Kostelík v horách

Přiznám se, ke své vlastní škodě, že matematiku jsem nikdy příliš nemiloval, při humanitní orientaci to tak někdy žel bývá. Ale v nadpisu uvedený příklad zase zvládnu hravě spočítat a dokonce i s něčím navíc. Čísla, protože jsou dokonalá, totiž můžou mít v sobě ukryty i lidské příběhy. Minulý týden jsem se v místní nemocnici u jedné takové počtové his-story ocitl. Povídal jsem si s patrně nejstarší pacientkou (99 let) v tom čase ležící v okresní léčebně. Bydlí v Lipové, není již příliš chodící, ale velmi dobře myslící. Někdy je to opačně daleko tragičtější a nejen ve špitále. Chvíli jsme spolu špitali o společných zájmech a tu naše blízké téma nečekaně přišlo. Tato takřka stoletá dáma, má vždy možnost jednou měsíčně spolu s pečovatelkou vyjet z bytu do nedalekého "světa". Otázka zdravotnice zní - Tak kam dnes pojedeme? Skoro stabilní odpověď bývá - No přece do kostelíku. Auto před ním zastaví, paní přesedne do vozíku a asi hodinu je v našem šestiúhelníku. Tam to ve svém nitru zvládá na jedničku. Její vypočítaná stovka let může tedy mít příchuť kostelíku. V předchozím jubilejním příspěvku byla napsáno, že desetileté dítě nekonečně daleko více dává (sčítá) než bere. Dnešní matematický příklad je toho lidsky vyřešeným výsledkem.  

Věda věd ukryla před světem své nejvnitřnější taje, jsou nedostupny všem jen láska proniká je.

Ptáte se, kdože je tím desetiletým dítětem? Nikdo jiný než kostelík a památník v horách. Právě před dekádou se uskutečnilo svěcení základního kamene za přítomnosti paní zimy, českého rozhlasu, místních patriotů a metropolity Kryštofa. Ona neuvěřitelně moudrá myšlenka mít kostelík jako místo bohoslužebné a zároveň válečně pietní se přesně v ten únorový den začala rodit. Byl to krásný rok trvající porod na jejímž konci bylo a je doufám, že šťastné a pokojné dítě. Hodně toho ve svém dětském věku zažilo a obdrželo a také snad ještě více dalo. Pomalu vyrůstá, učí se, raduje se a je občas, zvláště v poslední době i smutné. Ale jde stále kupředu levá i pravá, zpátky ni krok a možná mu k obveselení zanedlouho přibude i sourozenec. Tedy milý oslavenče, přejeme ti do další desetiletky hojnost Božího požehnání, otevřenost pro všechny ve dne i v noci a jak říkáme - Mnohá a blahá léta. Děkujeme ti, že jsi.

Chci býti kostelíkem, jejž věčná moudrost staví, já v ní a ve mně zas má ona pokoj pravý.        

Minulý pátek jsme sloužili v kostelíku bohoslužbu, ve které se v prosbách opakují velmi často, spojitá slova - za mír a pokoj. Je to dáno tím faktem, že nemáme-li příliš pokoje ve své duši, tak většinou se neděje mír ani ve "vyšších správních celcích". Dle zkušenosti, posvátná slova byť pronášená se silným nábojem, ne vždy prorazí obranné valy mocných tohoto světa. A tak někdy dochází k naší rezignovanosti na věci žádoucí a dobré. Nicméně trpělivé modlitební míření na cíl, jimž je jistě pokoj v našem nitru a mír ve světě, přináší vždy svůj výsledek. Mířím-li takto denně, stává se ze mně velmi dobře vycvičený občan, který ví co je v současnosti důležité a co méně. Také si z nás druzí tak často "nevystřelí", protože je máme na mušce dobra zaměřeny dříve než oni nás. Od pátku je v kostelíku vlevo u vchodu  nainstalován triptych Andělé války (psali jsme o něm již dříve) a u něj neobyčejně silná modlitba sv.Nikolaje Srbského : "Žehnej mým nepřátelům ó Pane". Tedy, pokud se chvíli při návštěvě památníku zadíváte na onu válečnou malbu, zapálíte u ní svíčku a pomalu se odvážně pomodlíte modlitbu za nepřátele, tak se z vás můžou stát míroví štváči, kteří míří na mír a dřív nebo později ho trefí.  

Jen rámus, rachot, hřmot, víc válka neuslyší a snadno oloupí ji, jen ti v mysli tiší.     

Tak jsme se 31.12. v podvečer milosrdně rozloučili s dvojkovým rokem a mám za to, že na jedničku. Před kostelíkem plála mini vatřička, kterou okolostojící dětičky udržovali v žáru sobotní noci a my ostatní jsme nejprve děkovali za moře loňského času, kterým nám bylo dáno plout. Ve slouženém akafistu Sláva bohu za vše, jsme vskutku promodlovali snad veškeré aspekty našich životů. Úderem šesté hodiny večerní bylo pokračováno ve  zpěvu koled a čtení z básníkovy tvorby ( František Kožík) z let 1989 až 1997. Dotkli jsme se i úlohy poezie a humoru, které umožňují důstojně přežívat, v nelehkých dobách minulých, přítomných i budoucích, všem kdo se těchto krásných zbraní ducha chápou. Kostelík byl včera přeplněn dobrou padesátkou příznivců  alternativního silvestra, mnozí přišedší byli již na vánočním zpívání a přišli se zřejmě dosytit zbylými vánočenkami. Kostelík se v záři svíček změnil na "Ústav úžasu" neboť naše ústa v úžasu pěli navzdory nebezpečí (čti nebe s péčí) doby koledy, které nám říkají, že nakonec to všechno dobře dopadne. A jestli to teď není příliš dobré, tak jistě ještě není konec. Po odchodu posledního návštěvníka, v našem památníku zůstala jedna osamocená francouzská hůl (i v památníku se dá zapomínat). Zřejmě včerejší hodinový zpěv měl ozdravné účinky nejen na duši, ale i na tělo.

Hleď s milosrdenstvím mít známost v tom se cvič, vždyť k zámku blaženství je ono vlastní klíč.   

Mám rád dárky co přicházejí pozdě, o den, týden, či několik let. Jsou o to očekávanější a snad si je člověk po rozbalení lépe pamatuje než ty v obvyklý čas. I my jsme pro kostelík dostali letos dárek opožděný a to o pouhých 8 let. Má solidní výšku kolem 4 metrů a půdorys 1x1 metrů. Zatím se vyskytuje jenom v papírové podobě a v příštím roce snad spatří světlo hmotného světa. Těsně před vánocemi nám ho doručil pan architekt Kaněk dokonce ve čtyřech variantách. Takže již možná začínáte tušit, že se jedná o zvoničku u památníku. V oněch dřevních dobách stavění kostelíku na ní bylo pamatováno vybetonováním základní desky. Pevně doufám, že v příštích 8760 hodinách roku 2023 se podaří vztyčit štíhlou krasavici a rozezvučet okolitý prostor. Pan architekt má i další nápady o kterých něco málo zase příště. Už z hor zazní zvon.

Srdce smutné se tím zvukem obnoví jak kdysi, zvoní nám na poplach a vše dobré vzkřísí.    

Znáte někoho kdo čte poezii? Asi byste museli hledat dlouze v paměti a pravděpodobně stejně by to bylo neúspěšné pátrání. Poezie je v současnosti trochu hodně opomíjena námi všemi, na rozdíl od její obdivované sestry prózy. Možná i proto jsme tuto popelku včera vzali na ples. Ano srdce plesala, když úderem jedenácté hodiny asi čtyřicítka přišedších pěla v kostelíku nám tak drahé koledy a vánoční písně. Po každé koledě následovala vánočenka. Cože to je? Od roku 1953 do svého skonu psal a posílal na vánoce spisovatel František Kožík svoji poezii lidem dobré vůle právě pod názvem vánočenky. A my jsme včera z nich ochutnávali. Když jsem sledoval počáteční reakce lidí, tak byly trochu rozpačité, nicméně v polovině nám vyměřeného času, po každé básni, jsem spatřil zamyšlené tváře jakoby v lehkém poetické opojení. Ano nechali jsme se unášet proudem životodárné poezie neboť tušíme, že ona popelka neopouští zcela půdu nám tak drahého racionálna, ale nese se tam kde už rozum nestačí a kde občas (především na vánoce) chceme být. Slovo poezie je řeckého původu a znamená tvorbu a v tomto významu účastníci vánočního pění a recitování dostali domácí úkol. Do příštích vánoc 2023 napsat svoji vlastní neopakovatelnou báseň. Uvidíme za rok jestli Poezie a Polska nezgynula. 

Ve vánocích nad ničím nezoufej, jen dobrou vůli mít, a v duši rozhostí se místo bouře klid.   

Je jenom deset dnů do dne dnů většiny obyvatel naší kotlinky. Sama příroda nyní sní o vánocích bílých a já s ní, neboť jsem včera snídal, obědval a večeřel v postním čase nebývale kaloricky krásné momenty. Na menu totiž bylo neodolatelno a to v podobě zářivě čistého sněhu dotvořeného mrazivým sevřením. Vítr nedbale sfoukával z větví stromů mraky jemného prašanu a v paprscích zapadajícího slunce byl pohled na Šerák od kostelíku jako od malíře impresionisty. Vskutku ty dojmy z čarování zatímní zimy jsou jako za starých ladovských časů. Velké maličkosti jsou nám předkládány k hostině. Vznikl nám prosincový černobílý svět, který má jako archivní fotografie svou kontrastní účinnost. Bílá nadílka milosrdně skryla ve své náruči množství neuspořádana pod ní. A je to tak dobře. Alespoň na chvíli nevidět onu bídu nepokryté země a vychutnávat si více neposkvrněnou bělostnost. S ní se jistě dostaví i svatý večer neboli vánoce v nichž budeme v chladu dne zpívat koledy celému světu k povzbuzení a nám k nasycení se krásnem jenž nás pevně obklopuje. Nuže přijďte i vy si zazpívat jako ptáci do kostelíku svou štědrou píseň.

Hle v jednom zrníčku, v té nepatrné kleci, je krása nejvyšších i nejspodnějších věcí.  

Mou dobrou zprávu hlásej, vrátil se den, kdy píseň zní, zpívej v čas vánoční. Předchozí věta je ze skvělého vánočního alba Spirituál Kvintetu z roku 1994. Spolu se sněhovými vločkami začínají pozvolna poletovat kolem nás i vánoční skladby. Většina z nich se rozpustí v každodenním (s)honu (na kohopak) a některé zůstávají natrvalo. Doufám, že i natrvalo zůstává naše dobrá tradice zpěvu koled a písní doby vánoční. I tento rok budeme mít prostor ponořit se do poetiky vánoc a hledat v jeho příběhu i příběh náš. Jako obvykle se 24.12. v 11.00 setkáme v kostelíku s písněmi našich předků či skvostných zahraničních autorů. Jedenáctá hodina je zvolena, aby hospodyňkám dala nadechnou v tomto štědrém dnu, alespoň na chvíli, jiné atmosféře než kuchyňské. V silvestrovském večeru 31.12. to samé platí také, ale až v 17.30 kdy budeme děkovat za vše dobré v tomto roce (nemylme se bylo toho víc než si myslíme) a v 18.00 znovu společně ze zpěvníků pozvedneme své koledující hlasy k přivítání roku nového nevídaného. Před památníkem bude plát jasný oheň, my se budeme zahřívat svařeným vínem a novinkou v podobě svařeného jablečného moštu, neboť zima bude veliká. Přesně taková jaká má být. Kdo přijde, ten nezmrzne. To hudební album z roku 1994 se nádherně jmenuje - "Hanba nám" a stojí za poslech a zpěv v čas vánoční.

Mé srdce jako vosk se rozplývá a mění, i ty máš zakusit žár vánoc působení.   

Den po 11.11. je dnem lehké únavy a úlevy po připomenutí si válečných veteránů. Krásné úlevy z toho, že se shromáždila padesátka interesantních (inter esse - těch co jsou v bytí) lidí. Úlevy, že jsme pozorně poslouchali úryvek z Čapkovy nesmrtelné Bílé nemoci a nacházeli mnohé historické podobnosti s dobou jejího vzniku a naší vzrušující současností. Velké úlevy, že se v magacíně ještě dokážeme bavit, tedy nejen spolu hovořit, ale i zažívat radost z hudební zábavy produkované skupinou Náwrat. Přinesená gastronomie byla oproti loňskému roku o něco štíhlejší, ale snad to nebyl trénink na příští léta. Těm co nelitovali času a prostředků ke kulinářským výtvorům proto zvolejme třikrát hurá. Více než tříhodinová sešlost nesešlých opět ukázala sounáležitost mnohých místních obyvatel a tak jeden z překvapených premiérových hostů konstatoval, že u nich v Olomouci by také rád něco podobného viděl. Sice trochu předběžně, ale přesto se již těším na LP 2023 sobotu, kdy 11.11. v 11 hodin 11 minut se sejdeme u pomníku. Kdo jiný by nám v tom mohl zabránit, než my sami. A co ta únava uvedená v první větě? Tak ta trochu pramení z toho, že svět je stále stejný a my lidé v něm také. Naštěstí či naneštěstí?

Těm vojákům co zemřeli, je věčnost druhým životem, řád nesmrtelný mají již a také místo v něm.

Tak již příští pátek se sejdeme na den sv.Martina k tradičnímu připomenutí si svátku válečných veteránů. Už ani přesně nevím pokolikáté se tak stane, ale mám za to, že to bude stát za to. V dřívějších letech jsem míval občas, jenom na pár prchavých okamžiků takový dojem, že naše akce je již tak nějak středověká. Připomínat si veterány všech válek je přece v naší době anachronismus. Copak my a ozbrojené konflikty. Nu již si to ani na chvilku nemyslím. Je to víc než aktuální. Tedy přátelé máme v 16.00 u pomníku příležitost se ještě sejít před zimou, radovat se před kdovíčím. Budeme sloužit panychidu spolu s biskupem Izaiášem, číst kousek z Karla Čapka, zpívat hymnu a poslouchat čestnou salvu. Poté se vydáme do vytopené Magacíny k setkání s dobrotami, které všichni přineseme a také s mladým martinským vínem. Vy co jste před deseti lety zažili úžasnou atmosféru vytvořenou skupinou Náwrat, která nám tehdy hrála, tak si ji jistě rádi zopakujete. Ano, budou nám produkovat country (venkovskou) hudbu od 17.00 v Magacíně a my s nimi zpívat a možná i tančit. No kdo by se netěšil, když ještě ke všemu je ten den pátek.

To slovo mír, je sladkost na jazyku, zpěv štěstí ve sluchu a v srdci tanec díků.