Kostelík v horách

Tak jsem si v pátek večer sednul, jak obvykle činívám, abych na stránky kostelíku něco napsal. Přes den v člověku většinou klíčí jistá nosná myšlenka, která se chce po setmění narodit. Je to vždy dobrodružství, co se nečekaného na onu primární ideu začne při samotném psaní nabalovat. Ten proces přenosu slov z hlavy do počítače je někdy nelehký, jak některé porody ostatně bývají, a někdy si rodič sedne a příspěvek je  na to tata na světě. Tu si ho autor zálibně prohlíží, dívá se zblízka zda se mu podobá, a provádí menší kosmetické zásahy. Před třemi dny, když jsem celý den navnímával v nemocnici příběhy předvánočních lidí, tak se ten páteční text měl jmenovat poeticky - Jiné vánoce. Psalo se mi o nich splavně, jiskřil jsem nápady a tvorba byla za dvacet minut u konce. Neskromně jsem si řekl, dobrá práce, literární miminko se ti tatíku povedlo. Když tu zasáhlo něco skoro tak mocné jako Nejvyšší, nastal krátkodobý výpadek internetu, a vše vytvořené se ocitlo v nenávratnu. Tak krátký život to byl. Paradoxně jsem však měl okamžitou silnou radost, že jiný článeček (předposlední děťátko) z 10.12. s výstižným názvem Krásná pomíjivost, neobvykle ve mě ihned oživnul. A tak jsem nebyl smutný, že mandala slov Jiných vánoc, byla okamžitě po dotvoření zničena. Ne sice dobrovolně, ale to na důležitosti nádhery pomíjivosti v mém nitru snad příliš neubralo. Dnes jsem rád, že to napsané mě velice záhy dohonilo. Snad jste to také zažili či zažíváte v tomto podivuhodném adventu.

Advent nasazuje šíp a napjal oblouk luku, teď spouští tětivu, viz ve všem jeho ruku.

Dnes při pohledu do kalendáře na mě zasvítili datumově dvě jedničky a při ranním odemykání kostelíku, ve váze stále ještě odpočívalo část květin ze Dne veteránů 11.11. Měsíc tak přeplul o kus dále a člověk nacházející se v moři času, si může spolu s nádhernou šansonovou písní H. Hegerové povzdechnout ta tři slova - ten zloděj čas. Zpívá se v ní, jak nám pachatel čas všechno bere, včetně tváří blízkých lidí a my se tak můžeme snadno dostat do pozice oběti chronologie. To je samozřejmě pravda, kterou zjistíme třeba na setkání třídy po x letech, a je vyjádřena v myšlence, že ti mí spolužáci teda ale až tak sešli. Co když je to ale i naopak a žádný trestný čin se nekoná a čas je spíše než zlodějem dárcem. Možná si k té geniální písni paní Hany můžeme přidat další sloku - Ten dárce čas, mi všechno dal, dal každou milou tvář, dal měsíc, hvězdy, světazář, vždyť co já vím, tak raduji se tím tajemstvím... Ty dnešní krásné květiny ve váze v památníku, tak byly jistým zkoncentrovaným poselstvím o čase, který i když plyne, tak až rozmařile kolem sebe rozhazuje miliony drobných dárečků. Hledejme je tedy, a což teprve až se za dva týdny setkáme přímo s výrobcem prosincového Daru všech darů

Vrch všeho blaženství, jenž lze si vůbec přát, je to když čas dá ti, svou sladkost ochutnat.

Právě včera skončila v kostelíku srpnová pěší pouť. Nebylo to ani tím, že by trvala čtyři měsíce či že se někdo v našem lipovské trojúhelníku v létě ztratil a opět v zimě nalezl. Včerejší dopoledne totiž znamenalo odstrojení poutní slaměné výzdoby uvnitř i vně kostelíku, aby mohla přijít ta adventní. A právě změnou výzdoby pro mě vždy pomyslně končí předešlá etapa. S trochou nostalgie  jsem se díval na děrované makovičky v dožínkovém věnci, ze kterých se týdny krmilo ptactvo létající ke kostelíku. Krása hanáckých mandal, jak byly nazvány výtvory paní učitelky Šustrové, tak podlehla zoubku času a přicházejícímu předvánočnímu zdobení. Ten stále se opakující celoroční sváteční kruhový cyklus má v sobě kus důležité jistoty, že příště opět přijde zas. Takže i když je veškerá naše vytvořená krása pomíjivá, má v sobě zárodek nekonečného proměňování, a ten chce stále pokračovat. Kdesi daleko na východě, když pracně dokončí dlouhou tvorbu pískové mandaly, tak ji kupodivu záhy rozpráší a dají se chutě do nové. Zdá se, že příliš nelpí na zachování finálního výsledku, ale upřednostňují výhodu procesu tvorby. Možná, že skutečně milují tajemství krásy pomíjivosti.

Nech všechno být co máš, vše získáš, důvěřuj, svět zavrhni a svět je stonásobně tvůj.

Každý z nás má prababičku ať už živou nebo zvěčněnou a ta předpona pra mě vždy fascinovala. Prapředci jsou tak něco jako pravěk, jsou někde velmi daleko od současnosti. Včera jsem si na tu svou prapramáti vzpomenul. Při nedělní bohoslužbě se totiž četla dobrá zpráva o uzdravení ženy, která se nemohla osmnáct let napřímit. To je věru dlouhý čas, být vystaven porouchanému organismu. V jejím případě se našel velký opravář, jenž jí svým slovem narovnal. Ta úleva, radost že těžkost pominula. My také často býváme sehnutí pod dvojí tíhou, která by se dala přibližně popsat jako tlak minulosti a nebo obava z těžké budoucnosti. Obé nás mohou docela solidně ohýbat, neboť bylo zjištěno, že naše mysl se pohybuje převážně v modu toho co bylo a neméně často v modu co bude. Nějak se nám tak vytrácí smysl pro to, co je právě teď. V podstatě skutečný a opravdový život se odehrává  pouze v té jedné přítomné sekundě a pokud se nám ji nepoštěstí stále pevně držet v onom nyní, tak tlak mrtvého minula a neznámého budoucna, obtěžká naši hlavu a ta se s tělem sehne. Vidím, jako by to bylo dnes, jak prababička jde velmi schýlená o holi do kopečka a já se za ni jako dítě styděl, že vypadá tak nějak nepatřičně. Nevím, co za jejím neduhem bylo skryto, ale přeji nám všem abychom se sdružili do hnutí s krásným názvem nesehnutí. Tedy těch, kteří žijí plně přítomným vzpřímeným okamžikem. Je to jeden z nejtěžších úkolů našeho života, ale paradoxně zabezpečuje to, že se příliš nevychýlíme. 

Buď v přítomnosti uprostřed, pak uvidíš nehnut a tich, co bylo a bude, co zde, co v nebesích

Mívám často podezření, že náš život je určitá hudební skladba, která v sobě pojí výšku i hloubku, harmonii i disharmonii, melodičnost s neznělostí. Jsme pomyslně popsáni notami podle kterých zpíváme čistě či nečistě své osobní party. Lze ji potvůrku nacházet všude i když ukrytou v nejroztodivnějších převlecích. Hudba je prostě velká čarodějka a to ani nemusí být slyšet. Jako zrovna včera, kdy akorát při psaní předešlého příspěvku slyším z pracovny jak někdo rytmicky klepe na vchodové dveře. I jdu otevřít a tam stojí paní Zuzana, poslankyně dobrých zpráv, třímající v ruce krabici s adventním obsahem. Když jsem ji otevřel vylinula se z ní vánoční muzika. Nejdříve byl z kartónu vytažen houslista, poté dvě bečící ovečky, dále řehtající kůň s povozem sledován kovářem bušícím do kovadliny. Zvuk byl dotvářen pastýřem práskajícím bičem, poustevníkem pějícím modlitby a nakonec dvojící žen, které s hráběmi notovali písně o trávě. Dokonalá betlémská symfonie, která se narodila v rukou maminky paní Zuzany a bude dozdobovat osazenstvo stávajícího betlému z loňska. Ty postavičky z kukuřičného šustí budou na nás čekat při dvojím setkání v kostelíku, kdy se naše hlasivky přidají k nim a spolu přivítáme Dítě, které přepsalo (nejen) dějiny hudby.

Když v tobě člověče se hudba v srdci skví, pak tvým už na zemi je jeho království.

Je takřka jisté, že měsíc prosinec má své jméno odvozeno od šedivých, tedy sivých, dnů. Slova však mají v sobě ukrytou i přepestrou víceznačnost a každý člověk je může dekódovat trochu jinak a v tom je ta úžasnost lingvistické alchymie. Dnes je pro mě prosinec odvozen od slova prosívat, tedy oddělovat něco potřebného od toho druhého. Maně se mi v mysli vybavuje čas dětství, kdy u babičky na vesnici měl její soused funkční sýpku a v ní milióny zrnek pšenice. Jako malý Hanák jsem byl pochopitelně fascinován množstvím úrody a často jsme se tím mořem obilovin s děckama brodili. Bylo to takové rolnické moře, kde nám bylo dobře. Konec roku může být taktéž takovou pomyslnou sýpkou ve které máme uloženy ty milióny sekund z předešlých dvanácti měsíčků. Pochopitelně nejsou všechny vhodné na uskladnění a v příštím roce na zasazení do dobré půdy naší mysli. Proto přichází měsíc s číslovkou dvanáct, aby pokud možno prosíval a vyfoukával ony neživé plevy ze sýpky naší mysli. Stačí, když si zvedající očistný radostný vítr vpustíme do zásobárny v nás, on tam již bude konat svou práci. A jak pravdivě praví jeden francouzský básník - Zvedá se vítr, je čas žít.

Je veta po úrodě jenž není přeosena a duše bez radosti se béře do ztracena.

Noc je fenomén, který v nás vyvolává trochu nejistoty. Především je tma a s ní horší orientace, to platí pokud jsme vzhůru. Jsme-li spící tak už vůbec o ničem nerozhodujeme a jsme vydáni na pospas našemu nevědomí. Noci jsou tedy terénem nejistým a v prosinci jsou skoro nekonečné. V těchto dnech se počíná postní či chcete-li adventní doba, ve které vrcholí také kalendářní rok, který se snažíme dobře završit. Doufám, že máme někde ve skrytu duše své postně-adventní předsevzetí, jenž má touhu a životnost se narodit. Snad právě proto  jsme dnes na liturgii četli z Písma ne úplně příjemná slova - Ještě této noci si vyžádají tvoji duši a k čemu ti bude to shromažďování věcí, pinožení zážitků... Na první poslech, z této věty člověku přejede mráz po zádech. Zase ti faráři straší smrtí, snaží se vzít radost ze života a polosadisticky trápit ubohé lidičky. I tak je možné tento fakt brát. Je tu ale i další interpretace. Ano, každý z nás se dožije své poslední noci a dokonce to může být i ta dnešní. Avšak naše reakce na tuto událost může být paradoxně radostná. Dobře, jestli to jsou mé poslední hodiny, tak si je pořádně vychutnám. Dám si to nejlepší jídlo, budu mluvit s blízkými jinak, protože je to posledný krát. Moje myšlenky budou co nejlepší, když už za chvíli nebudou. Můžu si dovolit být velkorysý, protože jsem na vrcholu svého žití. A tak dále, a tak dále. No řekněte sami, není to úžasná pomůcka k lepšímu, takovéto memento mori? A tak vám dnes večer přeji tu nejkrásnější poslední noc a tu samou i zítra, pozítří a popozítří.

Jde večer, na nebi už jásot hvězdný zní, ó člověče jsi připraven na svou noc svatební?

Občas mívám pocit, jakoby mi život plul v mezičase, tedy přesněji mezi tím důležitým co se stalo a tím velkým co se teprve zrodí. Mezičas je tedy obyčejná doba, kdy se zdánlivě nic neděje. Události každodenna si pěkně plynou mezi včerejškem a zítřkem. A přesně takový je i dnešní den. Lehce vlhce sněží, slunce je uschováno na léto, žádný návštěvník nebere za kliku. Čas si pomaloučku vykračuje svou pěšinou k soumraku. Jak si v této souvislosti nevzpomenout na slova básníkova - tento den (život) byl úžasný tím, že byl tak obyčejný. Ale zítra to bude jiné, je totiž červená středa, ve kterou si již pár let připomínáme pronásledované lidi pro svoji víru, přesvědčení. Termínově vždy vychází na poslední středu v listopadu a v kostelíku na počest těchto mučedníků zapálíme množství červených světel, které symbolizují jejich prolitou krev. A včera se také stala velká věc. Bylo 24.11. a já si vzpomněl, že do radostných vánoc je to tedy pouhý měsíc. Což je neklamná známka toho, že v ten slavný den se potkáme při zpěvu koled a to již v 10.00 dopoledne a o týden později 31.12. si dáme totéž v 18.00. Přátelé vychutnávejme si ten nejobyčejnější mezičas, je to doba dozrávání k něčemu co by se třeba bez něj nestalo.

Ten mezičas dnes mnou pronik právě tak, jak celý oceán by v malou houbu vsák.  

Ať už chceme nebo nechceme nad našimi hlavami se stále něco děje. My lidé obtížení starostmi hledíváme spíše dolů k zemi, občas náš zrak je veden zpříma, ale málokdy zakloníme svoji lebku, abychom patřili na svět nad horizontem. Nevím jak je to zdravé z anatomického hlediska, ale z pohledu který pracuje se symbolikou je osvobodivé, pozvednout své oči vzhůru. Mnohdy je to podobné jako se probudit, opravdu být vzhůru. Dnes nad kostelíkem kroužilo celé hejno ptáků z čeledi krkavcovitých, kterých bych si pochopitelně nevšimnul kdyby nepromluvily. Křik opeřenců je totiž jejich řečí, kterou spolu komunikují stejně jako my neopeření slovy. Jak má člověk v sobě zapsány stereotypy o krkavčích matkách, tak první pocit z těch černých letců byl negativní. Zvláště když jsem si vzpomněl na starou kozáckou píseň o umírajícím vojákovi, nad kterým se vznáší jeho pohřební krkavec. Nicméně, když jsem zaplašil tento nános prvotních poznatků o těchto vznášejících se dravcích, musel jsem úlevně uznat že jsou krásní. Ve vzduchu opisovali roztodivné obrazce, přelévali se v leteckém tvaru sem a tam a nestarali se o človíčka pod nimi. V té chvíli mi bleskla hlavou myšlenka, proč nebrat některé okolnosti našich životů bez předem připravených naučených scénářů a předporozumění. Prostě občas nechat to druhé lítat kolem nás, obdivovat to s úctou, ale samozřejmě se nedivit, když jednou za několik let na nás z toho hejna přistane drobnější exkrement. To se dá vydržet. Takovéto dnešní probuzení uprostřed poledne bych si dal líbit i příště.

Ten kdo vzhůru svůj pohled, už nyní v čase činí, tak snáze zjistí, že jsou tu také jiní.

Byť je dnes 17.11. tak v nadpisu uvedená čtyři slova nemají za cíl přenést nás do doby před třiceti šesti lety. Dnešní heslo je zcela apolitické a vklouzlo na klávesnici pod dojmem jednoho krásného atmosférického úkazu. Nevím jak v nížinách, ale u nás v horních patrech ČR je přeslavnostní nálada. Již v pátek kalendář pravil, že pro naše tělo začíná biologická zima a toto pondělí jí následovala i její sestřenice praktická zima. Ráno měla voda padající z nebe podobu kapek, ale odpoledne došlo k proměně v jiné a dlužno říci zajímavější skupenství. První sníh této zimy je zde, vše je vlhké a vonící, vše je bílé a zářící. I když jsem už zažil šedesát zim, tak stále znovu žasnu nad zázraky výměny ročních období. Podzim se již odebírá z důchodového věku do padlého světlého rovu a čerstvě zrozená paní zima třímá své ledové otěže. Těším se na tu takřka půlroční jízdu, protože moc dobře vím, že ta okouzlující krasavice někdy koncem března ulehne na JIP a po pár dnech jí již nebude pomoci. Nastoupí její sestra vesna a probudí nás ze sna zimního spánku. Tedy následujme dle svých možností moudrý rytmus přírody s přicházejícím zpomalením vlivem chladného času a vychutnávejme vše co nám bude zhůry naděleno a to v jakémkoliv skupenství. Ať žije zima, stejně se proti ní nedá nic dělat.

Znám zámek paní zimy, ten nelze otevřít, co uvnitř tají se, to nutno je jen zřít.