Kostelík v horách

https://www.youtube.com/watch?v=1BCxh3_Pj60

Dnešních sedm slok je o rozhovoru dvou biblických postav Marie a Josefa. Rozmlouvají v nich o těch nejpraktičtějších věcech z denního života. Jak zaopatřit nově narozeného kolíbečkou, povijačkou, řeč jde i o fěrtušku a pasečku. Nic abstraktního, žádná vysoká teologie, ale porozumění principu, že Bůh (a jeho potřeby), se dají nacházet ve všech věcech. Jen chtít to zázračno vidět v každodennu. Pokud se nám to nedaří, tak nezoufejme, je to umění všech umění. V Bibli Maria promluví velmi spoře snad jen dvakrát a to nejprve devět měsíců před vánocemi. Kdy je jí zvěstována nemožná možnost, že Bůh bude přebývat v její útrobě a ona na to praví prosté - staň se. Podruhé při svatbě v Káni, kdy došlo víno a Maria prohlásila k nám o svém synovi - udělejte všechno co vám řekne. Poté se stal jeho první a zřejmě, i pro jisté ateisty, velmi přijatelný zázrak, kdy proměnil vodu ve víno. Josef v Písmu pak nemluví vůbec. Je to velmi dobrý způsob jak se ochránit, dle lidské zkušenosti - mnohokrát jsem litoval, že jsem mluvil, ale nikdy že jsem mlčel. V mlčení se totiž mnohdy rodí naše nejlepší inspirace a konec konců je mlčení jazykem věku budoucího. Těsně před vánočními branami se tedy těmito manželi můžeme víc než inspirovat.

Pečeť věčnosti se v celém světě jeví, kdo je ten člověk, jenž to necítí a neví?   

Víte, jaká je židovská nejsvětější trojice - věrná žena jako zdravotní sestra, zbožný muž jako sekundář a Bůh jako primář, v marné operaci, ve které se snaží zachránit tento svět. Svatá trojice lidí žijících na této zemi, bez ohledu na to, zda mají na sobě oblečený dres ateisty, křesťana či budhisty..., by mohla být vyjádřena tou nadpisovou trojicí - štěstí, zdraví, pokoj (klid). Na tom bychom se asi velmi široce ekumenicky shodli. Každý by si rád sedl do vozu za touto trojkou, a nechal se táhnout radostnou cestou od porodnice až do krematoria. Nicméně naše zkušenosti s výmoly na cestě, častou unaveností oněch tří tažných koní a obvyklou ztrátou směru co vede k cíli, nám říkají, že tento vysněný kočár jedoucí k plesu, je funkční jen občas a u někoho vůbec. Co s tím? Tím hlavním opravářem, v často se kazící realitě, je odborník na slovo vzatý, Jmenuje se MuDr. Naděje a je veledůležitým resusciantem v situacích, kdy nevíme kudy kam. Před třemi sty lety žili dva muži, kteří se však nikdy nepotkali. Jeden rabín (Zusja z Hanipole), který se dostal s povozem na křižovatku a nevěděl, kterým směrem se vydat, pohlédl nad sebe a uviděl naději a zjistil že ať už bude na jakékoliv své životní křižovatce, tak ta naděje nad ním stále je. Druhý, welšký básník a kněz (George Herbert) ve své poezie objevil "přírodní" zákonitost - "kdo žije v naději, tančí bez hudby". Proto vás prosím, milá Naděje, věnovala byste nám v příštím roce jeden dlouhý tanec? Pevně věřím, že na tom třistašedesátšest dnů dlouhém parketu, se občas kolem mihnou další dobří známí tanečníci, jejichž jména šťastně, pokojně a ve zdraví vyslovíme.

Můj milý, nezoufej, smíš s nadějí na plese vystoupit, jen srdce statečné je zapotřebí mít. 

Obvyklou jůtůbovou nadpisovou koledu si, v jejím nepřeberném množství, dnes najděte prosím sami        

https://www.youtube.com/watch?v=czdehetfT60

Že takovou koledu neznáte, ani nemůžete, protože žádná taková, alespoň pokud vím, neexistuje. Je to jen jadrné slovenské zavolání. A jedno takové, se k nám pomyslně ozvalo v polovině 18.tého století, kdy páter Georgius Zrunek anebo Edmund Pascha (o autorství je spor), složili asi čtyřicetiminutový opus s názvem Vánoční mše F dur. Tato skladba je v našich zemích spolehlivě, i když neprávem, zastíněna J.J. Rybou o jehož umění jsme již psali. Oba autoři (Zrunek či Pascha), slovenští františkáni, skombinovali tradiční latinskou mši s lidovými prvky a podařila se jim skladba se značným kouzlem, zemitou silou, která nemá v evropském kontextu obdoby. Máte-li rádi nadsázku a jemný humor, tak je to ušito přímo pro vás. Kupříkladu v části Benedictus, je ono Bé tvořeno autentickým bečením ovcí. Je zajímavé, že poprvé od dob baroka byla tato skladba prezentována přesně před půl stoletím Pražskými madrigalisty na čele s Miroslavem Venhodou, oba slovenští řeholníci byli zrozeni na moravské půdě a tak se stala skladbou vskutku federální. Je to samozřejmě poslech pro fajnšmekry a součást našeho bohatého kulturního dědictví. Ono totiž bez kultury přestává být lid národem a stává se pouhým obyvatelstvem. Které se výborně hodí na sčítání a jiné obratné úkony. Teda, ludkovia počůvajte Zrunka je ozaj velmi zručný.

Hudba ta vzácná hodnota, kdo nedá si ji vzít, je blízko věčnosti a nachází v ní klid.    

https://www.youtube.com/watch?v=n82-Vrmk15M

Když jsem někdy koncem 90.let v prosinci, objevil album Spirituál kvintetu právě s tímto názvem, tak jsem se zarazil. Na jedné straně vánoční čas a na druhé vědomí studu, trapného pocitu či ponížení, které sousloví Hanba nám vyjadřují, jak to jde dohromady? Všech 14 skladeb na tomto svátečním CD samozřejmě tak provokativních nejsou, jako ona ostudná Hanba nám, ale přesto se tak nějak vymykají našemu obvyklému pohledu na vánoční naladěnost. Jsou převážně ze severní Ameriky a z prostředí mentálně a vitálně a barevně jinak ukotvených lidí. Ale přesto, nebo právě proto, nám tyto skladby dávají šanci nazřít na náš i betlémský příběh trochu jinou, realističtější optikou. Posuďme sami - "Nad Betlémem vítr fouká, z jeslí na nás dítě kouká, místo lásky vidí zlobu, vidí chýše vidí hrady, Jeruzalém místo zrady...". Takový text vede jednoznačně k většímu přemýšlení než "hajdom, hajdom, tydlidom" i když samozřejmě nic proti Valachům co pasou své ovce. Rozměr adventního času má tak v sobě i prostor  k reflexi a uvažování o svém ročním pobytu na naší zemi (31.12. je za 13 dní).  A k tomuto bilancování patří i pocit studu za to, co jsme letos "provedli" či neprovedli, ale i pocit ponížení z toho, čemu jsme mnohdy byli vystaveni. Nejsou to zrovna libé záležitosti, ale k naší lidské úplnosti zcela jistě patří. Není lepšího hudebního doprovodu k této niterné činnosti než výše uvedené spirituály. Nebojte se, přežijeme ji. 

Zas narozený Bůh zde leží v chlévě, v seně. Tak vykliď srdce své a ulož jej tam neprodleně.

https://www.youtube.com/watch?v=fO8YSmzplVs

Tak faktická cesta do tohoto palestinského města by zrovna dnes byla trochu riziková, ale pomyslně se tam samozřejmě můžeme vypravit. Zbývá už jen určit co tam vlastně budeme dělat. Před dvěma tisící lety tam byla pěkná tlačenice, nejprve sčítání lidu, poté návštěva tří králů (mudrců) a posléze krvavá čistka pacholíků do dvou let. Taky žádná idylická sláva. Onu vánoční náladu (žádoucí představu) jsme si tam rádi vpravili, protože ta umolousaná realita, není-li dobře zabalená do narůžovělého balícího papíru, je méně atraktivní. Když se však přece jenom budeme k městu Betlému blížit, tak na směrových ukazatelích můžeme vidět jeho dvojí označení, arabské Bajt Lahm (dům masa) a hebrejské Bejt Lechem (dům chleba). Protože je postní adventní čas, tak bych se spíše přikláněl k tomu Chleb-níku než Masa-kru. Pokud raději bezpečněji zůstaneme doma, tak tu skoro 3000 km dlouhou cestu, můžeme úspěšně "vykonat" upečením domácího chleba. Jistě kauflandy jsou plné "dobrot" ze zmražených polotovarů. Ovšem nám jde o putování, proces, pokus, risk. Na internetu je nepřeberně receptů od jednodušších kvasnicových po mistrovské kváskové. A tak když budete péci obligátní cukroví, zkuste místo jednoho druhu lineckého, upéci poctivý jednoduchý rodinný chleba. Budete mít jistě všichni z něho velkou radost a váš dům se tím může stát reálným poctivým Betlémem. Moje paní právě před chvílí vytáhla z trouby dvě cihličky žitného kváskového božího daru. Je to vždy výjimečná voňavá událost. Chléb je totiž od nepaměti pro nás každodenní (vezdejší) a zároveň posvátné jídlo (vezměte a jezte). A jak se zpívá v jedné pohádkové nekoledové písničce s emblematickým názvem Dělání - " Upeč třeba chleba, postav třeba zeď, žal se krásně vstřebá, začni s tím hned teď, začni s tím hned teď." Poslechneme tu melodii?

Jak duše hladová, když matka blízko není, tak duše bez Chleba si pláče v osamění.  

https://www.youtube.com/watch?v=UXythF1UxyU

... poslouchejte, z betlémské krajiny, pozor mějte, slyšte je pilně a neomylně, rozjímejte... Tedy jedna z našich nejznámějších koled toho po nás nechce zrovna málo. Nejprve dobře informaci vyslechnout, být při tom pozorný, pravdivě ji interpretovat a rozjímat nad ní. Ono se to zdá snadné, ale je to velmi dobře popsaný postupný proces, jak z reality něco podstatného těžce vyzískat. Na novinky (nové zprávy) to se přímo třeseme, ale vyslechnout je v úplnosti, případně v kontextu či odhalit co je mezi řádky, to chce pozornost. Popelka pozornost, ta je na konci roku bita ze všech stran, kdy na nás útočí všelijaké nabídky pomíjiva a postupně (ono pozor mějme) rozpouštějí a spolehlivě vymývají. Pokud však dojdeme dál, ocitneme se u fáze neomylně, a tady s "úspěchem" troskotáme. Vždyť co je to pravda? Každý má přece tu svou (podle toho to taky tak vypadá) a tak zůstaneme u těch svých osobních bublin, naplněných naší "svatou" pravdou, které letí vstříc ostrosti světa. Když ten kontakt s úskalími naše bublina přece jen přežije bez nehody, tak je na ni nastraženo slovo rozjímat. Toto slovo bychom mohli přeložit do srozumitelna jako meditovat. Což znamená jít do středu, k jádru věci, což není o našem přemýšlení a kalkulování, o tom, že dve a dve sú iba čtyri, tak ich to naučili, jak zpívá skupina Elán. Je to spíše, celou naší bytostí, pozvolné zpracovávání toho, co jsme v životě nabrali a jak ono vyzískané aplikovat. Dnes při procházce od kostelíku k památnému smrku, v pokojném tempu, liduprázdným bezhlučným lesem se krásně bíle pokusně rozjímalo. Advent je totiž časem těch nejtišších pokusů. A to jsem se nedostal dále než k první sloce této zdánlivě dětinské písně.

V kom všechno jedno je, i pokoj nepoznaný, v tom narodilo se již vskutku dítě panny.   

https://www.youtube.com/watch?v=KNYpX3bBhbY

Jeden z nejtěžších úkolů co před námi stojí, je ten, jak dopravit ty tuny štěstí co jsou vůkol nás do našeho domu. Někdy se nám sice podaří propašovat pár kilo do světnice, ale do naší mysli se stěží dostane množství v miligramech. Je to samozřejmě tím, co si pod mýtickým štěstím představíme a jakou zvolíme přepravní službu. Nebudu vás unavovat výčtem pomíjivých věcí od A (jako nový automobil) až po Z (jako neutuchající zábava), které jistě trochu štěstí polechtají, ale ono jako příslovečná zlatá muška na nás přesto nesedne. Jako druhá vlna pokusu o štěstí nastoupí umění, literatura či film, nicméně jak již znali v antice, tak je pouze okolo 36 dramatických situací a námětů a ty se v různých (někdy hrůzných) variacích neustále únavně opakují. Do třetice to zpropadené štěstí začínáme hledat ve zdraví (hlavně to zdraví, pane faráři), někteří obzvláště pečliví pátrači jdou fascinující stopou věčného mládí (čtěme infantilnosti). Když ani to dlouhodobě nezabírá, tak jsou před námi už jen rodinné vody. Jistěže fungující láskyplná pokrevní pospolitost je velké terno a štěstíčko, ale i ona postupně vyprovází své seniory do emeritna. A věčná žízeň po štěstí stále není plně napojena. Nechci se plést, ale v podstatě už zbývá jenom nadpřirozená pomoc, a právě o té jsou stále více se přibližující svátky. Z dnešní kolední třetí sloky - "Sešli nám své požehnání, milost Tvá ať všechny chrání, v hodině pak smrti, rač nás k sobě vzíti, tam, kde věčně láska Tvá svítí".  Kdybychom však přesto chtěli zůstat v duchovní nejistotě, zda je či není Někdo nad námi, tak si můžeme vypomoci prostými slovy L.N.Tolstého - "Pokud chcete být šťastni, tak buďte." a pokud ani ruský klasik nezabere, tak vězte, že štěstí je nepřítomnost neštěstí. Tečka.

Jen bláznu postačí vně kaluž kdekterá, když doma naprázdno mu zřídlo vyvěrá.  

https://www.youtube.com/watch?v=9DuGRQJnfrU

Mohlo by se zdát, jak dáváme prostor i cizojazyčným písním, že ta v dnešním nadpisu je přinejmenším ve svahilštině. Ne, je to čistokrevná česká koleda z Krkonoš a to z Benecka. Samozřejmě ani kérkonošské nářečí nedisponuje něčím tak silným jako je válenpajštus. To jednou Karel Poláček napsal knihu Bylo nás pět, a v ní stvořil postavu desetiletého Čeňka Jirsáka. Ten ve snaze uspořit drahocenné setiny sekundy, tehdy obvyklý pozdrav "Pochválen buď Pán Ježíš Kristus", zkomprimoval do malebného "válenpajštus". Čeština je jazyk geniální a někdy i géniů. Takže o názvu naší koledy není pochyb, má 17 slok,  a v médiích se zpívají maximálně tři až čtyři. Je to škoda, ale samozřejmě se tím uspoří cenné sekundy, které stejně, ale ne tak zpěvně utonou v bezčasí. Je to škoda. Kupříkladu od šesté sloky se to v ní hemží krásnými jmény a povoláními těch, co nesou dary Narozenému. Posuďte sami - " Anička pana rychtáře smetany trošku, Sekundýna mlynářova mouku, krupičku, Monika kramářova cukrkandl, fíky má a Mařenka šenkýřova pivo, víno dá." A i dále je to jedno půvabnější jméno za druhým - Rozálie, Rózinka, Kačenka, Majolenka, Alojzín, Venclíček, Doubeček... Ony ty zdánlivě nepodstatné zdrobnělinky a upraveninky však poté nádherně zdobí své majitele. Přátelé, tedy dozdobujme okolí tou naší češtinou, jistě se nám potom zvedne nejen etymologické IQ. Protože kdysi o ní pravil jeden německy mluvící český žid velkou pravdu - " Máme v rukou stradivarky, ale hrajeme na ně jako šumaři". To ať se, bohdá, nestane. Válenpajštus.

Když slovy nevládneš a jenom koktáš skrytě, stůj pokojně, zpívej a Bůh již vyslyší tě.    

https://www.youtube.com/watch?v=S3InXHOJATA

Český exportní artikl v poslední době je na pováženou, ale dnešní koledu bychom mohli zařadit mezi top export Czech. Nejenom tím, že tento náš produkt zamířil do Anglie v polovině 19.století, ale především, že je v něm ztělesněn náš zemský patron sv. Václav. Přesněji řečeno jeden náš učitel a básník tehdy napsal text, který jeden britský duchovní a básník připnul na starou latinskou jarní velikonoční píseň. A v anglosaském světě se zrodil hit, který už takřka 200 let obsazuje první místo v jejich zimní hitparádě. Práce českých rukou (hlav) již tehdy unikala z naší kotliny, aby obohacovala "vyspělý" svět. Ovšem ten text je přenáramný. Má v sobě přitažlivost návodného jednání, které nás láká vyjít z našich vytopených pokojíčků a něco málo zanést potřebným. Vzato doslova v koledě se zpívá - "Přines maso, přines chléb a pár polen k tomu, zanesem to ještě dnes sedláčkovi domů" - tak kdybychom to chtěli dnes přesně napodobit, tak bychom asi nepochodili, snad bysme uspěli jenom s tím masem. Každá doba má holt svou podobu charitní (láskyplné) činnosti. Tedy porozmýšlejme co kreativního dokážeme nahradit za chléb a pár polen. Ona ta vítězná Václavova cesta ke svatosti totiž nevedla pouze skrze krveprolití v Boleslavi, ale hlavně přes drobnou každodenní prácičku. A my přece, doufám, alespoň kouskem svého úsilí k ní tíhneme.

Nuže svrhni marnou tíž, vždyť duchem vítězí, kdo nechce na hřbetě mít batoh s penězi.    

https://www.youtube.com/watch?v=8zIkcZ52-bo

Když jsem dnes chodil mezi pacienty v nemocnici a zkusmo se ptal na znalost koled, tak jsem byl sociologicky zděšen. Ani starší ročníky jich mnoho neznaly, natož u jednotlivých písní jejich mnohé sloky. Zdá se, že kdysi muzikální český národ se nyní spokojuje pouze s poslechem hudby z médií. Ovšem je to spíše pasivní přístup, při tom aktivním, tedy samotném vlastním zpěvu, to podstatné do paměti vniká daleko úspěšněji. Není jiné kvalitní cesty, než si "vyhrnout" hlasivky a pustit se do koled. Koleda My tři králové je tak nějak spjata s Tříkrálovou sbírkou, při které koledníci odzpívají většinou jen tu úvodní sloku. Nicméně ona jich má ve své požehnané verzi hned 32. Ano, čtete dobře, byť jsou to sloky kratší, ale ten počet je přesto úctyhodný. Ta cesta do Betléma pro mudrce věru nebyla krátká. Nuže k prosincovému tréninku je to skladba jako stvořená. Když ji celou na vánoce v kostelíku dozpíváme, tak většina interpretů je velmi unavena a spokojena, že to zvládli a v duši se pak rozhostí velmi dlouhý dozvuk této melodie. Tedy až se někdy ocitnete v jesenické nemocnici, budu ji s vámi zpívat, neboť je významnou a účinnou součástí vánoční terapie. Ukázka je ze 14 a 15 sloky - Nám třem se hvězda zjevila, kerá jakživa nebyla. Kde Maria přebývala, nad tím domem hvězda stála...   

Když vzhůru k nebesům chceš vyvést kroky své, pak musíš přidržet se cesty Betlémské.