Kostelík v horách

Takřka každý "normální" člověk je na štědrý den a silvestr doma. Nicméně čest stovce výjimek, která přišla v tyto dny na vánoční notování do kostelíku. 24.12. je datum, které stále ještě působí na naši mysl jako magnet. Přitahuje do sebe vzpomínky na dětské dárky, domácí přípravy a snad ještě něco navíc. To něco navíc se snažíme zprostředkovávat při našich akcích v našem lipovském "šestiúhelníku". Na rozdíl od toho bermudského geometrického útvaru se zatím u nás ještě nikdo neztratil, spíše doufáme v opak. Kostelík zněl písněmi ze zpěvníku, které někteří pějí již třetím rokem a tak jsou v podezření, že zpívají po paměti. Což se ukázalo naplno 31.12. kdy večerní prostor ozařovala jen blikavá světýlka svící a tak mnohým sloužila jen vlastní paměť. Jednotlivé koledy byly prokládány jak vánočním slovem, tak svařeným vínem. Je to ideální výstuž našich hlasů, neboť stejně jako loni se odezpívalo všechno z nabízených písňových pokrmů. Kdo nevěří, že melodie může zasytit, tak ať zví, že po takřka dvouhodinové akustické hostině jsme byli hojně naplněni.       

Minulost není učitelka, ale dozorkyně, která nemilosrdně trestá naše prohřešky. To je motem a důvodem našeho historického ponoru do časů dávných. 11.11. v 11 hodin 11 minut jsme opravdu stáli jako jeden muž (a několik krásných žen) před památníkem obětem válek v Horní Lipové. Foukalo, lehce padal sníh a tak nikdo nepochyboval, že je svátek sv.Martina a zároveň den válečných veteránů. Biskup Izaiáš majestátně odsloužil panychidu, Zdeněk Korčián krásně četl hrůzné vzpomínky na zajatecký tábor a poezie válečných veršů spolu s hymnou nemohla nikoho nechat chladným. Po hodině u památníku jsme sešli dolů k Magacíně, která nás svou teplou náručí objímala ještě další dvě hodiny. Hostina skládající se z přinesených pokrmů místních kuchařek (jak je ta slezská gastronomie pestrá) a mimořádné svatomartinské víno spolu s francouzským ciderem nasytila a napojila šedesátku přítomných uctívačů historie. Takže si spokojení můžeme lépe domyslet, že velká historie přichází k malému člověku přestrojená za jeho život.  

Bilancování je slovo, které patří na úvod nového roku a proto se vraťme do některých okamžiků toho prošlého. Jeho vrcholem byla snad májová oslava dne vítězství, kdy se na lesním hřbitůvku v Domašově, sešla velmi pestrá společnost. Pracovníci ambasád a generálních konzulátů, příznivci nedávné historie v uniformách, spisovatel z východní země, biskup šumperský s duchovenstvem, vojenský kaplan, ale také "obyčejní" lidé. Vznikl velice zajímavý koktejl se složkami, které se běžně nesetkávají a které daly vzniknout jedinečné atmosféře jarního dne. Již samotná cesta lesem byla pro mnohé poutí v tichu a přípravou k panychidě za zesnulé sloužené na překrásném místě vprostřed bukového lesa. Ona bohoslužba je výrazem vděčnosti, která nese lidský život k smysluplné věčnosti. Je padesát zúčastněných hodně nebo málo? Nevím. Ale přítomnost mladých lidí dává naději, že snad za padesát let v květnu 2067 nebude u hřbitůvku pusto. Následné posezení v lovecké chatě spojené s besedou s ruským spisovatelem A.Varlamovem mělo ráz družného víření okolo kultury, historie a politiky. Následně o naší akci psal na celou stránku týdeník Pražský expres a tak snad v hlavním městě si nemyslí něco o liškách, které na Jesenicku dávají dobrou noc. 

Je mi ctí opět vás pozvat na konci roku do kostelíkového šestiúhelníku na zpěv koled a vánočních písní. Tentokráte se bude jednat o dvojí zpívání a oba termíny jsou v časech velmi "frekventovaných". První se uskuteční v neděli 24.12. v 11.00 (dopoledne), kdy vrcholí štědrovečerní přípravy, ale snad právě proto je dobré si na hodinku odskočit a nadýchat se čerstvého vzduchu při zpěvu. Druhý termín je ještě více "šibeniční". Jedná se o silvestrovský večer 31.12., kdy nejprve v 17.00 poděkujeme za vše dobré i jiné v roce 2017 a potom v 17.30 se znovu ponoříme do společných zpěvů. Kostelík bývá v oba dny průběžně temperován, svařené víno zvýší teplotní komfort na maximum a souzvuk tónů nás přenese do krajiny našeho dětství. Každý příchozí si odnese vánoční přání vyrobené opět s velkým citem dětmi z místní školy pod vedením paní učitelky Šustrové. Věru skoro se chce trochu parafrázovat pravdivá slova písničkáře J.Nohavici - pokud se zpívá (vánoční píseň), tak ještě se neumřelo!    

Rok se s rokem sešel a je tu opět magické datum 11.11. a tedy připomínka válečných obětí a veteránů. Tentokráte toto datum padlo na sobotu a tak si tedy můžeme dovolit luxus slavit ho jako v Británii přesně v 11 hodin a 11 minut. V onu sobotu bude tedy u památníku přítomno osm jedniček, zatím blíže neurčený počet přítomných, dále jeden biskup a jeden kněz. Budeme sloužit panychidu za zesnulé, opět číst z dramatických osudů jednoho válečného zajatce, recitovat poezii, střílet čestnou salvu a zpívat hymnu. Poté se přesuneme tentokráte do Magacíny u Kovárny, kde z přinesených pokrmů místních hospodyněk, upečené husy a prvního sv.martinského vína vytvoříme hostinu a tradiční sousedskou sešlost. Zkusme tedy ve volný sobotní den, v čase kolem poledne udělat něco pro sebe i pro naše bojující předky.  

Květen má většina čtyřicátníků a výše stále ještě ve své mysli zakódovaný jako měsíc, kdy skončila 2.světová válka. A je to dobře, že skončila a že to máme v hlavě zapsáno. Zapomínání totiž jak víme z vlastní individuální zkušenosti je věc bolestná, nejinak je to i na skupinové úrovni. Jedna taková nezapomínající skupina se sejde v sobotu 13.května u penzionu Richard ( Domašov 151), aby odsud v 10.00 vyšla k nedalekému lesnímu hřbitovu válečných zajatců v Borku. Zde bude biskup Izaiáš sloužit panychidu za zesnulé vojáky (spolu s vojenským kaplanem AČR), generální konzul Ruska pronese projev, položíme věnce a svým úsilím se můžeme přiblížit k naplnění pojmu pieta. Poté společným stolováním ( ve 12.00 v penzionu Richard) stmelíme svazek zúčastněných a od 13.00 s ruským spisovatelem Alexejem Varlamovem budeme diskutovat k tématice válek a revolucí 20.století. Po skončení rozpravy se přesuneme do České vsi do muzea válečných zajatců, kde zakončíme májový den ve společnosti pana Janase. Není toho mnoho co můžeme z pocitu vděčnosti udělat pro vojáky po třičtvrtě století, ale snad to bude stačit. Jistěže jste v tento šťastný třináctý den také srdečně zváni.    

Čtvrtý měsíc roku měl v sobě spousty událostí.Tedy jen telegraficky. Stavbou roku Olomouckého kraje jsme se nestaly, konkurence byla opravdu velmi silná a vítězily takřka jen stavby z Olomouce se silným finančním zabezpečením. My jsme měly také "spirituální" zajištění, které nás však skrze porážku v soutěži uvedlo do pravdivosti základní duchovní poučky, která zní - "Krása porážky a osvobození od úspěchu". Takže pokud se s touto filosofií (láskou k moudrosti) ztotožníme, tak jsme vlastně vyhrály. Druhou událostí byly dozajista velikonoce, Pascha Kristova, kde v dobách volných dnů proudilo do kostelíku množství lidu. Jak na velikonoční tvoření, tak i na zpěv spirituálů. Podobně jako loni to byly většinou rodiny s dětmi (odhadem 80), které vydržely celé dvě hodiny malovat vajíčka, plést pomlázky, vyrábět panenky a tvořit s pedigem. Tichá radost z vlastní ruční práce jim byla jistě velkou odměnou. Poděkování patří našim instruktorům a "navračečům" ke kořenům - P.Šustrové, p.Čeladníkové, p.Zbrankové a jedinému muži p.Voženílkovi. Zpěv spirituálů byl tentokráte podepřen doprovodnou kytarou jejíž rytmus nás udržoval v mantinelech originálního zpěvu skupiny Spirituál kvintet. Padesát přítomných zpívajících hlasů tak bylo vrženo do vody, která byla hlavním motivem většiny písní i průvodního slova. Opět je dlužno dodat, že se zpívat nebojíme a postupně jistě dosáhneme (nebude to za rok ani za dva) úrovně autentických černých otroků na plantážích. Na bílou sobotu odpoledne se v kostelíku konala také křestní slavnost a po ní v tmavém večeru plály svíce velikonoční jitřní bohoslužby. Jeden den a naplno využitý čas a prostor od rána do večera. Dva dny po skončení svátků zavalilo množství sněhu (60 cm) naše hory a tak nás někteří spoluobčané v žertu obviňovali z nekvalitního vynesení Morany(zimy) ze vsi. My jsme jim ve stejném duchu opáčili, že vynesení bylo jako obvykle provedeno "profesionálně", ale menší účast (asi 25 osob) zapříčinila jeho neúčinnost. Tak takhle se zapadlí vlastenci v dubnu bavili.    

Duben je letos měsícem velikonočním a tak na nás čekají minimálně dvě události, které již dobře známe. Již 1.dubna (nejedná se o apríl) se v sobotu ve 14.00 sejdeme U ospalého heligonu, tam již bude připravena vyšňořená smrtka (morana, mařoch) se kterou budeme pomalu scházet dolů do vsi. Opět bude Zdeněk předvolávat jarní sousloví, my je budeme opakovat a tím zvedat hladinu radosti v našem nitru. Jak jednoduché a jak účinné. Na mostku u penzionu Kovárna dojde k trojímu "trestnému" činu. Nejprve bude pachatelka letošní zimy kamenována, poté zapálena a nakonec pro jistotu jejího definitivního konce shozena do koryta potoka a tam utopena. Jde o drsný a krásný zvyk našich předků, poté je vyzvednuta panenka symbolizující nové Léto a ta je vnesena do Kovárny, kde s ní chvíli pobudeme při sousedském rozhovoru. Druhá událost se týká již velikonoční bílé soboty a odehraje se v památníku a kostelíku. Po loňském úspěchu bychom rádi zopakovali od 9.00 tvořivou dílničku, kde nás zruční lidé naučí plést pomlázky, dělat píšťalky, malovat kraslice, tvořit lýkové panenky a další dovednosti. Je to příležitost nejen pro děti, ale i dospělé se něčemu přiučit. V 11.00 na tom samém místě nalistujeme v připraveném zpěvníku skladby z repertoáru skupiny Spirituál kvintet, které nás přenesou do dalekého  Izraele a událostí jenž hovoří velmi silným jazykem. Velikonoční čas je spolu s vánoční dobou okamžikem, kdy člověk se sváteční myslí může přijímat něco z tajemství našeho světa.   

Půlroční rytmus ve kterém pravidelně navštěvuje naše údolí Jeseného potoka pěvecký sbor ze Šumperku se včera večer přihlásil svou telefonickou pulsací. Při pohmatu jsme diagnostikovali, že již tuto sobotu 18.3. v 16.30 se dvacítka zpěváků a zatím blíže neurčený počet diváků vměstná do našeho kostelíku a památníku. Letos to bude překvapivě jinak, zpěváci v minulosti koncertovali po večeři a pozítří budou zpívat na lačno. Díky tomuto posunutému času je poprvé uvidíme za denního světla, neboť dříve zpívaly vždy za šera či tmy. To budou překvapení. Důvodem je to, že v kostelíku nemáme elektrické světlo a pěvecký sbor bude zpívat novinky z not, které ještě úplně nemá ve své paměti. Jste tedy zváni na oslavu pučícího jara ( v okolí památníku se to začíná bělet sněženkami ) a samozřejmě především na melodie a slova krásné hudby.   

Znáte nějakého architekta? Znám dva, pana Kaňka a pana Le Corbusiera. Ten první navrhl náš kostelík a ten druhý řekl jednu památnou větu.Cituji - "Kostel je ta nejvíce svobodná stavba, kde je její funkce redukována jen na výsostnou službu Bohu." Protože máme oba architekty rádi, tak je náš spolek v zastoupení přihlásil, jako tvůrce kostelíku a památníku, do soutěže Stavba roku 2016 Olomouckého kraje. Dva roky tato soutěž shromažďuje nejlepší stavby a v naší kategorii je konkurence největší (něco přes dvacet přihlášených). Pan Kaněk dodal text plný tajemných architektonických slov a výtvarník pan Neuwirth tato slova spolu s fotografiemi oděl do výstavného panelu. V březnu porota vyřkne verdikt o vítězi a v dubnu budou nejlepší panely k vidění na veletrhu Stavtech v Olomouci. Jistě, nemáme žádné pozemské lobby v hodnotící komisi a tak si neděláme iluze o umístění. Avšak budeme se snažit "uplatit" modlitbami Nejvyššího hodnotitele všehomíra, aby nám byl nakloněn. Koncem příštího měsíce podáme zprávu jak byla naše "korupce" úspěšná. Takže někdy na shledanou v nejvíce svobodné stavbě na světě (přece jenom nějaký primát).    .