Kostelík v horách

Jistě máte své dárky co jste obdrželi 24.12. již rozbaleny. Jsou však někdy dárky opozdilé a není to jen vinou pomalosti přepravních společností. Někdy se takový "veleopozdilec" toulá již od léta, než dosedne tam kam má. Přesněji byl na cestě od 24.8. právě do tohoto štědrého dne. A úplně nejpřesněji, tento dárek nebyl rozbalen na naší srpnové pouti, kde původně měl být, a čekal dlouhé čtyři měsíce na svoji životní chvíli. Ta přišla asi v polovině letošního vánočního zpívání v kostelíku, kdy si ho mohli vychutnat všichni přítomní. Vy nepřítomní ho dostanete dnes. Nuže poslyšte drahocenný dárek vám určený a ukrytý v následujícím příběhu : Mniši ze sousedního kláštera požádali Mistra o pomoc ve sváru, který mezi nimi vznikl. Doslechli se, že prý Mistr zná osvědčený způsob, jak do jakékoliv skupiny vnést lásku a harmonii. Při té příležitosti Mistr svou metodu prozradil : "Kdykoliv jste s někým nebo o někom přemýšlíte, musíte si říkat : UMÍRÁM A TENHLE ČLOVĚK UMÍRÁ TAKÉ, a přitom se celou dobu snažte prožívat pravdivost toho, co říkáte. Když na to všichni přistoupíte, zloba pomine a dostaví se harmonie." Tak vám přeji každodenní rozbalování tohoto skvostného dárku od ADM. Pro mě osobně to byl jeden z nejhodnotnějších jaký jsem kdy dostal.

Bod štěstí zná vznítit v sobě ten, kdo z Daru zázračně byl právě narozen.

Včerejší den jsme v kostelíku při zpěvu písní vánočních zasvětili svaté Radosti. Že žádnou takovou kalendářní světici neznáte? Tak to jste zřejmě 24.12. u nás mezi téměř padesáti návštěvníky tradičního setkání nebyli. Ano, ona neviditelná Radost se nám tam průběžně tajemně zjevovala. Heslem a hlavním motivem úterního setkání byla slova - Prozpívat se k radosti. Bylo to vskutku prospěšných 75 minut ve kterých jsme se stali detektivy a hledali to, co tvoří pravou podstatu člověka - tedy radost. Byli jsme současně i lingvistickými archeology, kteří se ve slovech koled a promluv snažili najít  "slovo", určené právě pro jedinečnost každé přítomné osoby. Je to velká fuška dobrat se k podstatě vyřčeného. Možná jsme zatím svou slovní Tróju ještě neobjevili, ale to nevadí. Poslední den v roce budeme v kostelíku kutat již v 17.30, kdy v Díkůvzdání nám snad z hlušiny tisíců hodin roku 2024 zůstane i kousek nezapomenutelného zlata. A od 18.00 se opět ponoříme, osvětlováni planoucím ohněm, do mnohých stále ještě neprobádaných slují zpěvů doby vánoční, která stále znovu zázračně začíná. Skončeme tedy společně starý rok, touto nejradostnější ze všech prací.

Bůh člověkem ti byl, ty radostí se mu staniž, jinak tupíš jeho zrod a vánoce tím haníš. 

Takovou dobrou předehrou samotného štědrého dne bývá pro mě zdobení vánočního stromku. To nastane právě dnes, kdy budeme krášlit jak domácí, tak i kostelíkový symbol vánoc. Možná to máte také tak, že ony ozdoby jsou z různých historických epoch vaší rodiny, mnohdy jsou to ty, které se prostě časem nerozbily. Stačilo vydržet a to jim zabezpečilo místo na výsluní štědrých dnů. Mám rád tu různorodost baněk a všeho co se na dřevo dává. S mnohými jsem vyrůstal, s některými mě pojí vánoční zážitky a tak se vždy vracím při té hodinové okrášlovací práci do minulosti, ve které rázem nejsme jen hosti. Ožívají osoby se svátky spjatí, kteří jsou již v jiném rozměru, ale přesto tak blízko. Inu není neživých věcí, to jen naše oči bývají často zaměřeny na něco pouze užitečného. Doufám, že se nám všem tvorba stromečku vydaří a zítra na zpívání v hodinu před polednem se staneme živými ozdobami, které vyšperkují Den narozenin.

Chceš svátku nabízet jen část, jen polovic? On celé srdce chce anebo nechce nic. 

Slovo v nadpisu neodkazuje na manželku příslušníka ozbrojených sil, ale na přípravu k něčemu. To něco je v tomto případě zpěv koled (již za týden u nás poprvé) a ona příprava proběhla včera večer v jesenické nemocnici. Sešlo se tam deset zpívajících dobrovolníků a za skoro dvě hodiny jsme prošli celým malým špitálem. Byl to podivuhodný čas, kdy texty koled poletovali jako ptáčci naděje nad místem utrpení. Na jednom oddělení dokonce z pokoje na chodbu, kde jsme zpívali vyvezli muže po čerstvé amputaci končetiny. Pán byl zjevně potěšen a vánoční melodie snad přispěly k jeho vnitřní stabilizaci. Zvláště starší pacienti, ještě znalí alespoň několika koled byli na chvíli vytrženi ze současných bílých pokojů do dávných malebných jizbiček svého dětství, kde to pro ně bylo mnohem lepší. Úsměvná byla příhoda na novorozeneckém oddělení, kde jsem na pokoji u jedné matičky-rodičky potkal otce-řemeslníka, kterého již dlouhou dobu nemůžeme dostat k nám domů na opravu topení. Jímavé koledy a emoce spojené s jeho novou rolí ploditele v něm vyvolali pro nás tak kýžený termín jeho příjezdu k opravě. Inu moc koled je mnohdy podceňována, ale když se pějí vroucně a na správném místě, tak jistě odvedou svou práci. Tak čekám jaká kouzla vyvolají již za sedm dní v kostelíku v horách, neboť čas zázraků (a nejen řemeslných) právě pomalu přichází.

To srdce, které vánoce svou láskou neporaní, div divů, choré je a marně léky shání.

Když by nám dal někdo vybrat zda chceme spíše znaménko plus či mínus, tak bychom na první pocit dali přednost spíše plusu. Ve slově plus si totiž vybavujeme to lepší, jinak v nás pulsuje. Ovšem pár pohádkových posledních dnů, které okolí kostelíku vymalovalo do bíla, jsou na světě jen díky lehkému chladivému mínus. Nepamatuji tak souvislou a dlouhotrvající námrazu. Ještě k tomu nádhernu připutovala mléčná mlha, takže oko je pod neustálým náporem nejčistší barvy na světě. Nechvalné mínus nám asociuje jistý nedostatek něčeho, avšak v tomto případě je mínus vlastně obrovské vizuální plus. Ten předvánoční bonus krásy je až marnotratný a člověk si říká, zda příroda musí již teď tak hýřit. Nemůže si to nechat až na poslední týden roku? Dělá to však potvůrka přesně jak má a i když v tu štědrou dobu bude pravděpodobně mírné teplotní plus, tak v nás jistě bude matematicky odečteno vše, co tam o vánocích nepatří. Nuže dopřejme ve slábnoucím adventu ještě trochu mínusu mnohému negativnímu harampádí, co nám starý rok nadělil, abychom si mohli naplno užít 24. a 31. prosince všeho pozitivního. Přeji krásnou duševní algebru a hlavně aby v nás nebyla nula.

Plus není nahoře a mínus není ani dole. Pochybuješ? Pak neučil ses o tom v pravé škole.

Většinou se v životě zaměřujeme na velké věci, jsou prostě ze své podstaty méně přehlédnutelné. Na druhou stranu se naše žití skládá spíše z věcí a okamžiků drobnějších. Vzniká tak jistá disproporce, kdy svýma očima jako dalekohledem pohlížíme na vzdálené události "velkého" světa, které nemůžeme ovlivnit a zatím naše bezprostřední okolí či dokonce nitro je mnohdy bez žádoucího mikroskopického pohledu. Tak jsem v tomto týdnu pohlédl onou minioptikou na interiér kostelíku, kde máme mnoho různých publikací pro návštěvníky, ale jsou trochu v neuspořádaném stavu. Adventní čas je kromě jiného příležitostí k udělání pořádku nejen v sobě, ale i poblíž sebe. Byly tak objednány dvě příjemné poličky a od pátku se v nich tiskoviny hřejí jako ptáčci v utěšeném hnízdečku. Jaká drobnost, avšak s krásným výsledkem. Přeji nám všem taktéž hodně zdaru při jakémkoliv mikroskopickém předvánočním pozorování. S těmito viditelnými drobnými mincemi se dá zaplatit i velká útrata.

Láska je z hledění, zrak k drobným věcem zvedni a zamiluješ si je víc než velikosti všední.

Kdo z nás si pamatuje co bylo před rokem? Ztěží máme mlhavé ponětí o minulém měsíci, týdnu a možná i dnu. Řítíme se stále kupředu, dnes už ne levá, možná ani pravá. Spíše než kráčíme, tak jsme vlečeni množstvím tažných remorkérů s podivuhodnými  názvy - profese, rodina, kamarádi, záliby... A kde a co jsme v té plavbě časem my sami? Proto bývá pokládáno za dobré v adventním čase (dnes právě pro mnohé advent začíná) se nenechat příliš vléci věcmi obvyklými, ale se spíše ponořit v něčem veletrvanlivém do minula. Možná jsme něco před rokem opravdu minuly. Dnes jsem se zavrtal do prosince roku 2023 a nalezl jsem na našich stránkách seriál o koledách, které zpíváme v kostelíku na konci roku. Koledy a vánoční písně totiž v sobě mají zabudován kompas, který nás neomylně vede (samozřejmě chceme-li se ním řídit) do žádoucího vánočního cíle. Zkusme tedy trochu každý den zabrouzdat do návratného nenávratna loňského dvanáctého měsíce. Ty správné topografické souřadnice jsou v naší sekci aktuality a to ve sloupcích 5,6,7 a 8. Budeme tedy spolu resuscitovat to, co už bylo zaváto a zároveň trochu trénovat na dvojí zpívání, které nás teprve čeká.

Já nevím to, co jsem, já nejsem to co vím. Jsem cosi, cosi ne, jsem tón, jsem píseň skladby jediné.

Člověk má někdy pocit, že kolem nás žijí strašidelné bytosti, které z lidí chtějí vysát životní šťávu jménem radost. Podle jednoho rabína radost vyjevuje podstatu člověka a tak jestli má být útok na nás efektivní, jde to především přes náš rezervoár radosti. Ten nemíváme ke konci roku většinou dobře chráněný a tak se na naši unavenou duši snáší celý oblak strachů. Kupříkladu vemlouvavý časový stres praví - co všechno nestihnu udělat, za co "to co nepotřebuji" nakoupím atd. Či oblíbení nesmrtelní vztahoví bubáci co šeptají - jsem vůbec dobrým manželem, rodičem, spolupracovníkem či člověkem? To nemluvím o zvláště silných úděsných "monstrech" zjevivších se v politických luzích a hájích. Které každý podle své orientace vidí v různých světových stranách, zvláště módní bývá úděs z východu, který je aktuálně doplněn úzkostí z divokého západu. Takže se můžeme zcela demokraticky bát úplně všeho. Člověk je totiž po všech stránkách neuvěřitelně skvělý stroj na výrobu strachu. Pracuje takřka bez přestávek a produkuje opravdu znamenitý počet "výrobků", které jsou ale jen na jedno použití. Při pohledu do kalendáře jsem si dnes všiml, že takřka již za měsíc může začít pro producenty strachu závodní dovolená. Ano, vánoční svátky jsou o radostné zvěsti která děs pohlcuje, o nejradostnějším Dárku, jenž nám byl doručen vesmírnou poštou a ze kterého se můžeme těšit i v kostelíku. Proto přátelé vězte, že ve dvou útercích, 24.12. a 31.12. pro vás budeme mít připraveno "odstrašující" zpívání koled a to v obvyklou dobu, na štědrý den v 11.00 a na silvestra v 18.00 ( v 17.30 začínáme díkůvzdáním za celý rok ). Proto přijďte s námi zahodit ty strašné jednorázovky a potěšit se tou věčnou melodií o Dítěti.

Tvá duše, která zde je menší nežli malá, se vlivem radosti až do nebes dostala.

Vždy mě slovo magacína fascinovalo svou jistou tajemností a neurčitostí. Co to vlastně je? Obchod, skladiště, prostor k setkávání? Možná všechno dohromady, ale nejvíce mi ono slovo ladí s pojmem medicína. Tedy něco co má uzdravovat. Po skončení pondělního pietního aktu jsme se promrzlí do ni ponořili jako do teplé lázně. Svoji úlohu termoforu sehrál jistě i vřelý čaj nám servírovaný obětavými ženami. Čekal jsem, že ihned zazní i zpěv sboru Jesen ( a my ještě více pookřejeme), ale jeho vedoucí 45 minut zápasil s technikou se kterou střídavě celý večer vítězil i prohrával. Co však neselhávalo bylo tajemství slezské kuchyně neboť takové množství lahůdek doposud nebylo u nás vídáno. Takřka všechny pokrmy byly popsány, skutečně excelentně to pojala rodina Čeladníkových a už jen číst o jejich čerstvě vyuzeném byla poezie. Samostatnou větu si zaslouží sekce koláčů ve které jsem se poctivě snažil ochutnat všechny vzorky. Po absolvování této sladké degustace jsem byl uchvácen do dezertního nebe. Dokonce jsem se probojoval i k extraligovým koláčkům paní Śustrové. Podobně jako loni bylo možnost sledovat s humorem, "profesionální" počínání jedné návštěvnice, která si často nabírala na talíř neuvěřitelné porce. Ale pak byl náhle zjištěn důvod jejího skvělého apetitu, pod židlí měla totiž poměrně velkou nákupní tašku, do které pečlivě jako včelička do úlu vše nosila. Jako by se opravdu plně řídila včerejším heslem - berme si vše co nám den dává. Večer tak plynul ve veselí a krásných rozhovorech. Nemůžu se na závěr nevrátit k památníku, který byl tentokráte ověnčen hned dvojicí překrásných kruhových floristických skvostů. Zdá se, že ani povodně, ani ekonomické nesnáze či nejistá geopolitika nezabránili našemu léčebnému setkání. 

Když mluví den, važ co moudrého ti chtěl, ač málo hovořil přece mnoho pověděl.

Dnes se nebude psát o čtyřech jedničkách, ale o jednom sněhu. On to snad ani přímo nebyl sníh, do kterého jsme se dnes ráno u kostelíku probudili. Spíše to byla silná námraza a padající mrznoucí mlha. To je vcelku jedno. Ta bílá barva evokovala velkou radost. Přes rozumové důvody, že se bude muset více v zimní době topit, však srdce vyhodnotilo bílou barvu jako to pravé a žádoucí. Pod tím dojmem jsme šli se ženou na neplánovanou krátkou procházku okolo památníku, ze které se ale stal dvouhodinový pochod lesem. A byla to nádhera neboť spolu s námi šlo ticho a hluboký pokoj. Pravda šustění namrzlých listů kterými jsme se brodili a občasný zpěv ptactva absolutní neslyšnost neumožňovali. Slyšitelné bylo i naše hluboké dýchání, kterému byl servírován ten nejkvalitnější vzduch. Občas kolem nás propluly chomáčky mlhy, ale zurčení potůčku nás plně orientovalo. Především na krásu dnešního prvotního dne, na fakt, že vše důležité máme na dosah a že toho k životu potřebujeme materiálního minimum a toho druhého maximum. Nakonec jsme přes ty hvozdy došli až k památníku obětem válek, kde jsme posbírali zbylé nábojnice z pondělka a umístili je do kostelíku. Jestli se také k nám půjdete projít, můžete si jednu jako suvenýr odnést. Každý den nám něco nabízí a proto berme.

Vše dýchá, hýbe se, je v Bohu za všech dob, tak pátrej člověče ve světě plném stop.