Kostelík v horách

Noc je fenomén, který v nás vyvolává trochu nejistoty. Především je tma a s ní horší orientace, to platí pokud jsme vzhůru. Jsme-li spící tak už vůbec o ničem nerozhodujeme a jsme vydáni na pospas našemu nevědomí. Noci jsou tedy terénem nejistým a v prosinci jsou skoro nekonečné. V těchto dnech se počíná postní či chcete-li adventní doba, ve které vrcholí také kalendářní rok, který se snažíme dobře završit. Doufám, že máme někde ve skrytu duše své postně-adventní předsevzetí, jenž má touhu a životnost se narodit. Snad právě proto  jsme dnes na liturgii četli z Písma ne úplně příjemná slova - Ještě této noci si vyžádají tvoji duši a k čemu ti bude to shromažďování věcí, pinožení zážitků... Na první poslech, z této věty člověku přejede mráz po zádech. Zase ti faráři straší smrtí, snaží se vzít radost ze života a polosadisticky trápit ubohé lidičky. I tak je možné tento fakt brát. Je tu ale i další interpretace. Ano, každý z nás se dožije své poslední noci a dokonce to může být i ta dnešní. Avšak naše reakce na tuto událost může být paradoxně radostná. Dobře, jestli to jsou mé poslední hodiny, tak si je pořádně vychutnám. Dám si to nejlepší jídlo, budu mluvit s blízkými jinak, protože je to posledný krát. Moje myšlenky budou co nejlepší, když už za chvíli nebudou. Můžu si dovolit být velkorysý, protože jsem na vrcholu svého žití. A tak dále, a tak dále. No řekněte sami, není to úžasná pomůcka k lepšímu, takovéto memento mori? A tak vám dnes večer přeji tu nejkrásnější poslední noc a tu samou i zítra, pozítří a popozítří.

Jde večer, na nebi už jásot hvězdný zní, ó člověče jsi připraven na svou noc svatební?

Občas mívám pocit, jakoby mi život plul v mezičase, tedy přesněji mezi tím důležitým co se stalo a tím velkým co se teprve zrodí. Mezičas je tedy obyčejná doba, kdy se zdánlivě nic neděje. Události každodenna si pěkně plynou mezi včerejškem a zítřkem. A přesně takový je i dnešní den. Lehce vlhce sněží, slunce je uschováno na léto, žádný návštěvník nebere za kliku. Čas si pomaloučku vykračuje svou pěšinou k soumraku. Jak si v této souvislosti nevzpomenout na slova básníkova - tento den (život) byl úžasný tím, že byl tak obyčejný. Ale zítra to bude jiné, je totiž červená středa, ve kterou si již pár let připomínáme pronásledované lidi pro svoji víru, přesvědčení. Termínově vždy vychází na poslední středu v listopadu a v kostelíku na počest těchto mučedníků zapálíme množství červených světel, které symbolizují jejich prolitou krev. A včera se také stala velká věc. Bylo 24.11. a já si vzpomněl, že do radostných vánoc je to tedy pouhý měsíc. Což je neklamná známka toho, že v ten slavný den se potkáme při zpěvu koled a to již v 10.00 dopoledne a o týden později 31.12. si dáme totéž v 18.00. Přátelé vychutnávejme si ten nejobyčejnější mezičas, je to doba dozrávání k něčemu co by se třeba bez něj nestalo.

Ten mezičas dnes mnou pronik právě tak, jak celý oceán by v malou houbu vsák.  

Ať už chceme nebo nechceme nad našimi hlavami se stále něco děje. My lidé obtížení starostmi hledíváme spíše dolů k zemi, občas náš zrak je veden zpříma, ale málokdy zakloníme svoji lebku, abychom patřili na svět nad horizontem. Nevím jak je to zdravé z anatomického hlediska, ale z pohledu který pracuje se symbolikou je osvobodivé, pozvednout své oči vzhůru. Mnohdy je to podobné jako se probudit, opravdu být vzhůru. Dnes nad kostelíkem kroužilo celé hejno ptáků z čeledi krkavcovitých, kterých bych si pochopitelně nevšimnul kdyby nepromluvily. Křik opeřenců je totiž jejich řečí, kterou spolu komunikují stejně jako my neopeření slovy. Jak má člověk v sobě zapsány stereotypy o krkavčích matkách, tak první pocit z těch černých letců byl negativní. Zvláště když jsem si vzpomněl na starou kozáckou píseň o umírajícím vojákovi, nad kterým se vznáší jeho pohřební krkavec. Nicméně, když jsem zaplašil tento nános prvotních poznatků o těchto vznášejících se dravcích, musel jsem úlevně uznat že jsou krásní. Ve vzduchu opisovali roztodivné obrazce, přelévali se v leteckém tvaru sem a tam a nestarali se o človíčka pod nimi. V té chvíli mi bleskla hlavou myšlenka, proč nebrat některé okolnosti našich životů bez předem připravených naučených scénářů a předporozumění. Prostě občas nechat to druhé lítat kolem nás, obdivovat to s úctou, ale samozřejmě se nedivit, když jednou za několik let na nás z toho hejna přistane drobnější exkrement. To se dá vydržet. Takovéto dnešní probuzení uprostřed poledne bych si dal líbit i příště.

Ten kdo vzhůru svůj pohled, už nyní v čase činí, tak snáze zjistí, že jsou tu také jiní.

Byť je dnes 17.11. tak v nadpisu uvedená čtyři slova nemají za cíl přenést nás do doby před třiceti šesti lety. Dnešní heslo je zcela apolitické a vklouzlo na klávesnici pod dojmem jednoho krásného atmosférického úkazu. Nevím jak v nížinách, ale u nás v horních patrech ČR je přeslavnostní nálada. Již v pátek kalendář pravil, že pro naše tělo začíná biologická zima a toto pondělí jí následovala i její sestřenice praktická zima. Ráno měla voda padající z nebe podobu kapek, ale odpoledne došlo k proměně v jiné a dlužno říci zajímavější skupenství. První sníh této zimy je zde, vše je vlhké a vonící, vše je bílé a zářící. I když jsem už zažil šedesát zim, tak stále znovu žasnu nad zázraky výměny ročních období. Podzim se již odebírá z důchodového věku do padlého světlého rovu a čerstvě zrozená paní zima třímá své ledové otěže. Těším se na tu takřka půlroční jízdu, protože moc dobře vím, že ta okouzlující krasavice někdy koncem března ulehne na JIP a po pár dnech jí již nebude pomoci. Nastoupí její sestra vesna a probudí nás ze sna zimního spánku. Tedy následujme dle svých možností moudrý rytmus přírody s přicházejícím zpomalením vlivem chladného času a vychutnávejme vše co nám bude zhůry naděleno a to v jakémkoliv skupenství. Ať žije zima, stejně se proti ní nedá nic dělat.

Znám zámek paní zimy, ten nelze otevřít, co uvnitř tají se, to nutno je jen zřít.

Kytky jsou skvělým symbolem určité křehkosti, samozřejmě krásy a co nejvíce tak vztahu. Dá-li kupříkladu hoch dívce kytici je jisté, že má o dotyčnou zájem, či při pohřebních obřadech je pak květena znamením poděkování zesnulému. Také naše slavení 11.11. má svoji floristickou tvář. Za těch patnáct let, co se setkáváme se nám vyprofilovala dvojí výzdoba. Ta základní je založena na umělých vlčích mácích, které paní Šustrová každoročně umělecky variuje s něčím dalším rostliným a nutno říci, že má k tomuto talent. Druhým květinovým vstupem je věnec, který přináší pan starosta. Je na něm vidět (tedy na tom věnci), že je do něj investováno nemálo peněz. Naše obec si tak váží jubilejí a podporuje jejich slavení. Současná volená garnitura díky péči paní místostarostky poskytuje věnce nebývalé krásy. Ten poslední byl vyveden v barvách naší trikolory v neuvěřitelně drobných a něžných kvítcích. Radost na ně pohledět, jsou stále umístěny před kostelíkem a vyjevují světu i nám, že nezapomínáme na ty dříve narozené a dříve padlé. Někdo může namítnout, že je to mrhání prostředky na neinvestiční věci, které stejně za pár dní zvadnou. To je jistě pravda, ale ta pomíjivá nádhera přímo nutí k dušičkovému zamyšlení, že můžeme být, byť na omezený čas, stejně skvostní jako věnec a šířit vůni neprofitu do daleka. Vždyť ruku na srdce, máme-li k někomu či k něčemu vztah, tak to dáváme najevo tím nejlepším, přesně tak, jak to chceme od druhých k sobě.

Jak vůně jen a svit se dobro světem line, tak i kytka krásou promění ti srdce nehostinné.

Předevčírem jsme v kostelíku v obvyklé síle padesáti účastníků sestupovali do tajemství souvislostí mezi životem a smrtí. Při panychidě ve stmívajícím se chrámu zářilo několik desítek svíček v rukou přítomných. Řečí symboliky - tma, smrt se snažila pohltit světlo, život. Byť té tmy bylo na konci našeho setkání opravdu pořádný příděl, tak nebyla schopna ta malá nadějná světýlka v našich rukou porazit. A co teprve když vzplál slavnostní oheň, který v chladu nejenom hřál, ale především osvětloval. Ty kontrasty jasu a černě byly vskutku působivé a pro člověka, který chce vejít do podstaty věcí, museli ještě dlouho doznívat. Přesně před čtyřmi sty lety byla třicetiletá válka v plném proudu již pět let a nikdo tehdy netušil, že jí uplynula jen pouhá šestina. Tehdy lidé taktéž hledali malá světýlka co by trochu osvětlila jejich pouť válečnou vřavou, aby si udrželi pozemskou cestu co nejdéle a neztratili nic z té nebeské. Jak jsme 11.11. četli z barokní autentické knihy, byl to věru přetěžký úkol, ke kterému se každý musel postavit se svými schopnostmi a štěstěnou. Četba se nám přirozeně střídala se zpěvem starých balad s tak typickými názvy - Krutá válka, Batalion, Válka růží. Většina přítomných měla v komorní atmosféře snad prostor k přemítání o nepřetržitému fenoménu dějin, kterým válka nesporně je. A tak můžeme tiše a nadějně doufat, že konec všech válek jednoho dne nenápadně přijde a my ho vpustíme dovnitř. Zatím se žel dočkali konce války pouze padlí vojáci. 

Jsem válkou provázen, jak potok plyne v čase, až v moři věčnosti, konečně rozplývá se.

Jak je ten podzim smutný, teskný a přeukrutný, rve vítr listí z akátu, zvedáme límce kabátu a lije jako z putny, jak je ten podzim smutný. Možná jste v předešlých slovech poznali skvělou píseň Petra Skoumala, ve které popisuje těžkosti čtyř ročních období, aby v ní v závěru vyznal - že i když se to necení, tak na podzim i v jeseni je setsakramentsky krásně a to je konec básně. Ano dnes ráno po probuzení to u kostelíku vypadala skoro jako ve Skoumalově textu, tedy ne úplně povzbudivě. Naštěstí jsem si ale jako protijed naordinoval slova.L.Stevensona - Svět je plný báječných věcí a měli bychom být šťastní jako králové. A hle ta spisovatelova věta měla kouzelnou moc. Venkovní pošmourno se změnilo na tajemné mlhavo, nepříjemný déšť jsem náhle spatřil optikou otevřených nebes co dávají zemi pít atd. Zítřejší setkání u kostelíku v 16.00 bude mít také svoji nezvyklou podobu, ale věřím a vyznávám, že spolu najdeme slova, která svou silou přepodstatní všechny okolnosti k dobrému.

Vím, že cosi velkého už blízko dveří je, a vstoupí teprve až srdce spatří je.

Jak na podzim to listí krásně umírá. Možná i proto má současný měsíc tak libozvučné jméno - listopad. V něm se neomylně rok co rok spolu setkáváme s důvěrou, že naše vzpomínání na válečné veterány má smysl. Že historie, to nejsou události zaznamenané v tlustých zaprášených knihách, ale že vězí v naší krvi. Tak to ostatně promýšlel  znalec lidského nitra C.G.Jung. Má-li pravdu, potom ta mrška historie je součástí nás, našeho krevního řečiště a vedle červených a bílých krvinek si tam v klidu plave i ona. O to hůř, že ani nevíme jak mocně na nás působí. Již za tři dny u kostelíku proběhne velké testování naší krve, kdy budeme vystaveni autentické četbě událostí z doby dlouhé třicetileté války. Dobrodružný Simplicius Simplicisimus bude naším lékařem nejznamenitějším neboť nám ukáže, že lidské bytosti dnes či před čtyřmi sty lety jsou takřka identické. Hledáme neúnavně svůj prospěch, toužíme mít více a více a v krizích se v nás vyplaví většinou starší vývojové vrstvy šedé kůry mozkové. Jako předkrm před 11.11. je nám právě dnes 8.11.servírováno 405 let staré výročí bitvy na Bílé hoře. Která zahájila tu takřka nekonečnou tři desítky let trvající válku, kterou i když nechceme, tak pod kůží máme všichni.

Svět dobrý je, však půtky, války, hřích, to zlo si živíš sám v svých hloubkách nejhlubších.

Rádio je pro současné mladé lidi takřka archaická záležitost, tedy přesněji dosti přežilá. Pro starší ročníky však tento hromadný sdělovací prostředek představoval či představuje kus jejich života. Aktuální zprávy se dříve získávaly v každou celou hodinu, Hajaja, tento neviditelný večerníček, byl k mání na konci dne po sedmé a co teprve nedělní pohádka po obědě, to byla kultovní událost. Avšak vše plyne a fenomén rozhlasu se rok co rok umenšuje.  Často zbývá jen vzpomínat na zacházející časy, nicméně dnes se v kostelíku zjevil postarší redaktor českého rozhlasu Olomouc a svou existencí připomněl, že toto médium stále ještě žije. Malinko si postěžoval, že jich je stále méně a méně v redakci, platy mají shodné s dobou před dvaceti lety a perspektivy neradostné. Ale bylo na něm vidět, že svou práci má rád bez ohledu na okolnosti. Natočili jsme spolu pozvánku na úterní veterány, která bude letět vzduchem po našem kraji. Bilancovali jsme, že byl u nás naposled před deseti lety a že dnes to zřejmě bude definitivně naposled. Inu nová média ta stará přerůstají, jako se mění módní trendy, ale informace o které jde především se vždy proderou k těm, co se prodrat mají.  Ale přece ta krása ladění stanic na rozhlasových příjimačích, se svým šumem a praskotem, to bylo velké kouzlo. 

Když rozhlasová vlna tvou duši omývá, tak smutek uhasí a radost zažíná.

Již za týden se setkáme při příležitosti připomínání velkého dne, kdy před 107-lety skončila první světová válka. I když následný mír se ukázal spíše jako oddech k té válce druhé. A my se příští úterý potkáme i z důvodu, aby další oddych od té třetí byl co nejdelší. Jedním z faktorů oddalující krveprolití je kromě jaderného odstrašení, tedy alespoň pro mne, síla krásy. Usmíváte se nad tou naivitou, ale já věřím v pravdivost slov velikého F.M.Dostojevského, který pravil, že krása zachrání svět. Nejenom že v to věřím, ale se o tom i každodenně přesvědčuji. Kupříkladu dnes na vnější okrasné věnce, zůstávající od srpnové pouti na oknech památníku, usedl barevně mimořádný strakapoud. A jal se živit obilovinami z výzdoby. Ta nádhera okamžiku pronikla hbitě do srdce a zcela vyplavila jakoukoliv negativitu. Nebo dopolední telefonát s mladou paní učitelkou ze ZUŠ, která se těší, že nám se svojí kytarou a působivým hlasem ukáže krásu hudby, v ten pietní den. Nemusela, ale ráda podpoří dobrou věc. To vše zahřeje srdéčka, která křehnou dobou. Tedy vyzbrojme se krásou, nestojí miliardy, ale její síle neodolá ani ten nejhlubší kryt, který máme. Proniká totiž nadzvukovou rychlostí do podstaty lidského života a po jejím zásahu už nikdo není jako dřív. Tedy doufám.

Svou krásu v nitru měj, když není v srdci tvém, byť byl to celý svět, je pouhým břemenem.