestárnout a štěstí vyvolí si.    

V sobotu jsem se probudil již ve 4.hodiny ráno a již jsem poté neusnul. Nevěděl jsem čím to bylo a až později se mi to vyjevilo. V pátek večer jsem jako obvykle obhlížel interiér kostelíku, díval se je-li vše na svých místech a tu si všiml, že v červené plastové svíčce plavou dvě sirky vedle hořícího knotu. Občas nějaký turista, či spíše jeho dítě, do velké červené svíčky ponoří použitou zápalku. Takovými detaily se nezabývám. Říkám si v duchu, svíčka by měla dle náplně dohořet někdy zítra nad ránem, tak si doma připravím novou a zjitra je vyměním. Při sobotním prvním vstupu do chrámu jsem pozoroval jistou změnu v sektoru svíček, jakoby tam hořelo. A ono to nebylo jakoby. Kovový tácek na kterém spočívají svíčky byl očouzený a při jeho posunu jsem zjistil i ohořelost dubového dřeva vedle něj. Co se asi stalo? Ranní dohořívající svíčka zapálila ony dvě sirky ty předaly žár plastovému obalu svíčky který se vzňal a roztekl i na dřevo, které následně jistou dobu hořelo. Bylo neuvěřitelné štěstí, že několik centimetrů od ohýnku ležící papírové tiskoviny nevzplály. Od těch by mohlo na stole chytnout vše ostatní a nemuselo to dopadnout dobře. Kdo by si pomyslel, že takový detail jako dva nevinné kousky malého dřívka způsobí možné patálie. Jak mi ten den pravdivě znělo staré úsloví - ďábel je v detailu. Děkuji sv.Nektáriovi patronu kostelíku a také sv.Marcelovi jenž v sobotu měl svátek a jehož životní příběh je spjat s ohněm za pomoc. A samozřejmě budu si pokud možno dávat pozor na detail. 

Jak růže záhonu, tak studni pramen sluší, žár patří k plamenu a rozum k lidské duši.       

Je v naší činnosti v tom, že výsledky své práce někdy vidíme třeba až po padesáti letech. To je poměrně dlouhý čas a my bychom je chtěli vidět již zítra či po pěti dnech. A ono se to občas i tak rychle přihodí. Den po skončení sobotní pouti jsem šel za deště do kostelíku zkontrolovat svíčky, letos se jich zapaluje pochopitelně nadmíru, a tak tam seděli na židlích dva účastníci naší pouti. Byli velmi usebráni a bylo na nich vidět, že jim tisíce sobotních kroků udělalo dobře. Za pár minut se otevřely chrámové dveře a dovnitř vešel promokřelý další nositel poutního odkazu z 20.8. Žertovali jsme, že vyrazíme znovu do hornolipovského trojúhelníku, tentokráte v náročném dešti. Nakonec jsme usoudili, že za rok (doufejme) bude taky ten velký poutní den a tím ušetřili trochu naše spodní končetiny. Po pěti dnech nás v kostelíku navštívila jedna milá a šikovná paní z Německa, která pravila, že o naší pouti věděla, dokonce na ni i přijela, ale spletla se v termínu o jeden jediný den. Alespoň jsme náhradou spolu strávili hodinu v podnětném rozhovoru na jehož konci nám doma zůstaly dvoje vlastnoručně pletené vlněné ponožky. Jelikož byly vytvořeny s německou důkladností je nepochybné, že je v srpnu 2023 budu mít na nohou. Takže tedy naše malé poutní setkávací kroky pokračují dál a dál. 

Co jsem tu posléze? Člověk, chodec, oběť, chrám. Nechť jsem tím vším, se všemi já sám.     

Je jednoduše osobou, která putuje po našem Slezsku. A takových se dnes o desáté shromáždilo přes třicet. Páteční předpověď počasí na sobotní den byla infarktózní. Jinými slovy, mělo silně pršet přesně tak jako na jiných místech naší vlasti. Nicméně, ten co řídí počasí velkoryse rozhodl, že na naší pouti nespadne ani kapka. A tak se i stalo a když poslední poutník na konci odešel (ve 14.15) tak do pěti minut přišel avizovaný silný déšť. Ale nepředbíhejme. Hodinu před začátkem přišel první poutník, který brzičko ráno vstal, nasedl do svého auta a z Vysočiny se dopravil ke kostelíku spolu se svým psím druhem. Ti co to mají nejdále přicházejí obvykle první. Zvláštností tohoto dne byla i návštěva redaktora z TV NOE, který s kamerou zanedlouho jako druhý dorazil z nedaleké Ostravy. Důvěřoval naší příslíbené naději, že nebude pršet a zariskoval dalekou cestu. Po poutnících z Prahy, Hradce Králové a Brna nakonec začali přicházet i místní. Jako za své, již po několikáté, vzali putování lukami i členové široké rodiny Hajzerů a tak se nám kostelík na úvodní posvěcení plodin požehnaně zaplnil. Věkový rozdíl mezi nejstarším a nejmladším chodcem byl 83 let, ale oba zvládli trasu nadmíru skvěle, spolu s námi věkově neutrálními. Třináct šťastných zastavení v letní krajině bylo lemováno překrásnou přírodou a hlavně příběhy z pokladnice světové duchovní moudrosti, které byly v plenéru čteny. Pro každého jednotlivého poutníka byl čten příběh jemu šitý přímo na míru, ve kterém (pokud ho přijal) může lépe vykračovat tímto paradoxním světem. Unavení, hladoví, žízniví, přesně takoví jsme dnes byli po třinácté hodině při posledních krocích, ale také a především blažení (tedy šťastní). V závěru při tradičním sladkém pohoštění byli dopovězeny poslední věty započaté během více než tříhodinové chůze po lipovské horské půdě. Kostelík postupně ztichl a jen jeho svátečně nazdobené kříže (za něž děkujeme p.Šustrové) připomínali malý zázrak setkání, který se dnes odehrál před našimi zraky.

Hranice poutních cest, ty nikdo nevytýčí, když srdce kráčí, do světa bezhraničí.        

Vždy před srpnovou poutí přichází krásný čas umývat v kostelíku okna. To se stalo i v tomto týdnu a je třeba říci, že čistota věcí kolem nás, má jistou schopnost inspirovat "čistotu" i v nás. A když jsem si po skončení zvelebovací akce ta velmi průhledná okna zálibně prohlížel, tak jsem zvedl zraky výše a ve stropním žebroví jsem spatřil letité pavučiny. Byla to velká výzva vzít rozkládací hliníkový žebřík, vysunout ho na maximum a stoupat vysoko nahoru, kde od postavení památníku nebyla lidská bytost. Vyzbrojen koštětem a vlhkým hadrem jsem kazil živnost pavoukům a také stíral osmiletý prach z topidel a horních škvír. Nebylo to tak "strašné", jen se člověk nesměl dívat dolů, ale hlavně jen před sebe a občas nahoru. A je to jako v našem životě - před sebe a občas nahoru. Bylo fascinující stírat osmileté vrstvy a s nimi i čas, který je tam kladl. Hlavou mi probleskovaly jednotlivé letité události prožité v kostelíku a bylo to zároveň takové "archeologické" upratování paměti. Již se těším na budoucnost, co zas čas naklade prachu na těžko přístupná místa, a až někdy to vše úlevně setřu. Prachu i čistotě zdar.

Kdo čisté vědomí si stále (ú)klidem chrání, ví co je radostné a slastné hodování. 

Podle zpráv z tisku se měl ve středu 13.7. ve 20.37 dostavit super úplněk. Nic jsem v ten čas na obloze neviděl neboť bylo u nás zataženo, ale i tak jsem médiím důvěřoval, že se tak stalo. Již den předtím jsem, nevěda nic o středečním úkazu, šel ve 22.15 zavřít do kostelíku okno a uviděl jsem přímo položený na Šeráku, obrovský zářící měsíc. Vypadalo to, jako by se kutálel směrem k Ramzové a vskutku měl nadměrnou velikost přehuštěného balónu. Řekl jsem si, že i ten vesmír má rád výrazné světelné předměty a tak jsme chvíli na sebe hleděli, on na mě a já na něho. Byla to vpravdě krása nebeská, od které se těžko odtrhával zrak. Ve středu jsem si tu vizuální rozkoš chtěl zopakovat, ale příležitost se již nedostavila. Tak mě měsíc  poučil o tom, že nemáme čekat na středy, když jsou tu úterý a také, že skoro vše je super (nad, výše), když to tak chceme přes mnohé mraky vidět.

Luna v rouchu světelném ti dává světlo časné, když zmizí nezoufej, že také svět ti hasne.       

Nelze se pohybovat tímto světem aniž bychom neutržili na duši nějaké ranky či rány. Naše zranění jsou spíše chronického než akutního charakteru a jako léčba na delší neduhy, nám jsou předkládány již stovky let účinné prostředky zvané poutě. Ta naše se bude konat v příštím měsíci, přesněji v sobotu 20. srpna v 10.00. Kdy se srazíme u kostelíku v horách, jak pevně doufám se sluncem, s nedozírnými objemy čirého vzduchu a krásou okolité přírody. Čeká nás kratší tříhodinové, pomalé putování hornolipovskou krajinou, která na 14 zastaveních bude plynule přecházet do krajiny našeho ministerstva nitra. Je to vždy malý div, když se necháme svýma opotřebovanýma nohama vést po stále svěžím povrchu země. Jako vždy a ve všem, jde i v pouti o to nejcennější co máme, Deo duši.

Proč chůzí vstřebávat, ten svět až do únavy? Kdo nechtěl by si dojít, pro korunu slávy.    

Před pár dny, když jsem přicházel ke kostelíku jsem si nemohl nevšimnout krásně se vlnící naší státní vlajky, která je nedaleko od vchodu do památníku. Tráva okolo ní je patřičně vysoká a tak takřka nebyla vidět její tyčková základna, ale jakoby se textílie vznášela sama ve větru. Tento republikový symbol mě již dlouho přitahuje gravitací naší složité minulosti. Je v ní totiž přítomen extrakt identity obyvatel české kotliny. Proto si jí vážím, byť skoro nic nehmotní. Původně byla před osmi lety zakoupena v Lídlu před květnovým MS v hokeji jako pomůcka pro fanoušky. Syn když byl malý, byl v ní při sledování sportovních klání zabalen jako bourec morušový v kokonu. V jeho rukou byla svědkem mnohých našich vítězství a samozřejmě i proher. Jak už to tak v životě chodí. A dnes si vlaje směrem tam, odkud vítr fouká. Je dobré dívat se na onu modro-červeno-bílou standartu právě v současnosti, kdy se někteří apokalyptičtí jezdci pokoušejí odemykat stáje, kde jsou jejich koně. Doufejme, že dokážeme víc, než jen fandit zabalení do trikolory.

Je mnoho vlajek i mnohá blaženost, kéž bych jen v jediné byl neustálý host.   

Právě jsem se vrátil z akafistu, který sloužíme v kostelíku ve všední dny v 18.00 a tam jsem nabyl přesvědčení, že je na světě krásně, ale... Až na ty křovinořezy. Některé technické vynálezy lidstvo posouvají dále, některé ho udržují na stejné úrovni, ale  je mnoho těch které lidstvo myslím si degradují. Po dnešním akafistu (chvalozpěvu) jsem pevně přesvědčen, že do poslední jmenované kategorie křovinořez zcela jistě patří. K věci samotné. Začátek chvalozpěvu byl ideální, otevřeným kostelíkovým oknem se dovnitř linuly vůně louky a trylky ptáků, v dáli šuměl potok a my se k té dokonalosti přidávali svými hlasy. Když tu horní soused natůroval svého žínajícího miláčka a opojná vůně spalovacího motoru zaplnila okolí. Inu zavřeli jsme okno a zcela se soustředili na posvátný text. Vcelku se to dařilo, občas mně v hlavě probleskly scénáře jako z 19.století, kdy dělníci z manufaktur ničili strojovou výrobu, která jim brala práci. Toto pokušení jsem překonal stálým opakováním v mysli - trpělivost, trpělivost... Právě jí tě chce ten křovinořez naučit, tak se z toho hochu raduj, vždyť školné je zcela zdarma. Ano, začalo to fungovat, mysl se ponořila do rytmu duchovního. A hle ke konci akafistu jsem již hluk neslyšel, otevřel jsem okno, opravdu horní soused dokosil. Ten úchvatný kontrast náhle panujícího ticha. Srdce se raduje a jásá. Když tu spodní soused začal napodobovat toho horního a jeho křovinořez byl ještě údernější. Teď už jsem se musel začít smát. Bůh nás opravdu miluje a dává nám nepřeberně svých vyučovacích lekcí, a někdy nás doučuje i po škole. Na světě je přece jenom krásně (bez ale).

Tak málo jen a máš být věčným blahem živ. Mám radu jedinou, buď velmi trpěliv.   

Dnešní titulek je víceúčelový. Jednak zdraví právě se dívajícího 300 000-cího návštěvníka našich webových stránek a vinšují mu dobrý svatodušní den. Ale především tato vysoká číslovka mapuje počet vjemů možných k získání v okolí kostelíku. Včera jsem jich totiž ten samý počet napočítal. Posuďte sami. Už jenom ten pohled na nepokosenou louku (kdo kosí trávník jednou týdně se velmi ochuzuje), ta barevná pestrost, výškové rozdíly různých květenství, vlnění travin ve větru a myriády tvorů v nich. Do toho orchestrion složený z různorodého ptactva, vůně měříků a kupovité mraky nad hlavou. A takto bych mohl ve výčtu pokračovat velmi dlouho. Co však bylo v tuto neděli mimořádné - nafialovělé bodláky obletované jako v  závoji pestrým hmyzem a s lehkými houfy průzračných mušek. Ta hlavní exploze nádhery však přišla zanedlouho, kdy malý slezský kolibřík s dlouhým sosáčkem (entymologicky toho živočicha neznám) rotoval jako vrtulník nad bodlákem (který měl parametry orchideje) a přitom se opíjel nektarem. Takových nezapomenutelných zážitků je na naší louce vskutku přesně třista tisíc. Pokud nevěříte, přijďte si je spočítat.

Příroda, to jsou nebesa a chceš-li míti nebe, pak velkou vnímavost sám musíš pojmout v sebe.