Kostelík v horách

Zlato naprosto magicky působí na některé bytosti žijící ve vesmíru. Ověřili jsme si to i v sobotním putování, když jsme byli vyzváni abychom z příběhů toho dne vyprávěných, vyrýžovali pro sebe jako odměnu, vzácná zrníčka zlatých slov v nich přítomných. Ideální pouť by měla být projita v co největší koncentraci na podstatné, ke kterému přispívá i nepřítomnost běžných slov. K jejich absenci jsme byli vyzváni a ten mlčenlivec, který projde 5 kilometrů bezhlesně, navíc obdrží malý flakónek s plátkovým zlatem, které jsem shodou okolností předtím nahmatal v kapse kleriky. Předpokládal jsem, že je to nadlidský úkol, skoro čtyři hodiny chůze mlčet, a proto jsem klidně sledoval po trase čile hovořící poutníky. Zlato mám zdá se v kapse. Pro jistotu jsem zapředl řeč se všemi čtyřiceti přítomnými, abych je tajně vyzkoušel. Výsledek byl duchovně velmi dobrý, zjistilo se že my lidé o pomíjivé zlato nestojíme, protože každý se rád sdílel. Až na jednoho zamlklého hocha, za něž mi odpověděl jeho otec prostými slovy - on to 22 karátové zlato chce. A vskutku ho nakonec jako jediný mlčenlivec dostal. Inu zlato podobně jako peníze jsou energií, která musí putovat mezi lidmi k jejich většímu dobru. Doufám, že i my ostatní jsme v sobotu odešli alespoň trochu obtěžkáni zlatými slovy z pokladů, které pro nás nashromáždil strážce klenotnice A.Mello.

Kdo opanovat zná své smysly i řeč svou, ten vpravdě zaslouží si odměnu královskou.

Včera nám byl servírován poutní hlavní chod tohoto léta. Nevím jak vy, milí přímí účastníci sobotního putování, ale pro mě bylo včerejších 240 minut ztrávených v hornolipovském trojúhelníku hodně podivuhodných. Jako obvykle mám před samotným začátkem lehkou startovní nervozitu v podobě otázek - co počasí, přijde vůbec někdo, bude řečeno něco pamětihodného, nezapomněli jsme na něco...? Obvykle se ukáže, že Prozřetelnost se o své záležitosti dokáže postarat. Její včerejší péče o vše byla fascinující. Již při ranním otevírání kostelíku u něj stálo auto dvou poutníků z východní Moravy, kteří z dodávky začali vytahovat dýně a cukety k dozdobení darů léta, v památníku každoročně posvěcovaných. Zanedlouho se u dalšího parkujícího auta začali lidé převlékat z obyčejných šatů do rodných krojů. Byla to kouzelná proměna devíti housenek v pestrobarevné motýly. Rovina dorazila do hor. Po chvíli se k nám začala přibližovat skupinka osmi účastnic blízkého týdenního semináře čínské medicíny, které podlehly vábení naší pouti. Přišla i autorka slavnostní slaměné výzdoby, která zkušeným okem kontrolovala zda je vše v pořádku. Neméně působivá byla i přítomnost muže před devadesátkou, který prohlásil - již tu trasu neujdu, ale na zahájení musím být. Takhle je věrný srpnové události v horách. Milá byla i přítomnost spoluusedlíků s dětmi i naturalizovaných lipovsko-olomouckých mužů. A i tradiční účast širší rodiny paní učitelky Šalvějové. No a jistě i dalších "neznámých" poutníků. Bez vás by to tak dobře po té cestě opravdu nešlo. Počasí nám ukázalo všechny své tváře: Ta chladivá byla požehnáním pro zpěváky z Roviny, jejichž hlasy se při nižší temperatuře nádherně linuly a teplo je tedy zbytečně nezadýchávalo. Často bylo větrno a my jako plachetnice pluly po horizontu na boží pohon. U kapličky pod Dívčí skalou na chvilinku vysvitlo i slunce a v závěru našich kroků přišly i tři kapky. Prostě meteorologická plnost. Pokračování zítra.

Když srdce poutí nevymyls a na stěnách lpí špína, pak do té nádoby čas nenalije vína.

Před hlavním jídelním chodem je možné servírovat lehký předkrm, který spolu s aperitivem má za cíl probudit chuťové orgány a uvést zažívání do stavu pohotovosti. Děje se tak mnohdy i s důležitými událostmi, před kterými nám hra reality uvede drobného předskokana. Ten včerejší až tak drobný nebyl neboť před kostelíkem zastavila dodávka ze které vystoupili tři rodinné generace, tuším kolem osmi osob. Mluvčí skupiny se usmíval a tak jsem ho zrcadlil a říkám, že ho odněkud znám. Pronesl jen jediné slovo - hasiči. Bylo to jako zapomenuté heslo, které odemklo události skoro rok staré, kdy hanáčtí vesničtí hasiči při povodni velmi u kostelíku pomohli. A jeden z nich nyní vzal širší rodinu a ukazoval jí svoji zářijovou aktivitu. Jeho synek měl tričko s nápisem Hasičský dobrovolný sbor a tak jsem si pomyslel, že až za třicet let přijde tradiční velká voda, bude mít hanácké chlapečko něco přes čtyřicet a jak jsem se na něj tak díval, nepochyboval jsem že přijede pomoci. V sobotu přijede z Hané osm krojovaných bytostí a zabezpečí hlavní chod naší pouti. Mohli bychom si tedy všichni pochutnat na velkolepé lipovské hostině. Bude příjemně chladněji a sluníčko příliš nezasvítí jak býváme zvyklí, ale o to více se těším na tuto novou poutní tvář.

Je slunečních dní na tisíc, já neptám se však na ně, dbám o to aby pouť mi dala, zas svoje pevné rámě.

My lidé se hodně učíme pozorováním věcí, lidí či příběhů kolem nás. Je to taková permanentní škola ve které jsme stále vyučováni a zkoušeni. Na naší lipovské pouti, která bude již za pár dnů, si na jednotlivých zastaveních často čteme z příběhů, které z celého světa nashromáždil A. Mello. Bude tam i jeden o tom, že Bůh oznámil, že jednu sobotu se ocitne v jistém kostele. Samozřejmě v ten den byl chrám přeplněn, ale Bůh za celou dobu překvapivě nic neřekl. Až na konci bohoslužby pár slovy sdělil, že by rád přespal v tom kostelíku. Ráno se tam shromáždilo znovu mračno zvědavých lidí a uviděli překvapivou věc. Bůh již při kuropění z chrámu sice odešel, ale všechno v něm bylo popsáno jedním slovem - POZOR. Místní na to koukali co je to za vandalismus, ale nakonec si uvědomili, že to tam zřejmě napsal sám Bůh a tedy ty grafity z úcty k němu neodstranili. A když tam potom následně chodili, tak jim postupně došlo, že ony nápisy jsou vlastně skvostné, neboť vše co je vůkol nás si zaslouží opravdovou pozornost. Ať už k poučení nebo kvůli opatrnosti. Tak i 23.8. od 9.30 budeme při našem putování číst ten samý nápis po celé dopolední trase. A možná uvidíme div, jak se v chrámu přítomného okamžiku stává každé setkání bohoslužbou a rozhovor modlitbou. Bude to zázračné nasycení?

Moudrý se rád potěší, vždyť v pravém pozorování, se hledí nasytit vším, co duši stále chrání.

Výzdoba či okrášlení tak nějak patří k našemu životu. Je to snad proto, že nemáme tu jistotu, zda-li splňujeme nějaký parametr zdobnosti či krásy a tak pro sichr k tomu stávajícímu něco přidáváme. Prostě se chceme líbit a zvýšit svou přitažlivost. Proto se třeba ženy vylepšují malováním, péčí o vlasy a v posledních letech i plastickými zásahy do svých těl. Minulý týden i kostelík absolvoval svoji každoroční regenerační kůru v podobě poutní výzdoby. Je uvnitř i zvnějšku vyšperkován slaměnou výzdobou z uměleckého ateliéru Šustrová. Naše letitá spolupráce s touto tvůrčí ženou přináší vždy potěchu oku neboť její slaměné variace se trefují do střídmosti interiéru památníku. A tak dochází k vzácné symbióze sakrální stavby s lidovou tvorbou. Zrovna včera jsem tam chvíli poseděl a nasával tu harmonii, která se neviditelně přesouvala do srdce. Je setsakramentsky důležité tyto okamžiky prožívat neboť znatelně vyživují duši. A stačí tak "málo" - asi měsíc usilovné práce s obilovinami, květinami, ručičkami a vznikne hanácká mandala. Přijďte se na ni podívat a ponoříte se do nekonečně úrodného světa krásy a pracovitosti. A i o tom bude letošní pouť. Děkujeme.

Smutek uhas duše, hleď abys v kráse světlem vzplála, sic budeš jedem, tmou a služkou Beliála.

Tak si člověk odjede na 14 dnů na dovolenou a hned se zablokují stránky kostelíku. Zjistil jsem to po návratu z cest, kdy jsem se chtěl podívat co je na stránkách starého a ono na mě vykouklo oznámení - jste zablokováni. V prvním okamžiku jsem si podvědomě říkal, co politicky nekorektního tam bylo, ale vědomě jsem se ujistil, že píšu jen politicky korektní věci. To je doba panečku, co všechno člověka jenom nenapadne. Podíval jsem se však do mailové pošty a tam bylo řešení záhady na snadě. Zřizovatel stránek poslal v době vakancí fakturu za rok jeho služeb a protože jsa mimo mail jsem neodpovídal ani neplatil, tak to jednoduše blokli. Dovolená nedovolená, ševče okamžitě zaplať. Jak správně říká můj oblíbenec Jiří Suchý - kapitalismus je lepší než socialismus, ale horší než jsem čekal. Holt člověk musí být stále ve střehu. Ale problém je asi spíše ve mě, zdá se že stárnu. Těsně před odjezdem mimo Lipovou jsem psal na naše stránky příspěveček, ale kombinací večerní únavy a vypadávajícího internetu a zřejmě mé chyby, se prostě neuložil. Myslel jsem si ( už se mi to předtím kdysi jednou stalo ), že budu rozladěně nadávat, ale ono nic, měl jsem v duši pokoj. Jako bych si říkal, že všechno pomine, i stránky, i články, i tanky. A zůstane jen ten pocit, který se nám v té situaci jeví nejsilněji a to si tedy raději do věčnosti nebudu tahat svoji negativitu. Těším se, že naši pouť za 18 dní nezablokuje žádný správce sítě, ani správce počasí, ani naše pohodlí, ale že trochu v těch pěších tří hodinách odblokujeme své nitro.

Co s mnohým věděním? Ctím zhloubi srdce svého, ty šťastlivce co mají vše odblokovaného.

Od včerejšího večera do dnešního rána uplynulo sice jen několik hodin, ale byly to věru časy požehnané. Někdy cítíme, že světa běh je pro nás všelijaký, jindy zase skrze čas proniká k nám svými jemnými paprsky věčnost. Jeden ze světelných loučí odjinud se dotkl kostelíku v podobě návštěvy starokatolického kněze s rodinou, včera někdy po šesté večerní. Děti byly ukázněné, manželka milá a služebník Boží vzdělaný, jaká radost k rozpravě o veškerenstvu. Jeho paní na závěr rozhovoru zdůraznila, že když na Jesenicko přijedou ze svého Těšínska, tak neopomíná navštívit náš památník. Dělá jí to tu dobře. Po těchto památných slovech se zanedlouho zatáhlo a přišel žádoucí déšť, který dlouho smáčel naše končiny. Tak dlouho, že jsem ani neměl chuť kostelík na noc zamknout. Říkal jsem si, co kdyby nějaký opožděný pocestný neměl kde hlavu složit. Každopádně brzy ráno v kostelíku při každodenním zpěvu duchovního chorálu našich předků "Kdož jste Boží bojovníci" dopadl další paprsek odjinud. A to v podobě místní příznivkyně kostelíkové svatyně paní Šalvějové, která si na kole z Dolní Lipové přijede potěšit svoji duši. A do třetice se světlo z hůry po pár minutách znovu opřelo do zdí modlitebny, kdy dva muži mapující válečné hroby na Jesenicku byli mile překvapeni naším memoárovým areálem. Vskutku jen pár hodin a v nich množství potěšujících setkání. Jsou tyto okamžiky nahodilé nebo se nám dějí takřka stále, jenom je nevnímáme jako seslané z nebe? 

Slunce svítí, jednotí : vnoř sebe do průvodu a v jedno s nebem spojí tě, jen tak, bez důvodu.

Posledních pár dní konečně více prší a tak i cestujících ke kostelíku je poméně. Dnes dopoledne za lehkého deštíku jsem spatřil v odpočinkové zóně před památníkem dosud neviděný úkaz. Je tam již třetím rokem nainstalovaný stojan pro cyklisty a jejich "koně". Má trošku atypický tvar větší hokejové brány a tak všichni majitelé kol o něj opírají své miláčky z různých stran a úhlů, jak jim to jejich tvořivost velí. Je to však proti idee původního záměru, kdy ony velocipédy měly být za sedlo zavěšeny na horním dřevěném břevnu. O to větší byl můj úžas, když jsem mezi kapkami deště spatřil, jak jsou tři kola vzorně zavěšena tak, jak architekt pan Kaněk zamýšlel. Řekl jsem si, že té osvícené rodince musím jít do kostelíku poděkovat. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem je spatřil. Jednalo se totiž o již zmíněného pana architekta a jeho blízké. Sám si navrhl a sám správně používá. Poté jsme spolu žertovali, že by měl být u stojanu na kola umístěn mnohastránkový návod na použití, který podle zákona má mít každý spotřebič. Ono by to nebylo od věci i pro mnoho našich životních úkonů a činů, takové manuály s osvědčenými postupy vedoucími ke správným rozhodnutím. Není nakonec i takový manuál umístěn přímo v kostelíku a nemá snad několik tisíc stran a oprávněnost dva tisíce let?

Můj milý nepodceň tu dálku cesty k nebi, vždyť správně jít je nám všem zapotřebí. 

Každý máme rádi trochu jinou barvu, dokonce je možná situace, kdy barva pro nás poměrně nevýrazná a nepreferovaná najednou oslní. Dnes se podařilo u kostelíku absolutně zvítězit bílé. Byla to záplava nad sníh bělejších květů pustorylu (nepravého jasmínu), který vytvořil ze dvou keřů vysokou světlou stěnu. Oko nemělo šanci a bylo chyceno do sítě utkané z tisícovek poměrně velkých okvětí. To jsou okamžiky, které nás přesvědčují, že se světem je všechno v pořádku. Dodávají totiž skrze oko sílu krásy, která se usazuje jako jemný prach někde v komnatách našeho srdce a chrání tkaninu duše před natrhnutím. Bílá ovšem vítězila i za pozdního soumraku, kdy kolem keřů poletovalo množství svatojánských mušek s nezbytnými svítilničkami ozařujícími vyhasínající den. Až půjdete kolem, zastavte se na chvilku, ta nejobyčejnější ze spektra barev vám předvede neobyčejné představení. Pustoryl je právě na svém zdobném vrcholu, jak jen se dobro dokáže převléknout, jen aby nás zaujalo.

Co vůně jen a svit se dobro k nám jen line, snad přemůže pach a stíny nehostinné.

Tak dnes je první celý prázdninový den. Není možné, aby za dvanáct až šestnáct let školní docházky, pojem prázdniny v nás nevyhloubil jámu či jamku, která spolehlivě na dva měsíce pojímala okolo tekoucí letní radost. A ty ozvěny školního volna jistě v nás i po desetiletích stále rezonují. Vzpomněl jsem si na to, když jsem ráno otevíral kostelík a maně si připomenul slova autora pondělního akafistu metropolitu Trifona - Děti milujte chrám Boží, je to nebe na zemi. My všichni jsme jistým způsobem stále děti, které milují pocit volnosti (to je význam slova spása) a touží se mít jako v nebi. A vskutku je nepracovní sobota, vůkol je ticho jako v kostele, ptactvo oslavuje jako andělský chór Stvořitele, jasné slunce září. A člověk si tak snadno odečte půl století svého života a vězí alespoň na pár okamžiků v čase prázdnin, v nebi na zemi. Jsou před námi celé dva měsíce, celá věčnost.

Volno na nebi i na zemi je ctěno, ono touží být námi přioděno.