Kostelík v horách

Když by nám dal někdo vybrat zda chceme spíše znaménko plus či mínus, tak bychom na první pocit dali přednost spíše plusu. Ve slově plus si totiž vybavujeme to lepší, jinak v nás pulsuje. Ovšem pár pohádkových posledních dnů, které okolí kostelíku vymalovalo do bíla, jsou na světě jen díky lehkému chladivému mínus. Nepamatuji tak souvislou a dlouhotrvající námrazu. Ještě k tomu nádhernu připutovala mléčná mlha, takže oko je pod neustálým náporem nejčistší barvy na světě. Nechvalné mínus nám asociuje jistý nedostatek něčeho, avšak v tomto případě je mínus vlastně obrovské vizuální plus. Ten předvánoční bonus krásy je až marnotratný a člověk si říká, zda příroda musí již teď tak hýřit. Nemůže si to nechat až na poslední týden roku? Dělá to však potvůrka přesně jak má a i když v tu štědrou dobu bude pravděpodobně mírné teplotní plus, tak v nás jistě bude matematicky odečteno vše, co tam o vánocích nepatří. Nuže dopřejme ve slábnoucím adventu ještě trochu mínusu mnohému negativnímu harampádí, co nám starý rok nadělil, abychom si mohli naplno užít 24. a 31. prosince všeho pozitivního. Přeji krásnou duševní algebru a hlavně aby v nás nebyla nula.

Plus není nahoře a mínus není ani dole. Pochybuješ? Pak neučil ses o tom v pravé škole.

Většinou se v životě zaměřujeme na velké věci, jsou prostě ze své podstaty méně přehlédnutelné. Na druhou stranu se naše žití skládá spíše z věcí a okamžiků drobnějších. Vzniká tak jistá disproporce, kdy svýma očima jako dalekohledem pohlížíme na vzdálené události "velkého" světa, které nemůžeme ovlivnit a zatím naše bezprostřední okolí či dokonce nitro je mnohdy bez žádoucího mikroskopického pohledu. Tak jsem v tomto týdnu pohlédl onou minioptikou na interiér kostelíku, kde máme mnoho různých publikací pro návštěvníky, ale jsou trochu v neuspořádaném stavu. Adventní čas je kromě jiného příležitostí k udělání pořádku nejen v sobě, ale i poblíž sebe. Byly tak objednány dvě příjemné poličky a od pátku se v nich tiskoviny hřejí jako ptáčci v utěšeném hnízdečku. Jaká drobnost, avšak s krásným výsledkem. Přeji nám všem taktéž hodně zdaru při jakémkoliv mikroskopickém předvánočním pozorování. S těmito viditelnými drobnými mincemi se dá zaplatit i velká útrata.

Láska je z hledění, zrak k drobným věcem zvedni a zamiluješ si je víc než velikosti všední.

Kdo z nás si pamatuje co bylo před rokem? Ztěží máme mlhavé ponětí o minulém měsíci, týdnu a možná i dnu. Řítíme se stále kupředu, dnes už ne levá, možná ani pravá. Spíše než kráčíme, tak jsme vlečeni množstvím tažných remorkérů s podivuhodnými  názvy - profese, rodina, kamarádi, záliby... A kde a co jsme v té plavbě časem my sami? Proto bývá pokládáno za dobré v adventním čase (dnes právě pro mnohé advent začíná) se nenechat příliš vléci věcmi obvyklými, ale se spíše ponořit v něčem veletrvanlivém do minula. Možná jsme něco před rokem opravdu minuly. Dnes jsem se zavrtal do prosince roku 2023 a nalezl jsem na našich stránkách seriál o koledách, které zpíváme v kostelíku na konci roku. Koledy a vánoční písně totiž v sobě mají zabudován kompas, který nás neomylně vede (samozřejmě chceme-li se ním řídit) do žádoucího vánočního cíle. Zkusme tedy trochu každý den zabrouzdat do návratného nenávratna loňského dvanáctého měsíce. Ty správné topografické souřadnice jsou v naší sekci aktuality a to ve sloupcích 5,6,7 a 8. Budeme tedy spolu resuscitovat to, co už bylo zaváto a zároveň trochu trénovat na dvojí zpívání, které nás teprve čeká.

Já nevím to, co jsem, já nejsem to co vím. Jsem cosi, cosi ne, jsem tón, jsem píseň skladby jediné.

Člověk má někdy pocit, že kolem nás žijí strašidelné bytosti, které z lidí chtějí vysát životní šťávu jménem radost. Podle jednoho rabína radost vyjevuje podstatu člověka a tak jestli má být útok na nás efektivní, jde to především přes náš rezervoár radosti. Ten nemíváme ke konci roku většinou dobře chráněný a tak se na naši unavenou duši snáší celý oblak strachů. Kupříkladu vemlouvavý časový stres praví - co všechno nestihnu udělat, za co "to co nepotřebuji" nakoupím atd. Či oblíbení nesmrtelní vztahoví bubáci co šeptají - jsem vůbec dobrým manželem, rodičem, spolupracovníkem či člověkem? To nemluvím o zvláště silných úděsných "monstrech" zjevivších se v politických luzích a hájích. Které každý podle své orientace vidí v různých světových stranách, zvláště módní bývá úděs z východu, který je aktuálně doplněn úzkostí z divokého západu. Takže se můžeme zcela demokraticky bát úplně všeho. Člověk je totiž po všech stránkách neuvěřitelně skvělý stroj na výrobu strachu. Pracuje takřka bez přestávek a produkuje opravdu znamenitý počet "výrobků", které jsou ale jen na jedno použití. Při pohledu do kalendáře jsem si dnes všiml, že takřka již za měsíc může začít pro producenty strachu závodní dovolená. Ano, vánoční svátky jsou o radostné zvěsti která děs pohlcuje, o nejradostnějším Dárku, jenž nám byl doručen vesmírnou poštou a ze kterého se můžeme těšit i v kostelíku. Proto přátelé vězte, že ve dvou útercích, 24.12. a 31.12. pro vás budeme mít připraveno "odstrašující" zpívání koled a to v obvyklou dobu, na štědrý den v 11.00 a na silvestra v 18.00 ( v 17.30 začínáme díkůvzdáním za celý rok ). Proto přijďte s námi zahodit ty strašné jednorázovky a potěšit se tou věčnou melodií o Dítěti.

Tvá duše, která zde je menší nežli malá, se vlivem radosti až do nebes dostala.

Vždy mě slovo magacína fascinovalo svou jistou tajemností a neurčitostí. Co to vlastně je? Obchod, skladiště, prostor k setkávání? Možná všechno dohromady, ale nejvíce mi ono slovo ladí s pojmem medicína. Tedy něco co má uzdravovat. Po skončení pondělního pietního aktu jsme se promrzlí do ni ponořili jako do teplé lázně. Svoji úlohu termoforu sehrál jistě i vřelý čaj nám servírovaný obětavými ženami. Čekal jsem, že ihned zazní i zpěv sboru Jesen ( a my ještě více pookřejeme), ale jeho vedoucí 45 minut zápasil s technikou se kterou střídavě celý večer vítězil i prohrával. Co však neselhávalo bylo tajemství slezské kuchyně neboť takové množství lahůdek doposud nebylo u nás vídáno. Takřka všechny pokrmy byly popsány, skutečně excelentně to pojala rodina Čeladníkových a už jen číst o jejich čerstvě vyuzeném byla poezie. Samostatnou větu si zaslouží sekce koláčů ve které jsem se poctivě snažil ochutnat všechny vzorky. Po absolvování této sladké degustace jsem byl uchvácen do dezertního nebe. Dokonce jsem se probojoval i k extraligovým koláčkům paní Śustrové. Podobně jako loni bylo možnost sledovat s humorem, "profesionální" počínání jedné návštěvnice, která si často nabírala na talíř neuvěřitelné porce. Ale pak byl náhle zjištěn důvod jejího skvělého apetitu, pod židlí měla totiž poměrně velkou nákupní tašku, do které pečlivě jako včelička do úlu vše nosila. Jako by se opravdu plně řídila včerejším heslem - berme si vše co nám den dává. Večer tak plynul ve veselí a krásných rozhovorech. Nemůžu se na závěr nevrátit k památníku, který byl tentokráte ověnčen hned dvojicí překrásných kruhových floristických skvostů. Zdá se, že ani povodně, ani ekonomické nesnáze či nejistá geopolitika nezabránili našemu léčebnému setkání. 

Když mluví den, važ co moudrého ti chtěl, ač málo hovořil přece mnoho pověděl.

Dnes se nebude psát o čtyřech jedničkách, ale o jednom sněhu. On to snad ani přímo nebyl sníh, do kterého jsme se dnes ráno u kostelíku probudili. Spíše to byla silná námraza a padající mrznoucí mlha. To je vcelku jedno. Ta bílá barva evokovala velkou radost. Přes rozumové důvody, že se bude muset více v zimní době topit, však srdce vyhodnotilo bílou barvu jako to pravé a žádoucí. Pod tím dojmem jsme šli se ženou na neplánovanou krátkou procházku okolo památníku, ze které se ale stal dvouhodinový pochod lesem. A byla to nádhera neboť spolu s námi šlo ticho a hluboký pokoj. Pravda šustění namrzlých listů kterými jsme se brodili a občasný zpěv ptactva absolutní neslyšnost neumožňovali. Slyšitelné bylo i naše hluboké dýchání, kterému byl servírován ten nejkvalitnější vzduch. Občas kolem nás propluly chomáčky mlhy, ale zurčení potůčku nás plně orientovalo. Především na krásu dnešního prvotního dne, na fakt, že vše důležité máme na dosah a že toho k životu potřebujeme materiálního minimum a toho druhého maximum. Nakonec jsme přes ty hvozdy došli až k památníku obětem válek, kde jsme posbírali zbylé nábojnice z pondělka a umístili je do kostelíku. Jestli se také k nám půjdete projít, můžete si jednu jako suvenýr odnést. Každý den nám něco nabízí a proto berme.

Vše dýchá, hýbe se, je v Bohu za všech dob, tak pátrej člověče ve světě plném stop.

Včera jsme se mohli přesvědčit o několika skutečnostech a zkušenostech. Tou první byla účast - na všední den nás tam bylo okolo padesáti. To bylo věru nečekaně mnoho. Zároveň jsme byli většinově nad padesát a jak si posteskl jeden návštěvník, kdo tu pochodeň paměti převezme po nás. Snad to bude dítě, které se má dnes narodit. Vskutku jedna známá přijela až z Vrbna, aby mohla být přítomna. Byla v krásném požehnaném stavu a její dcera se má proklubat na svět termínově den po válečných veteránech, tedy 12.11.2024. Tento kraj generuje vskutku odolné a odhodlané ženy. Tou druhou skutečností byla skvostně přednesená báseň v próze od Jiřího Suchého. Členka pěveckého sboru Jesen si s tou kulkou, která byla hlavní hrdinkou vyřčených slov, doslova recitačně pohrávala. I smrtící střela zdá se, může mít svou protiválečnou poetiku. Jak praví stará zkušenost - je třeba se naučit umění nacházet smysl ve všech věcech i v těch tragických. Vladyka Izaiáš bedlivě sledoval onen text a při následné čestné salvě javornických gardistů i dráhu nábojnice vypadlé po výstřelu. Po skončení pietního aktu u památníku se pro ni sehnul a odnášel jako vzpomínku na včerejší podvečer. A ve mně doznívala jeho slovo z promluvy, že vojáci obětující svůj život v palbě kulek jsou pro Boha i nás nesmrtelní. Jak to bylo následně v magacíně, tak to až příště milé děti. 

Střela nezraní mne a smrt nerozruší, vždyť v Bohu duši mám a jeho chovám v duši.

Potkali jste už někdy člověka, který by byl autorem kuchařské knihy? Zdá se to být málo pravděpodobné. Taková Rettigová už notně let odpočívá na pražském hřbitově, možná by se dal potkat Polrajch v témže městě poblíž Jakubské ulice, kde má svoji restauraci. Ale u nás v Jeseníku? Právě před týdnem jsem kráčel naším okresním náměstím a v tom jsem ji spatřil. Nejdříve mě zaujala její výrazná žlutá bunda a až poté osobnost tvůrkyně kuchařky. Pamatoval jsem si totiž, že když dříve pracovala v okresním archivu tak v roce 2011 vydala recepty tohoto kraje pod názvem, který jste četli v nadpisu. Taková příležitost. Ano, neodmítla a 11.11. vezme sebou slezský čtvercový koláč, který se dříve pekl pouze o velkých svátcích. Tímto aktem paní emeritní ředitelka povýší naše setkání na sváteční čas. Jen jsem v pochybách jestli její pondělní koláčová náplň bude tvarohová, povidlová, hrušková, maková nebo jablečná. Ach ta věčná nejistota, co bude to pravé.

Má chuť jako vosk se rozplývá a mění, i ty máš zakusit té slasti působení.

Již za 5 dnů se opět pokusíme na Den válečných veteránů proniknout mlhou času do dob minulých a zemí vzdálených. Tento fakt jsem si oživil při včerejším setkání s jednou paní. Náhodou se stočila řeč na pondělí 11.11. a naše vzpomínkové dění v Lipové. Tak jsem onu ženu pozval. Chvíli o tom přemýšlela a potom řekla že rozhodně přijde. A začala vyprávět příběh o svém otci vojenském pilotovi, který koncem padesátých let zahynul při cvičném letu. Své vzpomínání zakončila slovy - budu tam alespoň kvůli němu intenzivněji vzpomínat. A i toto je jedním z důvodu listopadové piety. Dát prostor naší mysli, aby sestoupila do podpalubí času a vynesla odtud něco co nás vnitřně obohatí. Ta včerejší paní si svého tatínka letce užila pouze jeden rok, s velkou jistotou si na něho nemůže pamatovat. My jsme své předky v zeleném suknu také příliš neviděli, ale přesto nás k nim něco magnetického přitahuje. Možná je to vědomí historické a rodinné sounáležitosti. Již za pár dnů uvidíme jakou bude mít sílu.

Čas pomíjí a s ním i všechna tvářnost světská, jen v paměti se zabydlí ta tajuplná země všecka.

Při přečtení oněch magických nadpisových slov, se strávník "reality" ocitne ve snovém světě gastronomie. Ano, vše důležité totiž prochází žaludkem, nejen ona příslovečná láska. Již za 14 dní, v jedno listopadové pondělí, se vystavíme po skončení pietních úkonů u pomníku, právě již jmenovanému jídelnímu lístku. Oproti klasickým restauracím, kde je ten anonymní voňavý lístek předložen hostu, tak v našem případě sám host našeho 11.11. si toto menu spolupředloží sám. Ano, takřka každý si sebou jistě něco dobrého přinese, aby ti druzí pochválili jeho kulinářské umění. Loni poprvé paní kavárníková odvážně pod svůj zvěřinový talíř umístila jmenovku spolu s popisem její krmě. Popiska i to co bylo na talíři bylo vynikající a tak milí přinášející pokrmů vězte. V tomto roce vás zdvořile žádám, popište co přinesete a nebojte se tam dát svůj autogram. Abych vás povzbudil, tak pan soudce již zaslal svoji kolekci vín těchto druhů - Muscaris, Medina, Cabernet Blanc, Frankovka, Neuburg, Ryzlink vlašský. Spolek Kostelík v horách vrhl do boje osvědčenou medovinu, růžové víno v kvalitě výběr z hroznů a voňavý krkonošský bác. Nuže těšíme se co za neodolatelného k pondělku na jídelní lístek vymyslíte vy. Bon apetit.

Schyl člověče svůj zrak, blesk času oslní tě, a v té světa hostině, si pochutnej mé dítě.