Kostelík v horách

Letošní oslavy osvobození v našem pojetí bychom mohli rozdělit na třikrát. Pomyslnou první třetinu zápasu jsme odehráli jako hosté ve Vidnavě. Přesněji řečeno asi 800 metrů od ní směrem na Velké Kunětice je malý lesík s loukou a na jejich rozhraní bylo místo M. Iniciativou ze zdola, tam vyrostla kamenná mohyla s cedulkou oznamující jména 23 pochovaných vojáků z jara 1945. Javorničtí dělostřelci byli na místě ve čtvrtek jako první, posléze dorazili i zástupci místní obce, několik občanů, dva písničkáři a biskup Izaiáš s doprovodem. Bylo slunečné chladno, jakoby symbolické atributy života a smrti. To místo je krásné svou odlehlostí a snad i velmi decentně vyvedený památníček s křížkem spíše obohacuje všudy přítomnou přírodu.  Působivé byly také zde znějící písně v češtině a ruštině, které neuvěřitelně přesně vystihovaly osudy vojáků. Po panychidě jsme s místními lidmi hovořili o spletitých osudech tohoto místa z nichž nejpůsobivější byla slova jedné ženy o tom jak se zde chodívali po válce modlit řádové sestry i místní pan farář, který tu na lavičce odešel na věčnost. Ještě bych se tam chtěl vrátit. Věčná paměť jim všem.

Vše žije roste tu, zda mohu klidně snést, že mnoho mrtvých dosud zapomenuto jest.

Blíží se již den D, či den první, kdy před osmdesáti lety něco děsivého skončilo a zároveň začalo odpočítávání nové skutečnosti. Lidé na vítězné straně jásali a i my slyšíme ozvěnu jejich radosti i dnes. Dnes pan truhlář Ingr, na nový jubilejní kříž před kostelíkem, připevnil zezadu malou nenápadnou ceduličku. Která vypočítává počty padlých při osvobozování naší vlasti a tak nějak statisticky ukazuje co je mnohdy cenou za vítězství a kdo tu útratu zaplatil nejvíce. Stojí tam také slova Bulata Okudžavu, která však každý může pochopit trochu jinak. Ta slova zní - "Dluhy jsou splaceny a spory ukončeny..." Vnímám je jako fundament, hlavní myšlenku mírového soužití států i jednotlivých lidí. Jestli nikomu nic nedlužím a on mě, tak žádné spory snad ani nemohou vzniknout. Okudžava je mistr slov na kterých záleží a tak se již těším jak budou znít pozítří, kdy jejich zpěv může trochu překrýt naše nepovedené války. Obávám se však, že více reálný v našem světě je text jedné lidové moravské písně - "Běda mě hříšnému jsem dlužen každému a najviac jednému, Pánu Bohu svému." Vlastimil Rédl tuto píseň zpívá zvláště podmanivě.

Tak jako z jedničky se noří čísla mnohá, tak všechno stvoření kdys vyprýštilo z Boha.

Cestování vlakem nabízí kromě pohodlí také nepřeberné množství překvapivých setkání, které v autě těžko můžete zažít. Kupříkladu to dnešní mající jistou vazbu na naši čtvrteční oslavu konce války. Do kupé k nám přistoupila rodinka s maminkou, synem, dcerkou a otcem. Podle řeči rusky hovořící Ukrajinci. Tedy nic v posledních letech zvláštního. Bylo velmi poučné sledovat jejich tatínka, muže okolo třicítky, vypracované postavy, na textilu se symbolem trojzubce a s nášivkou jedné speciální jednotky ozbrojených sil. Choval se ke svým dětem neobyčejně mile a s péčí jako by je dlouho neviděl. Situaci pozměnil brzdící přijíždějící vlak, který svým silným zvukem pánovi zřejmě něco prožitého evokoval. Jako kouzelným proutkem asi na minutu ztuhnul, přivřel oči a po jejich otevření se ztrnule díval do dáli. Poté opět naskočil do rodinného modu. Měl jsem z toho smíšené pocity lítosti spojené s obavami. Tak jakoby z minulosti vystoupil obraz traumatizovaného vojáka, který byl ale zcela aktuální. Možná i proto je dobré si připomínat války minulé a uvažovat co nejpřesněji o těch současných.

Div divů je, že zář má původ v temnotě a život ve smrti a něco v nicotě.

Včera podvečer přivezl pan truhlář Ingr i se synem velmi těžký a velmi záslužný kříž. Ano dřevěné dílo je hotovo. První setkání s ním člověku vyrazí dech, ta obrovitá hmota celulózy, když je náležitě opečována, je ve své prostotě nádherná. Řeknete si, co na kříži může být tak překvapivého. Je to sice nejznámější symbol planety, ale zároveň každý kříž je jiný, jako i my neseme své rozdílné a přece v mnohém podobné kříže. Dnes ráno pan Ambrozi s dalšími dvěma seniory za hodinu kříž instalovali a zabetonovali. Byla radost tu řemeslnou dovednost sledovat. Mám za to, že + u kostelíku vypadá, jako by tam patřil odjakživa. Prostě se proto v dubu kdysi narodil a rostl, aby v sobě zpřítomnil hlavní tajemství kosmu - že oběť vytváří příčinu. Dá se před ním stát či sedět a nasávat velikonoční mystérium. Ave crux, spec unica. 

Svou vlastní obětí je Bůh, když s ním se sžívám, je přírodou, krásou i křížem a v nich odpočívám.

Snad se shodneme na tom, že nejdokonalejší zvuk je ticho. Mezi druhé nejdokonalejší lze počítat bzučení včelek a čmeláků pod kvetoucím klokočím, kde právě sedím a píšu, či neutuchající zurčení potoka u kostelíku nebo předení kocoura na lavičce. Bronzovou medaili by pak mohl obdržet lidský zpěv, pochopitelně až po ptačím. Ty všechny tóny budeme moci slyšet již za týden 8.5. v 11.00 při oslavě Dne vítězství. A v onen čtvrtek se také k tomu přidá přítomný zpěv člověka, přesněji dvou mužů a  dotkne se něčeho, co v tu chvíli překoná zvuky přírody. Bude se zpívat o vděčnosti, která je pamětí srdce. Okudžava a Vysockij, ovlivněni válečnou vřavou, od svých písňových začátků až do své smrti, pěli o událostech z před osmdesáti lety. Nemohli jinak, neboť to téma mělo a i dnes má osudovou přitažlivost. V jejich hlasech ve zkratce ožívají myšlenky, která mají nadčasovou platnost - člověk se svými "obyčejnými" starostmi se ocitne v turbulentní době, která mnohé zpřehází a přeskládá. A na příběhu opravdového člověka pak je, to vše znovu "smontovat". Své hlasy těmto dvěma ruským bardům na den konce války propůjčí jejich milovníci Jiří Vondrák a Aljoša Kudrjancev, kteří nás nejen v 11.00 u kostelíku, ale především ve 12.00 v Magacíně seznámí s nejznámějšími písničkáři 2O.století na východ od Prahy. Velmi se těším na neopakovatelné průvodní slovo interpretů ke skladbám.

Když z míry nevyvede tě bitva ani nepřátelé, pak v písni vítězné ses člověkem stal cele.

Jistě jste v titulku poznali výrok velkého ruského spisovatele F.M.Dostojevského, který chce zjevit skrytou pravdu o blahodárnosti krásy vůkol nás. Její třpyt dnes zabrousil i do kostelíku. Ve 13.00 letního času, tedy ve 12.00 normálního času se jako obvykle při slunečním svitu otisklo na stěnu obrovské srdce. Tento stínový jev byl však povýšen neboť o stěnu opřený pouťový kříž se přesně ocitl ve středu srdce. Dvojitý úder krásy se spojil do jednoho radostného okamžiku, který povyšuje naše běžné dny na podivuhodné. Dostojevský jako znalec lidských srdcí, ke svému výroku dodává, že krása lásky zachrání svět. Lásky jako ochoty pomoci či jisté oběti. Tento rozměr výroku východního beletristy se také dnes večer zhmotnil. Při úvaze o pohoštění na 8.5. v Magacíně jsme uvažovali o tradičních staroměstských trubičkách, které by byli doplněny chlebíčky. Volal jsem na dvě výrobny a nikde to nebrali. A právě před hodinou volala z Německa naše známá, paní Milada Kermerer, a bez jakéhokoliv úvodu řekla, že je známá svými proslulými chlebíčky a že nám je vyrobí a sama se zúčastní květnových oslav v Horní Lipové. Musel jsem se smát její ochotě pomoci, když předtím telefonátem vůbec nic netušila o naší chlebíčkové nouzi. Těším se na její chlebíčkovou manu. Německo gastronomicky nade všecko. 

Tím opojnější jsou dny, krásou lásky vzatí, čím odevzdaněji se člověk v ní noří a tratí.

Stojí za to žít jistě pro všechny dny, ale vskutku ten dnešní byl skvostný. Ráno nula (tedy na teploměru) a počas dne teplota lehce pod dvacet. Pokud byste dopoledne přicházeli cestičkou ke kostelíku, tak na pravé straně kvete podmanivě trnka se záplavou jemných bílých květů a vlevo začíná nakvétat v plném slunci klokočí se svoji nehledanou a podmanivou vůní. Touto parfémovou branou ráno prošel pan Ambrozi a ručně vykopal základ na betonový fundament, který od pátku ponese dubový kříž jenž se právě rodí pod rukama truhláře pana Ingra. Dřevo na něj nebylo jednoduché po naší vlasti sehnat, ale nakonec se to podařilo v jedné garáži v Šumperku, kde na nás čekalo a schlo neuvěřitelných 50 let a předtím si rostlo dejme tomu okolo 150 let. Takže 8.5. se budeme dívat na zhruba 200 let zakonzervovaný čas. Do kříže jsou právě v tomto týdnu ryta písmena ICXC NIKA, která jsou z řečtiny a znamenají zkratku slov - Ježíš Kristus Vítěz. Na květnový Den vítězství, tedy pozvedneme tento notně přes metrák vážící prapor z kříže, aby ukazoval co je cena za vítězství. Ale protože u kostelíku tak mocně vanou větry ze všech světa stran, dnes jsme s panem Ambrozim instalovali i teleskopický 4metrový stožár na vlajku. A když jsme znejistěli jak naši vlajku otočit, vzpomněl si pan důchodce na dávná školní léta, kdy mu paní učitelka při takové nejistotě řekla poučku, krev teče vždy dolů a tak jsme i červenou dali pod bílou. Nádherně, důstojně a správně dnes vlaje.

Náš svět je kolbiště a jenom v čestném boji, si získáš vítězství a věčnou slávu svoji.

Přesně za 14 dnů oslavíme 80. let od osvobození naší vlasti a zároveň výročí ukončení 2.světové války. Tolik stručná věta, která má ale v sobě obrovskou výpovědní hodnotu. Bez května 1945 bychom jako národ neexistovali a tak si s radostí ve čtvrtek 8.5.2025 toto jubileum připomeneme. Budeme mít několik vzácných hostů - přijede biskup olomoucko-brněnský Izaiáš, režisér Jiří Vondrák, javorničtí dělostřelečtí gardisté, zástupci České televize a samozřejmě vy, čtenáři těchto vět. Kdo by na tak veledůležitý státní svátek seděl doma. Tento den bude přepestrý, posuďte sami. Již v 9.00 ve Vidnavě posvětíme nový památník 23 vojákům zemřelým na jaře 1945. Hlavní program bude v Horní Lipové u kostelíku, kde v 11:00 posvětíme nový monumentální dubový osmiramenný kříž. Poté v kostelíku odsloužíme panychidu za válečné zesnulé, přečteme z memoárové literatury a zazní písně s vojenskou tematikou. S nimi na rtech se přesuneme do blízké Magacíny u kovárny, kde okolo poledne začne písňový recitál z tvorby Bulata Okudžavy (účastníka Velké vlastenecké války) a Vladimíra Vysockého (jeho otec osvobozoval Československo) v podání dvojice Jiří Vondrák a Aljoša Kudrjancev. Tolik ve stručnosti k pozvánce. Příště bude napsáno něco více k onomu kříži a k hudebníkům.

Máš v sobě mír nebes a také trýzeň válečného pekla, a z toho volíš jen, oč duše tvá si řekla.

Sobotní velikonoční tvoření se odehrálo za ranních teplot okolo šesti stupňů ( naštěstí nad nulou ) a před devátou hodinou přišedší instruktoři jednotlivých dovedností se třásli zimou. Také lipovské lázně pořádali něco jako my, ale samozřejmě ve velkém. A tak když v 9.15 nebyla vidět ani noha návštěvníkova, tak to vypadalo, že konkurence a teplota nad námi zvítězí. Nicméně se tak nestalo. První návštěvnice přišla v 9.17 a otevřela stavidla proudícím k nám. Střízlivý odhad byl v 11:OO něco přes stovku přišedších, z nich 3/4 tvořili rodiče s opravdu malými dětmi, které nasávali snad poprvé doteky lidové kultury. Poprvé nám v historii také v závěru došly vrbové proutky k výrobě pomlázek a to jich pan Čeladník od Voženílků z Červené vody nepřivezl vůbec málo. Kupříkladu jen zástupci rodiny Dianů vyrobily tatary pro všechny své tři přítomné generace zástupců. A to je prosím předtím nikdy nedělali. Největší zájem byl tradičně o vajíčka u kterých se srdéčka dětiček rozzařovala velmi. Paní Čeladníková s precizností sobě vlastní jich předpřipravila v množství daleko větším než malém. A tak mnozí poté co si vejce nazdobili, tak u vedlejšího pracoviště měly šanci vytvořit slepičku ze šustí, do které onen symbol velikonoc krásně usedl. Druhým znakem svátků je beránek, který z filcu představoval příležitost k vyrobení i pro opravdu malé caparty. Byl jednoduchý, ale působivý. Stanoviště s korálky se stalo terčem především příslušnic ženského rodu, které pravděpodobně při tvorbě barevných náramků přemýšleli o jejich slušivosti. Premiéru měla také tvorba symbolu zimy Moreny samotnými účastníky. Pokud mě paměť neklame, byla asi největší z dosavadní naší jarní historie. A tak, když onu Smrtku pan Smetka uchopil a s průvodem po 11.00 nesl k potoku měl s její váhou co dělat. Po jejím obvyklé trojím zprovození ze světa, přítomný lékař latinsky konstatoval smrt smrti. To bylo velmi působivé a jakoby to připravilo půdu pro večerní bohoslužebnou oslavu vzkříšení, kdy jsme se vespolek radovali z osvobození od tenat smrti. Takže tolik velikonoce v Horní Lipové. Kristus vstal z mrtvých.

Až tehdy nabude čin vzkříšení své ceny, když poznáš jak jsou v něm tvé malosti odčiněny.

V jeden den jsme u nás měli tři návštěvy, naštěstí krátké, intenzivní a podnětné. Dnes o té první. Byla krásná svou nečekaností a člověk když takovou vítá, si většinou před otevřením dveří klade otázku. Co s návštěvou přijde, co spatřím? Ona žena co stála v chodbičce přinesla na velikonoční tvoření ( sobota 19.4. ) něco od své maminky. Byla to scenérie z Golgoty vyvedená ve dřevě s postavičkami hlavních aktérů, kteří byli stvořeni z kukuřičného šustí. Lehkost, světlost a dovednost z té lidové tvorby přímo čišela. Vytvořené dílko je ze stejných umných rukou již starší paní, která pro kostelík v lednu vytvořila z téhož materiálu betlém k dalším vánočním svátkům. A představte si, mám teď na svém velkém pracovním stole vystaveno obé. Tak vánoční tematika zcela organicky přechází do nadcházející doby velikonoční. Ten zimní vtělený a narozený Bůh tedy směřuje do svého jarního účelu, zemřít a poté vstát z mrtvých. Jak se na tyto dva výjevy dívám, ony se zároveň dívají na mě a je nám spolu dobře. Jedna nečekaná návštěva a co dobrého způsobí. Nuže navštěvujme se.

Že všichni jedno jsou, tím také dáno je, že každý člověk sám se v jiných spatřuje.