Kostelík v horách

Ke konci roku se člověk intuitivně vrací k některým důležitým chvílím v toku 8760 hodin, kterými nás rok 2016 obdařil. S nadsázkou lze říci, že jsme všichni herci (lepšími či horšími) na jevišti světa, nasazujeme si různé masky podle situací ve kterých se ocitáme. Proto jsme v červenci s dětmi vyzkoušeli jaké to je, hrát jistou roli a být při ní hodnověrný. V rámci přívesnického minitábora jsme nacvičili celkově tři hry se zpěvy, které byly sehrány na žulové dlažbě (která znamená svět) před kostelíkem. Při této příležitosti jsme založili prozatimní divadlo s názvem LIPOVITAN (neboť v Lipové je každý vítán) a prvním kusem se stala výpravná hra Eliáš aneb sám proti všem. Za týden byla nastudována dvojka - Mojžíš aneb 11 ran egyptských a na závěr to byl Jonáš v útrobách mořské ryby. Konala se vždy premiéra a den poté derniéra, tedy celkem šest vyprodaných představení pod širým nebem. Mladí herci z Říčan, Babic, Opavy a Lipové hráli své role, dvojrole, trojrole s obrovským zaujetím a diváci z řad místních obyvatel a turistů nešetřili aplausem. Písňové texty vždy hodící se k probíhajícímu ději byly vybrány z nekonečného repertoáru skupiny Spirituál kvintet. Ano žel i opona tohoto roku se pomaličku zatahuje a tak nezbývá než poděkovat všem hercům i nehercům, kteří s kostelíkem a památníkem v horách měli, mají a snad i budou mít něco společného. Kéž jsme zapsáni mocnou pravicí k dobrému roku 2017.    

Co asi tato vysoká číslice v nadpisu může znamenat? Je to výše sponzorského daru nebo snad množství let do konce světa? Ne, je to něco daleko krásnějšího. Jedná se o počet vstupů na naše webové stránky od jejich založení v polovině roku 2013 až do včerejšího dne. Nevím jestli je to moc či málo, každopádně jsou to kulatiny, které mohou vést k malému bilancování. Množství návštěvníků může kromě virtuální zvědavosti vyjadřovat i zájem o dění v reálném kostelíku a památníku. Těch co prošli na vlastních nohách dveřmi stánku ducha i paměti od otevření v srpnu 2014 do podzimu 2016 bylo okolo 7.000. Což v našem zapadákově (mnohé věci, jak jsme zjistili zde do sebe dobře zapadají) je povzbuzující. Kdo jsou oni návštěvníci? Největší část tvoří každodenní turisté, kteří nasyceni Lesním barem loví další místo k vyfotografování. Dále jsou to stálí účastníci našich tradičních spolkových kulturních a společenských akcí. V menší míře příchozí na bohoslužby a zájemci o duchovní rozměr lidské bytosti. Pak je tu kategorie příznivců historie či potomků jak válečných zajatců nebo padlých v obou válkách, jejichž jména jsou v památníku zvěčněna. A nakonec je tu poslední záhadná skupinka jednotlivců, kteří přichází ke kostelíku po zešeření a zapaluje svíčky v tichu houstnoucí tmy. Náš kostelík má totiž jednu velkou přednost, je otevřen od východu slunce až po dobu odebírání se ke spánku. A tak tedy slouží různým návštěvnickým kategoriím, přesně tak jak byl zamýšlen. Nuže, padesátitisícovka byla překonána, před námi je další náročný výstup k nejbližšímu vrcholu. 

Známé ruské úsloví praví "Bog ljubit trojicu", tedy má rád věci vyskytující se v trojici. Nelze tomu než přitakat a připravit se na tré zpívání koled v kostelíku. Právě dnes se začal na Lipovou shůry snášet bělavý sníh, teplota počala být negativní a příroda jakoby zatuhla v očekávání. Je tu postní čas, adventní doba a s ní schopnost se něčeho vzdát a něco podstatné očekávat, to vše přichází na scénu. Nezvyklé Ticho je vůkol nás, až z něho mrazí neboť jsme mnohdy  oblečeni do navykle špatného hluku. Toto pokojné zimní mlčení bude načas přerušeno hlasy s tradičními vánočními koledami a zpěvy vyprávějícími ten dobrý starý příběh... Poprvé se sejdeme v sobotu 24.12. v 11.00, opakovat budeme ve čtvrtek 29.12. opět v 11.00 a vše završíme v sobotu 31.12. v 18.00, kdy Díkůvzdáním a následným zpěvem písní zakončíme kalendářní rok.Příroda je nachystána i nebesa chtějí dát rosu a tak je to teď už jen na nás.    

Dvakrát do roka o víkendu se ubytuje v nedalekém penzionu Pod smrkem šumperský pěvecký sbor a trénuje své hlasy. A při tomto svém počínání, po večeři, když se setmí přicházejí jeho členové do našeho kostelíku prozvučit  naše stěny i nitro. Bývá to překvapivé, většinou zavolají den předem a tak na koncert s pozvánkou oslovíme jen pár sousedů. Tuto sobotu to u nás bylo 20 (zpěváků) na 20 (posluchačů) a byla to šťastná remíza. Ve chrámové tmě při jediné svíčce zní neviditelný zpěv jakoby vycházející odjinud a pozvolna tvoří v srdci sváteční rozpoložení. Původně avizovaných 20 minut zpěvu se postupně mění na 40 minut, ale to nikdo nevnímá, protože zpěv má tu moc někdy proměňovat čas, prostor i nás. Proto se již těšíme na jarní soustředění šumperských hrdélek, která jako dávní alchymisté pokusně proměňují obyčejnost v mimořádnost. Velmi děkujeme, že můžeme být přítomni při této večerní laboratorní práci.

Po válečných nocích přichází rok co rok mírový den 11.11. Ten letošní připadl poprvé co ho v Lipové slavíme na pátek. Poletovaly i drobné sněhové vločky, jakoby dotvrzení toho, že nejenom Martinské pranostiky, ale i svět kolem nás začíná fungovat jak by měl. Včerejší setkání u pomníku bylo postaveno na literárním slově, kdy jsme modlitbu, báseň a úvahu četli z útlé knihy Romana Brandstaettera, židovského autora, který za války přišel takřka o vše. A přesto nebo spíše právě proto je ve své básni Hamburk ochoten odpustit pachatelům. Odpustit, ale ne zapomenout. Jak sám říká, nemůžu zapomenout na ty hrůzy, neboť jsem sám součástí svých mrtvých. Tato myšlenka je klíčem k tomu proč se scházíme - jsme v rozličných způsobech částmi svých mrtvých, ať už geneticky nebo mentálně. Pietní rozměr setkání je jako každoročně doprovázen světlem odcházejícího dne (začínáme vždy v 16.00, zdůrazňuji pro ty co přicházejí v jiný čas) a končíme za tmy, kdy září pouze svíce naděje na pomníku. Naděje, že nepřibudou nové, čerstvé monumenty. Druhá část našeho setkání má také radostnou podobu následné hostiny U ospalého heligonu, která vyvažuje v našem nitru tíhu předešlého válečného závaží. Při pojídání přinesených sousedských pokrmů a zpěvu písní se život a  konec pracovního týdne hned jeví krásnějším. Děkujeme všem, kteří se na tomto dni podíleli, nebudeme je jmenovat, jsou to stále ti samí "pachatelé", jenž jsou "nepolepšitelní" a snaží se pomáhat nejen proto, aby se před předky nemuseli jednou hambit.   

Je odvěkou lidskou touhou zadržet čas, podobně jako mnohé jiné touhy zůstává tato neuskutečněna. Čas, ale zcela jistě můžeme trochu přibrzdit, pomyslným pedálem je naše vzpomínání  na věci a lidi minulé, kdy byť přítomni v dnešku se přenášíme do včerejška. A toto naše dvojí přebývání v čase vytváří zvláštní fyzikální napětí, které zpomaluje jednak naše vlastní zapomínání a také rychlost moderní doby. Jako každoročně na sv.Martina, který tentokráte připadl na pátek, se v 16.00 sejdeme u pomníku obětem válek v Horní Lipové. Jsme tradiční lidé a proto, je-li to možné děláme dobré věci, tak jako v minulých letech. Program je tedy nepřekvapivě následující - krátká panychida za vojáky, báseň Na flamberských polích, čestná salva Javornické dělostřelecké gardy, státní hymna, hudební okénko. Četba válečných análů nás tentokrát přenese z první do druhé světové války do blízkých Supíkovic, kde v zajateckém táboře prožil svůj působivý příběh muž jménem Horace Greasley. Budeme číst z loni vydané knihy s názvem "Zpívají ptáci i v pekle?", která kromě nás zaujala i hollywoodskou režisérskou hvězdu S.Spielberga, jenž uvažuje o jejím přenesení na filmové plátno. My 11.11. továrnu na sny předběhneme a něco se dozvíme nejen o údělu válečných zajatců. Po skončení pietní chvíle se přeneseme na krátkou chvíli do Domu u ospalého heligonu, kde si budeme  povídat , hodovat si a popíjet si nové víno. Předem děkujeme všem co přinesou domácí produkty v jakékoliv podobě.

Letošní srpnová pouť měla svůj zvláštní zvukový půvab. Poutníci byli přivítáni takřka čtyřicetičlenným pěveckým sborem Minstrel z polského města Plock a jejich úvodní latinské a polské chorály se nesly daleko obcí. Zbylou částí putování zněl prastarý kulturní jazyk - řečtina v intimním provedení ženského  sboru Chorodia Agiu Georgiu. Samotnou pouť za standartami a křížem vedli o.Daniel a o.Josef s tématem lidské zralosti a smyslu stáří, které jakoby nabízela sama okolní majestátná takřka podzimní příroda. V pěti zastaveních, kde byl vždy čten chvalozpěv, poutníci byli proslovy vybízeni k přijetí smyslu svého osobního dozrávání a zároveň k odevzdávání (nelpění) na věcech sice důležitých, ale žel pomíjejících jako je majetek, zdraví, moc a lidské ego. Pomalý krok, tklivé byzantské hymny tak poznenáhlu navodili ztišující rytmus, který dal poutníkům prostor k obrácení své pozornosti k nitru a k hledání pokladu (moudrosti), která tam sídlí. Po hodině putování ke kostelíku a památníku válečným zajatcům asi třicítka přítomných byla v chrámu svědkem obřadu požehnání a posvěcení přinesených darů letošního krásného léta. Poté byly připraveny hry pro děti a asi dvacítka hudebních nástrojů z daleké Polynésie. Cíle akce bylo snad dosaženo. Lidé se setkali, poděkovali za dary okolní přírody a budou posíleni dál pokračovat ve své osobní životní pouti cestami více nebo méně křivolakými.  

Již podruhé, tedy tradičně, vás zveme na předposlední sobotu v srpnu na pouť ke kostelíku a památníku. Vše jak pevně doufáme bude jako loni. V 9.00 se shromáždíme  u penzionu U ospalého heligonu a zhruba půl hodiny budeme putovat místními lukami, přemítat o podstatných věcech a nechávat se uchvacovat krásnými řeckými zpěvy. Po příchodu do kostelíku požehnáme novému medu, bylinkám, ovoci a zelenině a tedy můžete si přinést i svůj košíček s těmito produkty na posvěcení. Poté bude pokračovat soubor Chorodia Agiu Georgiu byzantskými a řeckými koncertními skladbami. Toliko k hlavním bodům dopoledne, které pouze napsány nemohou postihnout to nejdůležitější na pouti samé, totiž poděkování za léto, za život, za vlnící se trávu, míhající se oblaky, sytý vzduch a lehký takřka neznatelný pohyb v našich srdcích. Nuže vše je připraveno a tak tedy nasledanou v ono slunečné sobotní jitro. 

Je začátek června a v tuto dobu naši předkové kosili první trávu, aby bylo čím krmit přes zimu. My sice nemáme co krmit, ale každoročně se u penzionu Kovárna pořádá kosení louky. I tuto sobotu 11.6. v 8.00 tomu bude nejinak. Při kosení se kopcem nesou zpěvy hanáckého sboru Rovina, který nám v 11.00  také zapěje v kostelíku tklivé a táhlé písně ze středu Moravy. Když jsme u toho rostlinstva, tak můžeme u kostelíku pozorovat zajímavý jev, pro biologa možná zřejmý, ale pro laika podivuhodný. Před dvěma lety byl prostor (zemina) před památníkem upraven a každý rok od jara do podzimu samovolně "produkuje" pestrobarevnou nádheru. Původně jsme chtěli na zeminu osít anglický trávník, který je sice jednolitý a upravený, ale poněkud sterilní. Nakonec převládla myšlenka nechat přírodu tvořit ze svých semenných zdrojů samotnou. A letos jsme si řekli, byla to dobrá volba. Již loni jsme užasle vídali co měsíc se měnící koberec květů z různých rostlin, ale letos se jedná o doslova záplavu. Nejsa botanik oceňuji vše vzrostlé pouze podle barev - začíná vždy bílá sněženek a bledulí, poté přichází lavina žlutých pampelišek, poté byla fáze suchomilných drobných květů a nyní obří kopretiny a růžové zvonky spolu s něčím fialovým. Vše je výškově rozděleno na patra a oko má na čem spočinout. Hrubým odhadem je na takové malé ploše přítomno asi 30 výrazných samostatných rostlinných druhů, které zatím nekosíme a necháváme je dozrát. Je radost si sednou na pětici nových laviček a nechat se tou pestrostí uchvátit a reálně potvrdit pravdivost slov akafistu, který se modlíme vždy v pondělí - Síla Ducha Svatého dává každému kvítku rozkvést v jemnou vůni i něhu barev, toť krása Velkého v malém. Chvála i čest Bohu oživujícímu, rozestírajícímu luka jako kvetoucí koberec...   

Oslavy dne vítězství se tentokrát netýkali našeho hokejového týmu na MS, ale zápasu, který se odehrával na Jesenicku před více než 70.lety.Tehdy to byl zápas vskutku na život a na smrt. Kdyby v tomto klání zvítězili borci z velkoněmecké říše, tak bych tato písmena nepsal a vy byste je nečetli.V české kotlině dle plánů vítězů mělo zůstat jen 25% slovanského obyvatelstva (určeného k poněmčení) a  75% zbylého by bylo odsunuto (rozuměj dříve či později likvidováno). Proto tak zarputile každoročně slavíme konec 2.světové války, neboť je začátkem naší osobní existence. Vše co bylo uvedeno na níže umístěné pozvánce se vskutku v sobotu 14.5.2016 v Rudohoří a v Horní Lipové stalo. Velvyslanec deváté největší země světa dorazil na shromaždiště jako první a děkoval že byl pozván (opravdu děkoval upřímně). Atašé generálního konzulátu největší země světa přijel z hostů sice poslední, ale zato s překrásným věncem. Sešlo se na shromaždišti celkem 50 věrných (věřili, že nebude pršet) a byli označeni na klopu krásnou bílou uměleckou holubicí z dílny paní učitelky Věry Šustrové. Poté se kolona aut vydala nádhernou krajinou k lesnímu hřbitovu, tam již čekala pochodující JDG za kterou jsme průvodem dorazili k hrobům. Nutno říci k velmi dobře ošetřovaným. Vojenský kaplan AČR hroby vysvětil a my jsme odsloužili panychidu za oběti válek. Zvláště působivé byly dvě minuty ticha, kdy zde přítomné ptactvo nebeské burácelo svým zpěvem nejen jaru. Centrální pomník byl obložen věnci hostů a neměl jsem pocit, že to bylo jako z Krylovi písně ze začátku 60.let. Zástupci východních národů velmi děkovali panu Janasovi, za zdvižení pochodně paměti a úcty ozařující zdánlivě ztracené tváře válečných zajatců, kteří na nás hleděli ze hřbitovních křížů. Druhá třetina ze sobotního programu se odehrávala v památníku a kostelíku v Horní Lipové, kde byli hosté neformálně seznámeni s historií místa a hledali na skleněné tabuli čítající již 1400 jmen reprezentanty své vlasti. Při výměně darů mezi přítomnými došlo i na působivou chvíli, kdy potomek původního německého obyvatelstva poslal pracovníkům obou východních velvyslanectví lahve s vínem jako gesto dobré vůle. Poté se památníkem nesly verše Jiřího Suchého. Mladý recitátor zvláště při slovech " Já nevěděl jsem přesně proč do rány jsem vlít, ačkoliv jsem tak děsně chtěl milovat a žít" dokázal zvlhčit oční víčka nejen u žen.  Poslední třetina se uskutečnila v penzionu Kovárna při skvostném občerstvení, kde Zdeněk Korčian svou kouzelnou historkou z Kazachstánu  naladil přítomné i na radostný rozměr života plného svíčkové, slivovice a humoru. V tento den se i prodlužovalo a tak mnozí odjeli s panem Janasem do nového minimuzea v České vsi, kde příběh válečných zajatců, kdysi začal být rozplétán.