Kostelík v horách

Chybí mi ta jistota, ale mám za to, že jsem již kdysi dávno na stránkách kostelíku psal o mrtvé a živé vodě. Snad to bylo v kontextu s tím, že obojího je třeba, aby něco vyrovnaně fungovalo. Je to samozřejmě pohádkový motiv a tak jsou následující slova trochu fantaskní, což neznamená nepravdivá. Když u nás povodeň kulminovala, tak proudící voda byla zcela kalná, tmavá jakoby mrtvá a brala sebou všechno co uznala za vhodné. Skoro jako kmotřička smrt. Po jednom dni se však proměnila ve svůj pravý opak, byla neuvěřitelně čistá, průzračná a dokonce (alespoň u nás) voněla ozónem. Skoro jsem si říkal, jestli to množství vod, které dopadlo na nás z hůry, tam dole v podzemí neotevřelo rezervoáry nějaké tisícileté dobře uskladnělé vody. Byla to neuvěřitelná metamorfóza. Jelikož nám ještě potom tři dny nešla elektrika a tudíž ani teplá voda, tak jsme se omývali celá rodina v této popovodňové potoční tekutině. Jednalo-li by se o koňak, ta voda by musela nést označení V.S.O.P. I když už nám samozřejmě teplá voda doma teče, tak neodolávám a večer s čelovkou na hlavě se nořím do živé vody co proudí u kostelíku. Samozřejmě analytický mozek nám napovídá, že ta potoční voda je stále tatáž, jenom povodeň odnesla nánosy bahna a očistila celé koryty do nevídané podoby a proto ta průzračnost. I kdyby to takhle opravdu bylo, přesto mi nikdo nevymluví, že v tom samém vodním toku jsou přítomny dvě H2O, jako dvě pohádkové sestry. Ta zlá je destruktivní, ale svou činností připravuje prostor pro tu hodnou, milou, voňavou. Asi to tak bude i v našem životě. Povodně nás totiž učí.

Z té velké vody, tak jako v ústřici, v mém srdci zrodila se perla zářící.     

Jistě se shodneme na tom, že uplynulý týden byl velmi podivuhodný. Přesně před sedmi dny jsme v sobotu v kostelíku vypravovali pohřeb, samozřejmě již notně lilo a pohřební služba byla na rozpacích zda nebožtíka do této lokality přivézt. Ani nevím proč jsem jim tehdy řekl, že to dobře dopadne. A vskutku jsme vše odsloužili a na věčnost zesnulého doprovodili. Dnes po záplavách bych řekl na první pocit, že dobře jak pro koho, ale při troše rozmyšlení bych řekl, že pro všechny poučně. Jak to tedy bylo o den později v neděli? To dopoledne výška potoka poblíž památníku kulminovala, byly to vskutku takřka mořské vlny, které se již chtěly vymanit z koryta. Zaplaťpánbůh si to voda nakonec rozmyslela a šla jinam. Kostelík v tu chvíli vypadal jako maják na břehu oceánu. Odnesl to naštěstí jen sklep v našem rodinném domku, kde uskladnělé dřevěné brikety počaly nasakovat a posléze vlivem tíhy a gravitace nemilosrdně dopadat na zem. V noci se poroučela jedna plně naložená paleta za druhou, znělo to jako vzdálené vybuchování dělostřeleckých granátů. Nevím proč, ale ráno se mi do sklepa jít příliš nechtělo. Obraz zkázy byl dokonalý, všude dřevěné namočené trosky původního paliva. Člověk vyšel ven na ulici, svítilo slunce, ptáci zpívali a byli jsme živí a zdraví. Tu kolem jel na čtyřkolce hasič a pronesl památnou větu, "za pět minut vám sem pošlu tři dobrovolné hasiče". Bylo to jako z dobrého filmu, opravdu přišli a společně jsme začali vyklízet. Ty hasiči byly z hanáckých Radvanic, kde jsem do vedlejší vesnice jezdil v mládí na prázdniny k babičce. Ta radost z jejich přítomnosti byla nakonec větší než viděné dílo zkázy. O den později je vystřídali noví tři dobrovolníci a tak jsme ve čtvrtek dovršili úklidové práce. Vskutku byla prožita pravdivost věty, že "války, nemoci, přírodní katastrofy mohou být katalyzátory našich životů". Neboť jsem si plněji uvědomil, že lidská bytost není nikdy sama a solidarita ze světa nezmizela. Doufám, že na tuto poučku jen tak rychle nezapomenu. Opatrujte se. Abych nezapomněl, ten letopočet v záhlaví 7533, je nový pravoslavný rok, který jsme "slavili" minulou sobotu. Tak se mi od té doby občas neodbytně honí hlavou lidové rčení - jak na nový rok, tak po celý rok. 

Nikdy nezoufej a zroď se z popela v proudu změn, a k žití pravému tak budeš přivtělen.       

Zvyk psáti si deník z naší společnosti valem mizí a je to velikánská škoda. Nejenže si jeho autor po létech při znovu přečtení osvětlí své životní pasáže a tím si provede malou sebereflexi. Ale může se stát to, co se přihodilo i mě předevčírem, tedy přesněji 11.září. V Jeseníku na některých místech jsou takzvané knižní budky, kdy kdokoliv může zde zanechat své nepotřebné (jsou vůbec takové?) knihy a jiný bibliofil je pak může vítězně zachraňovat z bezvýznamna. Zrovna když jsem kolem jedné z nich kráčel a přemýšlel o našem tradičním setkání 11.11., tak tu můj zrak padl na dobře "živenou" knihu z jejíhož přebalu se v uniformě usmívá šarmantní pěšák. Ten úsměv byl tak podmanivý, že jsem v ní zběžně zalistoval a chvíli i začetl. Tento, jak zní název - Denník aneb ilustrované kronika legionáře Františka Krejčího, je podmanivým záznamem života na frontě v Rusku, Itálii a nakonec v legionářské anabázi. Jak se podivuhodně někdy myšlenky dokáží okamžitě zhmotnit. Takže za dva měsíce u památníku obětem válek v Horní Lipové nebude sporu o tom ze které knihy budeme tentokráte číst. Můžeme se těšit na kroniku let 1915 - 1920.

Svůj poklad v nitru měj, zapiš vše v srdci svém, a čti v něm denně, pak život nebude ti břemenem.    

Pro ty z vás, co nešli s námi v sobotním putování, vybírám alespoň jeden trylek z Ptačího zpěvu. Nuže pěkně se usaďte a slyšte co všechno jsme zažili : "Na konci 19.století navštívil jistý americký turista slavného polského rabína H.H. Když uviděl, že rabín bydlí pouze v jediné prosté místnosti zaplněné knihami, byl velmi překvapen. Měl tam pouze dva kusy nábytku - stůl a lavici. Rabi, kde máte nábytek? ptá se turista. A kde ho máte vy? klade obratem otázku H.H. Já? Já jsem tady jen na návštěvě. Já také, praví rabín." Když jsem ten příběh poprvé slyšel, tak mě ihned napadlo, že je rozdíl v tom jak se chovám doma a jak na návštěvě. Jaký by byl váš komentář k tomuto polskému zpěvu? Ke každému ze dvanácti poutních zastavení jsme 24.8. připojili i krátkou prosbu. Ta k výše uvedenému příběhu zněla takto - "Pane dej, abych hrál hlavní roli v seriálu Návštěvníci". Jaká by byla ta vaše prosba?

Svou mysl k moudrosti jen pravdou dovedeš, tou že hostem zde se nazývati chceš. 

Nedá mi to nevrátit se k poslední pouti na jejíž celé trase nás doprovázel ptačí zpěv. A stal se základním kamenem, na kterém bylo vystavěno naše putování. Jistěže takřka všude pěje ptactvo nebeské ke cti Stvořitele a k vytyčování svých teritorií, nicméně ten náš ptačí zpěv byl utkán z moudrých příběhů sesbíraných z celého širého světa. Ptačí zpěv je totiž název knihy ze které jsme vybrali tucet vyprávění vhodných pro srpnovou sobotu. A skrze ně do našich srdcí pozvolna přicházela paní Teologie, která se někdy zdá jako nepřístupná a nesrozumitelná dáma. Ve skutečnosti však není teologie nic jiného než umění vyprávět příběhy o Bohu (rozuměj o podstatných věcech) a zároveň umění jim naslouchat. Naše každoroční kráčení lukami je neseno představou o našem možném postupném proměňování tím, že vyslechnutý příběh nosíme co nejdéle v sobě a necháme jej ať se nám svou vůní, svou melodií neustále připomíná. Tento zpěv slov promlouvá především k našemu srdci, nikoliv k hlavě. A tak se učíme umění procítit skrytý smysl těchto příběhů, až do té míry, že nás navždy změní. To bylo kromě krásných krojů, líbezného zpěvu a nádherných přírodních scenérií podstatným důvodem jít pěšmo kupředu.

Pouť v klidu srdce mé si v lože moudré rovná, když hne se, mění je v nosítka Šalamouna.    

Každá uskutečněná pouť je zároveň poslední poutí, zrovna tak jako cokoliv jiného co podléhá času. Při včerejším putování, dle mého subjektivního názoru, však spíše čas podléhal putování. Jak se to mohlo stát? To je vždy alchymie množství různorodých faktorů, které se v sobotu podivuhodně protly. Den před poutí, kdy asi dvacítka stálých účastníků našich akcí se různě poomlouvala, jsem byl "lehce" zneklidněn, kdože to zítra vůbec přijde. Vrhlo mě to zákonitě do pokorné náruče jménem - děj se vůle Boží. Nazítří přišla neuvěřitelná padesátka kráčejících a k tomu desítka zpěváků z Roviny. Mnozí přišedší byli opravdu velmi nečekaní a nezvyklí.  Nebe bez mráčků, počasí srpnově teplé, ale nejednalo se o vysilující vedro. Jednotlivá zastavení a bylo jich dvanáct s tradičním poutním akafistem, který vedl lukami otec Tomáš Loučka, byla doplněna o další dvanáctero zastavení pěvců z Hané. Vskutku svými hlasy zastavili čas, který nás náhle nehnal kupředu a rychleji, ale spíše pomalu a dozadu, k našim předkům, které ony táhlé melodie zpívali celá staletí. Bylo to jako si sednout do dobrého stroje času, člověk kolem sebe viděl starobylé kroje, slyšel archaickou hanáčtinu a neměl potřebu "moderně" spěchat. Stali jsme se současně diváky i aktéry jednoho pokojného skanzenu. Vydařilo se to 24.8. nadmíru a v tomto radostném módu je čas často alespoň na chviličku ( putovali jsme skoro čtyři hodiny) poražen. Sláva včerejším vítězům a čest času, který včera plynul jinak.

Nic nepodvrací tě, ty sám jsi onen časostroj, jenž jede, žádný cíl a stálý vzruch a boj.

Existují roztodivné druhy terapií s různými přídomky. Ten v dnešním nadpisu je pro lidičky, kteří jsou léčeni vytvářením výzdoby kostelíku pro pozítřejší pouť. Tato výzdoba totiž pozůstává především ze sklizených čtyř druhů obilovin, které přes měsíc dotvářela do krásna na lavičce u svého domu naše emeritní paní učitelka. Jak sama pravila, ta činnost jí dělá dobře na duši a směle ji tedy můžeme nazvat obilnou terapií. V našem kraji léčil Schrott vínem, Priessnitz studenou vodou a tak se i snad do regionálních léčitelských metod zapíše ona obilná terapie á la Šustrová. Již ode dneška visí na kostelíku její léčebné slaměné kříže a uvnitř je k vidění také nazdobený poutní stromeček. Doufám, že i naše sobotní putování bude mít podobný ozdravný účinek, třeba pod názvem - krojová terapie.

Ach k čemu slova jsou, čin tak je nade vším, že k Bohu domodlíš se nejlíp tvořením. 

Dnes poslal "největší" muž z pěveckého sboru rovina pan Žůrek zpěvník, ze kterého se budou již za tři dny v Horní Lipové řinout poutní zpěvy. Jsou to všechno velmi jednoduché texty, obalené do ryzí hanáčtiny, které při zpěvu dostávají melodické polibky z hůry. Samotná hudební krása sobotního dne bude spočívat ve spojení vytrénovaných a školených hlasů Roviny s našimi nadšenými a opatrnými hlásečky. Nebojím se onoho splynutí dvou muzikálních potoků do jedné naprosto originální řeky s názvem Hornolipovská pouť. Vše podstatné se k datumu 24.8. již děje a tak jako každoročně mám v sobě směsici pocitů, na jedné straně  radostného očekávání a na druhé straně  klíčovou otázku všech cest - jsou ještě hledající poutníci, kteří se chtějí nechat krok za krokem postupně proměňovat? Tade nandeš svó miló matičko.

Jak toužím po pouti to nikdo nevypoví, tak vzhlíží nevěsta jen k svému ženichovi.  

Mám rád věci, "ty mlčenlivé soudruhy", jak přesně píše básník Wolker. Zrovna včera jsem si ten jeho verš připomněl. Paní učitelka Šustrová, která před každou poutí "čančá" kostelík se uvolila, že ho nazdobí nejen tak jak jsme byli zvyklí, ale přidá i bonus. A to v podobě dožínkového stromečku. Ano, začínáte správně tušit, že náš vánoční i velikonoční stromeček bude sloužit i do třetice. A tak by měli být k užitku i všechny věci, ony totiž mají v sobě obrovský potenciál, můžou být vskutku našimi druhy a mít přepestré využití. Takže se těším na poezii, kterou k nám v sobotu 24.8. promluví štědrý strom tohoto milostivého léta. Bude samozřejmě jen slaboučce šeptat a jeho verše budou k zaslechnutí jen v tichém srdci, které je tak vzácné.

Tvé srdce to je chrám, když hluchota v něm není, a chatrč bídná máš-li v hluku zalíbení.   

Je víc než jisté, že svět vůní je pro nás velmi lákavý. Průmysl parfumérský a jeho velikost je toho dokladem. Na tento fakt jsem si vzpomněl nedávno, když jsem na půdě uklízel a našel jsem zakonzervovanou vůni starou skoro deset let. Ve tvaru šesticípé hvězdy jsem držel v ruce mastix ( směs včelího vosku, éterických olejů, vonných bylin a dalších tajemných přísad), který jsme používali při slávě svěcení kostelíku v červnu 2015. Držel jsem v ruce koncentrovaný čas v té nejvoňavější podobě. Vůně linoucí se z mastixu naprosto přesně přenesla mou mysl do oné doby a pomyslně i do celého časového vějíře deseti let co stojí kostelík. A toho co se v něm odehrálo nebylo věru málo. A tak jedna vůně jako šém vložený do golemovy hlavy, probudila sílu minulosti. Doufám, že i vůně levandule, dobromyslu a jiných rostlin, které lemují naši srpnovou pouť v nás probudí to důležité co uvnitř mnohdy spí. Už se na toto "parfumérní" putování Horní Lipovou a prostorem naHoře těším. Bude to přesně za měsíc.

Žít v božské vůni, zpívat, dýchat, mluvit, stát je jako cherubín své bytí prožívat.