Kostelík v horách

Tak jsme obdrželi 1.prosince 2021 na topolových deskách namalovaný triptych pod názvem Andělé války. Daroval je kostelíku jeden dříve narozený výtvarník Jan Křtitel Čuřík a samotné dílo vzniklo v roce 1996. Na prostředním obrazu je vyhotovena Bohorodice s dítětem a nad ní jsou dva vojáci v maskáčových uniformách, jako oni andělé války. V levém zobrazení triptychu je naříkající žena v muslimském oděvu s dítětem a nad ní opět dva příslušníci ozbrojených sil. V pravém křídle triptychu je rezignovaná africká žena znovu s dítětem a nad ní jak jistě tušíte jsou dva bojeschopní muži. Jak umělec v průvodním dopise sdělil byl  k Andělům války inspirován etnickými válkami na Balkáně a v Kongu. Od prosince darované dílo odpočívalo na naší půdě, ale včera bylo umístěno v kostelíku před kovaným ikonostasem. Zjistil jsem totiž a v tom je ta potíž, že andělé (poslové) války poletují stále kolem nás, dnes jsou v muslimském oděvu k vidění výrazně v Jemenu, v Africe je tradice četných bojů také dodržována a pochopitelně i my v Evropě nezůstáváme pozadu. Jak nám malíř upřesnil, předlohou k Bohorodici mu tehdy posloužila 16ti letá studentka Markéta z ulice a dítě ztvárnil ad hoc zapůjčený kojenec Davídek. Vše je totiž reálné. Tak až navštívíte kostelík a památník tak popatřte na onen triptych, kterému se v pravoslaví říká deesis, což značí přímluva. A zkusme se tedy přimlouvat za to co komu libo, ale hlavně za snížení počtu andělů války v našem okolí pokud možno na nulové stavy. 

Ta děvka válka se krví smrti zpíjí, já z krve paschální zde věčný život žiji.        

To není název nového amerického filmu z církevního prostředí o osudech atraktivní farnice. Ale stav, který je často k vidění, když sloužíme v kostelíku bohoslužby. Máme doma (přesněji ve sklepě) tři kočky domácí - babičku, dceru a vnoučka. Z nichž jak už to tak bývá je nejzbožnější právě ta babička. Jakmile totiž začneme sloužit, tak krásná bíločerná Bára přiběhne ke kostelíku, kde se uvelebí na blízké lavičce či přímo na chrámovém schodu a otevřeným oknem naslouchá průběhu mystéria. Když bohoslužba skončí a my vyjdeme ven, tak si jde po svých. Samozřejmě můžete namítnout, že kočky bývají fixovány na blízké lidi a i kdybychom šli do kotelny, tak by před ní na nás čekala. Je to jistě možné vysvětlení, ale mě se onen příběh o zbožné kočkovité šelmě zdá přeci jenom více pravdivější. Ony ostatní dvě naše kočky totiž nejdou v babiččiných šlépějích a kdo ví jestli jsou vůbec pokřtěny. Taky si někdy dokážete popustit uzdu své fantazie, když sedíte na koni imaginace a jedete na ostrov kde rostou housle.  

Kdo neví, nežádá a nemá, nechce nic. Ten ví a má a chce a žádá mnohem víc.   

Jistě, každý den může být takovým, stačí se jen správně dívat. A my se dnes, tedy v současnosti dívali, ne do budoucnosti, ale do minulosti vzdálené od nás 77 let. Je to zhruba průměrný věk dožití našeho občana, takže si tu časovou vzdálenost dokážeme snadno představit. Ano, před těmito dvěma sedmičkami končila 2.světová válka a my si to v kostelíku na tradičním setkání připomínali. Čím vším? Slovem, květinami, zpěvem, modlitbou, jídlem, ale především vzpomínkami. Po úvodním přivítání třiceti hostů, zazněla stará kozácká píseň Černý havran, při které v oblacích nad námi působivě kroužili dva dravci. Následovala čestná salva javornických gardistů a panychida za zesnulé padlé a válečné zajatce v kostelíku. Následně jsme četli krátkou pasáž z nesmrtelné Haškovi knihy o potížích, s jediným správným názorem, které měl Švejk v hostinci U kalicha. Při závěrečném sladkém pohoštění jsem nabyl v rozhovorech s přítomnými nezlomného dojmu, že stále ještě jsou lidé, kteří dokáží ctít cenu svobody přinesenou desetitisíci vojáky na našem území. Děkuji oněm vojákům i těm přišedším hostům, že udělali to co měli.

Má svoboda je bez pochyb jedinečně cenná, když krví vaší byla v květnu vykoupena.      

Tento gastronomický nadpis nám říká, že i když není ona třešeň na dortu nutná, přece ho dotváří a patří k němu. V nedávných dnech jsme umístili na samotný vrcholek kostelíku rovnoramenný kříž a pomyslně tak dokončili náš dort. Za necelé tři hodiny specialisté z Brna usadili lehounkou korunu na hlavu našeho šestiúhelníku. Kříž byl navržen jednou architektkou z Prahy, která sídlí v prostorách Emauzského kláštera a má schopnost nasávat zdejšího génia loci. Posoudíte sami jestli se trefila. Po jeho instalaci jsme spolu s iniciátorem "korunovace" emeritním metropolitou Kryštofem radostně děkovali dárcům a spoluúčastníkům tohoto projektu. Řeklo by se takový detail, umístění kříže na střechu, ale sami dobře víme, že dokonalost se skládá z jednotlivých detailů a samotná dokonalost není žádný detail.

Kdo patří na krásu, ten vidí najednou, co jinak vnímal by jak věčnost bezednou.  

Jsou slova vyslovená před několika tisíci lety vrcholným řeckým filozofem Platónem. A míní se tím asi, že lidské dějiny jsou nepřetržitým sledem válek, ozbrojených konfliktů a speciálních vojenských operací. Takže my živí, se na naší planetě zřejmě konce války nedožijeme. Čeho se ale pravděpodobně dočkáme je sobota za čtrnáct dní, přesněji 7.5. v 10.00, kdy se sejdeme v kostelíku na tradičním setkání ke konci 2.světové války. Budeme sloužit panychidu za její oběti a také dozajista zazní poezie a próza věnovaná tomuto období. Jste srdečně zváni na tuto aktuální událost.

Déšť sobě neprší, ne sobě slunce svítí, vždyť jsi tu pro jiné, ne pro své vlastní bytí. 

Začněme pěkně od konce. Soudný den byla poslední skladba, kterou jsme společně pěli na včerejším velikonočním setkání. Její obsah je velmi aktuální, je o našich vinách, o Soudci a procesních okolnostech na naší krásné planetě. Po jejím dozpívání jsme zjistili neuvěřitelnou skutečnost. S námi asi pětatřiceti vokalisty ji pělo i pět přítomných soudců a jeden advokát. Tak profesně pravdivě tato skladba snad u nás ještě nezněla. Když uvážíme, že na nedávném silvestru při vánočních koledách bylo v kostelíku přítomno šest lékařů, tak to začíná vypadat, že hostíme různorodá odborová sdružení. Příště se těšíme na přítomnost kovovýrobců. Jinak samotný den byl zcela aprílový, počasí bylo u dna své výkonosti, lehce poprchalo na teploměrovou nulu a zdálo se, že nás nikdo v údolí Jesenného potoka nenajde. Ale našlo se, asi padesát odolných a zároveň velmi šikovných tvorečků. Ano, tvořili pomlázky pod vedením paní z ČSOB, u jejíhož velkého stolu byla zároveň korálková dílnička na náramky. Ještě jeden v barvách krásné trikolory mám na ruce. Hned vedle mladá studentka zdobila vejce sedmikráskami a výsledný efekt navozoval jarní rozměr. Opodál vládla svému stanovišti paní Zbranková, která produkovala jednoho textilního ptáčka za druhým. Poblíž ležící proutěný košík vydával své tajemství rukama paní Šustrové v podobě panenek z lýka. Byly posléze krásně zabaleny a jejich tvůrci obdrželi za odměnu esteticky dokonale vyformátovanou sladkost. Páté stanoviště ovládla paní od Prahy, která nás učila tajům zdobení vajíček voskem. Na dálku tímto způsobem zdravíme naše tradiční učitele řemesel, kteří tentokráte byli v nemocenském stavu, ale na které se příští rok velmi těšíme - p.Voženílka, p. Čeladníkovou a p.Čeladníka. Počasí nám sice nepřálo, ale zato vše ostatní bylo velikonočně prosvětleno. Vládla neuvěřitelně dobrá pohoda, která nebyla zapříčiněna svařeným vínem, ale samotným dnem a těmi kdo do něj vstoupili s nasazením. Zpívalo se, hovořilo se, tvořilo se - proč bychom se netěšili.

Rád slyším zpěvy znít, vždyť bude probuzeno, tím jejich hlaholem, mé tělo i mé jméno.        

Aniž bychom si to běžně uvědomovali, tak slavíme velikonoce již skoro 2000 let. To už je slušná tradice, kterou stojí za to udržovat při životě. V kostelíku budeme příští sobotu 16.4. od 9.00 slavit v duchu lidových zvyků a to především pletením pomlázek, zdobením vajíček, tvorbou lýkových panenek či výrobků z pediku. Nově také vyzkoušíme jak nám na rukou budou slušet náramky z korálků. Nabídka pro naše ruce, hlavy a srdce zdá se bude pestrá. V 11.00 po dvou letech nucené odstávky naše hlasy dají rozeznít skladbám skupiny Spirituál kvintet, po kterých se mi již velmi stýskalo. Zvláště se těším na píseň s krásným názvem Soudný den. Jste tedy srdečně zváni na společně dotvořované dopoledne.

Noc vzchází z podsvětí, den prýští z nebes klínu, a na zemi suď sám, je přísvit polostínu. 

Dvakrát jsem v minulém týdnu byl ve společností jedné kostelní šlapky. Ano i faráři mají v popisu práce setkávat s takovými ženami. Jednalo se o blondýnu středního věku, velmi temperamentní s podmanivým slovním projevem. V podstatě se jí nedalo odolat, když mi na jedné vernisáži fotografií řekla, že by ráda se mnou šla, do kostelíku. Den se krátil a tak jsem jí řekl své ano. Po našem příchodu se stal div. Vytáhla ze své tašky pět svíček, co svíček, přímo mohutných svící zajímavých barev. V pořadí - červená, bílá, modrá a žlutá, modrá. Tyto svíce byly zapáleny a tato zapálená hříšnice se začala vřelými slovy modlit za jedno válečné ohniště. Byl to nesmírně silný okamžik, který sice přímo nevyřeší tíživý průběh války, ale lehce pohnul dvěma přítomnými srdci. Za dva dny ony svíce dohořely a v pískovém podloží se slily v jeden promíchaný voskový obrazec. Jak symbolické. V evangeliu si můžeme přečíst pamětihodná slova o tom, že celníci a prostitutky nás "spravedlivé" předcházejí do království nebeského. Pro milovníky přesnosti, ona žena je šlapkou, protože v jednom kostele šlape do pedálu, aby poháněla historické varhany při službách Bohu. Tedy šlápněme taky do toho.    

Vynášení morany se v našich obcích příliš neděje, ale aby se v jednom místě vynášela smrtka nadvakrát, tak to už bývá skoro rarita. A tuto neobvyklost jsme minulou sobotu zažili. Bylo sněhu jako o pravých vánocích, lehce chumelilo a tak se nás přes třicet jarně naladěných sešlo už snad u patnáctého vynášení. Ono totiž asi tři týdny před tím bylo slunečné počasí ve kterém se zdálo, že vesna zvítězila a nepotřebuje naší pomoci. Omyl. Jaro v Horní Lipové se neřídí neodhadnutelnými meteorologickými tajemnými procesy, ale tvrdou skutečností - pokud mařocha vyneseme je jaro, pokud ne tak není. Smrtka letos byla velmi objemná, opět stvořená z nepokosené speciální velejemné trávy, která se nachází u rybníčku poblíž kostelíku. Jako první se jí ujal v nesení nový pan soused a zároveň soudce z jižní Moravy s charakteristickým příjmením Smetka. Stačí zaměnit jedno písmeno a osoba se může proměnit, kdo z nás má takové štěstí? Opět v průvodu zněly staré říkanky předků v podání Zdeňka Korčiána, které se snažil aktualizovat do moderního modro-žlutého oparu. V cíli naší cesty na mostku u Kovárny pak došlo k masakru nebohé ženy s kosou v obvyklém pořadí - kamenování, zapálení a utopení. U kamenování byli zvláště agresivní milé děti, jakoby znali pravdivost úsloví - co se v mládí naučíš... Vizuálně bylo nesmírně působivé hoření plovoucí figuríny v tiché vodě místního potoka. Poté nás Josef Sekula uvedl do svého podniku a velkoryse hostil čajem, slivovicí a bábovkou. A co avizované druhé vynášení? Celou akci měl fotit renomovaný fotograf, režisér, scénárista a spisovatel Ivan Fíla, ale vlivem různých obtíží dorazil na místo činu až po našem "zločinu". Tedy pozdě. Byl velmi smutný a tak jsme ad hoc vyrobili smrtku novou pokrokovou. Stačilo k tomu březové koště a prostěradlo, které byli po ruce. A pan Fíla se činil, aranžoval výrazné účastníky vynášení (na čele se Zuco Zajíčkem) do objetí s druhou smrtí a tak jsme nakonec byli všichni spokojeni. Morana odplula ze vsi a my ještě dvě hodiny rozprávěli o příbězích, které v našem kraji zažívají "obyčejní" lidé. Možná si je přečtete v nové knize pana Fíly.         

Nikdy nevěř prvnímu dojmu, je vždy pravdivý. Tak na tento bonmot jsem si vzpomněl včera večer, když jsem šel zamykat kostelík. Někdo v něm zapálil dvě veliké bílé svíce a můj první postřeh byl - jsou to svíce za dva národy, které proti sobě již týden bojují. Celých sedm dní nějak těžko trávím, že východní a západní geopolitické zájmy o sebe křesly a na Ukrajině začal požár, který může přeformátovat svět jinak než jsme jej prozatím znali. Včera jsem četl myšlenku od Bruna Bettelheima, německého žida, který byl vězněm koncentračního tábora, o tom co mu pomohlo přežít. Pravil, že v tíživých situacích dochází ke štěpení osobnosti - na toho kdo pozoruje a toho, komu se to všechno děje. Kdo pozoruje má šanci zachovat si vnitřní "já" a svoji identitu, ti druzí jsou ochotní všechno udělat a všemu se podřídit. Samotného Bruna zachránilo jenom to, že se stal pozorovatelem. Tato myšlenka mi velmi pomohla v současném válečném ideovém běsnění a možná pomůže i vám. A ten člověk co v kostelíku zanechal obě svíce jakoby znal starou hebrejskou moudrost - Lepší než nadávat na tmu je zapálit světlo. 

Když zápor jako klad znáš přijmout bez rozdílu, pak štěstí jako žal dá duši mír a sílu.