Kostelík v horách

Jak se rodí děti, tak to tak nějak muži tuší a ženy ví. S představou jak se rodí zázrak, to však může být složitější. Přátelé byl jsem dnes ráno skoro u tohoto tajemství. Ale pěkně po pořádku. Za dva měsíce bude srpnová pouť ke které již od prvopočátku zdobí kostelíkové prostory, zevnitř i vně, paní učitelka Šustrová a dělá to znamenitě. Vlivem času, povětrnosti a ptactva jsou zdobné klásky či obsahy makoviček roztrušovány do dolní žulové dlažby. A tady pokračuje ten div. Drtivá většina ze semínek je pozřena, či se vlivem nepříznivých podmínek neuchytí. Avšak toto jaro, se jedno nevím z kolika semínek máku, zázračně v žulové škvíře prodralo na svět. Vložilo do svého růstu všechno a právě dnes za jitra, asi metrový mák poprvé rozkvetl. Pro někoho banalita, pro dalšího vítězství života v kamenné poušti. Budete-li u jihovýchodní stěny památníku, tak ten zázrak krásy dozajista uvidíte také. Nuže sejme něco plného života i do našeho okolí a třeba se jedno z tisíců rozprostřených dobrých zárodků ujme. Zázraky se i díky pouti občas dějí.

Jdi sadit semínka ať sklizeň nastane, pak vpravdě zjistíš, co je krásné a co ne.

Je smutnou pravdou, že jsem se v posledních třech týdnech na stránky kostelíku nedíval. Až včera večer při psaní nového příspěvku mi maně padl zrak na počítadlo návštěvníků našich stránek. Ta číslovka v nadpisu vskutku hovoří o prolomení bájné hranice půl milionu vizit mediálního kostelíku. Jistě nic světoborného, takový počet vygeneruje lepší jůtuber za den, ale přece jen to potěšilo. Milovníkům statistik dodám, že jsem včera dále četl o 7 711 zvědavých za měsíc, 238 za den a 5 online. Můžeme-li číslům věřit, tak pravidelných každodenních sledovatelů je okolo dvou set. To už je malá virtuální vesnička. Takže milí spoluvenkované, děkujeme za vaši každodenní práci při sledování našich aktivit a slibuji, že se polepším a budu také denní sledovatel toho, co se tu v Horní Lipové u kostelíku vlastně děje.

Jak můžeš, zaměřuj své počítání k spáse, vždyť všechno konání se ukončí zde v čase!

Každé pondělí se v kostelíku modlíme akafist plný díkůvzdání "Sláva bohu za vše", který nás také doprovází srpnovou poutí. Ten dnes sloužený byl už ve skoro prázdninovém duchu, krásně uvolněný, ve kterém z vyřčených slov vyvěraly jejich hojivé obsahy. Letošní pouť bude opět za přítomnosti pěveckého sboru Rovina, takže se můžeme těšit na kroje, které notují a jak pevně doufám nejenom na tělech hanáckých pěvců. Loni mnozí z poutníků sebrali textilní odvahu a přišli protiproudově v archivním oblečení. Srpnovou novinkou bude mladá, čerstvě odpromovaná psycholožka, která svou diplomovou práci psala na téma hojivých účinků přírody na člověka. Tento název navýsost koresponduje s tématem našeho putování hornolipovskými loukami. Budeme tak, na jednotlivých zastaveních, jejími prvními klienty v té nejčarovnější ordinaci na světě. S trochou nadsázky je možno říci, že slečna psycholožka bude mít svoji primici a jistě nám udělí i silné novopsychologické požehnání. Modlitba, zpěv a konejšivé slovo, to je trojice, která má moc léčit nejen ve žhavém prázdninovém měsíci. Tedy my všichni, kterým jde o duši za pochodu, se jistě uvidíme v sobotu 23.8. v 9.30. Za dva měsíce se tak znovu a znovu budeme učit děkovat.

Když Bohu děkuješ jen někdy tu a tam, jsi ještě poplaten svým lidským závorám.

Pomíjivá je tvářnost světa, krása odchází a je po ní veta. Tato věta nezní na první přečtení příliš povzbudivě, snad ani na to druhé nevyzní lépe. Přesto je v těch pár slovech skryt klíč, kterým se dají odemknout mnohé zámky. Když před dvěma týdny náš pan starosta na Den vítězství přinesl ohromnou kytici k poctě osvoboditelů, tak měla mezi přítomnými patřičný úspěch. Dnes když jsme ji dávali již vykrásněnou na kompost, kde dosluhuje a mění se v zeminu, tak v mysli vytane, že i ti padlí vojáci mají podobný cyklus. 8.5. jsme u nového dubového kříže citovali jedno japonské přísloví - "Není krásnějšího květu nad třešňový, není krásnějšího člověka nad vojáka." Krása muže není ani tak v jeho slušivé uniformě jako spíše v možnosti položit svůj život v boji za něco lepšího. Samotná válečná mašinérie jistě v sobě neukrývá věci nad kterými jásáme, ale přesto jsou tam velké záblesky skutečného života balancujícího na hraně smrti. Právě ta vyostřenost mezních situací totiž tříbí nitro člověka a samozřejmě ho zároveň  i poškozuje. Kytky jako i vojáci všech válek odcházejí a přece po nich zůstává krásná vzpomínka a slova díků. Nevzpomínat by bylo stejné jako je nechat umírat znovu a nezlobte se, já mám kytky i vojáky rád.

To všechno je jen hra, co v nás realita koná, děj v rouše stvoření si vymyslela ona.

Máte to také tak, že jste občas fascinováni slovy. Mají totiž v sobě ozvěny a významy, jež nemůže žádný jednotlivec plně do hloubky pochopit, přesahují nás, jazyk je totiž kolektivní tvořivý proces. Je to alchymie všech kdo slova používají, a ta mají moc utvářet svět a přetvářet životy těch, kdo jim vládnou. Dnes mě ohromilo slovo solidarita, je odvozeno z latiny a má význam - pevný, celistvý. Samozřejmě slovo je dáno kontextem konkrétní životní situace. Může nastat nečekaně, třeba když jsem se dopoledne podíval na účet Kostelíku v horách, abych zaplatil panu Ingrovi, za jeho odvedenou práci na kříži u kostelíku. A tu tam naskočila jména dvou dam, která vládnou slovem solidarita, jenž přispěly na květnovou událost. Jedna z nich dokonce posílá ze svého nadbytku každý měsíc solidní, pevnou částku. Ve staré dobré Byzanci se tamní měna nazývala právě slovem solidus. Z ní pochází výraz solidní či soldát, tedy voják, který za svoji službu dostává plat. My v Kostelíku v horách žádný plat nedostáváme, ale přesto býváme odměněni vaší náklonností k tomu co produkujeme. Tedy děkujeme všem přispěvatelům věcí hmotných i nehmotných za jejich lidskou celistvost, která občas převládá nad  úzkým zaměřením pouze ke svému prospěchu.

Hranice solidarity, ty nikdo nevytýčí, a její rozsáhlost v nás, ubohost hravě ničí.

Závěrečná třetina našeho utkání s časem, s minulostí a pamětí se 8.5. odehrála v Magacíně u Kovárny. Naše řady od kostelíku tam byly posíleny novými milovníky zpěvu. Kapacita sálu byla zaplněna a ta hodina melodií byla velmi dobře investovanou. Před deseti lety na tom samém místě zněly emblematické písně 2.světové války, které jsme více či méně znali všichni. Ty z minulého čtvrtku pro změnu neznal skoro nikdo. A protože jejich text byl opravdu hutný, bylo nutno je bedlivě vnímat a velmi se soustředit. Jak bylo na úvod řečeno, leckde se drží minuta ticha k poctě vojáků, u nás v Horní Lipové jsme drželi hodinu mlčení, kterou doplňovali nesmrtelné věty obou interpretů. Bylo to komorní, bylo to pietní avšak občas i veselé, tak jako sám život. Jak dopadl výsledek zápasu po všech třech našich třetinách? Chtělo by se napsat, že jsme po těžkém boji vyhráli, ale zkušenost nám říká, že zápas o pravdu stále ještě v našich nitrech pokračuje a že nikdy neskončí. A tak tedy na viděnou při dalších důležitých přenosech z našich klání.

Člověk bydlí v sobě sám, je domem svého bytí a nikdy nemůže svou pravdu opustiti.

Prostřední, druhá část dění slavného dne 8.5. se odehrávala u kostelíku, kde přesně v 11.00 zaznělo 80 úderů zvonu a přeneslo nás po časovém mostě o 80 let pozpátku. Středem oslav se stal nový dřevěnný kříž, který stojí mezi třemi rostoucími třešněmi a toto ovocné stromoví evokovalo staré japonské přísloví - Není krásnějšího květu nad třešňový, není krásnějšího člověka nad vojáka. Vskutku voják je krásný především tím, že ať dobrovolně či nedobrovolně je schopen položit svůj život, pro doufejme vyšší věci. Na druhé straně biskupem Izaiášem vysvěceného kříže jsou uvedeny počty padlých a tedy krásných vojáků osvoboditelů. Je jich tam uvedených hned z pěti zemí a podobně i ve čtvrtek nás tam bylo padesát zúčastněných z pěti národností. Byli tam i zástupci poraženého Německa, kteří si přinesli dva předměty, které více než tisíce slov dokáží svou němou řečí promluvit. Před třemi tisícovkami let měl v Izraeli prorok Izaiáš velkou vizi a v ní viděl budoucí mírovou skutečnost, ve které se meč překovává v radlici. Tento motiv je k vidění před budovou sídla OSN v New Yorku. A tak pan Thomas Kemmerer držel ve své pravici přilbu svého dědečka sloužícího v Luftwaffe a v levici nočník, který po válce z nedostatku materiálu vyráběli v Německu právě z takových přileb. Síla toho vizuálního obrazu byla nesmírná. Při následné panychidě v nedalekém lese kácely stromy a dunění padlých kmenů souznělo se vzpomínanými padlými vojáky. Symbolů v tomto dni nebylo zrovna málo.

Rus, Ukrajinec, Čech, Srb a Němec, bylo nás tam národností pět, a přece žádných problémů na nás bylo nevidět.

Čeština je malebný jazyk, když chce ponížit kopec tak řekne kopeček, když je kříž malý tak je z něj křížek. To změkčení velkého v malé je nám dáno, snad proto že jsme spíše menší národ. Památníček co jsme 8.5. světili ve Vidnavě měl být památníkem, ale jak už to tak bývá, mocná skutečnost rozhodla jinak. Na počátku všeho byl únorový mail od ing. Knotka, který se opatrně ptal co si myslíme o tom, zda na místě hrobu 23 sporných vojáků vztyčit kříž. Odpověděl jsem po jistém přemýšlení, že je to výborný nápad a tak jsme zadali výrobu monumentálního osmiramenného dřevěného kříže panu Ingrovi, který byl právě u nás na návštěvě. Také započala tvorba cedule formátu A3, kde jsou jména zesnulých veteránů a stručný vysvětlující text. Nicméně po jisté době, když obé bylo ve výrobě, nám někteří místní badatelé a nadregionální historici trochu oponovali onen kříž. Důvodem bylo, že asi 40% jmen bylo neslovanských a tedy zřejmě nepravoslavných a tak by ten kříž nebyl k nim až tak přesný. Nuže po jistém tvůrčím pnutí jsme poslechli hlas reality a místo kříže zvolili na připomínku prostý kámen s cedulkou. Pár dnů před inaugurací fosílie však naštěstí pan Ingr zjistil, že na již vytvořené ceduli jsme zapomněli v textu odstranit zmínku o kříži. Co teď, novou cedulku již časově k datu nestihneme. Nyní vstupuje do našeho maličkého příběhu prozřetelnost, neboť v ten samý trochu rozpačitý den, k panu Ingrovi přichází sousedka a nabízí mu krásný kamenný černý kříž, který náš zachránce velmi citlivě spojil s památečním kamenem. Ta paní ho měla v šopě přes deset let a předtím se dlouho válel v pangejtu. Dokonalá režie. A tak nakonec bylo vše zachráněno. Ve Vidnavě sice nemají nový kříž, ale zato křížek s podivuhodným příběhem. Některým skutečnostem se prostě nedá vzdorovat. Mnohé vojáky, kříže a zapomenuté křížky prostě nechceme, ale oni přesto svou mocí vypučí a překvapí.

Kříž - hloubka moudrosti a šíře milosti a výše všemoci a délka věčnosti.

Je dvacet tři lidských životů hodně nebo málo? Statisticky v rámci státu je to zlomeček, ale v rámci rodin zesnulých je to vlastně vždy předůležité. Jsou-li pro nás tito zesnulí cizí, tak je to statistika, jsou-li to "naši", tak je to tragédie. Ve Vidnavě jsme ve čtvrtek právě osudy 23 vojáků vzpomínali. Posuďte jejich příběh sami. Pocházeli ze zemí bývalého SSSR a když začala v roce 1941 Velká vlastenecká válka, tak se buď jako němečtí zajatci, či dezertéři, či z vlastního rozhodnutí stali příslušníky tzv. HiWi, tedy pomocných jednotek wehrmachtu. Chtěli si jako všichni zachránit svůj život a nějak to v té válce doklepat do konce. Leč ocitli se ve vidnavském lazaretu a zde zemřeli začátkem roku 1945 na nakažlivé choroby. Pro Němce to byli příslušníci méněcenné rasy a tak je ani nepohřbili na hřbitově. Po květnu pro vítěznou stranu to byli zrádci bojující na straně nepřítele. A tak se nad nimi z pochopitelných důvodů na 80. let pomyslně zavřela voda zapomnění. Ano vskutku pokud by výsledek 2.světové války dopadl opačně, tak by jsme jako národ neexistovali a tedy oněch 23 vojáků by přispělo k urychlení naší likvidace. Byli to tedy naši nepřátelé. Zároveň však platí jedno důležité civilizační pravidlo, že mrtvý nepřítel již není nepřítelem. A každý zesnulý by měl mít svůj označený hrob. V tomto případě jako memento, že obrovitý vír války vtahuje do svého středu množství nejednoznačných osudů, které přeskládává podle své logiky, kterou my neproživší můžeme těžko chápat. 

Kdo je můj nepřítel? Když všichni jdeme k témuž cíli, kde v Bohu by všichni jedno byli.

Letošní oslavy osvobození v našem pojetí bychom mohli rozdělit na třikrát. Pomyslnou první třetinu zápasu jsme odehráli jako hosté ve Vidnavě. Přesněji řečeno asi 800 metrů od ní směrem na Velké Kunětice je malý lesík s loukou a na jejich rozhraní bylo místo M. Iniciativou ze zdola, tam vyrostla kamenná mohyla s cedulkou oznamující jména 23 pochovaných vojáků z jara 1945. Javorničtí dělostřelci byli na místě ve čtvrtek jako první, posléze dorazili i zástupci místní obce, několik občanů, dva písničkáři a biskup Izaiáš s doprovodem. Bylo slunečné chladno, jakoby symbolické atributy života a smrti. To místo je krásné svou odlehlostí a snad i velmi decentně vyvedený památníček s křížkem spíše obohacuje všudy přítomnou přírodu.  Působivé byly také zde znějící písně v češtině a ruštině, které neuvěřitelně přesně vystihovaly osudy vojáků. Po panychidě jsme s místními lidmi hovořili o spletitých osudech tohoto místa z nichž nejpůsobivější byla slova jedné ženy o tom jak se zde chodívali po válce modlit řádové sestry i místní pan farář, který tu na lavičce odešel na věčnost. Ještě bych se tam chtěl vrátit. Věčná paměť jim všem.

Vše žije roste tu, zda mohu klidně snést, že mnoho mrtvých dosud zapomenuto jest.