Kostelík v horách

Celý rok si v kostelíku hned při vstupu zpívám krátký tropar (oslavnou píseň) k Narození Krista. Ano i v letních vedrech jsem to tak činil. Nikde nebyl sníh ani mráz a přesto jsem byl vnitřně nutkán zpívat onu vánoční tématiku. Když se mě zeptáte proč? Tak vám úplně přesně neodpovím, ale zřejmě ta myšlenka vtělení Boha do lidského těla je tak průrazná, že jsem se jí po celý rok nedokázal zbavit. Chápu že každý má k vánocům jinou vzpomínkovou vazbu a  kdybychom udělali malý sociologický průzkum, zřejmě pod významem slova vánoce, by se u nás na čelních místech umístili dárky či vánoční stromeček. Proč ne. Ale proč jsme zatím za sedm let existence kostelíku v něm neměli stromeček, tak vám opět přesně neodpovím. Cítím, že je to jistý symbolický hendikep a proto v letošních vánocích vše napravíme. Objednali jsme tudíž neveliký a dřevěný, krásný a spirálovitý znak vánoc až z daleké Skandinávie a k tomu množství českých slaměných ozdob. Když v létě na nezimním trhu na Kampě v Praze byl v nabídce cínový betlém, tak člověk neodolal a koupil ho k lipovským vánočním zpěvům. Ty se budou v kostelíku tradičně (správně) konat 24.12. v 11.00 a 31.12. v 18.00, hned po Díkůvzdání za celý rok, které na silvestra startuje v 17.30. Takže v tomto roce budeme staronově pět u ozdobeného stromečku, u kovového Betléma a jak pevně doufám i s vámi všemi.

Mně jesle jeví se být skříňkou vzácné ceny, kde Ježíš spočívá jak rubín vybroušený.      

Do pojetí času si projektujeme to co je nám vlastní. Čas jsou pro někoho peníze, pro druhého je to možnost těšit se svobodě, třetí čas vůbec nevnímá. Přesto takřka všichni něco ví o předvánočním času zvaném též advent. Je to doba očekávání, kdy jsme v takovém podivném ustrojení, v tušení že nám tak dobře známá realita není na tomto světě jediná. Když se blíží štědrý den tak ona neviditelná předtucha sílí  a začíná se tu více tu méně zhmotňovat. Zjišťujeme přítomnost více bytostí v sobě samém (nemusí jít o schizofrenii), kupříkladu hravé dítě v nás chce strojit stromeček. Ženská část naší osoby zase chce vyčistit co se vyčistit dá, muž nám velí zajistit vše podstatné pro oslavu. To proto, že čekáme jiný čas, další lepší dobu či zbrusu nové lidi. Myslíme si nakonec, že jsme byli příliš optimističtí a nic moc se nedostavilo. Nevím to jistě, ale očekávatelný výsledek může záležet na úhlu pohledu. Stromeček při správném nasvícení je přece štědrý jako před 40 lety, vyčistit mysl a plíce může spolehlivě tříhodinová zasněžená procházka (právě nádherně svítí slunce) a to podstatné pro oslavu je naše neutuchající dobrá vůle. Všechno je v nás.

Med v ústech, v očích jas a v srdci zlato mít, to příteli znamená se v adventu oslavit.  

Vážení čtenáři, vítám vás u přímého přenosu z Červené středy, dnes 24.11. krátce po 16 hodině. V Horní Lipové se již stmívá a o to více vynikají červené svíce, které jako rubínové korálky obestupují celý kostelík. Je jich symbolicky dvanáct jako číslo plnosti a značí naši podporu pronásledovaným pro své přesvědčení. Je zde zvláštní kontrast tmy, která stále více sílí a několika světélek, která udržují mihotavé malé světlo na které "nesvětlo" nemůže dosáhnout. Celý vnitřní prostor památníku je naplněn stovkami rudých růží (krev postižených) a množstvím bílých lilií (symboly naděje). Chrámový prostor je ponořen do posvátného ticha, které však zvěstuje, že pamatujeme na neklid doby. V 18.00 má začít hlavní program v podobě modliteb, písní a četby, který ovšem nezačne. Důvod je banální, skoro všichni organizátoři jsou nemocní. Nic trestuhodného se však nestane, pietu můžeme provést dnes doma individuálně a hlavně za 14 dnů, opět ve středu tentokráte 8.prosince v 18.00, můžete přijít na "zmrtvýchvstalou" Červenou středu do kostelíku. Nebudeme sice již v hlavním proudu dnešního memoriálu, ale pravoslavní jsou kalendářně skoro vždy pozadu ( o třináct dní), tak se to může v tomto případě pěkně hodit. Jako bonus vám v prosinci můžu nabídnou seznámení se s Amosem Ozem (neplést si s Čarodějem ze země Oz) a jeho léčebnou metodou, žel ne na chřipku, ale na obyčejný fanatismus. Dopředu se již těším na pokus, kterým prověříme, jestli kurýrování bude fungovat. Nezapomeňte na teplé oblečení a rudé svíce, my nezapomeneme se uzdravit a udělat skoro vánoční svařák.

Bůh neopustí ty, kdo žijí v jeho jménu, spíš s nimi vrhne se ve smrt a do plamenů.   

To jsou slova jednoho našeho historika o tom ,že nás dění včera a předevčírem příliš nezajímá. Jednoduše nevíme proč se přehrabovat v historii, když současnost je tak napínavá. Vskutku dnešek nás natahuje na pomyslný skřipec více a více aniž si toho mnohdy všímáme. A tak trochu při tomto "mučení" trpíme, ale co je to proti mnohým skutečným utrpením z minula. Včera jsme na Dni veteránů četli ze vzpomínek občana Dolní Lipové z prvoválečné fronty. Zima, vlhko, hlad, zranění a smrt. Tato pětice nerozlučných spojenců všech vojáků byla i jemu velmi dobře známá. Co je proti tomu naše utrpeníčko. Krátký projev zazněl včerejším stmívajícím dnem i od našeho předního sociologa Petra Hampla, který by se dal vměstnat do slov - ve válkách nevítězí žádná strana, ale vítězí válka. A že ty země, které mají paměť a vztah ke svým válečným předkům, jsou na tom mentálně lépe. Vzácnou příležitostí byla i panychida sloužená biskupem Izaiášem, která přirozeně vedla k sounáležitosti s našimi zesnulými. Vůni střelného prachu a tedy i atmosféru pomyslného bojiště přinesla čestná salva javornické gardy, která byla tradičně přítomna. Přítomno bylo i něco málo pod 50 těch, kteří nejsou ahistoričtí a nežijí pouze současností a za zatím historicky nejteplejšího Dne válečných veteránů nezůstali doma. Vzpomenuty byly i osudy původního pomníku padlým za 1.světové válce, který byl vytvořen přesně před sto lety a "žil" na svém místě pouze čtvrtstoletí, kdy byl "nahrazen" ideově vhodným u kterého se setkáváme doposud. Po skončení času u pomníku jsme se navzájem hostili donesenými lahůdkami v penzionu Kovárna, kterou nám velkoryse zapůjčil její majitel. Magacínu měl totiž v částečné opravě a tak jsme nemohli naplno rozvinout přednosti velkého sálu plánovaně pozvaným Pražským hradním orchestrem. Doufám, že příští rok uvidíme a uslyšíme toto znamenité těleso v Horní Lipové. Ještě zpět ke gastronomii, tento rok byl zatím rekordní v přinesených pochutinách a je zřejmé, že ženy ( a jeden muž) kulinářky svou kvalitou neustále rostou. Tedy jaké může být poučení z připomínaných dějin - čím více víme o všelijaké minulosti, tím více si můžeme radostněji vychutnat jedinečnou současnost. A to za to stojí přeci.           

V titulku uvedená slova se dají najít v působivé písni Hany Hegerové s příznačným názvem Lebka. Je o posledních věcech člověka a s ironickým humorem nám ukazuje z jak "pevného" materiálu jsme my lidé utvořeni. Listopadový čas je pro tuto melodii a myšlenkové ovzduší konečnosti jako stvořený. Občas míváme v kostelíku rozloučení se zesnulými v různých formátech. Od klasických pohřebních obřadů, přes panychidy k výročí odchodu z tohoto světa až k tichému zapalování svíček v prázdném kostelíku. Také osudy zde vzpomínaných lidí bývají podivuhodné. Většinou je jim společné to, že nemají vyhraněnou církevní domovinu. Byly někde pokřtěni, jinde sezdáni a tuhle pohřbeni. Typičtí poutníci po absolutnu, tu z důrazem na energie (neplést si s ČEZ), na to že něco je (takzvaní něcisté), také ti jimž bylo v mateřských církvích nějak "ublíženo". A jejich pozůstalí cítí, že odchod na věčnost by měl mít jistý důstojný rámec. Samozřejmě stačí dát urnu do obýváku a časem ji přesunout do hrobečku, ale pohřební rituál je tu i k zvládnutí období truchlení, tedy především pro nás zatím živé. Snad i proto je v našem památníku spotřeba svíček v jedenáctém měsíci výrazná, prostě potřebujeme vzpomínat a přemýšlet, proč nám dojde (doufejme) až časem, že smrt je básník.     

Když jsem nedávno v jednom příspěvku psal o tom, že má-li někdo nápady jak něco v kostelíku vylepšit, tak jsem netušil, že věci se dají do pohybu tak rychle. Jeden muž měl za to, že by kostelíku na jeho vrcholku slušel kříž. On tam totiž byl původně navržen architektem Kaňkem, ale trochu jsme se obávali na něm sedícího ptactva a jejich následného trusu na prosklené stříšce. Onen jeden muž pravil, že na tyto ochranné účely jsou na kříže dány jemné bodlinky, které unaveným ptákům nedovolí usednout. A když poté dodal, že by to i zvětší části zaplatil, tak jsme našli společnou řeč. Jak je to někdy jednoduché. Minulý týden u kostelíku onen muž spolu s dalšími byl, vylezlo se na střechu, pokusně se odmontovala špice a vše se proměřilo k výrobě nerezového řeckého kříže. Pod špicí byla spousta hnízd vos, jinak bylo vše v pořádku. Tedy budeme se těšit na výslednou třešničku na dortu a její osazení. A skoro se už bojím napsat, máte nějaké zajímavé nápady...   

Je sklonek socialismu a píseň dua Bartošová a Sépéši pod názvem "Červenám" je megahitem. Je sklonek kapitalismu a ona stará píseň se znovu vynořila z mého hudebního zapomnění a to vzhledem ke středě 24.listopadu. Před rokem jsem o této celosvětové akci psal i na stránkách, které právě čtete. Pro připomenutí, je to tzv. Červená středa (červená pro barvu krve) připomínající pronásledované lidi pro svoji víru, z nichž mnozí prolévají i svou vlastní krev. Od loňska nepřetržitě hoří v hornolipovském kostelíku červené svíce jako znamení solidarity s více než 60% obyvatel naší planety, kteří nemají takové štěstí jako my. Letos bychom se poprvé sešli v našem památníku 24.11. v 18.00, kde v pásmu modliteb, čtení a zpěvu zazní naše souznění s těmi nesvobodnými. Pravděpodobně budeme ona nadpisová slova  "Červenám a to právě znamená" vnímat úplně jinak než interpreti písně před více než třiceti lety. Touto akcí sice nebudeme tak populární jako oni, ale je třeba některé věci dělat. Ostatně květnová Noc kostelů, začínala kdysi také pozvolna a dnes je to fenomén. Je oheň v srdci prázdnoty, jsi v prázdnotě to Bože ty?

Je-li něco úplného (holistického), tak nás to trochu navádí k dokonalosti. S něčím takovým se pochopitelně nesetkáváme zase tak často. Jsou to spíše okamžiky než něco stálého, trvanlivějšího. Teď k věci. Ve středu byl v Horní Lipové viditelný úplněk měsíce. Šel jsem právě zamykat kostelík a luna se naplno opírala do jeho zdí. Když svítí slunce tak pozlacuje, měsíc více postříbřuje a ono měkké bílé světlo nutilo se na chvíli zastavit. Oči přikovány k realitě viděli porci nebeské many v podobě nevšedního záření. Zdánlivé nic proměnilo prostor kolem v mistrovský obraz. Člověk měl chuť, podobně jako kdysi jistý čínský malíř, když dokončil své dílo, vejít do svého obrazu a ztratit (najít) se v něm. V tu chvíli jsem si vzpomněl na asi dvacet let starý článeček jednoho teologa a zároveň historika umění, který hovoří o nočním nasvícení chrámu reflektory (jak to známe z mnoha kostelů) jako o díle ďáblově. Říká ve své úvaze, že takový kostel je jako výkladní skříň obchodu, který se snaží tímto upoutat na sebe pozornost a takto vykřičeně nabízet své zboží. Pokračuje větou, že reflektorem nasvícený svatostánek již nikdy neuvidíme ve svitu měsíce. Ve středu jsem ho pochopil, měl naprostou pravdu, je propastný rozdíl mezi světlem elektrickým a světlem božím (měsíčním). Jistě reflektor naprosto osvětluje noc co noc, stále dokola, je to spolehlivé, bezpečné a rutinní. Kdežto nám nejbližší planeta má úplněk občas, musí se mnohdy prodrat mraky, tedy chce to trpělivost, ale ten ulovený "originální" obraz je aukčně nedocenitelný neboť je dokonalý. Přijďte za měsíc na měsíční úplňkovou noc na číhanou. Stojí to za to.       

Tedy přesněji jedná se o památný strom (vysazený v r.2018) rostoucí nad kostelíkem již třetím rokem. Lze vnímat strom jako druha životem? No jistě, víme že naši předkové sázeli při narození potomka stromy a ony souzněly s lidskými životy. Strom je nad veškeré pochybnosti živou bytostí, ale snad nás k svému tichému životu příliš nepotřebuje. To jsem si myslel až do dnešního dne. Lípa si rostla za pletivem (chránič před místním jelenem), byla ponořena do své fotosyntézy a do nesekané bio trávy. Jednou jsem se snažil tu trávu odstranit, ale když jsem přitom počínání narazil na vosí hnízdo v zemi, převaha hmyzu byla absolutní. Lípa si od té doby žila zcela na divoko. Dnes přijel vůz s krotitelem bujných dřevin panem Zajíčkem. Před týdnem mi volal, že si všiml nevýslovné zanedbanosti oné lipovské krasavice a že s tím jako emeritní zahradník něco provede. Provedl. Pokud zítra, pozítří, popozítří půjdete kolem, zjistíte, že popelka lípa se změnila na princeznu. Tráva byla vysekána, zemina kol ní zkypřena a zamulčována. Zatlučené tři opěrné kůly podepírají nové vyšší pletivo a boční výhonky ze spodku kmene byly náležitě upraveny. Ano, poznal jsem, že stromy potřebují někdy nás a my vždycky stromy. Je třeba poděkovat pachateli dobrých skutků panu Zajíčkovi, který se nejenže na minulý stav našeho národního stromu již nemohl dívat, ale hlavně příkladně realizoval svůj nápad. Jaké jsou vaše nápady co se týkají kostelíku? Klidně na toto téma pište či volejte. Člověk sám mnohé nevidí a tak se dozví od lidí, že přátelit se s rostlinami, je skoro jako s vámi.       

Tomuto povelu rozumí každý muž co prošel základní vojenskou službou. Sám jsem ho vyslechl v řádu tisíců a nyní po letech budí spíše nostalgické pocity z mládí než cokoliv jiného. Asi jinak na tento povel vzpomínali přímí účastníci bojů v obou světových válkách, zřejmě jako na něco, co je přibližovalo frontové linii a potenciální smrti. Tato slova budeme moci všichni slyšet ve čtvrtek 11.11.2021 v Horní Lipové u památníku obětem válek nedaleko konečné autobusu. Neboť velitel Javornické dělostřelecké gardy jimi uvede do pohybu své vojáky. Ano, opět po roce se sejdeme, abychom pomyslně bojovali na straně našich předků "jejich" války. Vždy, když u památníku sloužíme panychidu za zesnulé bojovníky, čteme z memoárové literatury či zpíváme hymnu a recitujeme patřičnou poezii. Tak se mě, tu více, tu méně zmocňuje pocit sounáležitosti s dědy a pradědy. Je v tom jisté kouzlo, které alespoň na čas povolává jindy mrtvou historii k životu. Síla správně zvoleného slova může být tedy ohromná. Přijďte se o tom přesvědčit i vy v 16.00 onoho sychravého podzimního dne. Po opuštění zážitků válečných se přesuneme, pochodem vchod či krok sun krok do penzionu Kovárna, kde nás přivítají zážitky gastronomické, je totiž sv.Martina a husy či mladé víno budou jistě k mání. V jednoduchosti - čím více a dobrého si sami tradičně přineseme, tím více se sami tradičně odměníme. Tak zní rozkaz přímé úměry.