Kostelík v horách

Včera jsme se mohli přesvědčit o několika skutečnostech a zkušenostech. Tou první byla účast - na všední den nás tam bylo okolo padesáti. To bylo věru nečekaně mnoho. Zároveň jsme byli většinově nad padesát a jak si posteskl jeden návštěvník, kdo tu pochodeň paměti převezme po nás. Snad to bude dítě, které se má dnes narodit. Vskutku jedna známá přijela až z Vrbna, aby mohla být přítomna. Byla v krásném požehnaném stavu a její dcera se má proklubat na svět termínově den po válečných veteránech, tedy 12.11.2024. Tento kraj generuje vskutku odolné a odhodlané ženy. Tou druhou skutečností byla skvostně přednesená báseň v próze od Jiřího Suchého. Členka pěveckého sboru Jesen si s tou kulkou, která byla hlavní hrdinkou vyřčených slov, doslova recitačně pohrávala. I smrtící střela zdá se, může mít svou protiválečnou poetiku. Jak praví stará zkušenost - je třeba se naučit umění nacházet smysl ve všech věcech i v těch tragických. Vladyka Izaiáš bedlivě sledoval onen text a při následné čestné salvě javornických gardistů i dráhu nábojnice vypadlé po výstřelu. Po skončení pietního aktu u památníku se pro ni sehnul a odnášel jako vzpomínku na včerejší podvečer. A ve mně doznívala jeho slovo z promluvy, že vojáci obětující svůj život v palbě kulek jsou pro Boha i nás nesmrtelní. Jak to bylo následně v magacíně, tak to až příště milé děti. 

Střela nezraní mne a smrt nerozruší, vždyť v Bohu duši mám a jeho chovám v duši.

Potkali jste už někdy člověka, který by byl autorem kuchařské knihy? Zdá se to být málo pravděpodobné. Taková Rettigová už notně let odpočívá na pražském hřbitově, možná by se dal potkat Polrajch v témže městě poblíž Jakubské ulice, kde má svoji restauraci. Ale u nás v Jeseníku? Právě před týdnem jsem kráčel naším okresním náměstím a v tom jsem ji spatřil. Nejdříve mě zaujala její výrazná žlutá bunda a až poté osobnost tvůrkyně kuchařky. Pamatoval jsem si totiž, že když dříve pracovala v okresním archivu tak v roce 2011 vydala recepty tohoto kraje pod názvem, který jste četli v nadpisu. Taková příležitost. Ano, neodmítla a 11.11. vezme sebou slezský čtvercový koláč, který se dříve pekl pouze o velkých svátcích. Tímto aktem paní emeritní ředitelka povýší naše setkání na sváteční čas. Jen jsem v pochybách jestli její pondělní koláčová náplň bude tvarohová, povidlová, hrušková, maková nebo jablečná. Ach ta věčná nejistota, co bude to pravé.

Má chuť jako vosk se rozplývá a mění, i ty máš zakusit té slasti působení.

Již za 5 dnů se opět pokusíme na Den válečných veteránů proniknout mlhou času do dob minulých a zemí vzdálených. Tento fakt jsem si oživil při včerejším setkání s jednou paní. Náhodou se stočila řeč na pondělí 11.11. a naše vzpomínkové dění v Lipové. Tak jsem onu ženu pozval. Chvíli o tom přemýšlela a potom řekla že rozhodně přijde. A začala vyprávět příběh o svém otci vojenském pilotovi, který koncem padesátých let zahynul při cvičném letu. Své vzpomínání zakončila slovy - budu tam alespoň kvůli němu intenzivněji vzpomínat. A i toto je jedním z důvodu listopadové piety. Dát prostor naší mysli, aby sestoupila do podpalubí času a vynesla odtud něco co nás vnitřně obohatí. Ta včerejší paní si svého tatínka letce užila pouze jeden rok, s velkou jistotou si na něho nemůže pamatovat. My jsme své předky v zeleném suknu také příliš neviděli, ale přesto nás k nim něco magnetického přitahuje. Možná je to vědomí historické a rodinné sounáležitosti. Již za pár dnů uvidíme jakou bude mít sílu.

Čas pomíjí a s ním i všechna tvářnost světská, jen v paměti se zabydlí ta tajuplná země všecka.

Při přečtení oněch magických nadpisových slov, se strávník "reality" ocitne ve snovém světě gastronomie. Ano, vše důležité totiž prochází žaludkem, nejen ona příslovečná láska. Již za 14 dní, v jedno listopadové pondělí, se vystavíme po skončení pietních úkonů u pomníku, právě již jmenovanému jídelnímu lístku. Oproti klasickým restauracím, kde je ten anonymní voňavý lístek předložen hostu, tak v našem případě sám host našeho 11.11. si toto menu spolupředloží sám. Ano, takřka každý si sebou jistě něco dobrého přinese, aby ti druzí pochválili jeho kulinářské umění. Loni poprvé paní kavárníková odvážně pod svůj zvěřinový talíř umístila jmenovku spolu s popisem její krmě. Popiska i to co bylo na talíři bylo vynikající a tak milí přinášející pokrmů vězte. V tomto roce vás zdvořile žádám, popište co přinesete a nebojte se tam dát svůj autogram. Abych vás povzbudil, tak pan soudce již zaslal svoji kolekci vín těchto druhů - Muscaris, Medina, Cabernet Blanc, Frankovka, Neuburg, Ryzlink vlašský. Spolek Kostelík v horách vrhl do boje osvědčenou medovinu, růžové víno v kvalitě výběr z hroznů a voňavý krkonošský bác. Nuže těšíme se co za neodolatelného k pondělku na jídelní lístek vymyslíte vy. Bon apetit.

Schyl člověče svůj zrak, blesk času oslní tě, a v té světa hostině, si pochutnej mé dítě.

V nejširším slova smyslu jsou cestovatelé lidé, kteří jsou na cestě, ať už do vnějších dálav či do vnitřní krajiny duše. V neděli jsme se vydali na cestu k památnému smrku, který již asi dvě století aktivně odpočívá asi dva kilometry od kostelíku. Tu samou trasu volíme vždy o velikonocích po skončení jarního tvoření,  kdy jdeme u něj načerpat vodu s jedinečným názvem Bílá sobota. Nejnovější procházení se po známé cestě však připomínalo spíše podzimní boření. Již za prvním mostkem se prostě na několik dlouhých metrů ztratila bytelná asfaltová silnice. Vypadalo to jako učiněné snovým kouzlem. V korytu potoka se zase objevily úctyhodné  balvany, jenž chtěly vyjít z podzemního zapomnění a které má mysl na těch místech nepamatuje. Také několik stromů na trase náhle odešlo na onen svět. Avšak jeden z největších smrků v Jeseníkách byl na svém místě majestátný a neohrožený stejně jako kdysi. Jak je životně nutné být dobře zakořeněn a upevněn v realitě. Po cestě žel pobíhal zřejmě povodní dezorientovaný ztracený psík, který hledal svou novou cestu. A co bylo nejpůsobivějšího? Setkání s mlokem, salamandrem výjimečné velikosti přímo pod věkovitým velikánem. V prastaré symbolice  je salamandr označován jako bytost sídlící v ohni, v úloze jeho oživovatele a strážce. Tak tedy jestli velká voda v nás utopila mnohé naše iluze a zašpinila naše nitro něčím nedobrým, tak snad se ohýnkem naděje trochu ohřejeme a budeme si tu skutečnou životní svíčíčku podobně jako mlok trochu více hlídat. Byla to veskrze velmi užitečná cesta. 

Vše cokoliv jen chceš je v tobě, je tvůj sen a je jen na tobě, zda dostaneš to ven.     

Dnes, přesně za měsíc se sejdeme na tradičním připomenutí Dne válečných veteránů. Tedy pokud nebude dlouho pršet, pokud nebude válka, pokud nebude nějaká epidemie, pokud nebudeme líní přijít... Jak nám můžou někdy připadat samozřejmé věci ( jako je 11.11.) vlivem věcí, které neovlivníme nesamozřejmě. O to více, pokud se oslava podaří, si ji můžeme vychutnat. Bude to asi první větší popovoďnová společná událost v naší obci. Byl jsem zprvu trochu skeptický, když jsem viděl zatopenou Kovárnu a Magacínu, ale její majitel prohlásil, že pohoštění k naší akci bude. Přijede i jesenický pěvecký sbor Jesen a také již začali nacvičovat na listopad. Biskup Izaiáš má ono pondělí pevně zapsáno ve svém diáři a těší se. Jedna milá dárkyně nám dokonce na panychidu za padlé věnovala novou rudou kleriku. Přišlo i nesmírně voňavé kadidlo z Etiopie jehož esence je při obřadu nezbytná. Zkrátka všechna konfigurace co mohla být zajištěna, tak zajištěna je. O vojácích z Javorníku není třeba ani na minutu pochybovat a dokonce bude u památníku znít i slezská hymna. Letošní ročník oživování historie, byť se koná ve všední den, tak zatím vypadá na velmi slušnou úroveň. Mám za to, že veteráni nás potřebují a my neméně je a to po všech stránkách. Nezapomeňme tedy na ně ani na sebe.

Toho zapomnění z nějž už život nevykvétá, si žádám vzdálen být až za sám okraj světa.    

Význam zkratky v nadpisu je jen těžko vyluštitelný. Může znamenat třeba - nepromarnit užitek katastrofy? Když jsem dnes šel cestou pod klenbou viaduktu, cestou která vede ke kostelíku, tak jsem jako obvykle pohlédl dolů na potok. Zcela záměrně neboť tam po povodni byly krásně vyhlazené opracované kameny ze supíkovického mramoru, odhadem tak z konce 19.století. Opravdu ještě před pár dny zářili neuvěřitelnou bělostí. Člověk se prostě musel zastavit a patřit na tu nádheru v barvě padlého sněhu. Ale dnes už byly žluté, vodní mikroorganismy již na nich konají svoji stálou obalovací práci a tak zanedlouho budou hnědé a posléze vůbec zakryté vrstvou "něčeho" jako dříve. Škoda. Nedávno jsem četl rozhovor s jedním specialistou na automobily. A v něm se ho ptali, jaká jsou nejkvalitnější auta na trhu. Odpověděl, že ta spíše starší a především ta, která byla vyrobena v té dané automobilce po nějakém předchozím nepovedeném modelu. Tedy po nějaké výrobní katastrofě. Neboť si už po ní, alespoň na určitou dobu, dávali na vše velmi zvýšený pozor. Takže po povodňové katastrofě nepromarněme její užitek, který může být pro každého z nás různý, protože dříve nebo později naše věčné, bělostné a krásné záměry zřejmě postupně pozakrývá šeď každodennosti. U mě už to začalo tím, že jsem se večer přestal umývat v potoce. 

Když nepromarníš čas a prostor zvládneš též, pak v samé věčnosti se mžikem ocitneš.      

jsou i nálezy, měls křeslo zlatý, teď sedíš na mezi, a na té mezi nabereš dech, a vtom to vězí takhle to nech. Možná, že znáte tuto nadčasovou píseň dvojice Svěrák-Uhlíř, která relativizuje mnohé z našich jistot a zároveň má v sobě naději v hledání jak z bryndy ven. Nevím jak se to mohlo stát, ale na naší poslední srpnové pouti na jednom zastavení úplně vypadla jedna připravená věta. Tak si ji poslechněme trochu opožděně, ale ne neaktuálně. Pravil jeden mnich studující zen : " Když mi po povodni lehl dům, získal jsem ničím nezacloněný noční výhled na měsíc." Je to těžká věta, ale trochu chrání před upadnutím do komplexu oběti.  A k tomu byla připojena prosba - "Pane dej, ať se nám naše ztráty stanou nálezy". Zkusme si znovu pustit ten starý melodický hit a párkrát si ho přezpívat, je zapamatování hodný.

Věz co miluješ, v to též se proměníš, když zemi, v pouhou zem - když nebe, v nebeříš. Nevěříš?   

Chybí mi ta jistota, ale mám za to, že jsem již kdysi dávno na stránkách kostelíku psal o mrtvé a živé vodě. Snad to bylo v kontextu s tím, že obojího je třeba, aby něco vyrovnaně fungovalo. Je to samozřejmě pohádkový motiv a tak jsou následující slova trochu fantaskní, což neznamená nepravdivá. Když u nás povodeň kulminovala, tak proudící voda byla zcela kalná, tmavá jakoby mrtvá a brala sebou všechno co uznala za vhodné. Skoro jako kmotřička smrt. Po jednom dni se však proměnila ve svůj pravý opak, byla neuvěřitelně čistá, průzračná a dokonce (alespoň u nás) voněla ozónem. Skoro jsem si říkal, jestli to množství vod, které dopadlo na nás z hůry, tam dole v podzemí neotevřelo rezervoáry nějaké tisícileté dobře uskladnělé vody. Byla to neuvěřitelná metamorfóza. Jelikož nám ještě potom tři dny nešla elektrika a tudíž ani teplá voda, tak jsme se omývali celá rodina v této popovodňové potoční tekutině. Jednalo-li by se o koňak, ta voda by musela nést označení V.S.O.P. I když už nám samozřejmě teplá voda doma teče, tak neodolávám a večer s čelovkou na hlavě se nořím do živé vody co proudí u kostelíku. Samozřejmě analytický mozek nám napovídá, že ta potoční voda je stále tatáž, jenom povodeň odnesla nánosy bahna a očistila celé koryty do nevídané podoby a proto ta průzračnost. I kdyby to takhle opravdu bylo, přesto mi nikdo nevymluví, že v tom samém vodním toku jsou přítomny dvě H2O, jako dvě pohádkové sestry. Ta zlá je destruktivní, ale svou činností připravuje prostor pro tu hodnou, milou, voňavou. Asi to tak bude i v našem životě. Povodně nás totiž učí.

Z té velké vody, tak jako v ústřici, v mém srdci zrodila se perla zářící.     

Jistě se shodneme na tom, že uplynulý týden byl velmi podivuhodný. Přesně před sedmi dny jsme v sobotu v kostelíku vypravovali pohřeb, samozřejmě již notně lilo a pohřební služba byla na rozpacích zda nebožtíka do této lokality přivézt. Ani nevím proč jsem jim tehdy řekl, že to dobře dopadne. A vskutku jsme vše odsloužili a na věčnost zesnulého doprovodili. Dnes po záplavách bych řekl na první pocit, že dobře jak pro koho, ale při troše rozmyšlení bych řekl, že pro všechny poučně. Jak to tedy bylo o den později v neděli? To dopoledne výška potoka poblíž památníku kulminovala, byly to vskutku takřka mořské vlny, které se již chtěly vymanit z koryta. Zaplaťpánbůh si to voda nakonec rozmyslela a šla jinam. Kostelík v tu chvíli vypadal jako maják na břehu oceánu. Odnesl to naštěstí jen sklep v našem rodinném domku, kde uskladnělé dřevěné brikety počaly nasakovat a posléze vlivem tíhy a gravitace nemilosrdně dopadat na zem. V noci se poroučela jedna plně naložená paleta za druhou, znělo to jako vzdálené vybuchování dělostřeleckých granátů. Nevím proč, ale ráno se mi do sklepa jít příliš nechtělo. Obraz zkázy byl dokonalý, všude dřevěné namočené trosky původního paliva. Člověk vyšel ven na ulici, svítilo slunce, ptáci zpívali a byli jsme živí a zdraví. Tu kolem jel na čtyřkolce hasič a pronesl památnou větu, "za pět minut vám sem pošlu tři dobrovolné hasiče". Bylo to jako z dobrého filmu, opravdu přišli a společně jsme začali vyklízet. Ty hasiči byly z hanáckých Radvanic, kde jsem do vedlejší vesnice jezdil v mládí na prázdniny k babičce. Ta radost z jejich přítomnosti byla nakonec větší než viděné dílo zkázy. O den později je vystřídali noví tři dobrovolníci a tak jsme ve čtvrtek dovršili úklidové práce. Vskutku byla prožita pravdivost věty, že "války, nemoci, přírodní katastrofy mohou být katalyzátory našich životů". Neboť jsem si plněji uvědomil, že lidská bytost není nikdy sama a solidarita ze světa nezmizela. Doufám, že na tuto poučku jen tak rychle nezapomenu. Opatrujte se. Abych nezapomněl, ten letopočet v záhlaví 7533, je nový pravoslavný rok, který jsme "slavili" minulou sobotu. Tak se mi od té doby občas neodbytně honí hlavou lidové rčení - jak na nový rok, tak po celý rok. 

Nikdy nezoufej a zroď se z popela v proudu změn, a k žití pravému tak budeš přivtělen.