Kostelík v horách

Rádio je pro současné mladé lidi takřka archaická záležitost, tedy přesněji dosti přežilá. Pro starší ročníky však tento hromadný sdělovací prostředek představoval či představuje kus jejich života. Aktuální zprávy se dříve získávaly v každou celou hodinu, Hajaja, tento neviditelný večerníček, byl k mání na konci dne po sedmé a co teprve nedělní pohádka po obědě, to byla kultovní událost. Avšak vše plyne a fenomén rozhlasu se rok co rok umenšuje.  Často zbývá jen vzpomínat na zacházející časy, nicméně dnes se v kostelíku zjevil postarší redaktor českého rozhlasu Olomouc a svou existencí připomněl, že toto médium stále ještě žije. Malinko si postěžoval, že jich je stále méně a méně v redakci, platy mají shodné s dobou před dvaceti lety a perspektivy neradostné. Ale bylo na něm vidět, že svou práci má rád bez ohledu na okolnosti. Natočili jsme spolu pozvánku na úterní veterány, která bude letět vzduchem po našem kraji. Bilancovali jsme, že byl u nás naposled před deseti lety a že dnes to zřejmě bude definitivně naposled. Inu nová média ta stará přerůstají, jako se mění módní trendy, ale informace o které jde především se vždy proderou k těm, co se prodrat mají.  Ale přece ta krása ladění stanic na rozhlasových příjimačích, se svým šumem a praskotem, to bylo velké kouzlo. 

Když rozhlasová vlna tvou duši omývá, tak smutek uhasí a radost zažíná.

Již za týden se setkáme při příležitosti připomínání velkého dne, kdy před 107-lety skončila první světová válka. I když následný mír se ukázal spíše jako oddech k té válce druhé. A my se příští úterý potkáme i z důvodu, aby další oddych od té třetí byl co nejdelší. Jedním z faktorů oddalující krveprolití je kromě jaderného odstrašení, tedy alespoň pro mne, síla krásy. Usmíváte se nad tou naivitou, ale já věřím v pravdivost slov velikého F.M.Dostojevského, který pravil, že krása zachrání svět. Nejenom že v to věřím, ale se o tom i každodenně přesvědčuji. Kupříkladu dnes na vnější okrasné věnce, zůstávající od srpnové pouti na oknech památníku, usedl barevně mimořádný strakapoud. A jal se živit obilovinami z výzdoby. Ta nádhera okamžiku pronikla hbitě do srdce a zcela vyplavila jakoukoliv negativitu. Nebo dopolední telefonát s mladou paní učitelkou ze ZUŠ, která se těší, že nám se svojí kytarou a působivým hlasem ukáže krásu hudby, v ten pietní den. Nemusela, ale ráda podpoří dobrou věc. To vše zahřeje srdéčka, která křehnou dobou. Tedy vyzbrojme se krásou, nestojí miliardy, ale její síle neodolá ani ten nejhlubší kryt, který máme. Proniká totiž nadzvukovou rychlostí do podstaty lidského života a po jejím zásahu už nikdo není jako dřív. Tedy doufám.

Svou krásu v nitru měj, když není v srdci tvém, byť byl to celý svět, je pouhým břemenem.

Kadidlo je pro nás spjato především s nevšední vůní a tato vůně svatosti  je také přítomna v kostelíku. Je to snad návštěvníkův první vjem, když otevře chrámové dveře, a jak praví bonmot - nikdy nevěř prvnímu dojmu, je vždy pravdivý. Nalaďuje totiž naši mysl přes nejstarší smyslový aparát, kterým je čich. Je-li vůně libá, tak i osoba, či prostředí se zdá být v pořádku. Již asi měsíc jsou v kostelíku k dispozici kadidla (my jim říkáme ladany), které k nám doputovali až z daleké svaté hory Athos v Řecku. Použití ladanu je především k podpoře  modlitebního úsilí a i samotné jeho položení na rozpálený uhlík je doprovázeno krásnými slovy - "Kadidlo tobě přinášíme Kriste Bože náš jako líbeznou vůni duchovní, kterou přijav na nebeský obětní oltář svůj, sešli nám milost nejsvětějšího Ducha svého". Je to tedy taková blahá výměna, či chcete-li spirituální "obchod", kdy člověk dává ze sebe to nejlepší a nejvoňavější a může za to naoplátku obdržet zhůry blahé dary. Konec konců sám člověk je takovým pomyslným "veleladanem", který se každodenně přináší v tomto světě. A ve žhavých minutách našeho vyměřeného času jsme jím samotným ztravováni a při tomto procesu z nás stoupá tu libá a hned zas páchnoucí stopa. Podle charakteru našich střídavých skutků. Nezbývá než nám všem popřát velejemně uzpůsobený čichový aparát, který dokáže rozlišit v parfumérii světa ty nejpravější vůně.

Snad nikdy nebude a nebyl nikdy vzduch, v němž by se nemísila vůně kterou střídá puch.

Výhodou kostelíku v horách je jeho prosklenost, člověk uvnitř vidí tu pestrost jevů venku, a samozřejmě to platí i opačně. Co se děje v interiéru našeho šestiúhelníku tedy také zvenku vidíme, ale co se odehrává v interiéru tam sedícího návštěvníka se můžeme jen dohadovat. Častokráte jsou tam k vidění krásní čtenáři tiskovin, které máme na poličkách. Je na nich vidět zaujetí textem, skoro až labužnickou pozornost se kterou se prodírají houštinou významů, které mají před očima. Maně si vzpomínám na jednoho mladíka, který byl začten do Parabible takovým způsobem, že na svůj vlak posléze běžel. Marná sláva, četba je mnohdy vášeň. Sám rád v památníku sahám po Rýmované Bibli, ve které je neobyčejně malebně zobrazen příběh naší civilizace. A jistě nejsem sám, že paní učitelko. Milovníci knih, to je cháska, která pro svou lásku udělá cokoliv. Kupříkladu svou milou s názvem Článek 2, již dvakrát z police unesli neznámo kam. Doufám, že se k ní doma chovají slušně a že příběh o kterém ona kniha hovoří prožívají denně. V pátek do kostelíkové sbírky přibyla žhavá novinka o naší obci, která komiksovou podobou ukazuje v jak mimořádném místě to žijeme.  U gramotných turistů jistě vyvolá povzdechnutí, šťastní lidé tito venkovani, kde my ve městě si užijeme něco takového. Nuže vezměme knihy, čtěme je a vraťme je.

Knih mnoho je  a vybrat si je potíž, kdo znají pravé čtení, tak sednou si a jsou v něm vskutku uzdraveni.

Po přečtení názvu dnešního příspěvku nás možná trochu polechtá v žaludku, neboť si většinou vybavíme gastronomický zážitek. Nicméně pokud bychom nekonečně a stále přijímali potravu, tak by naši blízcí byli brzy na naší pohřební hostině. Nejsme na to uzpůsobeni, stačí nám tak třikrát za den něco sníst. Ovšem v tomto slunném týdnu ( alespoň u nás bylo krásně) jsem byl vystaven nádhernému pokušení nekonečné hostiny v okolí kostelíku. Přijímat se totiž dá nejen jídlo, ale prakticky vše co je vůkol nás. Sekala se naposledy u památníku tráva před 11.11. a její vůně člověka omámila lépe než cokoli jiného. Ucho zaslechlo zvuk táhnoucích hus ze severu na jih a oko se nemohlo nasytit geometrickými tvary, které vyrývaly svými perutěmi do nebe. Foukal jižní větérek a vzduch, který nesl tak lahodně chutnal. Ryšavý kocour se vyhříval na žulovém zápraží kostelíku a spokojeností vrněl. Překrásně se vlnila i státní vlajka na stožáru kopírujíc krok tančícího větru. Vše okolo kam se oko podívalo, jen lesy a pohoří. A srdce tímto pokrmem vyživené nemohlo než děkovat Pánu Hostinskému za ty lukulské hody. A když večer nastal soumrak a chtěl jsem pod hvězdami v tomto pohostinství zaplatit účet, tak sice bylo komu, ale ty předložené položky byly k nezaplacení. Takže se z mých úst vydralo pouze, děkuji velmi. Kde jinde je tak prostřený stůl, skvělá obsluha a až nebesky dobré jídlo.

Vrchol všeho blaženství jenž lze si vůbec přát, je to když dá ti svět svou sladkost ochutnat. 

Jedenáctý listopad je za humny a my se na něj včera svým způsobem chystali. Jak jistě víte, tak součástí pietního podvečera bývá kromě panychidy, čestné salvy i memoárové čtení. Možná znáte skvostný rozhlasový pořad pana Josefa Veselého s příhodným názvem Toulky českou minulostí. Ten si doma občas pouštíme a jednomu z jeho dílů pod názvem "následky třicetileté války" jsme prostě v pondělí neodolali. 11.11. se zatím četba o událostech z minulých válek odehrávala pouze v krásném dvacátém století, ale po vyslechnutí třiceti minut "Toulek" po válce, která začala na Bílé hoře se ponoříme o čtyři sta let nazpět. 2.světová válka nebyla jistě žádný med, ale co se dělo v oněch třech desítkách let v Evropě bylo neuvěřitelné. Jako ochutnávku přijměte informaci, že kupříkladu ztráty na živé síle v německy mluvících oblastech byly poměrově 15x větší než v letech 1939 - 1945. Do toho neúroda, morové epidemie, obrovská materiální a morální zpustlost a to ne pět let, ale šestkrát déle. Nepředstavitelné se pokusíme představit tentokrát na neobvyklém místě, přímo v kostelíku v horách a ne u tradičního památníku obětem válek. Proč ta změna? Jednak bude pravděpodobně pršet, ale především vám chceme představit nový rámec tohoto našeho již více než patnáctiletého setkávání, který bude mít u kostelíku větší možnosti. Jak moudře praví jeden rabín - Nenič nic co je nové, opravuj všechno co je staré. V duchu tohoto výroku se můžeme tedy těšit na staré víno v nových měších.

Klid mysli spočívá jen v tom a nejiném, být s novým sjednocen a starým neobviněn.

V zářijovém čase si člověk tak nějak více považuje slunečního svitu. Ten je v době prázdnin ve svém množství trochu přehlížen, ale v devátém měsíci si zlatavé paprsky svou vzácností říkají o pozornost. Nejinak tomu bylo i dnes, kdy jsme v kostelíku sloužili liturgii a po jejím skončení si usedli, na neuvěřitelnou hodinku, na jihozápadní venkovní příchrámovou lavičku. Slunce v ten čas čarovalo. Dralo se z mračen a jako gejzír žluté energie dopadalo na lidská těla, hned se opět ukrývalo pod závojem bělavých vodních par. A tak stále dokola v neměnném rytmu kreslilo v srdci obrázek spokojeného nedělního poledne. Stačí tak málo, trochu modliteb, drobátko světla a ticho okolo i uvnitř. To je ta jednoduchost dne, kdy se podle názvu ne dělá, jen akumuluje. Ale ona se ve skutečnosti touto "zahálkou" uskutečňuje rekreace, což v překladu znamená znovu stvoření. A být každý sedmý den znovu vytvořen je hodno skutečného umělce, tedy toho kdo to vskutku umí. Potom už se dá lépe zbylých šest dní zářit v naší stinné každodennosti.

Těm světlo nechybí, kdo ve slunečnu stanou, leč schází těm, kdo v tmu se uchylují stranou.

Kdo by v létě v dětství nerad házel kamenem na cíl či v zimě koulí na spolužáka. Ta radost, bylo-li trefeno co mělo a jistá nelibost při špatné mušce. Kupodivu řecké slovo pro hřích je také ve významu minutí cíle. Na naší letošní pouti jsme do cíle došli všichni, takže jsme byli asi alespoň na chvíli trochu ve stavu bezhříšnosti. Nebyl to vůbec špatný pocit, ten závěrečný pokoj. S úplně jiným pocitem asi půl hodiny po skončení srpnového putování přišla ke kostelíku dáma nad osmdesát v doprovodu dvou mladších ročníků. Při rozhovoru se ukázalo, že přijela zdáli na naši pouť, ale minula se místem neboť po nás pátrala v Dolní Lipové, což k nám do Horní bývá mnoho kilometrů. A než je ušla tak bylo po všem. Nicméně se ta zralá žena rozpovídala, jak jí bylo před deseti lety v kostelíku pomoženo, když se trápila s těžkým osudem své vnučky. Takže svým způsobem nakonec šla pomyslně s námi, byť jinou trasou, A její prosby týkající se rodiny, ji tak nakonec trefily do terče našeho kostelíku. A její švagr Milan Kundera by možná napsal, že se jednalo o jistý žert prozřetelnosti.

Nic nepodvrací tě, ty sám jsi onen stroj, jenž jede, žádný cíl a stálý vzruch a boj.

Víte kdy vskutku začíná pouť? Ano hádáte dobře, je to přesně v okamžiku jejího konce, kdy člověk po návratu domů zpracovává co na putování slyšel či zažil, tráví to, dožvykuje co si ukousl na hostině v hornolipovských lukách. To je podstata meditace. Jsou však i meditace v akci a přesně taková se stala v onu sobotu asi půl hodiny po skončení naší chůze. Jeden ze zpěváků Roviny, se při poslední písni kterou pěli u kostelíku, zadíval na tři předloni vysazené třešně ptačky a prohlásil, že je třeba dřevo řezem ošetřiti. Pokýval jsem hlavou a zázrak se děl. Neboť hanácký pěvec je zároveň milovníkem dendrologie a rád stromům pomáhá, aby byli krásnější a zdravější. A co víc, v nedalekém automobilu měl i své "chirurgické" pomůcky vysoké japonské a francouzské provenience. Dal se do umělecké práce a byl to hodinový koncert, při kterém divákům zasvěceně vysvětloval, proč právě tady ustřihnout a támhle proříznout. Při svém nasazení se dal také do blízké lípy vysazené u památníku k výročí republiky v roce 2018. Tam zkušeným okem diagnostikoval možný vývojový problém v budoucnu a radikálně strom-pacienta prosvětlil. Opravdu, pouť nejen pro stromy začala na jejím samém konci a nebyla to tedy jen pěkná vzletná slova, ale ta slova se před našima očima vtělila do skutku tak potřebného. Ať žije pan Žůrek a jeho ruce potěšitelky.

Pouť nedá nic jen tak a je jen na tobě, si vzít co toužíš mít a v jaké podobě.