Kostelík v horách

Častokrát v průběhu dne se nám spousta věcí nelíbí a tak máme tendenci věci kritizovat a tím se rozlaďovat. Kupříkladu posledních pár desítek dnů se mi zdá, že zima je nějaká silná, mrazivá a tedy se musí více topit a více se lopotit. Je tak méně času na věci povznášivější, ne tak přízemní jako je únavné nošení dřeva, špinavé vybírání popela a zdlouhavé čištění kamen. Ale co když je to tak, jak to má být. Že se jenom vrátila zima jak si ji pamatujeme z před dvaceti lety, kdy sníh a mráz byl náš denní zimní chléb. Nu odvykli jsme a máme to za nepřípadné a tudíž nějaké divné, zneklidňující. Zapomínáme totiž, že věci povznášivé jako je modlitba, četba, meditace se převelice rády vtělují do těch nejpraktičtějších a nejobyčejnějších věcí. Takže skládání dřeva může být zasaženo modlitbou, vybírání popela četbou jedné známé pohádky a čištění kamen se za jistých okolností stává meditací o čistotě duše. Zkrátka všude kam se podíváš, to může být tak, jak to má být. V tomto kontextu mi do mysli naskakuje jedno severské přísloví - není zima, jsme jen špatně oblečeni. Nuže oblékejme na sebe v případě různých těžkostí, to co ochrání náš vnitřní pokoj, protože je-li duše zateplena, tak nás venkovní vlivy jen tak nedostanou. 

Když v duši bydlí pokoj, tu o ni říci smím, že věčné nádhery je nebem přenosným.

Občas si představím co bych asi dělal, kdybych měl před sebou svůj poslední den. Nic světoborného mě obvykle nenapadá a tak mě přijde, že by to byla ta obvykle konaná činnost, jen s větší pozorností a snad lepší radostí. Poslední den roku 2026 byl v kostelíku zasvěcen díkůvzdání v podobě akafistu s případným názvem Sláva Bohu za vše. Sešla se nás opět podivuhodná společnost. Pan René se dostavil jako první notně prokřehlý, neboť si to k nám vzal přes Lví horu v plném sněhu. Překvapivá byla přítomnost dvou žen z dalekého Zátoru, které obětavě dovezli pro každého kuřecí řízek. Inu konec roku zřejmě prochází i žaludkem. Paní doktorka z jesenické nemocnice nakoupila repliky mincí, které si ve svých peněženkách posléze odnášela čtyřicítka přítomných. Avšak jídlo a finance se následně rozpustili v silném zpěvu vánočních koled, které opět hráli prim. Sekundovali jim důležité výroky vůkol zachycené, které přinesl prošlý rok do mého diáře. Takže mít jen jeden den života k dobru, tak bych zřejmě bilancoval unikající rok četbou diáře. Posuďte sami co nám v něm paradoxního posílá C.G.Jung větou - člověk potřebuje obtíže, patří k jeho zdraví. Takže v tomto duchu přeji čtenářům kostelíkových stránek v novém roce obstojné posilování životními obtížemi. Opatrujte se.

Ať v novém roce nám v obtížích dobře je i když jsou to věru zvláštní kročeje.

Na ten z nejštědřejších dnů jsme se dopoledne opět sešli k oslavě Daru, který přišel zhůry. Hlavním orgánem, kterým jsme děkovali byl hlas, neboť zpěv je něco stále vzácnějšího a tedy i cennějšího. Je společně ztrávená hodina málo nebo mnoho? Podle toho jak se na svět díváme. Mnoho pro toho, kdo nemá návyk používat hlasivky a používat imaginaci. Ale zase málo pro člověka, který vidí vánoce, tedy štědrost světa, všude vůkol sebe. Takový jedinec je koledami neukojitelný a přidává si stále nové a nové porce. Takových kopečků vánoční zmrzliny jsme měli v prosincovou středu přesně 22 a k nim jako poleva byly přidány a převyprávěny nejčastější atributy vánočního času ( baňky, stromek, cukroví, pohádky...) Co mě osobně nejvíce oslovilo? Především nejmladší syn pana soudce, který neuměje číst, přesto s mírným zpožděním dozpívával odposlouchaná slova koled a tím vytvářel zajímavý hudební dozvuk. Dále tvůrkyně našeho betlému ze šustí paní Olga, která na zpívání přinesla ještě "teplou" nejnovější figurku zvoníka a tak jsme jí i nám na počátek setkání zazvonili dvacetpětkrát. Nejenom pro počet odcházejících číslovek končícího roku, ale i pro počet jí vyrobených postaviček, které zdobí kostelík v horách. A věřte mi, každý večer, když před nimi zapaluji svíčku, tak v jejím mihotavém svitu vystupují z temnoty chrámu jako svědci lidské obětavosti, ve které je možno stále objevovat všudypřítomnost vánoc.

Svět krásu vánoční dnes proto neocení, že jejich nádhera už není dennodenní.

Snad každý z nás zažil, co se týká štědrého dne, různé vývojové fáze. Ta nejvíce dynamická byla v raném dětství, kdy se tajemství dárečků pojilo s existencí podivuhodné bytosti se jménem ježíšek. Když asi v desátém roce života jsem v předvánočním čase našel ve skříni v ložnici rodičů uschovány předměty, které jsem později objevil pod stromečkem, tak jsem trochu znejistěl. Jak to tedy s těmi svátky je, kdo je ten obdarující? Přijal jsem tedy tu verzi ve které jsou dárci rodiče či blízcí. Je to fáze realistická, ve které se člověk nachází poměrně dlouho, má-li své vlastní děti, případně praděti. Někdy později se dá také dojít do stavu, kdy si ponecháme předchozí vánoční stádia larvy a kukly a proměníme se v té finální ve vytouženého motýla. V  jeho kráse a lehkosti potom můžeme vidět jako dárečky všechno vůkol a rozbalování jejich obsahu pod nekonečně štědrým stromečkem přítomnosti nám pak zabere takřka všechen pozemský čas. A potom blažení jako malé děti, můžeme volat velmi nahlas to zázračné slůvko děkuji. Je to věčná dvojice - dar a dík. Tak pokud náhodou ve středu v obýváku pod baňkami neobjevíte to pravé, tak hledejme někde jinde. Když to objevíte, tam kde byste to nečekali, a já tuším, že to pravděpodobně najdete, tak prosím nezapomeňte ze srdce poděkovat. On to ten zralý ježíšek má moc rád a nám to bezesporu udělá na duši moc dobře. No a vděčností budeme prokládat v našem středečním zpívání jednotlivé koledy, doufám že vám bude ten sendvič v 10.00 chutnat.

Můj milý, nezoufej, smíš do vánoc vstoupit, jen srdce vděčné je zapotřebí mít.

Nevím jak vás, ale mě kdysi fascinoval orientální myšlenkový koncept reinkarnace (znovuvtělení). Velmi zjednodušeně se jedná o stálý koloběh naší existence ve světě v hávů různých bytostí, ze kterého se lidé v Indii snaží vymanit osvícením (prozřením). Kdežto my lidé na konzumním západě bychom rádi setrvávali ve stálém převtělovávání, pokud možno ve skvělosti, abychom si mohli všeho co nejvíce užít. Těžko najít důkazy pravdivosti této vybroušené teorie, ale náš přicházející svátek Narození pracuje s podobným pojmem - inkarnace (vtělení), tedy bez té znělé předpony re. A to mě dnes fascinuje na nejvyšší stupeň. Vánoce se tak stávají nejen lehkou dobou slunovratu, rodinné pohody, jídelních zážitků, světýlek a miloučkého novorozeněte, ale především okamžikem přivtělení Boha na člověčí podklad. Zní to dobře, ale co z toho. Teď si dovolím trochu těžší teologie, co ale nikoho doufám nezabije. Je-li toto přivtělení pravdivé a možné, tak se závratně až do nebes, zvedají naše možnosti a šance. Neoddiskutovatelná lidská opotřebovanost na těle i na duši, tak může být vyfutrovaná klonem z hůry. A tedy prakticky, jestliže začneme ono vtělování vyšších věcí zakomponovávat do našich každodenních úkonů a zvyklostí, tak to boží se začne postupně stávat součástí našeho těla. Vroste, vtělí se, pronikne námi, oplodní nás, a nebude to, to naše staré znovu reinkarnované bytí, ale prémiové, nové a nebesky exkluzivní. A když se to vtělení bude na nás dít často až nejčastěji, tak můžeme prožívat středoevropskou neutuchající re-inkarnaci. To je skutečným smyslem vánoc - Bůh se stal člověkem, aby ( při troše úsilí) se člověk mohl stát bohem. Jaký skvostný důvod k oslavě, radujme se, veselme se z této teologie.

Kéž mne nebe oplodní a duch svátků vůkol vane a ve mně k životu, též vzbudí tebe Pane.

.

Tak jsem si v pátek večer sednul, jak obvykle činívám, abych na stránky kostelíku něco napsal. Přes den v člověku většinou klíčí jistá nosná myšlenka, která se chce po setmění narodit. Je to vždy dobrodružství, co se nečekaného na onu primární ideu začne při samotném psaní nabalovat. Ten proces přenosu slov z hlavy do počítače je někdy nelehký, jak některé porody ostatně bývají, a někdy si rodič sedne a příspěvek je  na to tata na světě. Tu si ho autor zálibně prohlíží, dívá se zblízka zda se mu podobá, a provádí menší kosmetické zásahy. Před třemi dny, když jsem celý den navnímával v nemocnici příběhy předvánočních lidí, tak se ten páteční text měl jmenovat poeticky - Jiné vánoce. Psalo se mi o nich splavně, jiskřil jsem nápady a tvorba byla za dvacet minut u konce. Neskromně jsem si řekl, dobrá práce, literární miminko se ti tatíku povedlo. Když tu zasáhlo něco skoro tak mocné jako Nejvyšší, nastal krátkodobý výpadek internetu, a vše vytvořené se ocitlo v nenávratnu. Tak krátký život to byl. Paradoxně jsem však měl okamžitou silnou radost, že jiný článeček (předposlední děťátko) z 10.12. s výstižným názvem Krásná pomíjivost, neobvykle ve mě ihned oživnul. A tak jsem nebyl smutný, že mandala slov Jiných vánoc, byla okamžitě po dotvoření zničena. Ne sice dobrovolně, ale to na důležitosti nádhery pomíjivosti v mém nitru snad příliš neubralo. Dnes jsem rád, že to napsané mě velice záhy dohonilo. Snad jste to také zažili či zažíváte v tomto podivuhodném adventu.

Advent nasazuje šíp a napjal oblouk luku, teď spouští tětivu, viz ve všem jeho ruku.

Dnes při pohledu do kalendáře na mě zasvítili datumově dvě jedničky a při ranním odemykání kostelíku, ve váze stále ještě odpočívalo část květin ze Dne veteránů 11.11. Měsíc tak přeplul o kus dále a člověk nacházející se v moři času, si může spolu s nádhernou šansonovou písní H. Hegerové povzdechnout ta tři slova - ten zloděj čas. Zpívá se v ní, jak nám pachatel čas všechno bere, včetně tváří blízkých lidí a my se tak můžeme snadno dostat do pozice oběti chronologie. To je samozřejmě pravda, kterou zjistíme třeba na setkání třídy po x letech, a je vyjádřena v myšlence, že ti mí spolužáci teda ale až tak sešli. Co když je to ale i naopak a žádný trestný čin se nekoná a čas je spíše než zlodějem dárcem. Možná si k té geniální písni paní Hany můžeme přidat další sloku - Ten dárce čas, mi všechno dal, dal každou milou tvář, dal měsíc, hvězdy, světazář, vždyť co já vím, tak raduji se tím tajemstvím... Ty dnešní krásné květiny ve váze v památníku, tak byly jistým zkoncentrovaným poselstvím o čase, který i když plyne, tak až rozmařile kolem sebe rozhazuje miliony drobných dárečků. Hledejme je tedy, a což teprve až se za dva týdny setkáme přímo s výrobcem prosincového Daru všech darů

Vrch všeho blaženství, jenž lze si vůbec přát, je to když čas dá ti, svou sladkost ochutnat.

Právě včera skončila v kostelíku srpnová pěší pouť. Nebylo to ani tím, že by trvala čtyři měsíce či že se někdo v našem lipovské trojúhelníku v létě ztratil a opět v zimě nalezl. Včerejší dopoledne totiž znamenalo odstrojení poutní slaměné výzdoby uvnitř i vně kostelíku, aby mohla přijít ta adventní. A právě změnou výzdoby pro mě vždy pomyslně končí předešlá etapa. S trochou nostalgie  jsem se díval na děrované makovičky v dožínkovém věnci, ze kterých se týdny krmilo ptactvo létající ke kostelíku. Krása hanáckých mandal, jak byly nazvány výtvory paní učitelky Šustrové, tak podlehla zoubku času a přicházejícímu předvánočnímu zdobení. Ten stále se opakující celoroční sváteční kruhový cyklus má v sobě kus důležité jistoty, že příště opět přijde zas. Takže i když je veškerá naše vytvořená krása pomíjivá, má v sobě zárodek nekonečného proměňování, a ten chce stále pokračovat. Kdesi daleko na východě, když pracně dokončí dlouhou tvorbu pískové mandaly, tak ji kupodivu záhy rozpráší a dají se chutě do nové. Zdá se, že příliš nelpí na zachování finálního výsledku, ale upřednostňují výhodu procesu tvorby. Možná, že skutečně milují tajemství krásy pomíjivosti.

Nech všechno být co máš, vše získáš, důvěřuj, svět zavrhni a svět je stonásobně tvůj.

Každý z nás má prababičku ať už živou nebo zvěčněnou a ta předpona pra mě vždy fascinovala. Prapředci jsou tak něco jako pravěk, jsou někde velmi daleko od současnosti. Včera jsem si na tu svou prapramáti vzpomenul. Při nedělní bohoslužbě se totiž četla dobrá zpráva o uzdravení ženy, která se nemohla osmnáct let napřímit. To je věru dlouhý čas, být vystaven porouchanému organismu. V jejím případě se našel velký opravář, jenž jí svým slovem narovnal. Ta úleva, radost že těžkost pominula. My také často býváme sehnutí pod dvojí tíhou, která by se dala přibližně popsat jako tlak minulosti a nebo obava z těžké budoucnosti. Obé nás mohou docela solidně ohýbat, neboť bylo zjištěno, že naše mysl se pohybuje převážně v modu toho co bylo a neméně často v modu co bude. Nějak se nám tak vytrácí smysl pro to, co je právě teď. V podstatě skutečný a opravdový život se odehrává  pouze v té jedné přítomné sekundě a pokud se nám ji nepoštěstí stále pevně držet v onom nyní, tak tlak mrtvého minula a neznámého budoucna, obtěžká naši hlavu a ta se s tělem sehne. Vidím, jako by to bylo dnes, jak prababička jde velmi schýlená o holi do kopečka a já se za ni jako dítě styděl, že vypadá tak nějak nepatřičně. Nevím, co za jejím neduhem bylo skryto, ale přeji nám všem abychom se sdružili do hnutí s krásným názvem nesehnutí. Tedy těch, kteří žijí plně přítomným vzpřímeným okamžikem. Je to jeden z nejtěžších úkolů našeho života, ale paradoxně zabezpečuje to, že se příliš nevychýlíme. 

Buď v přítomnosti uprostřed, pak uvidíš nehnut a tich, co bylo a bude, co zde, co v nebesích

Mívám často podezření, že náš život je určitá hudební skladba, která v sobě pojí výšku i hloubku, harmonii i disharmonii, melodičnost s neznělostí. Jsme pomyslně popsáni notami podle kterých zpíváme čistě či nečistě své osobní party. Lze ji potvůrku nacházet všude i když ukrytou v nejroztodivnějších převlecích. Hudba je prostě velká čarodějka a to ani nemusí být slyšet. Jako zrovna včera, kdy akorát při psaní předešlého příspěvku slyším z pracovny jak někdo rytmicky klepe na vchodové dveře. I jdu otevřít a tam stojí paní Zuzana, poslankyně dobrých zpráv, třímající v ruce krabici s adventním obsahem. Když jsem ji otevřel vylinula se z ní vánoční muzika. Nejdříve byl z kartónu vytažen houslista, poté dvě bečící ovečky, dále řehtající kůň s povozem sledován kovářem bušícím do kovadliny. Zvuk byl dotvářen pastýřem práskajícím bičem, poustevníkem pějícím modlitby a nakonec dvojící žen, které s hráběmi notovali písně o trávě. Dokonalá betlémská symfonie, která se narodila v rukou maminky paní Zuzany a bude dozdobovat osazenstvo stávajícího betlému z loňska. Ty postavičky z kukuřičného šustí budou na nás čekat při dvojím setkání v kostelíku, kdy se naše hlasivky přidají k nim a spolu přivítáme Dítě, které přepsalo (nejen) dějiny hudby.

Když v tobě člověče se hudba v srdci skví, pak tvým už na zemi je jeho království.