Kostelík v horách

Kytky jsou skvělým symbolem určité křehkosti, samozřejmě krásy a co nejvíce tak vztahu. Dá-li kupříkladu hoch dívce kytici je jisté, že má o dotyčnou zájem, či při pohřebních obřadech je pak květena znamením poděkování zesnulému. Také naše slavení 11.11. má svoji floristickou tvář. Za těch patnáct let, co se setkáváme se nám vyprofilovala dvojí výzdoba. Ta základní je založena na umělých vlčích mácích, které paní Šustrová každoročně umělecky variuje s něčím dalším rostliným a nutno říci, že má k tomuto talent. Druhým květinovým vstupem je věnec, který přináší pan starosta. Je na něm vidět (tedy na tom věnci), že je do něj investováno nemálo peněz. Naše obec si tak váží jubilejí a podporuje jejich slavení. Současná volená garnitura díky péči paní místostarostky poskytuje věnce nebývalé krásy. Ten poslední byl vyveden v barvách naší trikolory v neuvěřitelně drobných a něžných kvítcích. Radost na ně pohledět, jsou stále umístěny před kostelíkem a vyjevují světu i nám, že nezapomínáme na ty dříve narozené a dříve padlé. Někdo může namítnout, že je to mrhání prostředky na neinvestiční věci, které stejně za pár dní zvadnou. To je jistě pravda, ale ta pomíjivá nádhera přímo nutí k dušičkovému zamyšlení, že můžeme být, byť na omezený čas, stejně skvostní jako věnec a šířit vůni neprofitu do daleka. Vždyť ruku na srdce, máme-li k někomu či k něčemu vztah, tak to dáváme najevo tím nejlepším, přesně tak, jak to chceme od druhých k sobě.

Jak vůně jen a svit se dobro světem line, tak i kytka krásou promění ti srdce nehostinné.

Předevčírem jsme v kostelíku v obvyklé síle padesáti účastníků sestupovali do tajemství souvislostí mezi životem a smrtí. Při panychidě ve stmívajícím se chrámu zářilo několik desítek svíček v rukou přítomných. Řečí symboliky - tma, smrt se snažila pohltit světlo, život. Byť té tmy bylo na konci našeho setkání opravdu pořádný příděl, tak nebyla schopna ta malá nadějná světýlka v našich rukou porazit. A co teprve když vzplál slavnostní oheň, který v chladu nejenom hřál, ale především osvětloval. Ty kontrasty jasu a černě byly vskutku působivé a pro člověka, který chce vejít do podstaty věcí, museli ještě dlouho doznívat. Přesně před čtyřmi sty lety byla třicetiletá válka v plném proudu již pět let a nikdo tehdy netušil, že jí uplynula jen pouhá šestina. Tehdy lidé taktéž hledali malá světýlka co by trochu osvětlila jejich pouť válečnou vřavou, aby si udrželi pozemskou cestu co nejdéle a neztratili nic z té nebeské. Jak jsme 11.11. četli z barokní autentické knihy, byl to věru přetěžký úkol, ke kterému se každý musel postavit se svými schopnostmi a štěstěnou. Četba se nám přirozeně střídala se zpěvem starých balad s tak typickými názvy - Krutá válka, Batalion, Válka růží. Většina přítomných měla v komorní atmosféře snad prostor k přemítání o nepřetržitému fenoménu dějin, kterým válka nesporně je. A tak můžeme tiše a nadějně doufat, že konec všech válek jednoho dne nenápadně přijde a my ho vpustíme dovnitř. Zatím se žel dočkali konce války pouze padlí vojáci. 

Jsem válkou provázen, jak potok plyne v čase, až v moři věčnosti, konečně rozplývá se.

Jak je ten podzim smutný, teskný a přeukrutný, rve vítr listí z akátu, zvedáme límce kabátu a lije jako z putny, jak je ten podzim smutný. Možná jste v předešlých slovech poznali skvělou píseň Petra Skoumala, ve které popisuje těžkosti čtyř ročních období, aby v ní v závěru vyznal - že i když se to necení, tak na podzim i v jeseni je setsakramentsky krásně a to je konec básně. Ano dnes ráno po probuzení to u kostelíku vypadala skoro jako ve Skoumalově textu, tedy ne úplně povzbudivě. Naštěstí jsem si ale jako protijed naordinoval slova.L.Stevensona - Svět je plný báječných věcí a měli bychom být šťastní jako králové. A hle ta spisovatelova věta měla kouzelnou moc. Venkovní pošmourno se změnilo na tajemné mlhavo, nepříjemný déšť jsem náhle spatřil optikou otevřených nebes co dávají zemi pít atd. Zítřejší setkání u kostelíku v 16.00 bude mít také svoji nezvyklou podobu, ale věřím a vyznávám, že spolu najdeme slova, která svou silou přepodstatní všechny okolnosti k dobrému.

Vím, že cosi velkého už blízko dveří je, a vstoupí teprve až srdce spatří je.

Jak na podzim to listí krásně umírá. Možná i proto má současný měsíc tak libozvučné jméno - listopad. V něm se neomylně rok co rok spolu setkáváme s důvěrou, že naše vzpomínání na válečné veterány má smysl. Že historie, to nejsou události zaznamenané v tlustých zaprášených knihách, ale že vězí v naší krvi. Tak to ostatně promýšlel  znalec lidského nitra C.G.Jung. Má-li pravdu, potom ta mrška historie je součástí nás, našeho krevního řečiště a vedle červených a bílých krvinek si tam v klidu plave i ona. O to hůř, že ani nevíme jak mocně na nás působí. Již za tři dny u kostelíku proběhne velké testování naší krve, kdy budeme vystaveni autentické četbě událostí z doby dlouhé třicetileté války. Dobrodružný Simplicius Simplicisimus bude naším lékařem nejznamenitějším neboť nám ukáže, že lidské bytosti dnes či před čtyřmi sty lety jsou takřka identické. Hledáme neúnavně svůj prospěch, toužíme mít více a více a v krizích se v nás vyplaví většinou starší vývojové vrstvy šedé kůry mozkové. Jako předkrm před 11.11. je nám právě dnes 8.11.servírováno 405 let staré výročí bitvy na Bílé hoře. Která zahájila tu takřka nekonečnou tři desítky let trvající válku, kterou i když nechceme, tak pod kůží máme všichni.

Svět dobrý je, však půtky, války, hřích, to zlo si živíš sám v svých hloubkách nejhlubších.

Rádio je pro současné mladé lidi takřka archaická záležitost, tedy přesněji dosti přežilá. Pro starší ročníky však tento hromadný sdělovací prostředek představoval či představuje kus jejich života. Aktuální zprávy se dříve získávaly v každou celou hodinu, Hajaja, tento neviditelný večerníček, byl k mání na konci dne po sedmé a co teprve nedělní pohádka po obědě, to byla kultovní událost. Avšak vše plyne a fenomén rozhlasu se rok co rok umenšuje.  Často zbývá jen vzpomínat na zacházející časy, nicméně dnes se v kostelíku zjevil postarší redaktor českého rozhlasu Olomouc a svou existencí připomněl, že toto médium stále ještě žije. Malinko si postěžoval, že jich je stále méně a méně v redakci, platy mají shodné s dobou před dvaceti lety a perspektivy neradostné. Ale bylo na něm vidět, že svou práci má rád bez ohledu na okolnosti. Natočili jsme spolu pozvánku na úterní veterány, která bude letět vzduchem po našem kraji. Bilancovali jsme, že byl u nás naposled před deseti lety a že dnes to zřejmě bude definitivně naposled. Inu nová média ta stará přerůstají, jako se mění módní trendy, ale informace o které jde především se vždy proderou k těm, co se prodrat mají.  Ale přece ta krása ladění stanic na rozhlasových příjimačích, se svým šumem a praskotem, to bylo velké kouzlo. 

Když rozhlasová vlna tvou duši omývá, tak smutek uhasí a radost zažíná.

Již za týden se setkáme při příležitosti připomínání velkého dne, kdy před 107-lety skončila první světová válka. I když následný mír se ukázal spíše jako oddech k té válce druhé. A my se příští úterý potkáme i z důvodu, aby další oddych od té třetí byl co nejdelší. Jedním z faktorů oddalující krveprolití je kromě jaderného odstrašení, tedy alespoň pro mne, síla krásy. Usmíváte se nad tou naivitou, ale já věřím v pravdivost slov velikého F.M.Dostojevského, který pravil, že krása zachrání svět. Nejenom že v to věřím, ale se o tom i každodenně přesvědčuji. Kupříkladu dnes na vnější okrasné věnce, zůstávající od srpnové pouti na oknech památníku, usedl barevně mimořádný strakapoud. A jal se živit obilovinami z výzdoby. Ta nádhera okamžiku pronikla hbitě do srdce a zcela vyplavila jakoukoliv negativitu. Nebo dopolední telefonát s mladou paní učitelkou ze ZUŠ, která se těší, že nám se svojí kytarou a působivým hlasem ukáže krásu hudby, v ten pietní den. Nemusela, ale ráda podpoří dobrou věc. To vše zahřeje srdéčka, která křehnou dobou. Tedy vyzbrojme se krásou, nestojí miliardy, ale její síle neodolá ani ten nejhlubší kryt, který máme. Proniká totiž nadzvukovou rychlostí do podstaty lidského života a po jejím zásahu už nikdo není jako dřív. Tedy doufám.

Svou krásu v nitru měj, když není v srdci tvém, byť byl to celý svět, je pouhým břemenem.

Kadidlo je pro nás spjato především s nevšední vůní a tato vůně svatosti  je také přítomna v kostelíku. Je to snad návštěvníkův první vjem, když otevře chrámové dveře, a jak praví bonmot - nikdy nevěř prvnímu dojmu, je vždy pravdivý. Nalaďuje totiž naši mysl přes nejstarší smyslový aparát, kterým je čich. Je-li vůně libá, tak i osoba, či prostředí se zdá být v pořádku. Již asi měsíc jsou v kostelíku k dispozici kadidla (my jim říkáme ladany), které k nám doputovali až z daleké svaté hory Athos v Řecku. Použití ladanu je především k podpoře  modlitebního úsilí a i samotné jeho položení na rozpálený uhlík je doprovázeno krásnými slovy - "Kadidlo tobě přinášíme Kriste Bože náš jako líbeznou vůni duchovní, kterou přijav na nebeský obětní oltář svůj, sešli nám milost nejsvětějšího Ducha svého". Je to tedy taková blahá výměna, či chcete-li spirituální "obchod", kdy člověk dává ze sebe to nejlepší a nejvoňavější a může za to naoplátku obdržet zhůry blahé dary. Konec konců sám člověk je takovým pomyslným "veleladanem", který se každodenně přináší v tomto světě. A ve žhavých minutách našeho vyměřeného času jsme jím samotným ztravováni a při tomto procesu z nás stoupá tu libá a hned zas páchnoucí stopa. Podle charakteru našich střídavých skutků. Nezbývá než nám všem popřát velejemně uzpůsobený čichový aparát, který dokáže rozlišit v parfumérii světa ty nejpravější vůně.

Snad nikdy nebude a nebyl nikdy vzduch, v němž by se nemísila vůně kterou střídá puch.

Výhodou kostelíku v horách je jeho prosklenost, člověk uvnitř vidí tu pestrost jevů venku, a samozřejmě to platí i opačně. Co se děje v interiéru našeho šestiúhelníku tedy také zvenku vidíme, ale co se odehrává v interiéru tam sedícího návštěvníka se můžeme jen dohadovat. Častokráte jsou tam k vidění krásní čtenáři tiskovin, které máme na poličkách. Je na nich vidět zaujetí textem, skoro až labužnickou pozornost se kterou se prodírají houštinou významů, které mají před očima. Maně si vzpomínám na jednoho mladíka, který byl začten do Parabible takovým způsobem, že na svůj vlak posléze běžel. Marná sláva, četba je mnohdy vášeň. Sám rád v památníku sahám po Rýmované Bibli, ve které je neobyčejně malebně zobrazen příběh naší civilizace. A jistě nejsem sám, že paní učitelko. Milovníci knih, to je cháska, která pro svou lásku udělá cokoliv. Kupříkladu svou milou s názvem Článek 2, již dvakrát z police unesli neznámo kam. Doufám, že se k ní doma chovají slušně a že příběh o kterém ona kniha hovoří prožívají denně. V pátek do kostelíkové sbírky přibyla žhavá novinka o naší obci, která komiksovou podobou ukazuje v jak mimořádném místě to žijeme.  U gramotných turistů jistě vyvolá povzdechnutí, šťastní lidé tito venkovani, kde my ve městě si užijeme něco takového. Nuže vezměme knihy, čtěme je a vraťme je.

Knih mnoho je  a vybrat si je potíž, kdo znají pravé čtení, tak sednou si a jsou v něm vskutku uzdraveni.

Po přečtení názvu dnešního příspěvku nás možná trochu polechtá v žaludku, neboť si většinou vybavíme gastronomický zážitek. Nicméně pokud bychom nekonečně a stále přijímali potravu, tak by naši blízcí byli brzy na naší pohřební hostině. Nejsme na to uzpůsobeni, stačí nám tak třikrát za den něco sníst. Ovšem v tomto slunném týdnu ( alespoň u nás bylo krásně) jsem byl vystaven nádhernému pokušení nekonečné hostiny v okolí kostelíku. Přijímat se totiž dá nejen jídlo, ale prakticky vše co je vůkol nás. Sekala se naposledy u památníku tráva před 11.11. a její vůně člověka omámila lépe než cokoli jiného. Ucho zaslechlo zvuk táhnoucích hus ze severu na jih a oko se nemohlo nasytit geometrickými tvary, které vyrývaly svými perutěmi do nebe. Foukal jižní větérek a vzduch, který nesl tak lahodně chutnal. Ryšavý kocour se vyhříval na žulovém zápraží kostelíku a spokojeností vrněl. Překrásně se vlnila i státní vlajka na stožáru kopírujíc krok tančícího větru. Vše okolo kam se oko podívalo, jen lesy a pohoří. A srdce tímto pokrmem vyživené nemohlo než děkovat Pánu Hostinskému za ty lukulské hody. A když večer nastal soumrak a chtěl jsem pod hvězdami v tomto pohostinství zaplatit účet, tak sice bylo komu, ale ty předložené položky byly k nezaplacení. Takže se z mých úst vydralo pouze, děkuji velmi. Kde jinde je tak prostřený stůl, skvělá obsluha a až nebesky dobré jídlo.

Vrchol všeho blaženství jenž lze si vůbec přát, je to když dá ti svět svou sladkost ochutnat. 

Jedenáctý listopad je za humny a my se na něj včera svým způsobem chystali. Jak jistě víte, tak součástí pietního podvečera bývá kromě panychidy, čestné salvy i memoárové čtení. Možná znáte skvostný rozhlasový pořad pana Josefa Veselého s příhodným názvem Toulky českou minulostí. Ten si doma občas pouštíme a jednomu z jeho dílů pod názvem "následky třicetileté války" jsme prostě v pondělí neodolali. 11.11. se zatím četba o událostech z minulých válek odehrávala pouze v krásném dvacátém století, ale po vyslechnutí třiceti minut "Toulek" po válce, která začala na Bílé hoře se ponoříme o čtyři sta let nazpět. 2.světová válka nebyla jistě žádný med, ale co se dělo v oněch třech desítkách let v Evropě bylo neuvěřitelné. Jako ochutnávku přijměte informaci, že kupříkladu ztráty na živé síle v německy mluvících oblastech byly poměrově 15x větší než v letech 1939 - 1945. Do toho neúroda, morové epidemie, obrovská materiální a morální zpustlost a to ne pět let, ale šestkrát déle. Nepředstavitelné se pokusíme představit tentokrát na neobvyklém místě, přímo v kostelíku v horách a ne u tradičního památníku obětem válek. Proč ta změna? Jednak bude pravděpodobně pršet, ale především vám chceme představit nový rámec tohoto našeho již více než patnáctiletého setkávání, který bude mít u kostelíku větší možnosti. Jak moudře praví jeden rabín - Nenič nic co je nové, opravuj všechno co je staré. V duchu tohoto výroku se můžeme tedy těšit na staré víno v nových měších.

Klid mysli spočívá jen v tom a nejiném, být s novým sjednocen a starým neobviněn.