Kostelík v horách

Po přečtení názvu dnešního příspěvku nás možná trochu polechtá v žaludku, neboť si většinou vybavíme gastronomický zážitek. Nicméně pokud bychom nekonečně a stále přijímali potravu, tak by naši blízcí byli brzy na naší pohřební hostině. Nejsme na to uzpůsobeni, stačí nám tak třikrát za den něco sníst. Ovšem v tomto slunném týdnu ( alespoň u nás bylo krásně) jsem byl vystaven nádhernému pokušení nekonečné hostiny v okolí kostelíku. Přijímat se totiž dá nejen jídlo, ale prakticky vše co je vůkol nás. Sekala se naposledy u památníku tráva před 11.11. a její vůně člověka omámila lépe než cokoli jiného. Ucho zaslechlo zvuk táhnoucích hus ze severu na jih a oko se nemohlo nasytit geometrickými tvary, které vyrývaly svými perutěmi do nebe. Foukal jižní větérek a vzduch, který nesl tak lahodně chutnal. Ryšavý kocour se vyhříval na žulovém zápraží kostelíku a spokojeností vrněl. Překrásně se vlnila i státní vlajka na stožáru kopírujíc krok tančícího větru. Vše okolo kam se oko podívalo, jen lesy a pohoří. A srdce tímto pokrmem vyživené nemohlo než děkovat Pánu Hostinskému za ty lukulské hody. A když večer nastal soumrak a chtěl jsem pod hvězdami v tomto pohostinství zaplatit účet, tak sice bylo komu, ale ty předložené položky byly k nezaplacení. Takže se z mých úst vydralo pouze, děkuji velmi. Kde jinde je tak prostřený stůl, skvělá obsluha a až nebesky dobré jídlo.

Vrchol všeho blaženství jenž lze si vůbec přát, je to když dá ti svět svou sladkost ochutnat. 

Jedenáctý listopad je za humny a my se na něj včera svým způsobem chystali. Jak jistě víte, tak součástí pietního podvečera bývá kromě panychidy, čestné salvy i memoárové čtení. Možná znáte skvostný rozhlasový pořad pana Josefa Veselého s příhodným názvem Toulky českou minulostí. Ten si doma občas pouštíme a jednomu z jeho dílů pod názvem "následky třicetileté války" jsme prostě v pondělí neodolali. 11.11. se zatím četba o událostech z minulých válek odehrávala pouze v krásném dvacátém století, ale po vyslechnutí třiceti minut "Toulek" po válce, která začala na Bílé hoře se ponoříme o čtyři sta let nazpět. 2.světová válka nebyla jistě žádný med, ale co se dělo v oněch třech desítkách let v Evropě bylo neuvěřitelné. Jako ochutnávku přijměte informaci, že kupříkladu ztráty na živé síle v německy mluvících oblastech byly poměrově 15x větší než v letech 1939 - 1945. Do toho neúroda, morové epidemie, obrovská materiální a morální zpustlost a to ne pět let, ale šestkrát déle. Nepředstavitelné se pokusíme představit tentokrát na neobvyklém místě, přímo v kostelíku v horách a ne u tradičního památníku obětem válek. Proč ta změna? Jednak bude pravděpodobně pršet, ale především vám chceme představit nový rámec tohoto našeho již více než patnáctiletého setkávání, který bude mít u kostelíku větší možnosti. Jak moudře praví jeden rabín - Nenič nic co je nové, opravuj všechno co je staré. V duchu tohoto výroku se můžeme tedy těšit na staré víno v nových měších.

Klid mysli spočívá jen v tom a nejiném, být s novým sjednocen a starým neobviněn.

V zářijovém čase si člověk tak nějak více považuje slunečního svitu. Ten je v době prázdnin ve svém množství trochu přehlížen, ale v devátém měsíci si zlatavé paprsky svou vzácností říkají o pozornost. Nejinak tomu bylo i dnes, kdy jsme v kostelíku sloužili liturgii a po jejím skončení si usedli, na neuvěřitelnou hodinku, na jihozápadní venkovní příchrámovou lavičku. Slunce v ten čas čarovalo. Dralo se z mračen a jako gejzír žluté energie dopadalo na lidská těla, hned se opět ukrývalo pod závojem bělavých vodních par. A tak stále dokola v neměnném rytmu kreslilo v srdci obrázek spokojeného nedělního poledne. Stačí tak málo, trochu modliteb, drobátko světla a ticho okolo i uvnitř. To je ta jednoduchost dne, kdy se podle názvu ne dělá, jen akumuluje. Ale ona se ve skutečnosti touto "zahálkou" uskutečňuje rekreace, což v překladu znamená znovu stvoření. A být každý sedmý den znovu vytvořen je hodno skutečného umělce, tedy toho kdo to vskutku umí. Potom už se dá lépe zbylých šest dní zářit v naší stinné každodennosti.

Těm světlo nechybí, kdo ve slunečnu stanou, leč schází těm, kdo v tmu se uchylují stranou.

Kdo by v létě v dětství nerad házel kamenem na cíl či v zimě koulí na spolužáka. Ta radost, bylo-li trefeno co mělo a jistá nelibost při špatné mušce. Kupodivu řecké slovo pro hřích je také ve významu minutí cíle. Na naší letošní pouti jsme do cíle došli všichni, takže jsme byli asi alespoň na chvíli trochu ve stavu bezhříšnosti. Nebyl to vůbec špatný pocit, ten závěrečný pokoj. S úplně jiným pocitem asi půl hodiny po skončení srpnového putování přišla ke kostelíku dáma nad osmdesát v doprovodu dvou mladších ročníků. Při rozhovoru se ukázalo, že přijela zdáli na naši pouť, ale minula se místem neboť po nás pátrala v Dolní Lipové, což k nám do Horní bývá mnoho kilometrů. A než je ušla tak bylo po všem. Nicméně se ta zralá žena rozpovídala, jak jí bylo před deseti lety v kostelíku pomoženo, když se trápila s těžkým osudem své vnučky. Takže svým způsobem nakonec šla pomyslně s námi, byť jinou trasou, A její prosby týkající se rodiny, ji tak nakonec trefily do terče našeho kostelíku. A její švagr Milan Kundera by možná napsal, že se jednalo o jistý žert prozřetelnosti.

Nic nepodvrací tě, ty sám jsi onen stroj, jenž jede, žádný cíl a stálý vzruch a boj.

Víte kdy vskutku začíná pouť? Ano hádáte dobře, je to přesně v okamžiku jejího konce, kdy člověk po návratu domů zpracovává co na putování slyšel či zažil, tráví to, dožvykuje co si ukousl na hostině v hornolipovských lukách. To je podstata meditace. Jsou však i meditace v akci a přesně taková se stala v onu sobotu asi půl hodiny po skončení naší chůze. Jeden ze zpěváků Roviny, se při poslední písni kterou pěli u kostelíku, zadíval na tři předloni vysazené třešně ptačky a prohlásil, že je třeba dřevo řezem ošetřiti. Pokýval jsem hlavou a zázrak se děl. Neboť hanácký pěvec je zároveň milovníkem dendrologie a rád stromům pomáhá, aby byli krásnější a zdravější. A co víc, v nedalekém automobilu měl i své "chirurgické" pomůcky vysoké japonské a francouzské provenience. Dal se do umělecké práce a byl to hodinový koncert, při kterém divákům zasvěceně vysvětloval, proč právě tady ustřihnout a támhle proříznout. Při svém nasazení se dal také do blízké lípy vysazené u památníku k výročí republiky v roce 2018. Tam zkušeným okem diagnostikoval možný vývojový problém v budoucnu a radikálně strom-pacienta prosvětlil. Opravdu, pouť nejen pro stromy začala na jejím samém konci a nebyla to tedy jen pěkná vzletná slova, ale ta slova se před našima očima vtělila do skutku tak potřebného. Ať žije pan Žůrek a jeho ruce potěšitelky.

Pouť nedá nic jen tak a je jen na tobě, si vzít co toužíš mít a v jaké podobě.

Ještě se vrátím k sobotní pouti při které došlo k jednomu překvapivému setkání. Poutě jsou zde jak víme i proto, aby se na nich lidé potkávali, s tím se tak nějak počítá. Setkat se je možné kupříkladu více se sebou samým, s prostředím kudy se jde, s přítomností i minulostí. Nám se při scházení cesty k Dianovým při přechodu asfaltové silnice podařilo naplnit jeden velký rozměr lidského života, kterým je díkůvzdání, chcete-li poděkování. Neboť jsme tam nahodile potkali skupinku kráčejících dobře živených mužů, kteří byli identifikováni jako hanáčtí hasiči pomáhající u nás při povodni 2025. Jít náš průvod o minutu dřív nebo později tak bychom je minuly a nemohli bychom jim poděkovat, zazpívat krajovou píseň a předat malý zlatý prezent. Byli znatelně potěšeni, že jejich loňská práce má pro nás stále viditelnou hodnotu. Tak i proto přátelé pomalu dostávám chuť na 22. srpen 2026, kdy s Boží pomocí opět vyjdeme vstříc něčemu nečekanému. V tomto je život nedostižný.

Kdo díky rozdává ten právem moudrým sluje, a jako jasný sokol na modrém nebi pluje.

Zlato naprosto magicky působí na některé bytosti žijící ve vesmíru. Ověřili jsme si to i v sobotním putování, když jsme byli vyzváni abychom z příběhů toho dne vyprávěných, vyrýžovali pro sebe jako odměnu, vzácná zrníčka zlatých slov v nich přítomných. Ideální pouť by měla být projita v co největší koncentraci na podstatné, ke kterému přispívá i nepřítomnost běžných slov. K jejich absenci jsme byli vyzváni a ten mlčenlivec, který projde 5 kilometrů bezhlesně, navíc obdrží malý flakónek s plátkovým zlatem, které jsem shodou okolností předtím nahmatal v kapse kleriky. Předpokládal jsem, že je to nadlidský úkol, skoro čtyři hodiny chůze mlčet, a proto jsem klidně sledoval po trase čile hovořící poutníky. Zlato mám zdá se v kapse. Pro jistotu jsem zapředl řeč se všemi čtyřiceti přítomnými, abych je tajně vyzkoušel. Výsledek byl duchovně velmi dobrý, zjistilo se že my lidé o pomíjivé zlato nestojíme, protože každý se rád sdílel. Až na jednoho zamlklého hocha, za něž mi odpověděl jeho otec prostými slovy - on to 22 karátové zlato chce. A vskutku ho nakonec jako jediný mlčenlivec dostal. Inu zlato podobně jako peníze jsou energií, která musí putovat mezi lidmi k jejich většímu dobru. Doufám, že i my ostatní jsme v sobotu odešli alespoň trochu obtěžkáni zlatými slovy z pokladů, které pro nás nashromáždil strážce klenotnice A.Mello.

Kdo opanovat zná své smysly i řeč svou, ten vpravdě zaslouží si odměnu královskou.

Včera nám byl servírován poutní hlavní chod tohoto léta. Nevím jak vy, milí přímí účastníci sobotního putování, ale pro mě bylo včerejších 240 minut ztrávených v hornolipovském trojúhelníku hodně podivuhodných. Jako obvykle mám před samotným začátkem lehkou startovní nervozitu v podobě otázek - co počasí, přijde vůbec někdo, bude řečeno něco pamětihodného, nezapomněli jsme na něco...? Obvykle se ukáže, že Prozřetelnost se o své záležitosti dokáže postarat. Její včerejší péče o vše byla fascinující. Již při ranním otevírání kostelíku u něj stálo auto dvou poutníků z východní Moravy, kteří z dodávky začali vytahovat dýně a cukety k dozdobení darů léta, v památníku každoročně posvěcovaných. Zanedlouho se u dalšího parkujícího auta začali lidé převlékat z obyčejných šatů do rodných krojů. Byla to kouzelná proměna devíti housenek v pestrobarevné motýly. Rovina dorazila do hor. Po chvíli se k nám začala přibližovat skupinka osmi účastnic blízkého týdenního semináře čínské medicíny, které podlehly vábení naší pouti. Přišla i autorka slavnostní slaměné výzdoby, která zkušeným okem kontrolovala zda je vše v pořádku. Neméně působivá byla i přítomnost muže před devadesátkou, který prohlásil - již tu trasu neujdu, ale na zahájení musím být. Takhle je věrný srpnové události v horách. Milá byla i přítomnost spoluusedlíků s dětmi i naturalizovaných lipovsko-olomouckých mužů. A i tradiční účast širší rodiny paní učitelky Šalvějové. No a jistě i dalších "neznámých" poutníků. Bez vás by to tak dobře po té cestě opravdu nešlo. Počasí nám ukázalo všechny své tváře: Ta chladivá byla požehnáním pro zpěváky z Roviny, jejichž hlasy se při nižší temperatuře nádherně linuly a teplo je tedy zbytečně nezadýchávalo. Často bylo větrno a my jako plachetnice pluly po horizontu na boží pohon. U kapličky pod Dívčí skalou na chvilinku vysvitlo i slunce a v závěru našich kroků přišly i tři kapky. Prostě meteorologická plnost. Pokračování zítra.

Když srdce poutí nevymyls a na stěnách lpí špína, pak do té nádoby čas nenalije vína.

Před hlavním jídelním chodem je možné servírovat lehký předkrm, který spolu s aperitivem má za cíl probudit chuťové orgány a uvést zažívání do stavu pohotovosti. Děje se tak mnohdy i s důležitými událostmi, před kterými nám hra reality uvede drobného předskokana. Ten včerejší až tak drobný nebyl neboť před kostelíkem zastavila dodávka ze které vystoupili tři rodinné generace, tuším kolem osmi osob. Mluvčí skupiny se usmíval a tak jsem ho zrcadlil a říkám, že ho odněkud znám. Pronesl jen jediné slovo - hasiči. Bylo to jako zapomenuté heslo, které odemklo události skoro rok staré, kdy hanáčtí vesničtí hasiči při povodni velmi u kostelíku pomohli. A jeden z nich nyní vzal širší rodinu a ukazoval jí svoji zářijovou aktivitu. Jeho synek měl tričko s nápisem Hasičský dobrovolný sbor a tak jsem si pomyslel, že až za třicet let přijde tradiční velká voda, bude mít hanácké chlapečko něco přes čtyřicet a jak jsem se na něj tak díval, nepochyboval jsem že přijede pomoci. V sobotu přijede z Hané osm krojovaných bytostí a zabezpečí hlavní chod naší pouti. Mohli bychom si tedy všichni pochutnat na velkolepé lipovské hostině. Bude příjemně chladněji a sluníčko příliš nezasvítí jak býváme zvyklí, ale o to více se těším na tuto novou poutní tvář.

Je slunečních dní na tisíc, já neptám se však na ně, dbám o to aby pouť mi dala, zas svoje pevné rámě.