Kostelík v horách

V mládí člověka fascinuje spíše dynamické živočišstvo, ale k stáru začínáme více oceňovat zdánlivě nehybné rostlinstvo. Takováto fascinace se naskytla tuto sobotu 19.5., kdy byl rodinou Buráňů nedaleko kostelíku zasazen již druhý sekvojový stromek. Je to jistě zárodek budoucího sekvojového hvozdu, kdy po kůrovcové kalamitě smrky zmizí a nastoupí původní rostlinstvo, mezi kterým to jistě americkým obrům bude velmi slušet. Tolik ke žhavé současnosti, ovšem jarní floristická minulost měla také svoji velkou domácí přitažlivost. Hned jak sešel sníh zaplavili okolí památníku sněženky a bledule, stále jich každoročně přibývá a je na tento bílý příval, který se jemně ve větru kymácí, velkolepý pohled. Bylo by chybou ovšem zapomenout  na krátkokvetoucí krokusy, půvabné ladoňky, které tak chutnají vysoké zvěři či na charakteristické petrklíče   Další vlna byla žlutá v podobě smetánky lékařské, kterou hmyz a my milujeme. Třetí vlna právě počíná a je barvy nafialovělé, která je přítomna v místních bodlácích, příhodných symbolech osudu válečných zajatců. V mezidobí kvetly okolité kaštany, tyto ztepilé překrásné stromy, svítili svými květy jako majáky v syté zeleni. Je radost opíjet se krásou rostlinstva, je to zadarmo a následky z přílišného holdování této vášni jsou jen a jen majestátné. 

Sobotní oslava konce války je minulostí, ale přesto mnohé z tohoto dne uvízlo v naší paměti. Paměť bylo, je a bude klíčové slovo každé smysluplné existence. Bůh je totiž bohem paměti a proto každé zapomnění je zločinem před jeho tváří. Každé zapomnění znamená vymazat paměť, vymazat čas, vymazat naději a je tedy sebezničením a zavržením sebe sama. Kdo by to chtěl? V 10.00 se shromáždila asi sedmdesátka "nezavržených" z různých koutů české kotliny. K vidění byl vicekonzul Ruska p.Terentiev z Brna, vojenský pracovník ambasády Ruska z Prahy p. Triakin, starosta Lipové p.Žmolík a spousta "bezejmených" ale jistě ne nedůležitých ctitelů jubileí. Vladyka Izaiáš spolu s duchovenstvem sloužil panychidu v duchu jednoho východního přísloví, které praví, že člověk umírá třikrát - poprvé fyzickou smrtí, podruhé, když na něj nikdo nevzpomíná a potřetí, když se za něj nikdo nemodlí. U památníku byli k vidění vlajky zemí, které zde měly své válečné zajatce. Javornická dělostřelecká garda byla přítomna v sovětských válečných uniformách s patřičnou výzbrojí a technikou a při průjezdu obcí evokovala květen 1945. Novinkou a je třeba říci, že šťastnou, byl dvanáctičlenný pěvecký sbor z Prahy s emeritním operním zpěvákem p.Marčenkem, který se snad ani jinak jmenovat nemohl než Ruská duše. Jejich zpěv nejen u kostelíku, ale především při koncertním vystoupení v Magacíně byl spontánní, plný radosti, byť pěli především válečné písně. U Magacíny p.učitelka Šustrová připravila vzduchovky a tak sotva 2000 diabolek stačilo uspokojit apetit střelců. Okolo poledního jsme také ochutnali "poezii" tentokrát v podobně hovězího guláše z tvorby p.Podešvy. Dokonce i ti nejvyhlášenější gurmáni neměli nic, co by té skvostné potravě vytkli. Tříhodinový pestrý program za krásného počasí snad přinesl to co měl a co lze vyjádřit slovy jedné písně ze starého seriálu 17. zastavení jara - Paměť není sníh, paměť není sníh, co déšť rozpustí, já mám v ní ráj dětských míst... 

Většinou nám bývá líto, když něco končí. Jsou však zásadní výjimky z tohoto pravidla. K nim dozajista patřil květen 1945, kdy až na pár válečných šílenců si všichni zúčastnění nejhoršího konfliktu všech dob jistě obrovsky oddechli. Ozvěnu tohoto vydechnutí budeme oživovat již tuto sobotu v Horní Lipové. Nejprve v prostoru památníku válečných zajatců položíme v 10.00 květiny za zpěvu tklivých východních melodií. Poté se ozvou výstřely čestné salvy javornických gardistů a my vejdeme do kostelíku sloužit panychidu, které bude předsedat biskup Izaiáš. Opět zazní písně 2.světové války pražského sboru Ruská duše, který nás bude doprovázet v rámci celého programu. Otevřeme znovu podmanivou knihu vzpomínek jednoho britského válečného zajatce a v ní se přeneseme na Jesenicko v letech 1940 - 1945. Po 11.00 se přesuneme do Magacíny u Kovárny, kde budou znít známé melodie minulých let, a zde v pravé poledne bude servírován pravý vojenský hovězí guláš. Také  uvidíme vojáky v dobových uniformách se zbraněmi a všichni výstřelů chtiví si mohou vyzkoušet svoji přesnou mušku při střelbě ze vzduchovky. Věřím, že to budou snad poslední výstřely a žádné další se v evropských zákopech již nevyskytnou.

Poslední březnovou sobotu, alespoň u Kostelíku v horách, jaro opět přesvědčivě zvítězilo nad zimou. Co je to za sílu, která má tu potenci vytrysknout každoročně ze všech záhybů zimy a přemoci ji? Nezbývá nám, než v úžasu vše bedlivě pozorovat, děkovat a radovat se. To vše jsme v sobotním dopoledni činili. Na tvořivou část přišlo asi 70 bojovníků a na zpěvavou přesně 55 (jeden počtář to takto sečetl). Pomlázky rostly pod rukama dětí i dospělých, vajíčka všech barev byla pečlivě dozdobována a velikonoční holubičky s křidélky a na niti svou křehkostí budili opatrnost. Většina z přítomných jsou rodiny a stálí návštěvníci Horní Lipové povětšinou z měst a tak venkovský rozměr velikonoc v nich vyvolává velkou rezonanci. Také zpívané spirituály měly v sobě osvobodivou jiskru starých příběhů, ve kterých ještě dobro bylo dobrem a opak opakem. Tři hodiny uplynuly jako voda v blízkém potoce a tak omyti zdejším čistým časem jsme dovršili přírodně - lidský rozměr slavení velikonoc. Ten duchovní budeme prožívat v sobotu 7.4. kdy v 19.00 uskutečníme pravoslavnou oslavu Vzkříšení Kristova, zaplanou svíce a do ztemnělého kostelíku se opřou nápory Božské Nevysvětlitelné Přítomnosti.

Velikonoční svátky jsou tak trochu tajemnější než ty vánoční. V těch se narodí dítě, to většina z nás má a ví kam tuto informaci mentálně zařadit. I velikonoce začínají poměrně srozumitelně smrtí člověka, ale potom po třech dnech je tu vzkříšení se kterým zkušenosti nemáme. A tak si můžeme jen říci krásný barvitý příběh. Který ovšem můžeme prožít a zpřítomnit i v kostelíku v horách na bílou sobotu, kdy v 11.00 dopoledne budeme společně podle připravených zpěvníků zpívat. Nebudou to písně ledajaké, ale přímo od skupiny Spirituál kvintet a s tématikou od Noeho až k poslednímu soudu. Dá se říci, že přezpíváme celé podstatné dějiny světa. Po takovém výkonu by jednomu i vyschlo v hrdle a proto bude připraveno tradiční svařené víno. Ale již předtím, přesněji v 9.00 na tom samém místě budeme velikonočně tvořit malovaná vajíčka, plést pomlázky, otloukat píšťalky a konat další jarní dovednosti. Dá se říci, že jak příznivci šikovných rukou, tak nesmělí zpěváci či milovníci velkých starých příběhů si mohou v ten den přijít na své.   

Nejen psychologové již dávno zjistili, že to čeho se podvědomě nejvíce obáváme je právě smrt. A my jsme ji včera námi vyrobenou a vyšňořenou nesli vsí. Monumentálně čněla v průvodu vědoma si své role života ničitelky a lidí rozlučitelky. Podobně jako naši předkové jsme si ji "vychutnali" a odeslali ji po vodě někam daleko pryč. Je to vždy zvláštní okamžik, mít alespoň jedenkráte v roce, nad ní převahu. V sobotu sněžilo, byl mráz, pofukovalo, tedy naprosto neideální podmínky pro příchod jara. Ale právě pro tu nepřízeň snad přišlo neuvěřitelných 30 lidí, kteří z plna hrdla volali staré lidové veršíčky a lákali tak jaro z úkrytu. Předříkávač a zaříkávač zimy Zdeněk Korčian opět skvěle improvizoval a tak jsme rozradostnělí na mostku u Jozefa Sekuly pro jistotu smrt 3x sprovodili z naší blízkosti. Je to již po dvanácté co tuto činnost provozujeme a letos byla zdá se nejvydařenější, snad to bylo i následným posezením v teplé Kovárně. Účinnost na přírodu má náš pochod  s morenou většinou tak do 14 dní, takže na velikonoce se můžeme těšit na slušné  počasí.  

... mám já co činiti. Možná jste poznali úryvek z moravské lidové písně, která předznamenala tradiční vynášení smrtky, které se uskuteční již za týden v sobotu 17.3. Jako obvykle se sejdeme ve 14.00 před domem U ospalého heligonu a se smrtkou projdeme částí obce až k penzionu Kovárna. Budeme se radovat a za pomocí lidových říkadel rozhodovat souboj mezi zimou a jarem v ten správný a přijatelný výsledek. Mořena bude letos trochu v jiném hávu, než na jaký jsme byli zvyklí. Konec konců sama smrt mívá také různé roztodivné převleky. Můžeme se tedy těšit na Zdeňkovu recitaci starobylých textů, tající sníh a závěrečné posezení u Josefa Sekuly... zanéchaj obilé, stroj sa v růcho bílé, už je ti se mnů jíti, všecko opustiti... 

Ano právě přesně před pěti lety 1.2.2013 odpoledne jsme vysvětili základní kámen kostelíku a památníku a vše začínalo. A tak dnes 1.2.2018 jsem si zopakoval tehdejší dopolední činnost, kterou bylo hodinové kruhové chození okolo pomyslného půdorysu a přemítání nad idejí budoucí stavby. Musím přiznat, že byť jsem věřící, tak nikdy bych nevěřil, že se to podaří uskutečnit za 1 rok, 1 měsíc a 1 den. Tehdy jsme se v onen den potkali se Zdeňkem Korčianem, který se ukázal býti rozhodující kartou v riskantní stavební hře. Dnešní chození v kruhu bylo přemítáním děkovným, před očima mi vystupovali hlavní aktéři tehdejší partie, donátoři, stavebníci či kritici. A tu v tom dnešním minulém snění náhle u vchodu do kostelíku stanul reálný Zdeněk, jakoby veden prozřetelností, přišel nedomluveně právě včas, abychom v krátkosti vzpomněli na jubileum. Zítra se uskuteční schůze spolku Kostelík v horách, která provede podrobnější exkurzi do své minulosti a zároveň se podívá, byť pouze klíčovou dírkou, co nám může letošek s osmičkou na konci smysluplného uchystat. Doufám, že ony dva prošlapané životní kruhy minulosti a současnosti se spojí a vznikne tím položená osmička, která nás povede do tvořivé nekončící budoucnosti.    

Nedávno jsme vložili do fotogalerie soubor čtyř akcí z minulého roku. Fotka má totiž tu vlastnost, že dokáže spoutat okamžik do věčné podoby nehybného obrazu. Znáte ten pocit, když si prohlížíte staré fotoalbum a říkáte si nostalgicky, to všechno odnes čas. Čas totiž není nic jiného než spojnice událostí, čas totiž jakoby neexistuje, není vidět, jsou jenom ty události. Proč to takhle komplikovaně píšu? Protože až tak rád nefotím. Rozumím nedávno zesnulému Umbertu Eccovi, který poslední fotku udělal někdy v roce 1960 v jednom italském chrámu. A tam si uvědomil, že když fotí,tak v tom chrámu není úplně přítomen a ta událost kterou by měla fotka zachytit není právě úkonem focení plně prožita. Tolik moje alibi proč na našich webových stránkách je tak málo fotek. A tímto také velmi děkuji Aničce Voženílkové, že tuto obětavou práci fotografa za mě na našich akcích vykonává. 

Tak mě dohnaly výčitky svědomí. Asi na začátku roku běžím nějak pomaleji nebo co jiného, ale vzhledem k tomu, že v roce 2017 bylo příspěvků na našich stránkách pomálu, tak to chci letos napravit. Vždy od srpna každoročně visí nad všemi čtyřmi dveřmi kostelíku slavnostní výzdoba. Je připravována ke chrámovému svátku ( Proměnění Páně, 19.8. ) a je takovým připomenutím krásy přírodních produktů naší vlasti. Tyto naturální produkty jsou v červenci uchopovány a přetavovány k vyšším věcem tvořivou rukou členky našeho spolku, Věry Šustrové. Z Hané si přiveze obilé, z vyšších poloh len a další ingredience a ponoří se do alchymistické tvorby, která nakonec umístěná nad vchodové kříže hlásá krásu. Opravdu ty loňské věnce, které se nad míru povedly, jsou letos stále na svém místě. Bylo mi líto je sundat a ani mohutné vichry, ani ptactvo nebeské se jich nedotkly. Ovšem jsou tam už pouze tři. Čekáte tedy kriminální zápletku se zločinným pozadím? Na podzim jsem měl jednodenní kontrolu svých nadřízených a po běžné administrativní agendě se ostravští revizoři chtěli podívat na kostelík. Prohlédli si ho a zrak nejvýše postaveného účtujícího se v dlouhém zadumání zaměřil na obilný věnec nad vchodem. Nemusím tedy příliš zdůrazňovat, že kontrola dopadla na výtečnou a Ostravu po právu zdobí výtvor vysoké slezské kultury. Toť krása malého ve velkém.