Kostelík v horách

Vždy mě slovo magacína fascinovalo svou jistou tajemností a neurčitostí. Co to vlastně je? Obchod, skladiště, prostor k setkávání? Možná všechno dohromady, ale nejvíce mi ono slovo ladí s pojmem medicína. Tedy něco co má uzdravovat. Po skončení pondělního pietního aktu jsme se promrzlí do ni ponořili jako do teplé lázně. Svoji úlohu termoforu sehrál jistě i vřelý čaj nám servírovaný obětavými ženami. Čekal jsem, že ihned zazní i zpěv sboru Jesen ( a my ještě více pookřejeme), ale jeho vedoucí 45 minut zápasil s technikou se kterou střídavě celý večer vítězil i prohrával. Co však neselhávalo bylo tajemství slezské kuchyně neboť takové množství lahůdek doposud nebylo u nás vídáno. Takřka všechny pokrmy byly popsány, skutečně excelentně to pojala rodina Čeladníkových a už jen číst o jejich čerstvě vyuzeném byla poezie. Samostatnou větu si zaslouží sekce koláčů ve které jsem se poctivě snažil ochutnat všechny vzorky. Po absolvování této sladké degustace jsem byl uchvácen do dezertního nebe. Dokonce jsem se probojoval i k extraligovým koláčkům paní Śustrové. Podobně jako loni bylo možnost sledovat s humorem, "profesionální" počínání jedné návštěvnice, která si často nabírala na talíř neuvěřitelné porce. Ale pak byl náhle zjištěn důvod jejího skvělého apetitu, pod židlí měla totiž poměrně velkou nákupní tašku, do které pečlivě jako včelička do úlu vše nosila. Jako by se opravdu plně řídila včerejším heslem - berme si vše co nám den dává. Večer tak plynul ve veselí a krásných rozhovorech. Nemůžu se na závěr nevrátit k památníku, který byl tentokráte ověnčen hned dvojicí překrásných kruhových floristických skvostů. Zdá se, že ani povodně, ani ekonomické nesnáze či nejistá geopolitika nezabránili našemu léčebnému setkání. 

Když mluví den, važ co moudrého ti chtěl, ač málo hovořil přece mnoho pověděl.

Dnes se nebude psát o čtyřech jedničkách, ale o jednom sněhu. On to snad ani přímo nebyl sníh, do kterého jsme se dnes ráno u kostelíku probudili. Spíše to byla silná námraza a padající mrznoucí mlha. To je vcelku jedno. Ta bílá barva evokovala velkou radost. Přes rozumové důvody, že se bude muset více v zimní době topit, však srdce vyhodnotilo bílou barvu jako to pravé a žádoucí. Pod tím dojmem jsme šli se ženou na neplánovanou krátkou procházku okolo památníku, ze které se ale stal dvouhodinový pochod lesem. A byla to nádhera neboť spolu s námi šlo ticho a hluboký pokoj. Pravda šustění namrzlých listů kterými jsme se brodili a občasný zpěv ptactva absolutní neslyšnost neumožňovali. Slyšitelné bylo i naše hluboké dýchání, kterému byl servírován ten nejkvalitnější vzduch. Občas kolem nás propluly chomáčky mlhy, ale zurčení potůčku nás plně orientovalo. Především na krásu dnešního prvotního dne, na fakt, že vše důležité máme na dosah a že toho k životu potřebujeme materiálního minimum a toho druhého maximum. Nakonec jsme přes ty hvozdy došli až k památníku obětem válek, kde jsme posbírali zbylé nábojnice z pondělka a umístili je do kostelíku. Jestli se také k nám půjdete projít, můžete si jednu jako suvenýr odnést. Každý den nám něco nabízí a proto berme.

Vše dýchá, hýbe se, je v Bohu za všech dob, tak pátrej člověče ve světě plném stop.

Včera jsme se mohli přesvědčit o několika skutečnostech a zkušenostech. Tou první byla účast - na všední den nás tam bylo okolo padesáti. To bylo věru nečekaně mnoho. Zároveň jsme byli většinově nad padesát a jak si posteskl jeden návštěvník, kdo tu pochodeň paměti převezme po nás. Snad to bude dítě, které se má dnes narodit. Vskutku jedna známá přijela až z Vrbna, aby mohla být přítomna. Byla v krásném požehnaném stavu a její dcera se má proklubat na svět termínově den po válečných veteránech, tedy 12.11.2024. Tento kraj generuje vskutku odolné a odhodlané ženy. Tou druhou skutečností byla skvostně přednesená báseň v próze od Jiřího Suchého. Členka pěveckého sboru Jesen si s tou kulkou, která byla hlavní hrdinkou vyřčených slov, doslova recitačně pohrávala. I smrtící střela zdá se, může mít svou protiválečnou poetiku. Jak praví stará zkušenost - je třeba se naučit umění nacházet smysl ve všech věcech i v těch tragických. Vladyka Izaiáš bedlivě sledoval onen text a při následné čestné salvě javornických gardistů i dráhu nábojnice vypadlé po výstřelu. Po skončení pietního aktu u památníku se pro ni sehnul a odnášel jako vzpomínku na včerejší podvečer. A ve mně doznívala jeho slovo z promluvy, že vojáci obětující svůj život v palbě kulek jsou pro Boha i nás nesmrtelní. Jak to bylo následně v magacíně, tak to až příště milé děti. 

Střela nezraní mne a smrt nerozruší, vždyť v Bohu duši mám a jeho chovám v duši.

Potkali jste už někdy člověka, který by byl autorem kuchařské knihy? Zdá se to být málo pravděpodobné. Taková Rettigová už notně let odpočívá na pražském hřbitově, možná by se dal potkat Polrajch v témže městě poblíž Jakubské ulice, kde má svoji restauraci. Ale u nás v Jeseníku? Právě před týdnem jsem kráčel naším okresním náměstím a v tom jsem ji spatřil. Nejdříve mě zaujala její výrazná žlutá bunda a až poté osobnost tvůrkyně kuchařky. Pamatoval jsem si totiž, že když dříve pracovala v okresním archivu tak v roce 2011 vydala recepty tohoto kraje pod názvem, který jste četli v nadpisu. Taková příležitost. Ano, neodmítla a 11.11. vezme sebou slezský čtvercový koláč, který se dříve pekl pouze o velkých svátcích. Tímto aktem paní emeritní ředitelka povýší naše setkání na sváteční čas. Jen jsem v pochybách jestli její pondělní koláčová náplň bude tvarohová, povidlová, hrušková, maková nebo jablečná. Ach ta věčná nejistota, co bude to pravé.

Má chuť jako vosk se rozplývá a mění, i ty máš zakusit té slasti působení.

Již za 5 dnů se opět pokusíme na Den válečných veteránů proniknout mlhou času do dob minulých a zemí vzdálených. Tento fakt jsem si oživil při včerejším setkání s jednou paní. Náhodou se stočila řeč na pondělí 11.11. a naše vzpomínkové dění v Lipové. Tak jsem onu ženu pozval. Chvíli o tom přemýšlela a potom řekla že rozhodně přijde. A začala vyprávět příběh o svém otci vojenském pilotovi, který koncem padesátých let zahynul při cvičném letu. Své vzpomínání zakončila slovy - budu tam alespoň kvůli němu intenzivněji vzpomínat. A i toto je jedním z důvodu listopadové piety. Dát prostor naší mysli, aby sestoupila do podpalubí času a vynesla odtud něco co nás vnitřně obohatí. Ta včerejší paní si svého tatínka letce užila pouze jeden rok, s velkou jistotou si na něho nemůže pamatovat. My jsme své předky v zeleném suknu také příliš neviděli, ale přesto nás k nim něco magnetického přitahuje. Možná je to vědomí historické a rodinné sounáležitosti. Již za pár dnů uvidíme jakou bude mít sílu.

Čas pomíjí a s ním i všechna tvářnost světská, jen v paměti se zabydlí ta tajuplná země všecka.

Při přečtení oněch magických nadpisových slov, se strávník "reality" ocitne ve snovém světě gastronomie. Ano, vše důležité totiž prochází žaludkem, nejen ona příslovečná láska. Již za 14 dní, v jedno listopadové pondělí, se vystavíme po skončení pietních úkonů u pomníku, právě již jmenovanému jídelnímu lístku. Oproti klasickým restauracím, kde je ten anonymní voňavý lístek předložen hostu, tak v našem případě sám host našeho 11.11. si toto menu spolupředloží sám. Ano, takřka každý si sebou jistě něco dobrého přinese, aby ti druzí pochválili jeho kulinářské umění. Loni poprvé paní kavárníková odvážně pod svůj zvěřinový talíř umístila jmenovku spolu s popisem její krmě. Popiska i to co bylo na talíři bylo vynikající a tak milí přinášející pokrmů vězte. V tomto roce vás zdvořile žádám, popište co přinesete a nebojte se tam dát svůj autogram. Abych vás povzbudil, tak pan soudce již zaslal svoji kolekci vín těchto druhů - Muscaris, Medina, Cabernet Blanc, Frankovka, Neuburg, Ryzlink vlašský. Spolek Kostelík v horách vrhl do boje osvědčenou medovinu, růžové víno v kvalitě výběr z hroznů a voňavý krkonošský bác. Nuže těšíme se co za neodolatelného k pondělku na jídelní lístek vymyslíte vy. Bon apetit.

Schyl člověče svůj zrak, blesk času oslní tě, a v té světa hostině, si pochutnej mé dítě.

V nejširším slova smyslu jsou cestovatelé lidé, kteří jsou na cestě, ať už do vnějších dálav či do vnitřní krajiny duše. V neděli jsme se vydali na cestu k památnému smrku, který již asi dvě století aktivně odpočívá asi dva kilometry od kostelíku. Tu samou trasu volíme vždy o velikonocích po skončení jarního tvoření,  kdy jdeme u něj načerpat vodu s jedinečným názvem Bílá sobota. Nejnovější procházení se po známé cestě však připomínalo spíše podzimní boření. Již za prvním mostkem se prostě na několik dlouhých metrů ztratila bytelná asfaltová silnice. Vypadalo to jako učiněné snovým kouzlem. V korytu potoka se zase objevily úctyhodné  balvany, jenž chtěly vyjít z podzemního zapomnění a které má mysl na těch místech nepamatuje. Také několik stromů na trase náhle odešlo na onen svět. Avšak jeden z největších smrků v Jeseníkách byl na svém místě majestátný a neohrožený stejně jako kdysi. Jak je životně nutné být dobře zakořeněn a upevněn v realitě. Po cestě žel pobíhal zřejmě povodní dezorientovaný ztracený psík, který hledal svou novou cestu. A co bylo nejpůsobivějšího? Setkání s mlokem, salamandrem výjimečné velikosti přímo pod věkovitým velikánem. V prastaré symbolice  je salamandr označován jako bytost sídlící v ohni, v úloze jeho oživovatele a strážce. Tak tedy jestli velká voda v nás utopila mnohé naše iluze a zašpinila naše nitro něčím nedobrým, tak snad se ohýnkem naděje trochu ohřejeme a budeme si tu skutečnou životní svíčíčku podobně jako mlok trochu více hlídat. Byla to veskrze velmi užitečná cesta. 

Vše cokoliv jen chceš je v tobě, je tvůj sen a je jen na tobě, zda dostaneš to ven.     

Dnes, přesně za měsíc se sejdeme na tradičním připomenutí Dne válečných veteránů. Tedy pokud nebude dlouho pršet, pokud nebude válka, pokud nebude nějaká epidemie, pokud nebudeme líní přijít... Jak nám můžou někdy připadat samozřejmé věci ( jako je 11.11.) vlivem věcí, které neovlivníme nesamozřejmě. O to více, pokud se oslava podaří, si ji můžeme vychutnat. Bude to asi první větší popovoďnová společná událost v naší obci. Byl jsem zprvu trochu skeptický, když jsem viděl zatopenou Kovárnu a Magacínu, ale její majitel prohlásil, že pohoštění k naší akci bude. Přijede i jesenický pěvecký sbor Jesen a také již začali nacvičovat na listopad. Biskup Izaiáš má ono pondělí pevně zapsáno ve svém diáři a těší se. Jedna milá dárkyně nám dokonce na panychidu za padlé věnovala novou rudou kleriku. Přišlo i nesmírně voňavé kadidlo z Etiopie jehož esence je při obřadu nezbytná. Zkrátka všechna konfigurace co mohla být zajištěna, tak zajištěna je. O vojácích z Javorníku není třeba ani na minutu pochybovat a dokonce bude u památníku znít i slezská hymna. Letošní ročník oživování historie, byť se koná ve všední den, tak zatím vypadá na velmi slušnou úroveň. Mám za to, že veteráni nás potřebují a my neméně je a to po všech stránkách. Nezapomeňme tedy na ně ani na sebe.

Toho zapomnění z nějž už život nevykvétá, si žádám vzdálen být až za sám okraj světa.    

Význam zkratky v nadpisu je jen těžko vyluštitelný. Může znamenat třeba - nepromarnit užitek katastrofy? Když jsem dnes šel cestou pod klenbou viaduktu, cestou která vede ke kostelíku, tak jsem jako obvykle pohlédl dolů na potok. Zcela záměrně neboť tam po povodni byly krásně vyhlazené opracované kameny ze supíkovického mramoru, odhadem tak z konce 19.století. Opravdu ještě před pár dny zářili neuvěřitelnou bělostí. Člověk se prostě musel zastavit a patřit na tu nádheru v barvě padlého sněhu. Ale dnes už byly žluté, vodní mikroorganismy již na nich konají svoji stálou obalovací práci a tak zanedlouho budou hnědé a posléze vůbec zakryté vrstvou "něčeho" jako dříve. Škoda. Nedávno jsem četl rozhovor s jedním specialistou na automobily. A v něm se ho ptali, jaká jsou nejkvalitnější auta na trhu. Odpověděl, že ta spíše starší a především ta, která byla vyrobena v té dané automobilce po nějakém předchozím nepovedeném modelu. Tedy po nějaké výrobní katastrofě. Neboť si už po ní, alespoň na určitou dobu, dávali na vše velmi zvýšený pozor. Takže po povodňové katastrofě nepromarněme její užitek, který může být pro každého z nás různý, protože dříve nebo později naše věčné, bělostné a krásné záměry zřejmě postupně pozakrývá šeď každodennosti. U mě už to začalo tím, že jsem se večer přestal umývat v potoce. 

Když nepromarníš čas a prostor zvládneš též, pak v samé věčnosti se mžikem ocitneš.      

jsou i nálezy, měls křeslo zlatý, teď sedíš na mezi, a na té mezi nabereš dech, a vtom to vězí takhle to nech. Možná, že znáte tuto nadčasovou píseň dvojice Svěrák-Uhlíř, která relativizuje mnohé z našich jistot a zároveň má v sobě naději v hledání jak z bryndy ven. Nevím jak se to mohlo stát, ale na naší poslední srpnové pouti na jednom zastavení úplně vypadla jedna připravená věta. Tak si ji poslechněme trochu opožděně, ale ne neaktuálně. Pravil jeden mnich studující zen : " Když mi po povodni lehl dům, získal jsem ničím nezacloněný noční výhled na měsíc." Je to těžká věta, ale trochu chrání před upadnutím do komplexu oběti.  A k tomu byla připojena prosba - "Pane dej, ať se nám naše ztráty stanou nálezy". Zkusme si znovu pustit ten starý melodický hit a párkrát si ho přezpívat, je zapamatování hodný.

Věz co miluješ, v to též se proměníš, když zemi, v pouhou zem - když nebe, v nebeříš. Nevěříš?